Petr Kužvart dokumentuje jednostrannost informací a šíření klamných hodnocení z veřejnoprávních médií a zamýšlí se nad podstatnými zájmy, jež spolupůsobí v nynější krizi na ukrajinsko-ruských hranicích. 

Zhruba od začátku ledna na mě z našich veřejnoprávních médií začala opakovaně vyskakovat jednoznačná informace: Rusové přisunuli k hranicím Ukrajiny 100 tisíc vojáků a chystají se  napadnout  ukrajinský stát. Znova a pořád dokola to vykukovalo, jako čertík na pružině z krabičky. Mám ale dlouhé vedení a také jiné starosti, tak až se zpožděním mě napadla stěžejní otázka: co může nyní Ruská federace získat rozpoutáním války s Ukrajinou? Něco mi tu nehraje!

Jak je to s údajně chystaným vpádem ruských vojsk na Ukrajinu?

Jak odpovědět? Předně ruská armáda je určitě silnější a více modernizovaná než ta ukrajinská. Nicméně: má Rusko na to, aby zahájilo vleklé dobývání ukrajinského státního území nebo jeho východní a jižní části? Má na případnou delší okupaci takových území? Ruská federace disponuje obrovským územím a velkými přírodními surovinovými zdroji, nicméně co do velikosti své ekonomiky bývá srovnávána s Tureckem nebo Itálií. Dlouhodobé zaangažování ve velkém a vleklém konfliktu za západní hranicí by znamenalo mimořádné zatížení Ruska, čerpání rezerv a nakonec i přechod na válečné hospodaření a utahování opasků ruského obyvatelstva. Může následovat postupně se šířící nespokojenost, jež bude víceméně celoplošná. To by mohlo mít za následek politickou destabilizaci, jež by americké ambasádě umožnila konečně pokus o vyprovokování a zafinancování vytouženého majdanu na Rudém náměstí s následným pádem Putina a jeho vlády a jejich nahrazení k Západu vstřícnou politickou reprezentací. Tohle si v Kremlu určitě velmi dobře uvědomují, stejně jako jistotu, že by po zahájení bojů přišla destruktivní vlna západních sankcí, odepsání Severního proudu 2 a dalších citelných opatření, jež by šance získat něco z války pro Rusko ještě víc vylučovala. Přinejlepším by Rusko stíhané embargem, zákazy dovozů a vývozů všeho druhu muselo ozbrojenou silou kontrolovat velké nepřátelské území, za jehož hranicemi by se ježily zbraně členských států NATO.  Může vedení Ruské federace něco takového chtít? Pochybuji! Řeči o aktuální hrozbě ruské intervence na Ukrajinu prostě neodpovídají reálné situaci. Putin se zjevně vždy rozhoduje po náležité úvaze, logicky a bez zbytečných úletů. A tohle by byl velký a možná i osudový úlet.

Názorný příklad veřejnoprávní novinářské praxe při informování o vývoji kolem Ukrajiny

Takže tu něco opravdu nesedí. Začal jsem ty zprávy a protiruské komentáře sledovat a mezi horami obvyklé pro-euroatlantické agitace jsem našel dokonce i ve veřejnoprávním rozhlase jiné názory. První, kdo se namanul, byl generál v záloze Andor Šándor, 19. ledna vystoupil v pořadu „Jak to vidí…” na Českém rozhlase dvojka a pořad převzala i sesterská stanice ČRo plus. Pan generál a bezpečnostní analytik jasně sdělil, že Rusko nemá důvod vést válku a dokonce letmo nadhodil otázku, zda by Ruská federace neměla Ukrajině kompenzovat Krym. I pan Šándor tedy míní, že přechod krymské autonomie do svazku Ruské federace je svým způsobem definitivní, ale vzniklé nové poměry je nutno spravedlivě uspořádat. Dobytí Krymu by vyžadovalo úplnou porážku jaderné mocnosti, kterou Ruská federace je a bude. Ostatně Miloš Zeman už před lety konstatoval: zapomeňte na Krym… A měl pravdu.

