Historik Jiří Malínský provede čtenáře historickými událostmi, které předcházely a vedly ke vzniku 1. československého samostatného polního praporu a jeho účasti bojích druhé světové války.
Prozatímní státní zřízení
9. července 1940 byla prezidentem Edvardem Benešem jmenována první exilová vláda benešovského prozatímního státního zřízení. Jejím premiérem se stal lidovec Jan Šrámek (1870–1956). Správou vojenských agend byl pověřen Svobodův druh z ruských legií i odbojové domácí organizace Obrana národa generál Sergěj Jan Ingr (vzdáleně spřízněný se zasloužilou mistryní sportu olympijskou vítězkou Danou Zátopkovou-Ingrovou, 1894–1956). Když 4. srpna upozornili v depeši levicového PVVZ Josef Fischer (1891–1945) a Karel Josef Beneš (1896–1975), že přibývá nadějí v Moskvu a existují lidé, kteří „ponechávají si stále jako poslední kartu revoluční spojení s Ruskem proti Západu počítajíce s tím, že Moskva dá přednost tomu zrevolucionizovat či zesovětštit Evropu raději v dorozumění s nejsilnějším činitelem Evropy než proti němu.“ (tímto činitelem byl míněn Londýn). Zpráva mimoto obsahovala doporučení, aby mezi londýnským a moskevským exilem došlo k jednání, aby bylo dosaženo na jeho základě dohody; nemělo se však přitom podle jejich názoru zapomínat na nezbytnou opatrnost vůči nevyzpytatelné Moskvě, kterou si protektorátní obdivovatelé sovětového Ruska velmi často značně bezelstně odmítali připouštět. Naděje, které naši předkové skládali do slovanské velmoci, ovlivňovaly i budoucí vojáky exilové československé východní armády.
10. listopadu 1940 sdělilo sovětské Rusko do Londýna prostřednictvím diplomatických kanálů premiéru Churchillovi, že na Blízkém a Středním Východě nebude postupovat společně s Německem. První kroky přípravy plánu Barbarossa se objevily i na německé straně hranic: na konci roku 1940 bylo nacistickou okupační správou nařízeno omezení telefonního a telegrafního styku se sovětským Ruskem; veškeré hovory musely jít výhradně přes Berlín. (Pro zpravodajské účely byly vybrány poštovní úřady č. 15, 22 a 32 v Praze-Libni, Mladé Boleslavi a Písku. Zvlášť velký význam měl v tomto ohledu libeňský poštovní úřad, jímž v „normálních“ dopisech procházely mimořádně cenné informace.)
Bezprostředně před útokem Berlína na Moskvu 27. května 1941 se v návrhu československé rezoluce Komunistické internacionály stanovící úkoly KSČ Moskva znovu vracela k politice modifikovaných Lidových front svého VII. kongresu z r. 1935. Autoři textu směřovali k závěru, že pro budoucnost „rýsují se perspektivy velkých národně revolučních akcí, národních válek a národních povstání“, v nichž lidé práce musí usilovat o vedoucí úlohu. A pokračovali: „Boj mezi dělnickou třídou a buržoasií o vedení národně osvobozeneckého hnutí“ by současně měl být také „bojem o orientaci tohoto hnutí, zda se bude orientovat na kapitalistický západ (Anglii, Ameriku) či na socialistický východ (SSSR).“
Několik týdnů nato, v předvečer přepadení SSSR Německem, 21. června 1941, zaslal náčelník československé vojenské mise v SSSR plukovník Heliodor Píka dopis ruské vládě. Formuloval v něm své představy o československo–ruské (sovětskoruské) spolupráci po vypuknutí války s Německem. Volal po propagandistické vlně Moskvy, která by v obyvatelstvu protektorátu povzbudila proruské sympatie. Účast na akcích odporu byla podle Píky podmíněna ruským respektováním Benešova vůdcovství druhého odboje. Pro účinnější paralyzaci protektorátní propagandy kolaborantské i německé navrhoval Rusům vydání prohlášení, jímž by dali najevo souhlas s poválečnou obnovou ČSR, uznali londýnskou exilovou vládu a prezidenta Beneše za vůdce boje československého národa proti nacismu a fašismu a exilovou československou armádu za spojeneckou armádu samostatného a válku vedoucího státu; dále, že se SSSR zaváže podporovat toto československé úsilí všemi dosažitelnými prostředky včetně souhlasu s organizováním československé vojenské jednotky na vlastním území a po skončené válce že se nebude vměšovat do vnitrostátního československého vývoje na základě zásady „sebeurčení národů“. Redakce případného provolání ruské vlády měla být upravována za přítomnosti zástupce československé vlády. Důsledkem možného vydání příslušného prohlášení by mělo být ruské uznání československé vojenské mise za součást samostatné a válku vedoucí československé armády. Píkou navrhované body v předstihu předjímaly i nové skutečnosti vyplývající ze vzniku rusko-německého válečného stavu 22. června a včetně dohody z 18. července i dohody pozdější.
