Historik Jiří Malínský se dnes věnuje přes třicet let staré, avšak pojetím nadčasové, televizní inscenaci Ecce Constantia, která rekonstruuje a dramatizuje události na kostnickém koncilu.
Osud Kohoutova dramatu Ecce Constantia z r. 1988 navazuje na obdobná československá dramata druhé poloviny šedesátých let jako byl Daňkův Kardinál Zabarella (1968) a rozvíjí tak jak informace historických pramenů, jejichž autorem je především umírněný kališník, Husův žák mistr Petr z Mladoňovic (1390–1451) (Relatio de magistri Joannis Hus causa in Constantiensi consilio acta – v českém překladu Zpráva o Mistru Janu Husovi v Kostnici a Narratio de magistro Hieronymo Pragensi pro Christi nomine Constantiae exusto – v českém překladu Vypravování o Mistru Jeronýmovi Pražském upáleném v Kostnici pro jméno Kristovo; oba texty v českém překladu výpravně vydalo mezi jinými nakladatelství Svoboda r. 1981), tak četné historické prameny další do osobitého uměleckého tvaru. V archivních fondech koncilu se jeho vlastní písemnosti vztažitelné k oběma Čechům, nedochovaly.
Jako jediné spisovatelovo dramatické dílo nebylo uvedeno divadelně, ale naopak bylo Pavlem Kohoutem scénáristicky přepracováno do televizního inscenačního zpodobení, jehož se režijně ujali otec a dcera Luboš a Jitka Pistoriusovi. Dílo bylo uvedeno r. 1992 a jakkoliv vybočovalo pozoruhodně z praxe vysílání České televize formálním i obsahovým pojetím i svou špičkovou uměleckou úrovní, upadlo do zapomenutí a je dnes prakticky naprosto neznámé. Osudy jeho přijetí a přijímání jsou plně srovnatelné s mým nedávným pojednáním o slovenském seriálu Štúrovci, který byl publikován před časem na stránkách časopisu !Argument.
Snaha co nejvíce aktualizovat více než půltisíce let starý případ vedla Kohouta k rozvržení obsahu do dvou obsahových rovin: první, tradiční, vychází důsledně z historických pramenů, pokud se dochovaly, a snaží se z nich získat doposud neznámá fakta a souvislosti; druhá, na první pohled prezentistická, je podávána jako vysílání fiktivní televizní stanice Ecce Constantia. Vnitřní etapy jednání kostnického koncilu a současně i inscenace jsou oddělovány její znělkou, která doprovází grafický přechod části historického zobrazení Kostnice postupnými předěly až k jejímu finálnímu úplnému zobrazení; jako v případě řady obdobných snímání tu Kohoutovu dílu posloužila bohatě obrazově vypravená koncilní kronika kostnického měšťana Husova vrstevníka Ulricha von Richenthala (kolem 1360–1437/38, rukopis vznikal po roce 1420). Takto pojatá televize má i své pracovníky: hlasatelku-redaktorku Marii Retkovou a reportéra Ulricha von Richenthala, kterého si zahrál autor Pavel Kohout. V jednom případě projev na vlnách této stanice pronese v Pelzerově podání i císař a král Zikmund Lucemburský (1368–1437).
Jak jsem už podotkl, Husovy a Jeronýmovy osudy jsou líčeny převážně nepřímými charakteristikami v rozhovorech vedoucích představitelů francouzských účastníků koncilu; těchto svým způsobem hlavních rolí Kohoutova pohledu se zhostili zasloužilý umělec Jiří Adamíra (kardinál) a Viktor Preiss (kardinálův žák, rektor Sorbonny). Papeže Jana XXIII/1. (byl vymazán z oficiálního výčtu hlav římskokatolické církve, svůj /vzdoro/pontifikát zastával v letech 1410–1415) Baldassare Cossa (kolem 1370–1419) si zahrál Boris Rösner a císaře Zikmunda zdařile podal Petr Pelzer. Další vůdčí osobnost koncilu kardinála-kanonistu ztvárnil národní umělec Martin Růžek, týraného Mistra Jeronýma Pražského (kolem 1377/78–1416) Jan Hartl. Florentského humanistu Poggia Braccioliniho (1380–1459), který byl přímým svědkem houževnatého boje pražského revolučního intelektuála Jeronýma Pražského o život a zůstavil o něm pozoruhodné svědectví, rovněž přesvědčivě pojednal Miroslav Donutil. Symbol dobové obojetnosti a proradnosti soustředěný československým spisovatelem do postavy Fretky beze zbytku zvládl Radek Holub. Do tohoto okruhu se také soustředila nejpodstatnější rozhodnutí koncilu o osudu obou českých středověkých intelektuálů.
Právě v nepřímých charakteristikách obou zavražděných českých mučedníků je zřejmě největší síla Kohoutova autorského počinu. Zjištění, že kostnický koncil není s to betlémského kazatele přistihnout při jasné herezi a nemá co postavit proti jeho odvolávkám na bibli a prvokřesťanskou liturgii, budí v poučeném divákovi pochyby a volá po náležitém odborném buď potvrzení, nebo vyvrácení i dnes, po více než 600 letech. Závaznost Zikmundova glejtu se zdá být nepochybnou; čtvrtý lucemburský císař byl jedním ze svolávatelů koncilu a naléhal zvlášť ostře na odstranění nechtěných závěrů předcházejícího koncilu v severoitalské Pise, který dvojpapežství obměnil zatím v dějinách katolické církve nepřekonaným trojpapežstvím. (V tomto ohledu Husovo odvolání k Ježíši Kristu poté, co na něj papežem byla uvalena klatba pro kazatelovu kritiku prodeje odpustků /1412/, nabývá další nejen lidsky pochopitelný duchovní a právní rozměr.)
