Ivo Šebestík píše o „středověkých“ vyhlídkách budoucích důchodců bez penze a otaznících nad naší dlouhověkostí v hyperrychlém čase 21. století.

Když někomu sedne jméno jako poklice na hrnec, komentovali to staří latiníci lakonicky dvěma slovy: nomen omen. Nový český ministr financí se jmenuje Ivan Pilný, je mu téměř třiasedmdesát let a pro své vrstevníky z řad seniorů chystá „pilnější variantu“ užívání důchodového věku.

Je-li Ivan Pilný schopen ve svém věku pracovat pilně jako včelička coby člen vlády a resortní ministr, pak z jeho pohledu není rozhodně jediný důvod, proč by ostatní senioři měli sedět doma za pecí a pokoušet se ve vší skromnosti a plném odříkání přežít ze státem vyměřeného důchodu. Když se nota bene ani nepřipojistili na stará kolena u některého penzijního fondu, vedeni patrně oprávněnou nedůvěrou k institucím zabývajícím se výběrem peněz pod záminkou, že tyto peníze svým klientům jednou královsky vynahradí.

Proto žádný zasloužený odpočinek, houpací křeslo, kostkovaná deka na kolenou a dýmčička voňavého tabáku v ruce. Žádní dva písaři podle Flauberta, Bouvard a Pécuchet, oddávající se v tichu své samoty pokoutně vědám. A důchodci, kteří snad sní o tom, že si v penzi konečně zahrají ve stínu pinií někde na březích Středozemního moře petang, ti se ve svých očekáváních nacházejí už úplně mimo mísu.

Tedy vskutku žádná kratochvíle s knihou nebo sešitem křížovek večer doma pod lampou. Nic takového. Ivan Pilný chce pilné důchodce, kteří ve věku, kdy již nebudou schopni vykonávat své původní, dost možná fyzicky náročné zaměstnání nebo práci, jež se nesnese s přirozeným úbytkem paměti, se chopí nějakého jednoduchého nářadí a začnou se věnovat třeba veřejně prospěšným pracím ve své obci.

Asi jako trestanci. Možná ne pod dohledem strážníka, ale se sanitkou pohotově přistavenou na okraji parku, ve kterém se sekačkou v ruce proměňují neudržovanou vegetaci v anglický trávník. Vlády v mnoha zemích neustále přemýšlejí, jak škrtnout ze státních rozpočtů nemalou položku, ze které se vyplácejí důchody lidem, kteří jsou již neproduktivní; a nadto jsou někteří penzisté tak troufalí, že se věkové hranice pro odchod do důchodu nejenom drze dožijí, ale dokonce pobývají v tomto slzavém údolí třeba i o celé desetiletí déle.

Dávní senioři věděli, co se sluší a patří

Kočovní Skytové měli ve zvyku své přestárlé druhy usmrcovat smyčkou provazu. Pro kočovné národy byl starý člověk především tvor neschopný vydržet dlouhý pochod na nová loviště. Starci u některých nomádských kmenů byli sami natolik uznalí, že se snažili svým potomkům jejich nepříjemnou práci s vlastním odstraněním usnadnit a sami dobrovolně odcházeli na některé odlehlé místo oddat se modlitbám, a takto se pomalu navrátit k předkům. Staří Římané, především vyznavači stoické filozofie, mínili upřímně laskavé doporučení svým bližním, aby každý člověk, jemuž s věkem ubude sil natolik, že již nebude schopen se postarat sám o sebe, aby prostě důstojně a sám dobrovolně odešel ze života. Někteří stoikové tak i skutečně učinili. Viz sám veliký filozof Seneca, neúspěšný to vychovatel Neronův, jenž údajně ulehl do vany a za asistence lékaře opustil svět, dalo by se říci způsobem chirurgicky odborným. Byť příčina jeho sebevraždy v pokročilém věku rozhodně nespočívala.

Leč opusťme toto chmurné téma, při jehož dalším rozvíjení by autor těchto řádků riskoval nespravedlivé obvinění z přílišného cynismu. Dobré mravy dávných předků však vzaly časem zasvé. Dnes nikdo nechce dobrovolně ulehčit potomkům a státní kase. V novodobých evropských dějinách se lid postupně a za cenu velkých obětí domohl novodobých sociálních výhod, které mu skutečně nespadly do klína shůry, ale o které se zasloužil úsilím trvajícím po mnoho generací. Vlády moderních států nesmírně pálí prsty a bolí srdce, mají-li sáhnout do kapsy a stále vyplácet lidem jejich důchody nebo sociální podpory. Kapitál by tyto peníze viděl nejraději v úplně jiných škatulkách, než jsou ty nadepsané jako důchody a sociální dávky.

