Ekonomové Jaroslav Ungerman a Martin Fassmann (ČMKOS) ve svém analytickém materiálu zhodnotili přínosy a náklady přistoupení Česka k eurozóně.
Před dvěma roky ČMKOS zveřejnila svůj programový dokument “Vize změny hospodářské strategie České republiky“. Jeho cílem bylo vyvolat diskusi o zásadní změně hospodářské politiky vedoucí k urychlení ekonomické konvergence ČR s vyspělými zeměmi EU na základě zrychlení ekonomického růstu. Jasně ukázala, že způsob a zejména rychlost dosavadního postupu sbližování ekonomické úrovně, jsou sotva přijatelné.
Vyrovnání mzdových úrovní s nejbližšími vyspělými sousedy Německem či Rakouskem, které by při současném tempu trvalo ještě dalších zhruba 100 let, by se totiž nedožili ani naši vnuci. Proto také na Vizi navazující kampaň „Konec levné práce“ měla za cíl oprostit českou společnost od přehnaných očekávání a naivních představ o možnostech rychlého překonání dosavadních rozdílů v ekonomické úrovni mezi ČR a vyspělými zeměmi EU.
Jedním z podstatných problémů budoucnosti a přibližování české ekonomiky k vyspělým ekonomikám je také vstup české ekonomiky do eurozóny. Přitom vstup do eurozóny má minimálně dva zásadní momenty.
Prvním je otázka, zda vstup do eurozóny proces sbližování s vyspělými zeměmi, urychlí či nikoli. Jaké tedy budou přínosy vstupu do eurozóny pro občany a zaměstnance zejména.
Druhým momentem pak jsou náklady tohoto vstupu. Není žádným tajemstvím, že vstup do eurozóny, kde vedle nákladů na emisi společné měny, jde především o českou spoluúčast na vytváření nejrůznějších fondů, které mají zajistit společnou měnu před krizovými jevy.
Nelze také přehlížet, že v průběhu minulých let – především vlivem ekonomické krize – se postoje obyvatelstva vůči společné měně pronikavě změnily. Jestliže původně dominovala pozitivní očekávání spojená s přijetím společné měny, pak v současné době není v ČR relevantní subjekt – s dostatečnou politickou vahou – který by jednoznačně prosazoval rychlé přijetí eura v ČR.
Právě proto považuje ČMKOS za nezbytné objektivně informovat – především své členy – o všech aspektech souvisejících s přijetím společné měny.
V prvé řadě si musíme uvědomit, že eurozóna při vstupu ČR do EU a eurozóna současnosti jsou dva výrazně odlišné systémy. V důsledku ekonomické krize se eurozóna výrazně změnila, a to především ve své institucionální struktuře. Právě krize ukázala, že původně uvažovaný systém regulace ekonomik členských zemí eurozóny není dostatečně účinný.
Také proto, že struktura, výkonnost, stejně jako různorodost či rozptýlenost jednotlivých ekonomik po celém evropském kontinentě jsou – připouštíme-li si to, či nikoli – objektivně překážkou hlubší integrace těchto ekonomik. Přitom to právě měla být společná měna – euro, co mělo urychlit ekonomický růst a výkonnost eurozóny a umožnit rychleji překonat rozdíly v ekonomické úrovni členských zemí.
Ukázalo se, že vůbec nestačí jenom dlouhodobě plnit maastrichtská konvergenční kritéria, tedy mít nízkou míru zadlužení a nízkou inflaci, jako hlavní kritéria. Mnohé členské země tuto podmínku ani zdaleka nenaplňují a přesto v podstatě bez sankcí, kterými mělo být postihováno překročení těchto limitů, i nadále fungují.
Ve snaze překonat potíže eurozóny, které zvýraznila ekonomická krize v letech 2008 -2010 – a která jen pomalu odeznívá, byly v eurozóně vytvořeny nové instituce a mechanismy, které pro každého člena – a také nové příchozího – především znamenají další přímé náklady a závazky.
Pro nové členy se tím zároveň zvyšují náklady členství v eurozóně, neboť každá nová země se musí podílet na naplnění příslušných rezervních fondů eurozóny vytvořených před jejich vstupem.