A následně ve stejném pořadu vystoupil 25. ledna Břetislav Tureček, expert na politiku Blízkého východu. Vyjádřil se v obdobném duchu jako pan generál a dodal velmi jednoznačně: Rusko přesunuje a přisunuje svá vojska po ruském území, nikoli po území Kanady nebo Mexika. V českém rozhlase se obdobně vyjadřoval i Jaroslav Bašta, nově zvolený poslanec za SPD a před lety český velvyslanec v Rusku i na Ukrajině. Jeho vysvětlování ale celkem zapadlo. Následně 26. ledna se na YouTube účtu poslance Tomia Okamury (SPD) pan Bašta vyjádřil v celém rozsahu daného tématu. Jak to tedy bylo? Ruská strana na začátku prosince obvinila Ukrajinu z toho, že polovinu svojí armády (tj. asi 125 tisíc vojáků) přesunula na východ. Na konci listopadu ukrajinská vláda  postoupila do ukrajinského parlamentu „návrh zákona o přechodném období“, kde byl navrhován postup Ukrajiny poté, kdy její armáda osvobodí východní Ukrajinu a Krym. Ruská strana to následně označila za popření uzavřených Minských dohod (jež předpokládají mírové řešení, spočívající v ústavní reformě Ukrajiny, jež poskytne územím na východě širokou autonomii). Rusové pak přesunuli k ukrajinské hranici svá vojska v počtu asi 100 tisíc mužů. Takže nám novináři a proeuroatlantičtí agitátoři v podstatě systematicky lhali. Vytrhli z kontextu vyvíjející se situace pouze jednu větu o ruské armádě přesunuté ke společné hranici a doprovodili tento fragment informace o komentář, že Rusové asi chtějí přepadnout Ukrajinu a že jsou to Rusové, kdo způsobil a dále eskaluje napětí na hranicích. Veřejnoprávní rozhlas (a nejen ten) zjevně lhal a zavádějícím způsobem dezinterpretoval aktuální události.

Aktuální vývoj ukrajinské krize – a co vlastně ti Rusové požadují?

Co se dělo dál? Následovalo vzájemné pošťuchování stran konfliktu, ze Západu se ukrajinského útoku nechce zjevně zúčastnit žádná mocnost, raději posílají symbolické zásilky zbraní a vyjadřují Ukrajině pouze slovní podporu. I naše republika poslala munici do houfnic, což jsme si mohli docela odpustit. Nicméně Francie a Německo zaujaly opatrné stanovisko, žádné zbraně neposlaly (a anglické zásilky nesměly přes Německo!) a začaly s diplomacií. Ukrajinská vláda koncem ledna stáhla sporný zákon z parlamentu, což odblokovalo jednání v „normandském formátu“ (jednání Francie a Německa s Ruskem a Ukrajinou u jednoho stolu). Toto jednání probíhá zatím na úrovni expertů a za zavřenými dveřmi. Situace dospěla do patu, z kterého bude obtížné vybruslit a nevyprovokovat válku. Obě strany nyní zahájily vojenská cvičení, Rusové cvičí společně s Bělorusy na jejich území. Diplomatická jednání nicméně pokračují. A váleční štváči nadále utěšeně štvou proti Rusku. Napětí trvá.

Čeho vlastně chce Ruská federace dosáhnout? Chce od NATO závazek, že Ukrajina nebude tímto pochybným spolkem přijata za člena (přitom jistý příslib vstupu obdržela Ukrajina již v roce 2008). Dále Rusko odmítá souhlasit i s případným vstupem Gruzie do NATO. Odmítá rozmístění útočných zbraní NATO u ruských hranic a požaduje, aby se armády cizích států – členů NATO stáhly na pozice z roku 1997, tedy z doby před rozšiřováním NATO na východ. Vstup Ukrajiny i Gruzie podle mne nehrozí. Obě země část svého území nekontrolují, což je podstatná překážka. Odsun útočných zbraní včetně střel krátkého a středního doletu z blízkosti hranic Ruska je myslitelný, ale je to na dohodě zúčastněných. Stahování cizích armád z území nových členů NATO (jde o Polsko, ČR, SR, Maďarsko, Bulharsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Slovinsko, Albánii a Chorvatsko, Černou Horu a Severní Makedonii) je problematický požadavek. Jeho splnění by pro NATO znamenalo ztrátu bezprostředních pozic čtvrt století Američany přičinlivě budovaných v rámci postupného obkličování Ruska. Tady dohodu těžko čekat.

