Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje dějinám československého reformního procesu 80. let 20. století, a to konkrétně Obrodě, tj. Klubu za socialistickou přestavbu Obroda.
Listopadový převrat
Studentská demonstrace 17. listopadu 1989 Miloše Hájka zcela minula, byl však o ní ještě večer téhož dne podrobně informován jejím účastníkem Milošem Bártou. 18. listopadu se snažil připravit protestní dopis Obrody; během cesty do Urbanova bytu však byl zadržen Státní bezpečností a eskortován do její bubenečské služebny ve Čkalovově ulici. Úpadek normalizační moci však viditelně pokračoval; vyslýchán byl příslušníky StB dotazován, zda je přesvědčen o Jakešově pádu. Druhý den, kdy se dozvěděl o přípravách ustavení Občanského fóra (jakési obdobě únorové obrozené Národní fronty ovšem v opačném zaměření), byl zatčen znovu a propuštěn až před půlnocí.
20. listopadu se mu dostalo první nabídky sotva obnovené klabanovské ČSSD ke vstupu do tohoto politického subjektu. Vyvolalo to v něm rozporuplné pocity: „Co jsem však nemohl spolknout, bylo pojetí celého aktu jako obnovy Československé sociální demokracie likvidované v roce 1948. Motiv mého postoje nebyl ideologický či politický; viděl jsem v OBRODĚ pouze skupinu sociálně demokratického ražení. Vycházel jsem z poměru sil mezi potenciálními konstitutivními proudy budoucí strany Socialistické internacionály. OBRODA byla dědicem Pražského jara, dědicem svého času silného proudu reformního komunismu, který si dobyl mezinárodního uznání. Měla prestiž aktivní opoziční skupiny se čtyřmi sty členy. Myslel jsem, že nás to opravňuje k tomu, abychom při vzniku nové strany byli rovnoprávným partnerem, aby nešlo o obnovu ČSSD, ale o vznik nové demokratické a socialistické strany.“ Rozpaky kolem této nabídky byly nakonec oboustranné a nabídka nepřekonala v těch prvních listopadových hodinách skonu normalizace úroveň neobvyklé a vlastně krátkodobé silně improvizované epizody. (Ve výkonném výboru Obrody se prof. Jičínský a Slánský ml. domnívali, že pro zdar záměru na vytvoření silného levicového socialistického subjektu je nutné získat mladé lidi – např. Ivana Lampera nebo Alexandra Vondru.)
22. listopadu se Obrodě podařilo navázat telefonický kontakt s Dubčekovým bratislavským bydlištěm. Dověděl se, že další den Dubček přijede do Prahy a že ještě týž den (22.) bude z balkónu Melantrichu na Václavském náměstí čten jeho pozdrav. Součástí pozdravu byla i výzva k odstoupení normalizačních členů předsednictva. Týž den se setkal se zástupcem opoziční komunistické skupiny Demokratické fórum komunistů historikem a filozofem Miloslavem Ransdorfem (1953–2016). Současně zmizela naděje zaskočeného Jakešova vedení na mocenský protizvrat: postavily se proti němu Lidové milice původně povolané na jeho obranu. 23. listopadu dorazila Štrougalova nabídka k setkání; za Obrodu s ním bez výraznějších výsledků jednal Věněk Šilhán. Na průběhu a výsledcích následného jednání ÚV KSČ se to také nijak neprojevilo.
24. listopadu se Miloš Hájek dostal „jen“ do druhého patra paláce Melantrichu; dojem z demonstrace byl i odtud monumentální, v porovnání s únorovými událostmi jich bylo podle jeho soudu na Václavském náměstí dvojnásobně víc. Jeho pozornost upoutalo hromové skandování „Dubček na Hrad!“ Týž den se sešel naposledy se „svými“ estébáky: Obroda se pro ně jako by mávnutím ruky stala jedinou zárukou další socialistické budoucnosti země, vedení KSČ už mělo odstoupit. Normalizace dohasínala takřka před očima. Ono nové se však poměrně záhy začalo komplikovat.
25. listopadu byl kontaktován novým tajemníkem ÚV KSČ Zajícem s výzvou k osobnímu setkání. Následná setkání však nepřinesla nic podstatnějšího. Obdobně hluché závěry měla paralelní jednání se sociální demokracií, SSM a zelenými. Poslední setkání toho druhu proběhlo v lednu 1990 ještě stále v budově normalizačního ÚV KSČ, ale již bez sousedství Gottwaldovy sochy na nábřeží; Obrodu zastupovali Vojtěch Mencl, Josef Špaček (1927–2004), Vladimír Kolmistr (nar. 1930), Miloš Hájek, komunisty Ladislav Adamec (1926–2007), Vasil Mohorita (nar. 1952) a Bouchal. Průběh jednání nejlépe vystihuje Hájkova lapidární vzpomínka: „Adamec nám přímo položil otázku, čím jim můžeme pomoci. Vláďa Kolmistr řekl: pomohli jsme Vám dopisem členům strany, Vojta /Mencl – JM/ je poučil, že se musí zříci nejen stalinismu, ale i leninismu, všeobecně jsme jim poradili, aby se zbavili většiny členstva.“ (s. 305). Obroda vstoupila do nového historického období.