Kapitál a vlády už dlouhou dobu nesmírně trpí, že s ohledem na nějaké staré přežité výdobytky, na které si Evropané bůhvíproč zvykli, aniž by chápali, že se doba změnila, musejí stále vyplácet důchody, a dokonce je i tu a tam – kvůli hlasům ve volbách, jak také jinak – kosmeticky upravovat směrem vzhůru. Nemají zatím dost odvahy, aby řekly důchodcům a čekatelům na důchod, že zkrátka nedostanou nic. Důchodců je prostě moc a mladých produktivních lidí zase tak mnoho není. Nadto většina z nich sedí u počítače a do fabrik k běžícímu pásu à la Chaplin se jim nechce

A tak prozatím, než se jim dostane odvahy k takové upřímnosti (nebo spíš ztratí zájem o volební hlasy důchodců), alespoň pomalu zvyšují věkovou hranici pro odchod do důchodu, až by se jednoho krásného dne měla prostě překrýt s datem úmrtí čekatele. Tím by se pochopitelně stala věková hranice pro penzi zároveň i pružnou, což by odpovídalo duchu moderní flexibility.

Skutečně vysokého věku se dožívají zatím jen předválečné generace

Pilného návrh na to, aby důchodci dělali aspoň něco a nebrali důchody, na které si celý život přispívali, nadarmo, je tedy zatím jen velmi nesmělý kompromis. V této souvislosti stojí za povšimnutí argument, podle kterého se stále zvyšuje průměrná délka dožití lidí, což údajně s sebou přináší též i prodloužení lidské vitality. Podle této teze zůstávají lidé údajně déle mladí a tím pádem i výkonní. Proč tedy odcházet do důchodu někdy v šedesáti letech, když současný sedmdesátník je v podstatě stále ještě mladík schopný vykonávat kupříkladu i náročnou práci ministra financí? Chápání lidského věku se postupem staletí skutečně výrazně mění. Čtyřicetiletý lovec mamutů byl kmenovou raritou k pohledání, o níž se vyprávěly legendy u táborových ohňů. A když o mnoho tisíciletí později básník Vrchlický slavil padesátiny, oslovovali jej gratulanti „slovutný kmete“, aniž si jej takto chtěli jakkoliv dobírat.

Podle odborníků zabývajících se regeneračními schopnostmi buněk by měl být lidský organismus schopen skutečné dlouhověkosti, a zřejmě jen zásluhou neobyčejné schopnosti ničit si nervy, zdraví a životní prostředí žijeme všichni hluboko pod limity svého vlastního druhu.

Jen na okraj je třeba ale poznamenat, že lidé, kteří se dnes dožívají osmdesáti a více let věku, jsou narozeni ještě před druhou světovou válkou a většinu života prožili v úplně jiném světě, než je ten náš současný. Podstatně mladší generace svou schopnost dožít se vysokého věku ještě jaksi neprokázaly a zůstává proto docela otázkou, zda současný způsob života je vysokému dožití příznivý či naopak.

V každém případě soudím, že při současném rytmu existence uhánějí lidské životy rychlostí francouzského rychlíku TGV, takže jsou v souladu s Einsteinovou teorií relativity dost možná mnohem kratší než „krátké“ životy lidí ve středověku. Hodina středověkého člověka byla narušena tak nanejvýš kostelním zvonem, takže trvala opravdu šedesát dlouhých nepřerušených minut. Zatímco současnému člověku do jeho hodiny vtrhne deset nevyžádaných e-mailů, deset stejně nevyžádaných telefonních hovorů, deset otravných sms zpráv, a nadto je vskutku ohavným způsobem obtěžován reklamou, takže si „své“ hodiny v podstatě ani nevšimne. Jeho hodinka prostě jen zatřepe křídly, vyšle vzdušný polibek spěchajícímu a zmizí neznámo kam.

A k tomu všemu jej čeká neustálé prodlužování pracovního věku, takže se výrazně zmenšuje šance, že někdy v budoucnu – pokud možno ještě před smrtí – unikne tento človíček z šíleného kolotoče a přestane být onou pověstnou veverkou v bubnu. Vskutku neveselé vyhlídky.

Prodlužování věkové hranice pro odchod do důchodu uvítají nejspíš jen církve, které takto získávají novou dějinnou šanci, jak věčným čekatelům na důchod opět nabídnout alternativu penze na nebesích. Stane-li se život v důchodu nejistým, automaticky nabývá na přitažlivosti takzvaný život po životě, jenž může být tím, nač se člověk utahaný dost možná i šedesáti lety aktivní činnosti může těšit. No vida, jak všechno do sebe opět hezky zapadá a jak se pěkně vracíme do středověku, byť s životy ve skutečnosti velmi krátkými.