World Peace, City of Peace a Sing, Sing, Sing! jsou tři jazzové skladby, které dnes nabízí jazzové okénko Jana Schneidera.
Jako mírovou úlitbu dnes nabízím skladbu tenorsaxofonisty Harolda Langa, kterou hraje se skupinou pianisty Makoto Terashity: World Peace. Zajímavá je ona dominantní basová figura, připomínající vzrušeně tlukoucí srdce.
Dnes v rámci úvah o míru zmíním Miroslava Polreicha, jehož nedožité narozeniny jsme vzpomněli (či zapomněli) před dvěma týdny. Nepoznal jsem člověka, kterému by tak jako Polreichovi ležela na srdci starost o mírové soužití mezi státy a národy. Jeho až obsedantním tématem bylo snižování napětí, ukončování konfliktů takovým způsobem, aby jejich konec nebyl současně začátkem konfliktu dalšího, a zvyšování vzájemné důvěry. A protože měl rád jazz (a dokonce byl pravidelným posluchačem tria Jazz Khonspiracy), dovolím si mu věnovat krásnou skladbu saxofonisty George Adamse City of Peace (s krásně jemnými, avšak dynamickými bubny mého oblíbence Al Fostera).
Ovšem Gene Krupa, to byl taky sekáč! Ovládal dávno zapomenuté umění bubeníků přizpůsobit svou hru náladě okamžiku. Chvílemi jeho hra sice zněla, jako když hluchý buší do vrat, ale pak najednou získala až mystický nádech. Zřetelné to je v jeho majstrštyku „Sing, Sing, Sing!“
Miroslavu Polreichovi však závěrem nezůstanu dlužen zmínku o jeho slavném paradoxu, do něhož vtělil své celoživotní poznání. Říkal, že velmoci jsou dost silné, aby každá sama o sobě zničila svět, ale přitom tak slabé, že žádná z nich sama o sobě nemá sílu ten svět zlepšit ani o fous. A že tudíž jsou poznáním a přiznáním své slabosti „odsouzeny“ ke vzájemné spolupráci.
Polreich pointuje, že se tak slabost, dříve destabilizační prvek, paradoxně stává možným základem stability, rozhodně více, než moc sama.
Velmoci jsou ale ve stavu latentní či studené občanské války, jsou rozpolceny zevnitř, a hledají jako vždy vnějšího či vnitřního nepřítele, podle toho, co se právě z taktických důvodů hodí, zcela bez zřetele na nebezpečí reálná. Právě tato rozpolcenost velmocí brání jejich vzájemné spolupráci při řešení globálních hrozeb.
Polreichův paradox pak zní takto: Brání-li někdo ve Spojených státech ve spolupráci s Ruskem vypjatým antirusismem, ohrožuje tím ve skutečnosti i samotné Spojené státy. Důsledkem antirusismu je pak ohrožení Ameriky, čili v podstatě se takto stává antirusismus i antiamerikanismem, a vice versa.
Specifičnost tohoto Polreichova „nebezpečného myšlénkování“ spočívá v tom, že – v souladu s nejlepšímu mudroslovnými tradicemi – definoval nebezpečí a zlo a hrozby jako JEVY, nikoliv jako SUBJEKTY. Jinými slovy, on nezpředmětňoval zlo, podobně jako nezpředmětňoval dobro. Nečinil rovnítko mezi zlem a nějakou „osou zla“, nemluvil ani o dobru a hypotetické „ose dobra“. Ani pravdu a lásku nevázal na nějaké osoby, instituce či státy, ale pouze na pravdu a lásku, byly-li za těmito slovy skutečně, protože též mohly být pouze záštitou zloby a falše a žluči a nenávisti a zla.
Polreichovo „nebezpečné myšlénkování“ není četbou jednoduchou, nic pro soaré na dívčí škole. Jak pravil izraelský vědec a myslitel Ješajahu Lejbovič, který na tom byl s popularitou podobně jako Polreich (zčásti velmi oblíben, zčásti téměř nenáviděn), slova proroků nejsou ani hádáním, ani předvídáním budoucnosti, ale stanovují cíle a směry, jimiž je třeba jít – a nic nezáleží na tom, zda k nim dojdeme! Protože sama ta cesta, sama ta vize a samo to úsilí uskutečnit ji jsou nejvyšší náboženskou hodnotou.
Což mi – paradoxně – sedí právě na Polreicha. On totiž o bohu nikdy nemluvil, ale odpovídal tomu biblickému „po ovoci poznáte je“.