Při vstupu ČR do eurozóny by největší náklady souvisely se vstupem do Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), tzv. eurovalu. Přijetím eura zároveň ČR vstoupí do bankovní unie. Ta je tvořena jednotným mechanismem dohledu (SSM) a jednotným mechanismem pro řešení krizí bank (SRM), jehož součástí je jednotný fond pro řešení krizí bank (SRF), pravděpodobně i do dosud neschváleného evropského systému pojištění vkladů. Povinná účast v eurovalu a bankovní unii by znamenala pro Českou republiku (především pro bankovní, ale i veřejný sektor) další dodatečné výdaje v řádu stovek miliard Kč.
Je však nutné vzít v úvahu ještě jeden důležitý moment. Jako jeden z důsledků brexitu se v evropském politickém a mediálním prostoru objevily poměrně silné hlasy volající po urychlení integračních kroků kontinentálních zemí. Jedním z nástrojů této těsnější integrace měl být urychlený přechod všech „zbývajících“ ekonomik EU 27 na euro.
To se projevuje především v tlaku na prohloubení koordinace hospodářských a fiskálních politik i k integraci finančního trhu a dohledu nad ním. Současně se eurozóna postupně vyčleňuje jako jednotný blok vůči ostatním zemím EU a těžiště rozhodování se posouvá směrem k zemím používajícím euro.[1]
Lze předpokládat, že takové názory odezní, že byly jen výrazem nepřipravenosti a první reakce na možnost brexitu. Je totiž nesporné, takové názory a také konkrétní činy by mohly vést k tomu, že se uvnitř EU vytvoří dvě skupiny zemí – uvnitř eurozóny a mimo eurozónu. Tím by došlo i zřetelně ke vzniku dvojrychlostní Evropy, a tedy i k oslabení soudržnosti EU, ačkoli tato myšlenka byla dosud odmítána.
Nelze také nevidět, že i část českých politických elit podléhá tomuto trendu a obává se, že pokud ČR nepřijme velmi rychle euro, bude vyloučena z tzv. elitního klubu, údajně nebude moci o ničem rozhodovat a čeká ji jakési „živoření na okraji EU“.
Je vůbec otázkou, zda taková situace může nastat. Vylučovat nějaké země z EU, odsuzovat je k „živoření na okraji“ neprospívá ani těm, kteří zůstávají v jádru. Propojenost ekonomik je natolik vysoká, že každý takový krok nutně znamená potíže pro všechny.
To, co chybí EU, jsou především nové ideje a patrně i jiný směr další integrace ekonomik. Zde nelze opominout fakt, v jaké míře může administrativa v Bruselu zasahovat do vnitřního uspořádání jednotlivých zemí atd. Je to podle našeho názoru především nutnost uvědomit si, jak rychle lze systémy budované desítky let – především v sociální oblasti – měnit. Právě proto je nutno o všech aspektech nejen vstupu do eurozóny, ale i dalšího rozvíjení evropské integrace, diskutovat.
V čem spatřovat výhody vstupu do eurozóny?
Při členství v eurozóně v podstatě odpadá možnost stát se terčem spekulativního měnového útoku, což se v případě české koruny již v devadesátých letech stalo a podílelo se to vzniku tehdejší ekonomické krize. Ocitnout se „pod deštníkem“ eura vznik takových krizí vylučuje.
Za zásadní přínos, zejména z pozice podnikatelského sektoru, se považuje úspora transakčních nákladů – tedy nákladů na převod zahraniční měny na koruny a naopak, stejně jako nákladů na platební styk. A jde také o stabilitu kurzu, což dnes představuje zásadní riziko pro firemní kalkulace nákladů a zisku a také zajištění budoucího kurzu je spojeno s určitými náklady. Tento problém by po vstupu do eurozóny zcela zmizel.
Odhady velikosti těchto nákladů jsou jen velmi orientační, neboť k tomu neexistuje dostatečně věrohodná statistika. Expertní odhady hovoří o transakčních nákladech firem v rozsahu cca 20 – 25 mld. Kč, přitom výše těchto nákladů je omezována tím, že při vysokém podílu obchodu českých firem s eurozónou firmy mají inkasa i výdaje v eurech,
Je však nutno vidět, že tyto firemní náklady jsou na druhé straně ziskem bankovního sektoru a tedy – z hlediska celého národního hospodářství – je velmi obtížné hovořit o nějaké výraznější úspoře. Nicméně euro by znamenalo větší míru jistoty pro firemní sektor, který se však již „naučil žít“ s českou korunou. V neposlední řadě znamená přijetí eura členství v bankovní unii, což představuje především jednotný mechanismus dohledu nad bankami v členských zemích, společná regulatorní pravidla a tedy i celkově vyšší míru transparentnosti fungování bankovního sektoru v dané zemi.