Druhá československo–sovětská smlouva
8. července 1941 byl prezident Edvard Beneš pozván do budovy ruského vyslanectví v Londýně na pracovní oběd. Velvyslancem Majským byl přivítán s poctami příslušejícími hlavám států. Ivan Michajlovič Majskij (1884–1975), který si Beneše vážil a netajil své sympatie k demokratickému Československu, přednesl při této příležitosti své oficiální prohlášení: „Z pověření sovětské vlády mám tu čest Vám sdělit, že politickým programem sovětské vlády je samostatné Československo s československou národní vládou. Je přitom samozřejmé, že sovětská vláda nechce zasahovat do vnitřních záležitostí Československa a že o vnitřním režimu a struktuře rozhodne sám československý lid. Jestliže si československá vláda přeje vyslat do Moskvy svého vyslance, sovětská vláda ho ráda přijme. Sovětská vláda je přitom ochotna poskytnout pomoc při organizování československé jednotky.“ 18. července podepsali Jan Masaryk a velvyslanec Ivan Michajlovič Majskij rozsahem stručnou druhou československo–sovětskou smlouvu, která v obecnější podobě zakotvila Píkovy podněty i Benešem domluvené body. Smlouva otevřela cestu nejen k budování východní československé armády, ale i k faktickému uznání prozatímního československého státního zřízení za člena budoucích antifašistických Spojených národů (vyhlášených Rooseveltem 1. ledna 1942).
8. srpna se po delší době v Suzdalu, kde bylo dislokováno jádro budoucí československé vojenské jednotky v SSSR, objevil za vydatného přispění plukovníka Heliodora Píky podplukovník Ludvík Svoboda. Začínalo budování východní exilové československé armády. Vedle očekávatelné snahy SSSR pomoci Československu se však projevovaly i jeho velmocenské zájmy.
9. srpna poslal Heliodor Píka důvěrný dopis-zprávu prezidentu Edvardu Benešovi. Po oslovení „Slovutný pane presidente, v okamžiku, kdy skončila první část našeho poslání v Sovětském svazu“ rekapituluje své poznatky z dosavadního několikaměsíčního působení československé vojenské mise v sovětovém Rusku. Zdůrazňuje vůdčí linii ruské zahraniční politiky: „vyčkávat vyčerpání Evropy k její bolševizaci“. A zdůrazňuje: „Do zahájení německého tažení byla Anglie pokládána za nepřítele číslo jedna …“. Pokračuje sdělením, že konec války má být proměněn v sociální revoluci, která má vést v celé Evropě k nastolení (stalinisticko-komunistické) diktatury proletariátu. A naléhavě upozorňuje: „Když naši lidé odmítali hovořit o politickém uspořádání státu (a bolševizaci), uvádějíce, že o vnitřní politice rozhodne národ doma, sovětští důstojníci a političtí rukovoditelé (vůdci) odpovídali: ,Jaképak hlasování lidu, až sovětská armáda bude v Čechách, pak všichni budou muset hlasovat pro diktaturu proletariátu.‘“ S tím úzce souvisela nedůvěra k některým členům londýnské exilové vlády, kteří podle těchto názorů budou muset zmizet. Obdobná vyjádření byla adresována i těm, kdo byli navenek činni v protektorátních strukturách. Údiv v ruských politických kruzích vyvolávala i skutečnost, že mnoho prvorepublikově vlivných osobností nebylo Němci zatčeno; za hlavní důvod pokládali jejich údajnou kolaboraci („pracují přímo pro Němce“). Za jedinou důvěryhodnou politickou sílu označovali gottwaldovské komunisty. Atmosféru těchto „mimoběžných“ rozhovorů dokresluje i následující pasáž Píkova dopisu: „K mým námitkám, že u nás nebude sociální revoluce, jelikož lid je politicky vyspělý a úroveň všech tříd je tak nivelisována, že není nespokojenosti a konečně, že náš program předvídá širokou socialisaci (zestátnění) hospodářských hodnot země (podzemní bohatství, těžký průmysl, některé banky atd.) odpovídali, že ne socializace, ale komunizace, zrušení vlastnictví a zamezení obohacování jednotlivců nebo skupin je nutné.“ Obdobně podle Píkova líčení ruští politikové a generálové nechápali, proč Čechoslováci usilují o obnovu úplné samostatnosti; neuměli si to vůbec představit a předpokládali, že Československo se připojí k sovětskému Rusku jako autonomní republika; Svaz (Rusko) pak bude s to zemi účinně chránit.
