Veronika Sušová-Salminen recenzuje poslední knihu ruského specialisty na mezinárodní vztahy Dmitrije Trenina o současných vztazích mezi Západem a Ruskem.
Nová kniha ruského specialisty na mezinárodní vztahy Dmitrije Trenina “Máme se bát Ruska?” (Should we fear Russia?) vyšla v listopadu 2016 a věnuje se vývoji vztahů mezi Západem a Ruskem v posledních třech letech.
Trenin je dlouholetým odborníkem moskevské pobočky Carnegieho nadace, který se věnuje otázkám ruské zahraniční politiky a postavení země v proměnlivém světě. Jeho poslední knížku vydalo britské nakladatelství Polity. To je jen poznámka pro všechny, kteří by autora podezírali z „proruské propagandy“.
Výzva k informovanému vidění Ruska
Útlá a spíš žurnalisticky pojatá knížka nabízí dobrý přehled pro všechny čtenáře, kteří hledají texty, jež by jim poskytly pokud možno objektivní a srozumitelnou orientaci v problému. Autor na položenou otázku odpovídá už v úvodu v podobě argumentu: současného Ruska se není třeba bát, nicméně politika vůči němu musí být pozorná, opatrná a především informovaná. „Ruska se nemáme bát, ale spíše s ním jednat s opatrností.“, píše Trenin hned na úvod.
Celkem ve čtyřech hlavních kapitolách se Trenin detailněji věnuje jednotlivým tématům západního vztahu k Rusku a ruské zahraniční politiky po zlomovém roku 2013, kdy začala ukrajinská krize. První kapitola se snaží stučně analyzovat jednotlivé strachy s Ruskem svázané: strach z imperiálního návratu, z použití síly, z obnovení vojenské moci Ruska, z hybridního válčení, z energetických zdrojů použitých jako zbraně, z kybernetických možností Ruska, z ruského politického vlivu v EU nebo z ruského politického systému (autoritářství a kleptokracie). Trenin tak racionalizuje některé fobie, nebo se o to alespoň snaží. Další kapitola se pokouší zachytit hlavní obrysy ruské výzvy a odpovědět na otázku, co vlastně Rusko chce? Autor přitom sleduje především vztah mezi Ruskem a Západem (USA+EU) v době po skončení studené války. Na tuto kapitolu Trenin navázal analýzou západních kroků vůči Rusku ve snaze zemi normalizovat – tj. od sankcí a podpory Ukrajiny, přes informační válku až k pokusům o mezinárodní izolaci Ruska.
Konečně předposlední a do značné míry také poslední kapitola se věnuje tomu, jak dále postupovat v současných podmínkách a jak se orientovat v zakalených vodách nového konfrontačního standardu ve vztazích Západ – Rusko (a Rusku – Západ).
Tím se dostáváme k základním tezím knihy Dmitrije Trenina. Vedle odmítnutí strachu z Ruska jako strategie a určitého rozebrání strachů jako často nepodložených, významově posunutých nebo vyloženě zastaralých, Trenin odmítl rovněž populární tezi o nové studené válce. Tím pádem si Trenin položil otázku o tom, jakým je charakterově nový standard současné konfrontace. Trenin v tomto ohledu netvrdí nic překvapivého: vzájemná konfrontace mezi Západem a Ruskem je tu na dlouho a je třeba se na ní připravit.
Proč ne nová studená válka?
Dmitrij Trenin odmítá vidět současnou situaci prismatem a zkušenostmi studené války. V tom názoru ostatně není zdaleka sám. Jak Trenin podotýká, podobné analogie vedou k vzorcům myšlení, které zabraňují vidět to nové a hledají staré a známé. To může vést k chybám v úsudku, k selhání promyšlení alternativních scénářů a také zabránit prevenci současných problémů. Proč teze o studené válce podle Trenina neplatí konkrétně?
Za prvé, je to díky absenci železné opony. Tato skutečnost učinila z informačního prostoru hlavní oblast nové soutěže mezi ruskou státní propagandou a západním mediálním hlavním proudem. Tento prostor činí souboj nejen velmi dynamický, ale také zvláště bezohledný. Informace přitom (ani v Rusku, jak Trenin podotýká) nejsou potlačovány, zato je mnohem složitější odlišit pravdu od nepravdy nebo lži.
