Keller bez cenzury: Jan Keller dnes píše o tom, jak vlastně funguje plánování v podmínkách současného kapitalismu.
Kdysi dávno nám v předmětu zvaném politická ekonomie vykládali o zásadních odlišnostech mezi kapitalismem a socialismem. Zatímco v kapitalismu produkce zboží a služeb reaguje na pobídky trhu zohledňujícího v prvé řadě zisky podnikatelů, v socialismu je výroba dopředu naplánována podle celospolečenských priorit.
Jak může dnes každý na vlastní oči vidět, učitelé politické ekonomie se ošklivě spletli. V kapitalismu je plánování mnohem důslednější, než na jaké se kdy zmohl reálný socialismus. Vezměme jen příklad, který i nás samotné ovlivní v míře, kterou si zatím ještě ani nedovedeme představit.
Německé ekonomice byla naplánována důsledná deindustrializace. Kdo ji naplánoval, to přesně nevíme, známe jen jména těch, kteří ji v nikým nevolených úřadech přiklepli, a těch, kdo ji naprosto rutinně v parlamentech odhlasovali. Projekt deindustrializace se sice kryje pod nálepkou Green Deal, s ekologií toho však příliš společného nemá. Soubor opatření, který obsahuje, vytváří pro soukromé firmy trvale neudržitelné ekonomické prostředí.
Zhruba již polovina německých firem na to reaguje omezováním produkce, krácením investic, rušením podpory výzkum a vývoje a úvahami o odchodu ze země. Těm firmám, které zůstanou, se sníží v důsledku vzestupu cen vstupů jejich konkurenceschopnost. V této první vlně se to týká zejména energeticky náročnějších průmyslových velkopodniků. Právě na ně je ovšem navázána hustá síť dodavatelů a subdodavatelů, kterých se útlum dotkne vzápětí. Protože ti drobní nemohou odejít tak snadno jako velké renomované firmy, vyhledá řada z nich péči sociálního státu.
Co z toho všeho plyne? Především se ukazuje, že učitelé politické ekonomie nám neříkali pravdu. Nejenže kapitalismus dokáže dopředu naplánovat gigantické hospodářské proměny, zároveň je realizuje mnohem důsledněji, než byl kdy schopen socialismus. Zatímco za socialismu se plány často nedařilo v termínu plnit, kapitalistický systém je uskutečňuje se svou příslovečnou precizností a v tempu, o němž mohli socialističtí plánovači pouze snít.
Zbývá dořešit už jen pár drobností. V posledních zhruba pěti letech jsme žili diskusí o změnách, které do společnosti vnese projekt známý pod označením Průmysl 4.0. Nositelem trendu digitalizace a automatizace výroby měly být právě ony velké průmyslové firmy, které nyní uvažují o odchodu. Výsledkem této čtvrté průmyslové revoluce měly být na jedné straně nepřetržité toky plně automaticky vyráběného zboží, na straně druhé se mluvilo o riziku vzrůstu nezaměstnanosti. Podle těch nejnaivnějších špičkových expertů se mělo nezaměstnanosti čelit přeškolením dělníků u pásu na vývojáře a operátory robotických systémů. Tento problém tedy odpadne. Továrny budou chrlit své výrobky někde daleko od Evropy, naši nezaměstnaní se aspoň nebudou muset náročně přeškolovat. Na trhu méně kvalifikované práce si budou konkurovat s novými a novými vlnami migrantů, o nichž jsme přesvědčováni, že je náš trh práce zoufale potřebuje.
Cílem celého plánu mělo být snížení emisí skleníkových plynů. Bohužel je to jediný cíl, který se plánovačům nepodaří naplnit. Firmy, které odejdou, budou emitovat skleníkové plyny v jiných zemích. Kvůli zachování své konkurenceschopnosti zpravidla v těch s mírnější ekologickou legislativou.
Zcela jisté je na celém projektu jen to, že Německo si určitý segment svých výrobních kapacit prostě za každou cenu udržet musí. Jinak by totiž nemohlo splnit slib daný ministru Jozefu Síkelovi (STAN), že v případě energetické nouze zastaví část svého průmyslu, aby se podělilo o plyn s českými domácnostmi. Snad o tom plánovači vědí.