Mimořádně zajímavý a do budoucna závažný byl také Píkův popis počínání sovětských oficiálních i polooficiálních míst při navazování kontaktů a styků s východoevropskou částí prozatímního československého státního zřízení: „Sovětští úředníci se snažili získati za každou cenu jednotlivce (odděleně) pro sebe, bez ohledu na Londýn. Je celá řada prokázaných případů, že našim důstojníkům i vojákům, civilním osobám, úředníkům konzulátů atd. dávali podpisovat písemné prohlášení a závazky, že budou pro ně kdekoliv zpravodajsky pracovat. … Pokoušeli se odděleně přemlouvat a získávat naše důstojníky bez mého vědomí a se zákazem, aby se to hlásilo.“ Domáhali se také toho, aby prozatímní státní zřízení podle jejich potřeb a zájmů organizovalo domácí širokou zpravodajskou síť, kterou by mohli jednostranně využít (zneužít). Za těchto okolností bylo pro Píku mimořádně nesnadné si udržet jejich důvěru zejména s ohledem na hájení československých zájmů (zájmů vlasti); každé slovo nesouhlasu považovali za fašisticko-protibolševické. Předmětem bolševické podezíravosti se staly mj. také Píkovy kontakty s britskými členy moskevského diplomatického sboru. Ještě nesnadnější bylo vysvětlovat zvláštnosti domácího druhého odboje: „Bylo nesnadno bojovat proti výtkám, že nemáme hrdinů, odhodlaných lidí doma, že se necháme zavírat bez důvodů, že se necháme obětovat dříve, než jsme něco vykonali. Například nár. kom. (národní komisař, lidový komisař – JM) Berija těžko chápe, že nemohu najít pár odhodlaných lidí, kteří by se obětovali pro jakýkoliv úkol, nechce chápat, že naše organizace mají zakázáno zbytečně se obětovat a podnikat akce, kterých nemůže využít ani národ doma, ani spojenci k operačním zájmům.“
Proto „Nesmíme jednotku nechat zničit někde hluboko v Rusku, neboť budeme podléhat vrchnímu velení Rudé armády a může býti zasazena tak, že v jediném utkání může býti obětována. Musíme ji udržeti co nejdéle neporušenou.“ Závěr dopisu byl jakýmsi ideovým krédem plukovníka Píky: „Slovutný pane presidente, jménem všech členů vojenské mise a skupiny velitelských kádrů z polského legiónu se zavazuji svatou povinností, že budeme ze všech sil a na jakémkoli místě pokračovati v boji za obnovení naší neodvislosti, samostatné, demokratické i spravedlivé republiky v duchu Masarykových i Vašich tradic a za Vašeho vedení.“
Ustavování východní armády
Úzkým místem geneze nejstarší jednotky východní armády zahraničního odboje druhé armády bylo její doplňování. Jedním ze zdrojů se měli stát českoslovenští vězni pracovních táborů GULAGu. Vstřícné usnesení sovětských orgánů však v praxi naráželo o drsnou skutečnost tamějšího zacházení s vězni. V listopadu 1941 urgoval plukovník Heliodor Píka dopisem generálnímu štábu Rudé armády konkrétní kroky nutné pro budování jednotky. Mj. uvedl: „Mnoho dobrovolců, kteří čekají netrpělivě na povolání do zbraně, bez úspěchu se dotazují, kdy budou moci vykonat svou povinnost. Vytýkají nám, že nic nepodnikáme, aby bylo splněno jejich přání bojovat proti německým uchvatitelům. Stovky našich příslušníků jsou v koncentračních táborech, marně se dovolávají propuštění a vstupu do vojenských jednotek, tak jak bylo povoleno Polákům a hned provedeno. Uprchlíci z Československé republiky přešli nezákonně sovětské hranice jen proto, aby mohli někde bojovat proti německým fašistům, a dodnes není jim možno vyhovět. Trpí zcela nevinně jak fyzicky nedostatkem výživy a zimou, tak hlavně morálně, neboť cítí, že bylo na ně zapomenuto …“ 3. listopadu jednal v této záležitosti s náčelníkem vojenské kanceláře lidového komisariátu zahraničních věcí plukovníkem Jevstignějevem. Jevstignějev Píkovi doporučil, aby si Čechoslováci opatřili výzbroj i výstroj pokud možno sami. Skutečnou pohnutkou ruské zdrženlivosti však byly, jak uvedl 14. listopadu 1941 ve své depeši do Londýna vyslanec Zdeněk Fierlinger (1891–1976), pochybnosti lidového komisariátu zahraničních věcí (Narkomindělu) o praktické účelnosti existence československé armády v Rusku; podle jeho názoru byly pro sovětské Rusko nejdůležitější československé odbojové akce doma.