Vzájemná hospodářská závislost a propojenost je novým kontextem dneška. Vztahy Západu a Ruska už nejsou zakotveny ve dvou odlišných hospodářských systémech, ale v rámci jednoho globalizovaného a velmi propojeného. Oproti (dodejme liberálnímu) očekávání, jak Trenin upozornil, vzájemná hospodářská závislost nezabránila konfliktu o geopolitické směřování Ukrajiny a současné krizi vzájemných vztahů.
Konečně: současná rivalita mezi USA a Ruskem postrádá symetrický charakter doby studené války. To vede k tomu, že jde spíše o soupeření vůlí bez rovnováhy. Rusko se v ní spoléhá na rychlou a odvážnou vojenskou akci, ale USA tahají za tu delší část provazu. Díky propasti v hodnotách a díky převládající představě o tom, že USA jsou morálně na výši, je zablokována možnost hledání kompromisu. Prostě proto, že Rusko je kompromisu “nehodné” kvůli morálních charakteristikám.
Všechny tři prvky současné konfrontace jsou pak autorovými slovy proměnlivé či tekuté a mnohem hůře odhadnutelné, než tomu bylo v časech studené války.
Nedůvěra a konfrontace jako nový standard
Trenin považuje tuto situaci za nový standard, který bude určovat mezinárodní situaci delší dobu. Jak konstatuje, „nedosáhlo se důvěry v době kooperace“ a hluboká nedůvěra je nyní skutečností.
Stav nového konfrontačního standardu mezi Ruskem a Západem si tím pádem zaslouží pozornost z hlediska dalšího postupu, který by se měl zaměřit na kormidlování v neklidných vodách této konfrontace a předcházení těch nejhorších rizik – především rizika vzniku velmocenské války. Trenin knihu adresuje hlavně západnímu publiku a je z ní patrné, že jejím cílem je dodat informace pro takto postavenou politiku. A rovněž, pravda jen v některých momentech, stavět na slavném římském Audiatur et altera pars (Budiž slyšena také druhá strana).
Trenin rovněž konstatuje, že zatímco analogie se studenou válkou je zavádějící, považuje současnou konfrontaci za stejně nebezpečnou ne-li nebezpečnější než tu, která trvala v letech 1948 až 1990.
Proto je podle autora klíčové vyvrátit některé mýty nebo nepřesnosti ohledně strachů z Ruska a uvést je na pravou míru. To ovšem neznamená stranit Rusku, ke kterému je Trenin velmi kritický, aniž by zapomínal na proporce takové kritiky a na ruský kontext s jeho zvláštnostmi.
Reálpolitický pohled
Přes určité flirtování s liberálním pojetím mezinárodních vztahů, patří Treninův přistup spíš do mezinárodního realismu. Je to patrné například tehdy, když Trenin hodnotí argument, že „Moskva realizuje politiku rozděl a panuj směrem k Evropské unii“ a k tomu píše, že „…není moc těžké být v takové praxi zainteresován, když EU nemá společnou zahraniční politiku“. Členské země EU mají „odlišné zájmy, zkušenosti a pohledy na Rusko“, připomenul známý fakt, se kterým Moskva prostě umí pracovat. Rusko využívá existující podmínky Evropské unie ve svůj prospěch jako každá zkušená země s velmocenskou a diplomatickou tradicí. Jak se nicméně ukázalo, argument o trojských koních Ruska v EU s ohledem na evropské sankce prakticky vůbec nefungoval. Sankce jsou znovu a znovu, navzdory kritice v EU, prodlužovány
Trenin dále například pracuje s argumentem o sféře ruského vlivu: „Řeči o tom, že Rusko šikanuje svoje sousedy nejsou nepodložené, nicméně je velmi překvapivé, jak malý je vliv Moskvy za hranicemi, a to dokonce i v oblasti bývalého SSSR.“ Sféra vlivu, o které s oblibou mluví západní média, politici i experti podle Trenina zahrnuje Jižní Osetii, oblasti Doněcka a Luhanska, Abcházii a Podněstří. Dokonce blízký spojenec Ruska, jakým je Bělorusko, jedná často v řadě otázkách velmi samostatně. V Treninově střízlivém vidění se„…v budoucnosti bude ruská sféra vlivu spíše zmenšovat, než že by expandovala.“ V jeho hodnocení Rusko ztratilo vliv na Ukrajině a také v Moldávii (kde je nicméně poslední vývoj poněkud méně jednoznačný).
Konečně, Trenin si všiml další skutečnosti ve vztahu k otázce tzv. strachu z ruského režimu, tj. z vnitřních charakteristik politického systému země. Odlišnosti politického režimu jsou chápány v takovém vidění jako významný či hlavní zdroj zahraniční politiky a chování Ruska. Jak Trenin napsal, „Pro západní liberální establishment je vlastní charakter ruského politického a ekonomického systému hrozbou. V západní mysli je Rusko dlouhou dobu spojeno s carskou autokracií, pak s komunistickým totalitarismem a nyní s autoritativní kleptokracií.“ Jinými slovy, ruská odlišnost je hrozbou v prostředí, které razí liberální tezi o tom, že demokracie spolu neválčí.
Odlišnosti Ruska jsou pro Trenina daleko spíše jenom jeden z činitelů v širší rovnici. Něco, s čím je nutné počítat a dále pracovat. Podle autora je současné Rusko „jasně autoritářské “, s formálními rysy demokracie, jeho politická ekonomie je „byrokratický kapitalismus“, který žije z přírodních zdrojů, právní systém je ovlivněný mocí, vlastnická práva jsou podmínečná a občanská společnost je pod tlakem. Byzantinský způsob vlády ale podle něj umožňuje Rusku jednat velmi rychle. To jsou informace při utváření reakcí i strategických úvah v politice vůči Ruské federaci.
Postimperiální Rusko a nový standard vztahů
Odsud Trenin dochází ke svojí diagnóze, které je často jinými autory často zpochybňována. Rusko je podle jeho hodnocení po ztrátě SSSR v procesu „budování mnohonárodního moderního státu“ (řada autorů a novinářů vidí naproti tomu Rusko jen jako stále stejné „impérium“). Protože bylo Rusko „neschopné, nebo se nechtělo adaptovat systému po studené válce, kterému dominují Spojené státy, rebeluje proti němu, narušuje psaná a nepsaná pravidla chování a snaží se získat uznání jako velmoc.“ To je konzistentní s jiným Treninovým argumentem: Rusko se snaží v rámci současné krize o dvě věci: udržet jednotu vnitřně mnohočetné země a získat velmocenské postavení. Což ale Trenin nevidí jako kroky shodné s obnovením pozemního impéria ve staronových hranicích z roku 1917.
Nový standard vzájemných vztahů je charakterizován konfrontací, sankcemi a také výběrovou spoluprací, jejíž význam si řada západních politiků přese všechno uvědomuje. K těmto společným okruhům řadí obě strany (západní hlavní města i Moskva) otázky zbraní hromadného ničení a jejich kontroly, a to ve vztahu k Iránu a Severní Koreji. Rusko je podle Trenina rovněž přirozeným partnerem boje proti nadnárodnímu terorismu a spojencem Západu – „ať si západní vlády o Putinovi a jeho režimu myslí cokoliv“. V případě syrského konfliktu, je Rusko nezanedbatelným aktérem ve snahách o dosažení míru v téro zemi.
Trenin konečně realisticky vyvrací základní omyly západního přístupu k Rusku. Hlavně snahu o to Rusko “předělat”. Podle něj „bude Rusko jednat svým vlastním způsobem a nepodřídí se západním normám a konvencím jak v domácí, tak v mezinárodním chování“. Pokusy o to „předělat Rusko“ podle dovezených modelů nebudou fungovat. V současné situaci musí Západ utvořit takovou strategii, která bude odpovídat na nerovnoměrnou směs soutěžení a kooperace, hospodářského propadu a vojenské expanze (myšleno nárůstu vojenské síly Ruska, ke které v posledních letech dochází). To všechno klade nároky na promyšlenou strategii ze strany Západu, ve které nemůže být fobický strach jediným a hlavním argumentem.
Treninova útlá kniha není možná úplně překvapivým textem. Stručnost a úspornost je v některých případech na škodu, protože některá témata poněkud zkratkovitě zjednodušuje a jiná více méně přechází. Nicméně i s některými nedostatky lze knihu doporučit všem čtenářům, kteří nemají obavy z více ambivalentních (ne jen černo-bílých) výkladů a nehledají tak jen texty, které problémy vztahů s Ruskem zařazují jenom do škatulek „dobra“ a „zla“.
Dmitrij Trenin: Should We Fear Russia?, Polity Press: London 2016. 144 stran. (recenzována Kindle publikace)