Obroda přechodem do poměrně vlivných funkcí výrazně pozměnila své dosavadní vedení. Šilhán se stal rektorem Vysoké školy ekonomické (od léta 1990 i poslancem Federálního shromáždění), Václav Vrabec generálním ředitelem Československého rozhlasu, Vojtěch Mencl se plně věnoval práci dělné vládní Komise pro zpracování událostí roku 1968 (tajemníkem tu byl Miloš Bárta); výsledky jejich činnosti byly nesporně pozoruhodné, ale od počátku postrádaly „lustrační efekt“. Nové jádro tohoto spolku postupně dotvořili jednatel Vladimír Kolmistr, Jozef Wagner, Josef Kotrč a Brňan Josef Špaček. Její řady opustili Jan Urban (stal se pracovníkem někdejší centrály OF ve Špalíčku) a posléze i pro své svévolné počínání na počátku prosince 1989 Čestmír Císař (po letech se stal stálým účastníkem besed a přednášek v Masarykově dělnické akademii konaných během Bártova ředitelství).
Specifický byl i Hájkův vztah k Občanskému fóru: „V celé Obrodě jsme si byli vědomi, jakou silou je OF. Já jsem si sice nedělal iluze o jeho delší životaschopnosti, ale rozchod byl pro mě až věcí příští etapy.“ (s. 309). Do Špalíčku (Laterny Magiky), přeplněného chaotickými schůzemi odnikud nikam a nekončícími spory o udělení slova téměř nedocházel; 68letý muž se plně soustředil na výkon své předsednické funkce a tlumení vnitrospolkových disonancí ať už vnějších či vnitřních. Svou největší zásluhu ve výkonu této funkce spatřoval zřejmě už tehdy v prosazení jejího sloučení s Českou stranou sociálně demokratickou.
Integrace levice
V polistopadovém Československu byla nesporným příkazem dne integrace levice. Většina členů Obrody s touto představou plně souhlasila; názory na její povahu a realizaci však byly velmi různorodé. Jedni doporučovali sloučení s Demokratickým fórem komunistů (původní Společností Bohumíra Šmerala), další s Nezávislou levicí, jiní s Levou alternativou. ČSSD v těchto diskusích zůstávala stranou jsouc kritizována: „Argumentovali tím, že ČSSD není levicová, ale hlásí se k levému středu, že se vyhýbá slovu socialismus, že se vůbec nesnaží k nám přiblížit. Díky svému vyzbrojení znalostmi dějin dělnického hnutí jsem v těchto postojích snadno diagnostikoval starou komunistickou nemoc: marný pokus sjednotit levici bez sociální demokracie.“ (s. 313). Pro Hájka však neméně podstatnou složkou jeho integračních snah bylo i důsledné sledování situace v obnovené ČSSD (dějiny si poměrně často potrpí na zvlášť silné sarkasmy). Otázky včerejška zůstávají často ještě silnější výzvou dneška.
První integrační snahy-pokusy o kontakty ještě z r. 1989 byly bezúspěšné: battěkovci se udělali pro sebe. Spory s Klabanovým přípravným výborem, navázaným na reformní křídlo exilové ČSSD, na sebe rovněž dlouho nedaly čekat; musely je mírnit a tlumit relativně početné návštěvy sesterských předních zahraničních sociálních demokratů. 16. prosince 1989 do Prahy přijel italský expremiér Bettino Craxi (1934–2000). Soudruh Hájek díky tomu s úspěchem vyhledal soudruha Klabana a setkali se na recepci, pořádané při této příležitosti. Klaban se tu poprvé setkal s Dubčekem („,mohu Vám říkat soudruhu Dubčeku?‘ Saša řekl, že sociálně demokratické myšlenky mu jsou blízké.“ /s. 314/). Pohotový Hájek – viděl tehdy Klabana poprvé – hned navázal kontakt. Ukázalo se, že i Klaban žil v přesvědčení o údajném nadcházejícím sjednocení Obrody s KSČ. Druhý den na obědě se i Craxi vyslovil pro sjednocení všech tří sociálně demokratických skupin; byl by býval uvítal, kdyby v jejich čele stanul Alexander Dubček (1921–1992).