Proč a jak došlo k odtržení krymské autonomie od Ukrajiny

Abychom rozklíčovali, co který aktér krize vlastně zamýšlí, je nutno se podívat do minulosti. Je také veskrze poučné sledovat, co všechno se nám zamlčuje. Tak především Krymský poloostrov: měl i ve svazku s Ukrajinou autonomní status. Zdejší obyvatelstvo v rozhodné době zjara 2014 odhlasovalo podle některých výkladů zcela v souladu s ukrajinskou ústavou velkou většinou odchod z dosavadního svazku a autonomní vláda podala žádost k Ruské federaci o vstup. Rusko souhlasilo. Přechod byl z hlediska ústavních úprav bez vad. Nikdo přesvědčivě nezpochybnil průběh lidového hlasování ani jeho výsledky. Je pravda, že ve stejné době na Krymu operovali vojáci bez označení příslušnosti k některé armádě toho kterého státu. Tento samotný fakt však ke zpochybnění referenda a jeho výsledků nestačí.

V počátcích krymské truchlohry byl fakt, že v roce 2014 měla zakrátko uplynout doba, na kterou mělo Rusko smluvně zakotvené právo užívat sevastopolskou námořní základnu. Ukrajinci podle všeho nepočítali s prodloužením stávající smlouvy a chtěli navázat nový smluvní vztah ohledně užívání základny s Američany. Že se to opravdu připravovalo, tomu nasvědčovaly na veřejnost proskočivší zprávy, že se v USA už dokonce konala výběrová řízení na firmy, jež by přizpůsobily zařízení základny americkým technickým normám. Ovšem Rusko by tak přišlo o hlavní základnu své Černomořské flotily a obkličování Ruské federace by bylo v černomořské oblasti dovršeno. To Rusko nemohlo dopustit. Mimoto ze zdivočelých aktivistů majdanu v Kyjevě šel opravdový strach. V jednu dobu směřoval na Krym dokonce vlak plný různě ozbrojených bojůvek s cílem pacifikovat neposlušné autonomní území. Vlak naštěstí nedojel. Většinově ruské obyvatelstvo poloostrova mělo věru dobrý důvod pro odchod z Ukrajiny a vstup do Ruské federace. Po tom všem je jasné, že Krym již zůstane ruský. Změnit by to mohla jen úplná vojenská porážka Ruska, jež je však jadernou mocností.

Otázka odštěpených území na Donbase a význam provedených referend

Pokud jde o východní Ukrajinu, tady vznikly Doněcká lidová republika a Luhanská lidová republika. Na jejich začátku se rovněž konala lidová hlasování s velmi přesvědčivými výsledky. Následně nebyla hodnověrně zpochybněna. Samozřejmě, že bez ruské pomoci by se tyto odštěpenecké republiky neubránily. Na rozdíl od Krymu jejich žádost o vstup do svazku Ruské federace nebyla vyslyšena.

Všeobecné lidové hlasování, tedy referendum je nejvyšším projevem vůle lidu jako suveréna státní moci, od kterého se odvíjí vše ostatní, tedy i stát a jeho uspořádání. Výsledek referenda má nejvyšší právní sílu, stojí nad ústavními i ostatními zákony, stojí také nad mezinárodními smlouvami. Za předpokladu, že nedojde k hodnověrnému zpochybnění průběhu nebo výsledků hlasování. Mluvit o „samozvaných republikách  a orgánech“ je naivní a neudržitelné.

Co sleduje ukrajinská vláda a čeho doufá dosáhnout NATO?