Jak chápat resp. co považovat za náklady vstupu do eurozóny?
Relativně největší díl nákladů, které česká ekonomika při vstupu do eurozóny ponese, jsou spojeny s účastí v Evropském stabilizačním mechanismu (ESM). Jak už bylo výše řečeno, je ESM nástrojem, jak zmírnit důsledky případné měnové či bankovní krize. K tomu však musí mít vytvořeny dostatečné rezervní fondy.
Při přijetí eura by proto Česká republika musela zaplatit svůj podíl na ESM ve výši zhruba 50 mld Kč (v závislosti na kurzu eura). Vedle toho však současně na sebe přebírá tzv. podmíněný závazek oceňovaný až na 380 mld Kč. Podmíněný závazek znamená, že, pokud některý ze států eurozóny nesplatí některé své půjčky od Evropské centrální banky (ECB), pak by se Česká republika podílela na úhradě této půjčky a mohla by pak být nucena zvýšit svůj vklad do ESM až do celkové výše 380 mld. Kč.
Pravděpodobnost, že by byl čerpán tento závazek v plné výši, je zatím velmi malá. Nelze však vyloučit, že by tento závazek v nějaké – nesporně menší – míře přesto mohl být vůči České republice uplatněn. Tento závazek totiž jednoznačně znamená, že Česká republika se bude podílet na případném nesplácení dluhů některých států, které mají vůči ECB a které vznikly ještě před jejím vstupem do eurozóny.
Kromě toho by musela ČNB doplatit nesplacenou část upsaného kapitálu ECB, a to ve výši 167,5 mil. eur, (zhruba 4,5 mld. Kč). Uvedená čísla jsou přirozeně orientační, neboť jejich konkrétní výše by pak závisela na konkrétním směnném kurzu koruny vůči euru v době, kdy by se takový vstup uskutečnil.
Za další náklady, které by bezprostředně vyvolal vstup do eurozóny je nutno považovat náklady české bankovní soustavy na vstup do bankovní unie. Podstatnými náklady jsou v této souvislosti především požadavky na zvýšení kapitálu největších bank operujících v ČR. Expertní odhady hovoří o nutnosti zvýšení kapitálu těchto bank až o 110 – 120 mld Kč. Je pravděpodobné, že tyto náklady by banky byly nuceny kompenzovat zvýšením svých bankovních marží a tedy v konečném důsledky by jimi mohli být zatíženi uživatelé bankovních služeb.
Přirozeně, že určité náklady by byly na firemní úrovni spojeny také s úpravami firemních software atd. Nešlo by však v těchto případech o významné částky, které by mohly ovlivnit ve větší míře hospodaření těchto firem.
Pokud proto hodnotíme náklady na vstup do eura jen „účetně“ – tedy zkoumáme jen měřitelné náklady, pak ty rozhodující jsou spojené s účastí v mechanismech eurozóny na řešení krizí, kde se odhadované české náklady (vč. požadavků na soukromý bankovní sektor) blíží – v reálném ohodnocení – zhruba na úroveň 220 – 250 mld, pokud nedojde k prudkému zhoršení pozice některých členských států eurozóny.
Problémy vstupu české ekonomiky do eurozóny se však nevyčerpávají jenom v této rovině nákladů a přínosů, které lze – byť jen s určitou mírou přesnosti – kvantifikovat.
Volnost měnové politiky
Z národohospodářského hlediska má vstup české ekonomiky do eurozóny daleko závažnější důsledky než jenom poměřování tzv. nákladů a tzv. přínosů.
Především je nutné si uvědomit, že vstupem do eurozóny ztrácí česká hospodářská politika jeden ze zásadních nástrojů pro samostatnou politiku – volnost měnové politiky.
Její význam spočívá především v tom, že dosud existuje relativně velký rozdíl v ekonomické úrovni mezi ČR a vyspělými ekonomikami EU. Proto je před českou ekonomikou ještě relativně velmi dlouhé období, kdy potřebuje intenzívně zvyšovat svoji výkonnost, svoji ekonomickou úroveň tak, aby se co nejvíce přiblížila úrovni těchto zemí.