V první polovině prosince se v Kujbyševě, kam přesídlilo sovětské vedení vzhledem k probíhajícím bojům o Moskvu, sešla porada, jíž se mj. vedle plukovníka Heliodora Píky a podplukovníka Ludvíka Svobody účastnil i ruský vojenský přidělenec generálporučík Alexej Pavlovič Panfilov (1898–1966). Podle představ československé mise se počet exulantů, kteří uprchli do sovětového Ruska z Česka, odhadoval na 3 000 osob, v případě východních zemí republiky Slovenska a zvláště Podkarpatské Rusi na zhruba 15 000 osob. V zázemí bylo mimoto 45 000 volyňských Čechů. Náborová střediska měla být zřízena v Uljanovsku (měla pojmout oblasti Archangelska, Vologdy, Kazaně, Gorkého, Penzy a zbytku Povolží), v Jekatěrinsku (Jekatěrinburku-Sverdlovsku, oblast Permu, Čeljabinska a Kirova), v Tbilisi (pro zakavkazské oblasti), v Taškentu (pro Kazachstán) a v Omsku (oblast Krasnojarska, Irkutska, Novosibirska a dalších sibiřských regionů). Předsedou každé komise měl být člen československé vojenské mise disponující písařem z řad disponibilních vojáků. Výzva ke vstupu do československé armády měla být zveřejněna podle přání v tisku a rozhlase. Generálporučík Panfilov oznámil, že výstroj a výzbroj dodá ruská vláda s tím, že místem budování jednotky bude namísto Uljanovsku (Simbirsku) Buzuluk. Z ruské strany se předpokládalo, že prozatím bude možné organizovat samostatnou motomechanizovanou brigádu.
Mimoto navrhl generálporučík Panfilov zástupcům československé vojenské mise sepsání provolání k Čechům, Slovákům a Rusínům (Karpatorusům), kteří sloužili v německé, maďarské nebo slovenské armádě, aby přešli na stranu Rudé armády (podmínkou mělo být zajetí beze zbraně). Na přímý Píkův dotaz po internovaných a vězněných československých státních občanech Panfilov odpověděl, že ti, kteří přešli rusko-maďarskou hranici, budou okamžitě osvobozeni a muži od 18 do 52 let soustředěni v Buzuluku. Ostatní měli moci pracovat v místě podle své volby.
10. prosince odjel na zakročení plukovníka Heliodora Píky podplukovník Ludvík Svoboda s polským exilovým premiérem generálem Władysławem Sikorskim (1881–1943) do Buzuluku; Sikorski tam jel na inspekci polských vojsk. Byl to první Svobodův pobyt v místě příštího soustředění československé armády v Rusku. (3.–4. prosince 1941 byla v Moskvě podepsána dohoda Sikorski-Stalin o vytvoření stotisícové polské exilové armády /Andersovy/ včetně příslibu odsunutí 25 000 polských vojáků mimo území SSSR.) Současně 19. prosince vysvětloval Píka netrpělivým členům oraňské skupiny (hlavního jádra budoucí československé jednotky v SSSR): „Sověty však mají přebytek vlastních lidí, kterých nemají čím plně vyzbrojit, mají dost nesmírných starostí (vrcholila bitva o Moskvu – JM), a proto nemají zájem na malé skupince jednoho nebo dvou praporů dobrovolců. Smlouva se Sověty nebyla uskutečněna na základě našeho slibu, že postavíme armádu; naopak, na základě smlouvy domáháme se my postavit i zde symbolickou naši část samostatné, válku vedoucí armády. Sověty se nás překvapeně ptaly: Z čeho chcete u nás stavět vojenskou jednotku, když zde nikoho nemáte? Snad z těch pár lidí ze Suzdalu? Kolik a kde máte v SSSR svých příslušníků? My jsme se zavázali obnovit československý stát bez jakýchkoli závazků z vaší strany, my svůj závazek splníme, i když zde nebude vašich jednotek. To, že nám povolují organizovat naši jednotku, je jen symbolickým výrazem ochoty sovětské vlády, že nám chtějí vyhovět, neboť z toho mají jen velké starosti, na něž nemají času, a bez vlastního užitku. Něco jiného by bylo, kdybychom zde měli pár set tisíc, alespoň jako polská armáda, o takovou pomoc by snad i Sověty měly zájem.“
Předchozí díl: