Přečetli jsme: Proč jsou stále aktuálnější rizika „euro-pádu“ Itálie a jaké jsou jeho hlavní příčiny?
Edward Harrison, bývalý diplomat a investiční bankéř, píše o nevyřešených problémech eurozóny, které se aktuálně nejvíce týkají Itálie. Harrison uvádí, že si při pročítání výsledků HDP za první kvartál si vzpomněl na trvalou deflační podobu eurozóny a její souvislost s úvěrovými riziky.
Euro a nevyvážené transakční náklady
Dostal se tak ke staršímu článku Charlese Goodharta z roku 1997, tedy ještě před vzniku evropské měnové unie. To hlavní je zde:
Konvenční ekonomická analýza evropské měnové unie srovnává bilance úspor v transakčních nákladech – náklady peněz, pohodlnost a riziko zacházení s více než jednou měnou proti možnému zhoršení makroekonomického přizpůsobení. Koneckonců, pokud zemi klesá konkurenceschopnost pak může být úder zmírněn depreciací měny.
Jenže, pokud zde ochranná role národní měny není, pak se klesající konkurenceschopnost musí promítnout přímo do nezaměstnanosti. Ti, kteří jsou z evropské měnové unie nadšeni, bývají nadměrně optimističtí ohledně úspory transakčních nákladů a poněkud více střízliví ohledně poruch přizpůsobení.
Ti, kteří jsou skeptičtější, vyzdvihují absenci celoevropského mechanismu pomocného přizpůsobení přes transfer bohatství z bohatých území do chudší, přes daně a dávky, stejně tak, jako se to děje uvnitř jednotlivé země.
Také zpochybňují rozsah úspor transakčních nákladů a odporují výroku podporovatelů eura, že bez jednotné měny je ohrožen jednotný trh. A obě dva sady argumentů se posunují z ekonomické úrovně na politickou.
Goodhart k tomu říkal, že euro vzniklo převážně z politických důvodů. Proto, když mluvíte o ekonomice eurozóny, tak se argument rychle stane politickým. Celá ta záležitost byla od počátku politickým konstruktem. A proto také prozkoumání ekonomických souvislosti mezi politiky bylo nedostatečné.
Goodhart uvádí, že kdyby politici prozkoumali, jak byla ustavena evropská měnová unie, pak by zjistili, že klesající transakční náklady společné měny prostě nikdy nevyváží ekonomické ztráty ze ztráty suverenity – nezaměstnanost, ekonomickou krizi a co je nyní důležité – riziko defaultu (bankrotu státu).
Případ Belgie a scénář eurokrize v roce 2010
Goodhart v roce 1997 rovněž uváděl příklad Belgie, která byla tehdy „problémovým děckem“ kvůli svému vysokému břemenu vládního dluhu:
Co se stane, když bude již eurozóna a dojde k poklesu poptávky po dluhopisech určité země? Co když například, uváděl Goodhart v roce 1997, investoři začnou vnímat Belgii jako zemi zhoršujícího se úvěrového rizika. Má stárnoucí populaci, klesající daňovou základnu a vládu, která nechce snižovat výdaje. Je zde riziko „runu“, který se bude na dluhopisovém trhu rychle posilovat: vyšší úrokové sazby zhorší současný deficit vlády, což bude znamenat navýšení potřeby prodat dluhopisy a současně to po nich sníží poptávku. Takovýto „run“ by byl v rámci měnové unie ekvivalentní periodicky se opakujícím krizím na devizových trzích, které trápily otevřené ekonomiky (jako i Británii) celé roky. Ale tyto dluhopisové krize by byly mnohem horší než ty devizové, pokud by se nákaza mohla šířit od dluhu vlád k bankám a finanční systém by tím byl ohrožen.
Nestalo se náhodou toto v eurozóně po roce 2010?
Na řadě je Itálie
Proč je to důležité nyní? V tuto chvíli se eurozóně daří výborně. I tak, guvernér ECB Mario Draghi potvrdil, že centrální banka na utažení monetární politiky nijak nepospíchá. To je pozitivní zpráva pro výnosy z evropských suverénních dluhopisů. A také je to výborná zpráva pro italský bankovní systém.
Ale nemějme iluze. Vše, co Goodhart řekl v roce 1997, je stále pravda i dnes v roce 2017. A není to Belgie, která je tou problémovou zemí. Je to Itálie, která je mnohem větší a mnohem důležitější země pro eurozónu. A vše, co Goodhart uvedl u stárnoucí a ekonomicky atrofované Belgie v roce 1997 je pravda u Itálie v roce 2017.
To hlavní: Itálie prochází turbulentním politickým obdobím, které zhoršuje kreditní rizika. Potřebuje růst. A k tomu potřebuje politickou změnu. V roce 2018 budou volby. Ale, kdo bude u moci a kdy tzv. reformy stimulují ekonomiku?
To, co se stalo v Řecku, Španělsku, Portugalsku a Irsku se stane znovu. Tentokrát to ale bude Itálie, která jako v dominu padne první. A když se tak stane, italské suverénní a bankovní riziko vyletí vzhůru.
Články publikované v sekci Přečetli jsem nemusejí vyjadřovat názor redakce.