Jak už jsme nejednou ukázali, pak české mzdy jsou třetinové oproti mzdám, které dostávají stejné profese v blízkém zahraničí. Již dnes tento rozdíl je předmětem velkých sporů – např. tam, kde při vysílání českých zaměstnanců do zahraničí je nutno jim vyplácet stejné mzdy, jako jejich zahraničním kolegům (specificky to platí především pro řidiče kamionů atd).
Pokud bude zavedeno euro, pak tento rozdíl se objeví v plném rozsahu, což nesporně povede uvnitř české ekonomiky k tlakům na růst mezd – oprávněným – a nevyhnutelně tak bude podlamovat konkurenceschopnost českých firem – zejména v sektoru malých a středních.
Přitom nízká úroveň českých mezd je v současnosti jedním ze zdrojů firemní konkurenceschopnosti. A nejen to. Výrazně by to především ovlivnilo celý sektor financovaný z veřejných rozpočtů, kde rozdíl mzdových úrovní je patrně ještě větší.
Česká ekonomika tak potřebuje ještě určité období, kdy bude moci samostatně využívat všech nástrojů hospodářské politiky k tomu, aby dosahovala rychlého růstu výkonnosti a přiblížila se úrovni vyspělých zemí.
Eurozóna resp. její členské státy ztrácejí samostatnost v měnové politice, což nakonec vede k tomu, že dynamika růstu zemí, které mají při vstupu do eurozóny nižší úroveň rozvinutosti, se snižuje oproti těm zemím, které stojí mimo eurozónu.
Právě s dynamikou ekonomik pak souvisí i dynamika mezd a tedy i dynamika sbližování celkové životní úrovně k zemím vyspělým. Proto pokud by vstup do eurozóny vedl ke zpomalení hospodářského růstu – a k takovému závěru lze dojít, porovnáme-li empirická data za posledních 10 – 15 let – pak by se proces sbližování české ekonomiky s vyspělými ekonomikami mohl zpomalit. Minimálně by česká hospodářská politika vstupem do eurozóny ztratila jeden z nástrojů pro ovlivňování hospodářského růstu.
Vstup do eurozóny by také zcela přerušil dosavadní proces reálného posilování kurzu české koruny vůči euru. To je velmi důležitý moment pro upevňování pozice české ekonomiky v mezinárodním obchodu a v upevňování její pozice vůči ostatním ekonomikám.
Přitom je nutno říci, že proces zpevňování kurzu české koruny vytváří přirozený tlak na růst efektivnosti a konkurenceschopnosti ekonomiky. Je to proces, který ve svých důsledcích vede k tomu, že české firmy jsou nuceny zvyšovat kvalitu svých výrobků, svoji produktivitu a celkovou efektivnost. Je to směr, který odpovídá tomu, co nakonec požadovala Vize ČMKOS pro českou ekonomiku předložená před několika lety, kdy jsme upozorňovali, že rychlejšího růstu výkonnosti a v konečném důsledku i rychlejšího sbližování s vyspělými ekonomikami je nutno dosahovat právě růstem kvality a celkové efektivnosti.
V podmínkách, kdy česká ekonomika dosahuje vysokého aktiva v obchodu s eurozónou, je zpevňování kurzu koruny logickým důsledkem růstu exportní výkonnosti. Znamená také tlak na efektivnost tuzemských výrobců, neboť je nutí pracovat v podmínkách zvýšené konkurence dovozu a tedy nutí k inovacím, nové kvalitě a vyšší produktivitě.
Na jedné straně sice tento tlak zpevňující se koruny vede k nižší dynamice mezd. Při stálém objemu exportu korunové inkaso je nižší vlivem zpevňujícího se kurzu. Současně však i při nižší dynamice mezd se v mezinárodním srovnání mzdy našich zaměstnanců vyjádřené v eurech zvyšují rychleji než v korunovém vyjádření.
Zpevňování kurzu koruny se pak také příznivě odráží do růstu koupěschopnosti příjmů zaměstnanců a zejména důchodců, kteří tvoří významnou část spotřeby a stimulují touto formou růst HDP.
Dosavadní postup zpevňování koruny vůči euru zachycuje předchozí graf. Je z něho především patrné, že proces zpevňování (apreciace) koruny byl přerušen zásahem centrální banky, která po celé tři roky zajišťovala stabilní kurz koruny.
