Veronika Sušová-Salminen reaguje na článek Zdeňka Vopata o členství Česka v NATO a levici a píše o tom, že promýšlení obojího závisí na schopnosti formulovat priority a zájmy i možnosti země, což není případ české zahraniční politiky posledních dekád.
Zdeněk Vopat se v pátečním komentáři dotkl docela zásadní otázky: levicové politiky vůči NATO a popřípadě otázce českého členství v tomto spojeneckém bloku. Jedná se o téma, které je na celou knihu, takže se tu omezím ve vší stručnosti jen opravdu na to nejdůležitější.
Mír a bezpečí jsou pro levicovou politiku zásadní hodnoty a cíle. Hned za nimi by měly následovat otázky sociální spravedlnosti, solidarity, ochrany životního prostředí a lidské důstojnosti, včetně kvality života ve společnosti. Nicméně nic z toho není možné v podmínkách války.
Pokud si nalejeme čistého vína, tak dnešní strategie české zahraniční politiky stojí na pasivním členství v EU a NATO: česká diplomacie a čeští politici v nich nemají výrazné slovo a nepodílejí se na formulování politických priorit, český hlas není dostatečně jasně slyšet. Prostě se spíš vezeme v zadních vagonech, někdy i se zavřenýma očima, opakujeme mantry mašinfíry v lokomotivě, tu a tam naši daňoví poplatníci zaplatí zahraniční misii pod kuratelou a v zájmu USA či jiného spojence (velmoci). Tím celá strategie víceméně končí. Češi z řady nevybočují (některé truc akce v EU za takovou politiku nepočítám), nemají alternativní návrhy, dokonce ani dostatečně neinvestují do kulturní diplomacie v rámci vytváření image země (aby Česko pořád nebylo tou „východní zemí“ tam někde, bez které se případně obejdeme). Pro velkou část liberálně laděného tisku a establishmentu to v zásadě stačí. Jiné ambice než být „in“ a podporovat s důvěrou naše spojence ani mít nemáme. Vrcholem české strategie je riskantní pošťuchování do ruského medvěda, protože v roce 1968 k nám přijely sovětské tanky a my se bojíme opakování dějin, které si připomínáme zřejmě našim pasivním členstvím.
Kdo si přečetl vládní prohlášení Babišovy vlády a sledoval její poslední zahraničněpolitické kroky, vidí poměrně jasně, že tato vláda (v demisi) zatím nenabídla nějaký alternativní rámec pro zahraniční politiku. Tedy, pokud nebudeme za projev „strategického odporu“ považovat české „ne“ naposledy k zákazu pesticidů, které škodí včelstvu.
Je to frustrující pohled, který je vizitkou především politické třídy a standardů jejích pravidel „úspěšnosti“ a politiky lidských zdrojů (kdo a jak se může stát premiérem, ministrem, poslancem, poradcem, vrcholným diplomatem atp. – ženské koncovky nedávám zcela záměrně). A tak není divu, že odpovědí se jeví jednoduché recepty nejrůznějších osamělých exitů Česka, které jsou hazardem, protože neříkají nic o tom, čím bude nahrazeno vzniklé vakuum. To platí v případě NATO a bezpečnosti dvojnásob. Pokud je odpovědí vojenská neutralita, potom je ale nutné se ptát, jak se tato neutralita slučuje s členstvím v Evropské unii, která zase vojensky a bezpečnostně souvisí s NATO. Kdo a jak českou neutralitu vyjedná (nejen) u velmocí (ona opravdu nevzniká jednostranným vyhlášením)? Má být exit z NATO a EU proveden dohromady? Má Česko odejít jako solitér, nebo hledat spojence pro odchod společný a spolu s nimi připravit novou bezpečnostní organizaci? Co se skrývá za slogany à la „Evropa svobodných a suverénních národů“?
Mnohem racionálnější s ohledem na dosti tvrdou realitu mezinárodních vztahů jsou dvě možné strategie, které by (nejenom) levice měla zvažovat, promýšlet a diskutovat.
