Nedělní hudební seriál Jana Schneidera dnes nabízí další tři skladby, které ukazují na bohatost a diverzitu jazzu.
Kvintet houslisty Billyho Banga hraje slavné kubánské téma „Chan Chan“ tím nádherně odlehčeným způsobem jak to v „latin“ muzice má být: skvostně jednoduchá rytmika, průzračné klavírní sólo, slastně naříkavá trumpeta, a v neposlední řadě brilantní housle pana kapelníka. Ovšem, co si budeme vykládat – ta melodie je geniální.
Staromilcům asi přijde k chuti další kousek z roku 1971: “Jack’s Gone“. Takhle to dopadá, když se dají dohromady rockeři, odrostlí na jazzu (baskytarista Jack Bruce a bubeník Jon Hiseman) s freejazzovým saxofonistou (John Surman), který zase má rád rockový rytmický spodek.
Přiznám se, že je mi těžko říci, jak je temperamentní lidová hudba vzdálena či blízka jazzu. Už i proto, že to je vlastně problém umělý a zbytečný. Napadlo mě to ale, když jsem poslouchal portugalského virtuóza na „portugalskou kytaru“ Carlose Paredese: „Danças Portuguesas nº1“. Je to prostě „nářez“, a se škatulkou ať si láme hlavu někdo jiný.
A na závěr jeden předkovidový lékařský: Říká mladý lékař staršímu kolegovi: “Těch chorob je tolik, jak je mám poznat?“ Zkušenější lékař se usměje a říká: “Přijde kuřák, řekneš mu, že to má z kouření. Ožralovi, že z chlastu. Přijde tlusťoch, hodíš to na obezitu. U chcípáka na podvýživu. Když v práci dře nebo je sportovec, tak to prohlásíš za přetížení nebo přetrénování. Usedlému řekneš, že je to z nedostatku pohybu. Mladému, že jde o růstové problémy. Starému, že je to ve stáří normální. A co máš říci masožravým, vegetariánům, opáleným a neopáleným, to už snad chápeš sám, vždyť na co bys jinak měl ten čerstvý diplom. Vyúčtuješ si měření krevního tlaku a poplatky a hlavně mu nakonec předepíšeš hrst prášků od nejlépe platícího dealera. Když přitom bude remcat, že mu minule po těch prášcích bylo hůř a že mu nepomáhají, tak mu řekneš, že lékař jsi ty a ne on, že musí něco vydržet, že začnou zabírat až po delším čase, že je určitě bral nepravidelně nebo že je asi zapíjel alkoholem a ať je určitě bere dál. Když bude hodně otravný, vyměníš mu je za prášky od druhého nejlépe platícího dealera, poznamenáš, že tyto už jsou ty vůbec nejlepší, že jsou ze Švýcarska a budeš se u toho tvářit, jako bys mu je platil ze svého.” Mladý: “No ale co když přijde zcela průměrný nekuřák?” Zkušený: “No potom ho, podle své nálady, buď prohlásíš za hypochondra a vyhodíš ho hned nebo řekneš, že je to psychosomatické a přihraješ ho kamarádovi psychiatrovi.” Mladý: “Ale co když se ho ani potom nezbavím?” Zkušený: “V takovém případě ho pošleš na kolečko odborných vyšetření. A máš od něj pokoj nejmíň na rok. A kdyby i to náhodou přežil a ještě se k tobě vrátil, už bude dávno mít jiné starosti, nevzpomene si ani, jak se jmenuje, natož aby tě otravoval, že chce nějakou další diagnózu a léčbu.”