Postup zpevňování koruny před rokem 2013 byl poměrně rychlý a již před rokem 2020 by se při tomto tempu kurz koruny vůči euru pohyboval výrazně pod úrovní 20 Kč/euro. To by se výrazně odrazilo do vývoje české ekonomiky. A pravděpodobně by to vedlo ke zpomalení jejího růstu.
Na druhé straně zastavení přirozeného zpevňování kurzu koruny mělo také své vážné důsledky. Minimálně v tom směru, že ochabla investiční aktivita a také tempo inovací. Při stabilním kurzu není dostatek impulsů k větší investiční aktivitě. To se pak může projevit v charakteru rozvoje firemního sektoru. Růst poptávky může být řešen při stávající produktivitě především růstem další zaměstnanosti, nikoli růstem produktivity založeným na růst technického vybavení práce. Konečným důsledkem pak může být tlak na růst mezd, jako odraz nedostatku volných pracovních sil.
Přirozeně, že k takovému ekonomickému vývoji může docházet také působením dalších faktorů – v prvé řadě emisí peněz – známé kvantitativní uvolňování – které pak vede k nerovnováze na dílčích trzích – konkrétně dnes na trhu s nemovitostmi.
Budoucí vývoj koruny a konverzní kurz
Pokud jde o budoucí vývoj kurzu koruny, lze očekávat, že trend upevňování koruny bude pokračovat a pravděpodobně se může pohybovat na podobné trajektorii, jako tomu bylo před rokem 2013. Pokud by tomu tak bylo, pak by hranice 20Kč/euro bylo dosaženo někdy v letech 2022–2023.
Úvaha o dalším vývoji kurzu koruny vůči euru a především pak budoucí konverzní kurz, kterým by se přepočetly hlavně všechny pevné platby, je mimořádně důležitá. Ukáže kromě jiného, jak budou vypadat příští starobní důchody a samozřejmě i mzdy. Lze to ukázat např. na vývoji starobních důchodů. Pokud je dnes starobní důchod v průměru kolem 11 700 Kč, pak v přepočtu současným kurzem 25 Kč/euro je to 470 eur, při přepočtu kurzem 20 Kč/euro je to 585 euro. I tak je tento výsledek značně vzdálen od úrovně průměru vyspělých zemí EU.
Současně je nutno vidět i další rozměr tohoto problému. Přepočet korun na eura nezmění zásadní rozdíl mezi českou ekonomikou a vyspělými zeměmi EU. Pokud k přechodu na euro dojde v nejbližších deseti letech, pořád zde bude poměrně velký rozdíl v úrovni spotřeby obyvatel, či celkové životní úrovně.
Proto otázka, kdy přejít na euro, dnes spíše vypadá tak, zda si ponechat všechny nástroje, kterými dnes česká hospodářská politika disponuje a pokusit se zrychlit tempo sbližování, které je objektivně vyšší v takových podmínkách. Nebo se části těchto nástrojů vzdát a spoléhat na to, že se podaří sbližování ekonomik uskutečňovat „pod deštníkem“ eura. Empirické poznatky za dobu fungování eurozóny by zatím nasvědčovaly tomu, aby si česká ekonomika ponechala možnost koncipovat svoji hospodářskou politiku samostatně.
Proto by naše doporučení, zda v nejbližší době přejít na euro, spočívalo v tom, aby si česká hospodářská politika ponechala dosavadní míru samostatnosti rozhodování. Právě taková míra samostatnosti, která je nejen výrazem zdravého národního sebevědomí, ale i umožňuje respektovat národní zájmy, by měla zaručovat rychlejší překonání dosavadních rozdílů v ekonomické výkonnosti a také zvyšování blahobytu českých občanů.
Poznámky:
[1] Eurem platí 19 členských zemí v EU 28. V současné době se z vyspělých zemí EU neplatí eurem kromě Velké Británie pouze ve Švédsku a Dánsku. (Dánská koruna se však nachází v systému ERM II.) Zbytek nečlenských zemí eurozóny tvoří „nové“ země střední a jižní Evropy (Polsko, ČR, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Chorvatsko). Ze států postsovětského bloku jsou tedy aktuálně členy eurozóny Slovinsko, Slovensko a všechny tzv. pobaltské země. Aktuálně neplatí eurem zhruba třetina obyvatel Evropské unie. Po vystoupení Velké Británie z EU se však tento podíl sníží na necelou čtvrtinu (23,7 %).