První možností je snažit se o to v NATO prosazovat mírovou politiku jako prioritu, zdůrazňovat diplomacii a snažit se o mediaci spíše než o konfrontaci. Tedy brát členství jako fakt v daný moment. Druhou možností je začít pracovat na nové bezpečnostní architektuře v Evropě, která by šla za rámce NATO, počítala by s rolí USA jako zámořského faktoru a s integrací Ruska jako kontinentálního hráče. Tyto dvě možnosti se přitom nevylučují. Obojí bohužel vyžaduje jedno: mít jasnou představu o českých prioritách a zájmech, nikoliv jenom opakovat prázdné formulace jako „budeme usilovat o aktivní členství v EU“ a „členství v NATO je klíčové a nemá alternativu“ (TINA v praxi). To fakticky znamená najít nový zahraničněpolitický konsensus, který nemůže být jen čistě levicový s ohledem na demokratický politický systém.
Ten první případ navazuje na to, co Zdeněk Vopat naznačil: členství v NATO, i když je nepochybně kontroverzní, je realitou a umožňuje Česku ovlivňovat jeho politiku, a tím se snažit přijmout konkrétní odpovědnost za naše členství. Skepticky lze dodat, že váha Česka těžko něco změní na směřování NATO, což je nejspíš pravda (tím spíš v době, kdy je v Bílém domě jestřáb Trump, kterému je jednání rovný s rovným bytostně cizí). Přesto může aspoň ukazovat, že v NATO jsou i jiné názory možné a že Česká republika má vlastní postoje, zájmy a návrhy. Vyžaduje to na prvním místě odvahu, odolnost a také diplomatické schopnosti. Skeptik k domu dodá staré dobré: nejsou lidi…
V tom druhém případě jde o dlouhodobý proces, který v současné době dozrává v souvislosti s odchodem Spojených států z role globálního lídra a jejich nástupem do role oslabujícího hegemona, který staví na první místo svoje zájmy a NATO si spíš představuje jako nástroj ke zvýšení zisků vojensko-průmyslového komplexu. Trumpa nezajímá Evropská unie, nezajímají ho ani „atlantické hodnoty“, nezajímá ho důvěryhodnost a důvěra ohledně smluv a slibů. Trump si vyložil roli USA jako roli země, která si v podstatě může dělat, co se jí zlíbí – ostatně zbraňový arzenál na to má dostačující. A jinak platí, že prezidentský twitterový účet snese prostě všechno.
Německá kancléřka už řekla (opatrně) před cestou do Washingtonu, že se na partnery nedá už spoléhat, jako tomu bylo v minulosti. Evropská unie se pokusila oživit myšlenky na posílení vlastní obrany PESCO, jenže se jedná znovu o nedotaženou „náhražku“ – projekt váhajících, který nestojí na novém pojetí evropské bezpečnosti. Situaci komplikuje nepochybně Brexit, a hlavně otázka větší role Německa ve vojenské politice EU s ohledem na minulost. Jinak řečeno, „něco“ se přece jenom „děje“.
Paralelně s tím dnes pokračuje konfrontace s Ruskem, doprovázená tvrzením, že NATO je odpovědí, jak se bránit hrozbě z Ruska. Sice jde o záměnu následků za příčiny, ale jako takové to dobře dokresluje celkový stav Západu – neschopnost dobře analyzovat vzniklou situaci, bez ohledu na ideologické filtry, je jedním z projevů jeho celkového úpadku. Podobně jako argumenty, které voličům pořád dokola tvrdí, že současné zahnívání „nemá alternativu“ a musí tedy pokračovat, protože všechno ostatní je buď návrat do minulosti, která už skončila, nebo nezodpovědné jednání, které povede ke krachu, katastrofě. Alternativy ale nepadají z nebe a neleží na ulici, alternativy vytvářejí lidé silou neotřelé myšlenky a nápadu.
Ovšem v situaci, kdy česká (nominální) levice nemá ani 20 % podporu mezi voliči, je velmi těžké představit si, jak se bude i dobrý plán prosazovat do politické reality. Je to uzavřený kruh: levice bez odborného zázemí, alternativních nápadů a návrhů a kvalitních politiků v čele a bez odvahy, těžko může počítat s lepšími volebními výsledky, a tím pádem i s prosazením takové změny, která by odpovídala realitě, a ne jenom zbožným přáním ideologů či demagogů všech odstínů. A levice bez mírového programu je pro voliče jen těžko uvěřitelná síla.