Politolog Petr Drulák hodnotí aktuální vývoj na Blízkém východě, kde došlo k další eskalaci. Proč se Izrael chová jako kamikaze?
Izrael provedl dva likvidační údery. V Libanonu zavraždil vysokého velitele Hizballáhu Fuáda Šukru a v Iránu politického šéfa Hamásu Ismáíla Haníju. Reakce mezinárodního společenství je poměrně jednoznačná, představitelé OSN a hlavních velmocí izraelské útoky kritizují a varují před eskalací. Turecký prezident Erdogan dokonce varoval, že může do Izraele poslat vojáky. Výjimkou jsou USA a Velká Británie, které tyto likvidace zahrnují do boje proti terorismu a izraelského práva na sebeobranu. Že by kromě anglosaských velmocí a jejich několika satelitů ostatní státy světa nechtěly bojovat proti terorismu a Izraeli upíraly právo se bránit? Nikoliv. Pouze soudí, že právo na bezpečnost nemá pouze Izrael ale i ostatní země regionu a že izraelská eskalace může přerůst do velké války. Slova nejvyššího íránského vůdce o nutnosti přímé odvety proti Izraeli tyto obavy potvrzují. Přesně to si Izrael přeje.
Íránská reakce není překvapivá. Haníja přijel do Teheránu jako host na inauguraci nového íránského prezidenta. Izraelská raketa ho zabila v oficiální rezidenci, kde byl ubytován. Izraelci touto demonstrací síly Írán opět ponížili. Když před několika měsíci Izrael zasáhl íránský konzulát v Damašku a zabil vysokého velitele revolučních gard, reagoval Teherán vzdušným útokem. Nicméně Izraelce tehdy varoval a dal jim možnost předvést jejich slavnou protivzdušnou obranu.
Brzy uvidíme, jak se Írán pokusí udeřit nyní a jakou reakci to vyvolá v USA, jejichž politici se z obou stran předhání v tom, kdo je věrnější spojenec Izraele a kdo víc nenávidí Írán. Bez izraelské lobby se v dnešní Americe špatně vyhrávají volby, a ještě hůře proti ní. Úvahy o útoku na Írán v amerických politických kruzích běžně kolují a dost republikánských jestřábů jen čeká na správnou záminku. Ale pokud by se po íránském úderu na Izrael chtěly USA do něčeho takového pustit, museli by počítat s reakcí íránského spojence Ruska, které by na víc za sebou mělo podporu většiny států světa. Proto obavy z velké války.
Aktuální izraelské údery však také živí dvě menší války. Haníja byl šéfem Hamásu, s nímž Izrael bojuje v Gaze. Ve své rezidenci v Kataru však byl také hlavní palestinskou autoritou, s níž Izrael vyjednával propuštění rukojmí vězněných Hamásem. Ve vedení Hamásu patřil k těm umírněnějším. Dnes je rukojmí něco přes sto. Atentátem je Izrael nejspíše hodil přes palubu. Každopádně potvrdil, že o ukončení války nestojí, že mu ani čtyřicet tisíc přímo zabitých Palestinců nestačí jako odveta za 1200 izraelských mrtvých po říjnovém útoku Hamásu a že v eliminaci Palestinců z Gazy hodlá dále pokračovat.
Druhou válku vede Izrael s Hizballáhem, toto ší’itské ozbrojené hnutí z jižního Libanonu na Izrael pravidelně útočí. Likvidace Šukra měla být odvetou za údajný útok Hizballáhu na fotbalové hřiště na Izraelem okupovaných Golanských výšinách. O víkendu ho zasáhla raketa, která zabila dvanáct dětí. Hizballáh však odpovědnost za útok odmítá a není zřejmé, proč by ho na takový cíl podnikal. Ani není zřejmé, že by Izraeli nějak záleželo na životech arabských dětí. V Gaze jich zabil na tisíce.
Všechny oběti jsou totiž Drúzové. Většina příslušníků této arabsky mluvící náboženské menšiny žije v Sýrii a Libanonu; jejich náboženství vychází z Bible i Koránu, od jiných abrahámovských náboženství se liší například vírou v reinkarnaci. Izraelskou okupací Golanských výšin se část syrských Drúzů ocitla v Izraeli, k němuž mají přinejmenším dvojznačný vztah. Většina z nich nestojí o izraelské občanství a stále mají syrské pasy. Hlavním nepřítelem Drúzů jsou sunnitští fundamentalisté, kteří se je opakovaně pokoušejí vyhladit, naposledy v probíhající syrské občanské válce. Proto Drúzové v Sýrii považují za svého ochránce Assadův sekulární režim. Když před několika lety Izrael podporoval proti Assadovi teroristy z Al-Núsra (tedy syrské pobočky Al-Káida) tím, že jejich raněné vozil ze Sýrie na ošetření do izraelských nemocnic, Drúzové zaútočili na jednu ze sanitek a raněného ubili. Když se po víkendovém útoku vypravil na místo tragédie premiér Benjamin Netanjahu, místní ho vypískali a odmítli, aby mrtvé děti zneužíval k politickým hrátkám.
I tak samozřejmě mohl Hizballáh raketu odpálit a mířit přitom na jiný cíl. Šukra jako vojenský velitel organizace, která útočí na Izrael, nebyl překvapivým terčem izraelské likvidace. Nicméně útoky na Libanon hrozbu Hizballáhu nezastaví a v této chvíli rozdmýchávají větší konflikt. Pokud si Izrael chce zajistit přežití v nebezpečném sousedství, musí se s rozhodující silou Libanonu nějak dohodnout, podobně s Palestinci a Íránem. Že by to izraelští představitelé netušili? Tomu těžko věřit, bývalí šéfové izraelských zpravodajských služeb na to léta veřejně opakovaně upozorňují.
Netanjahu však možná přemýšlí více o svém vlastním přežití. Jemu i jeho manželce hrozí dlouhé vězení za korupci. Každý den války může brát jako další příležitost být na svobodě, doufat v neočekávanou záchranu a nechat se státnicky oslavovat, jako minulý týden v americkém Kongresu. Ale zatímco kongresmani doprovázeli jeho každou druhou větu potleskem vestoje, před budovou rozháněla slzným plynem policie demonstranty, Netanjahu je s příznačnou arogancí označil za „užitečné idioty“ Íránu. Izrael pořád drží důležitou část americké oligarchie, ale začíná ztrácet Ameriku. Republikáni mu přišli zatleskat téměř do jednoho, ale každý druhý demokrat, včetně viceprezidentky a prezidentské kandidátky Harrisové, dal přednost jinému programu. Od demokratů jsme v posledních letech nic pozitivního neviděli. Pokud dokáží zastavit další válku, částečně odčiní ty, které sami spustili. A připomenou nám, že svět není černobílý.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!