Zajímavý je nesporný fakt, že pokud je někdo nyní „na tahu“ v rusko-ukrajinskému konfliktu, tak je to Ukrajina. Pod velkým politickým tlakem svého času uzavřela Minské dohody, ale zjevně je plnit nehodlá. Celkem se netají tím, že odštěpenecká území chce ovládnout, když to nejde po dobrém, tedy vojenskou silou. Nicméně sama si na to netroufá, její armáda to sama nedokáže. Proto ta zatím marná snaha rychle vstoupit do NATO. Členové NATO jsou ochotni ukrajinské nároky slovně podpořit, poslat víceméně symbolické zásilky zbraní, hrozit Rusku novými sankcemi, ale do války za Ukrajinu se nikomu nechce. To je jistě dobře, ale situace je nebezpečná. Nelze vyloučit nějakou provokaci, zdánlivý ruský útok pod falešným praporem, omylem vypálenou střelu v rámci cvičení apod. A to s cílem zatáhnout do války NATO nebo některého jeho člena tak, aby už se nedalo couvnout. Je to hra s ohněm. Rusko je jaderná mocnost, přední členové NATO, tedy USA, Británie a Francie rovněž.

Euroatlantické mocenské struktury samozřejmě vítají napětí mezi Ruskem a Ukrajinou, případně, aby došlo k vnitropolitické destabilizaci Ruska. Tyto mocenské struktury, zejména americké a britské, budou konflikt rády rozfoukávat, ale samy si pálit prsty nechtějí. Z války na východě Evropy mohou mnohé získat. Ale samy do toho nepůjdou, za jaderný konflikt jim to nestojí. Nicméně opakovaně a rády budou  ponoukat Ukrajince k boji za evropské hodnoty, svobodu a lidská práva a budou jim dodávat (samozřejmě výhradně mírové) útočné zbraně. Vesele se může válčit třeba až do posledního Ukrajince.

Co je pro euroatlantické mocenské struktury tak lákavé, že riskují i velký konvenční konflikt na východě Evropy? Území Ruska je nesmírně bohaté na přírodní zdroje, ale i samo rozlehlé území je prostorem pro možnou velkou ekonomickou expanzi a urbanizaci. I když si odmyslíme severní kraje (ostatně ani Kanada neurbanizovala daleký sever), zbývají obrovské prostory, kam je možno ekonomicky expandovat. Ovládnutí Ruska by  euroatlantickým mocenským strukturám zajistilo vhodné podmínky k dalšímu hospodářskému růstu a rozvoji, zpomalily by se rozklad a slábnutí zejména USA. V kontextu soupeření s Čínou to bude pro Američany opravdu podstatné. Navíc ovládnutí ruského území by znamenalo obklíčit ČLR od severu a západu. Euroatlantický kapitalismus tady může dostat velkou posilující infuzi. A ubyl by také jeden důležitý čínský spojenec.

Konečně otázka, co může získat Ruská federace?

V ideálním případě ujištění o skutečnostech, na kterých jí velice záleží, totiž na zastavení, případně omezení dlouholeté obkličovací taktiky USA v rámci NATO  i mimo něj. Rusko chce bezpečnostní záruky a snaží se nemít společné hranice se členy NATO. Chce zachovat a rozvíjet svůj vlastní oligarchický kapitalismus, ovládaný autoritářským režimem, nikoli jelcinovské podřizování se Západu.  Tohle je ale přesně to, co Rusku euroatlantické mocenské struktury nechtějí a nemohou přiznat, dovolit a potvrdit. Jinak by popřely své velmi podstatné zájmy. Nynější situace je patová hned dvakrát: situace na ukrajinsko-ruských hranicích opravdu nemá žádné jednoduché a bezpečné řešení. A vztahy NATO a Ruska také ne. Nezbývá nežli jednat a hledat pro všechny zúčastněné strany přijatelné kompromisy. Připomíná to ale opravdu složitý hlavolam.

Rusko je v posledních letech a desetiletích dík obkličovací strategii v poněkud defenzívním postavení, nicméně rádo by aspirovalo na postavení všeobecně respektované supervelmoci. Je v momentální pozici slabosti, kdy se nemusíme obávat toho, že by si v Evropě bylo schopno vymezit a uhájit sféry svého vlivu. Nicméně soudě podle soustavné ruské velmocenské propagandy pomocí oficiálních kanálů i řady přidružených anonymních trollů, je třeba situaci do budoucna pečlivě sledovat. Zejména ve střední Evropě.