Krátkozrakost a nepochybná omezenost kostnického shromáždění nabyla na těchto rysech i při jeho dalších krocích. (Vzdoro)papež Jan XXIII./1., další svolavatel koncilu, byl zbaven tiáry a po jeho zmařeném pokusu o útěk vězněn na stejném místě – ale za nepoměrně vstřícnějších podmínek – kde předtím byla omezována Husova svoboda pohybu; i dnes je ve Florencii k zhlédnutí jeho náhrobek). Současně se tak uvedla do pohybu další opoziční tendence: konciliarismus, myšlenka na zpochybnění papežovy neomezené autority a vzkříšení kolektivní autority nejvyššího shromáždění věřících, „exekutivně“ řídícího církev, pak byla potlačována po řadu let ještě na basilejském koncilu. Jsou-li Kohoutovy citace z koncilijního zatykače na uprchnuvšího (vzdoro)papeže Jana XXIII./1. opřeny o historická fakta, znamenají potvrzení dobových upozornění na jeho opravdu nevšední laický život, který lze stručně charakterizovat jako syntézu Al Caponeho a Viktora Koženého. To dokresluje i jím prosazený jarmarečně motivovaný prodej odpustků, který zkalil dosavadní poměr Husa a Václava IV.
Kohoutova pozornost je upřena i na druhého českého mučedníka Jeronýma Pražského. Ne náhodou v jeho výběru nosných postav jím komponovaného díla nechybí ani Poggio Braccilioni (1380–1459). Jeronýmova osobnost udělala na vzdělaného Florenťana mimořádný dojem. Své dojmy tento vzdělaný muž zachytil v dopise, psaném den po Jeronýmově vraždě upálením: „Velká byla bolest okolostojících. Neboť toužili, aby muž tak vynikající byl zachráněn, jen kdyby jeho smýšlení bylo správné. On však trvaje na svém přesvědčení úmyslně, jak se zdálo, žádal si smrti a chvále Jana Husa pravil, ten že neměl námitek proti církvi Boží jako stavu, nýbrž proti zneužití moci kněžími, proti pýše, nádheře a přepychu prelátů. Neboť poněvadž statků církevních a zádušních se má použíti v prvé řadě na chudé a příchozí, dále na cizince, a pak teprve na stavby církevní, zdá se onomu dobrému muži nenáležitým vynakládati je na nevěstky, hostiny, na množství koní nebo na krmení psů, na přepych v oděvu a na jiné věci, nehodné náboženství Kristova.“ Postřeh, že na deset zúčastněných kněží připadala na koncilu jedna prostitutka (celkem 700 či 800 nepočítaje místní sexuální pracovnice či rovněž staročesky helmbrechtnice či doroty) jen dále dokresluje rozporuplnost snah kostnického koncilu církve povinného celibátu a jeho vzdálenost od prvokřesťanského ještě kristovského ideálu apoštolské prostoty prvních kněžích.
Spisovateli Pražského jara se podařilo vytvořit osobitou reflexi tragických událostí, které se staly roznětkou husitské revoluce; vyšly z ní takové „vedlejší“ výstupy jako ženská rovnoprávnost, pozoruhodný vzestup jazykové úrovně češtiny, první český překlad bible (Bible leskoveckodrážďanská datovaná kolem r. 1360), dobově nebývalé rozšíření gramotnosti a následné dotváření moderního českého národa, na které po bělohorské katastrofě navázalo národní obrození a jeho masarykovské dovršení. Spolu s tím ale i krvavé události zejména dvacátých let patnáctého století, opakované protičeské křížové výpravy, dlouhodobé územní rozbití Koruny české, české středověké říše, i hospodářský rozvrat českých zemí. Vyústění do státu renesanční tolerance a projevů rodící se předbělohorské kapitalistické ekonomiky lze s velmi značnou nadsázkou považovat za určitou předzvěst našich dějin ve dvacátém století.
Neobvyklost Kohoutova dramatického autorského činu ani po třiceti letech nezestárla. Do scénáře se mu podařilo včlenit v neobvyklých souvislostech doslova anatomii české složky koncilu, která se vztahuje i na faráře, právníka a defraudanta Michala de Causis (1380–1432) a mistra Štěpána z Pálče (1365–1424), hlavní zástupce české protihusovské a protijeronýmovské žaloby na kostnickém koncilu; v historickém povědomí slynou neblahou pověstí husitských quislingů. Zpětnovazebně se rýsuje i další zjištění: úroveň zakladatelských osobností české reformace byla opravdu vysoká, nevšední a všeevropská.
Aktualizační vložka televizní stanice Kostnice (Constantia) slouží autorovi jako určitý zpětnovazebný prostředek, který raně novověkým dějům kostnického koncilu umožňuje divácké průhledy a současně potřebný odstup od nedávných československých a českých dějin včetně uchopení procesu, kterým se z mozaiky záměrů a úsilí jedinců rodí posléze historická fakta.
Není divu, že tato inscenace, neobvyklá nejen svou délkou, není pro svůj námět, obsah i vyznění v Česku našich dnů nadměrně připomínána. To ale nemění nic na faktu, že v obsáhlém díle dnes pětadevadesátiletého autora Pražského jara patří k těm, které mají stále co říci.