V rozmluvách s novinářem Přemyslem Janýrem (1926–1998) a členem Ústředního výkonného výboru Radomírem V. Lužou (1922–2009, členy reformního křídla exilové strany) narážel na obdobnou politickou nezralost; velkou oporou mu byli sociální demokraté Gert Weisskirchen (nar. 1944), Peter Glotz (1939–2005) a Wolfgang Roth (1941–2021). Klabanův březnový požadavek, aby Obroda v červnových volbách roku 1990 jednostranně podpořila kandidátní listiny ČSSD, vyvolal ve výkonném výboru Obrody pobouření. Březnový sjezd ČSSD vedl u historika dějin socialistického dělnického hnutí k neskrývaným obavám: „Blížil se sjezd, Battěk kandidoval na předsedu. My jsme se do jejich vnitřních sporů nemíchali; já bych ve svém úsilí neustal, ani kdyby Ruda vyhrál. Bylo by to ovšem mnohem, mnohem těžší a nad výsledkem mnoho otazníků.“ (s. 316). Druhému břevnovskému sjezdu ČSSD poslal Hájek jménem Obrody zdravici; Břetislav Nedbálek (1922–1998) ji celou přečetl; auditorium ji přijalo potleskem.
Hájkovy kontakty se sociální demokracií však přesto dále pokračovaly. Vyústily do návrhů na individuální vstupy členů Obrody do ČSSD; nemohly nevyvolat vzpomínky na červnové „sloučení“ obou stran r. 1948. Přestože novým předsedou ČSSD se stal Jiří Horák (1924–2003), battěkovské poměry v ČSSD přetrvávaly. Mimořádný význam měla v této souvislosti Brandtova květnová návštěva v Praze. Přijel odhalit pamětní desku na karlínském domě, v němž v letech 1933–1938 sídlilo exilové vedení SPD; při té příležitosti se také setkal s vedením Obrody. K ještě bližšímu kontaktu došlo na večeři týž den. Při následném Hájkově desetidenním pobytu v Německu se dosavadní ostré hrany obrousily ještě více.
Po návratu z Německa navázal Miloš Hájek přímý kontakt s Jiřím Horákem (1924–2003). Nebyly prosty rozmarných zákrutů: protikomunistický článek tzv. historických politických stran (soukromě měl o něm předseda ČSSD prohlásit, že to byla blbost), Hájkův předvolební článek Do Evropy bez silné levice? v Lidových novinách, sporná otázka Battěkova povolebního vyloučení poté, co kandidoval proti ČSSD v rámci Občanského fóra (na jeho obranu vystoupila paradoxně i Obroda: „Horák naznačil, že hodlají Battěka vyloučit (oficiálně: ukončit jeho členství v ČSSD); my jsme je varovali, aby to nedělali. Volal jsem pak ještě Lužu a snažil se ho přesvědčit, ale nebyla s ním o tom řeč; mluvil o fierlingerovcích, které jim OF nasazuje do strany. Vypadalo to absurdně, když my z OBRODY jsme varovali před vyloučením muže, který by proti našemu vstupu do ČSSD bojoval do posledního dechu.“ /s. 320/).
Zajímavé svědectví o těchto okamžicích zanechal blízký Hájkův přítel, první předseda Obrody Vojtěch Mencl. Sešli se tehdy – podle Mencla to bylo již po parlamentních volbách – v Mlynářově bytě v okamžiku, v němž se ČSSD pro svou vnitřní rozháranost musela vyrovnávat se svým nezastoupením v nejvyšších zastupitelských sborech. Obroda díky svému zastoupení na kandidátních listinách Občanského fóra naopak získala ve všech sborech – tj. obou komorách Federálního shromáždění i České národní radě sedm mandátů. To jí skýtalo možnost pro zastoupení v exekutivě a vyzývalo k dotvoření spolku v samostatný levicový politický subjekt. Mlynář se pro tuto možnost jednoznačně vyslovil, neprolomil však Hájkův nesouhlas. Zdůrazňoval „že každá evropská sociální demokracie vstupuje už svým názvem a tradicí do vžitého ideového dělení západních demokracií jako jediná autentická levice, která je početnou demokratickou a lidovou stranou sociální obrany lidí práce před mocí kapitálu (s. 118 sborníku Mejdrová–Hájek). A to přesto, že připouštěl i řadu slabin ČSSD počínaje její místy až animózní soustavnou vnitřní rozháraností. A dále poukázal i na její rozsáhlé odborné evropské i globální zázemí; to všechno překračovalo limitované možnosti Obrody.
Integrace dále pokročila. Na večeři v bývalém Bruselském pavilónu se Hájek s Horákem shodli po jednoznačném Horákově vyjádření „,Navrhujeme vám integraci do sociální demokracie.‘ To bylo mnohem více, než jsem očekával; ihned jsme dohodli, že se v nejbližších dnech delegace obou organizací sejdou.“ (s. 320). Na následném jednání výkonného výboru Obrody většina s integrací obou politických subjektů souhlasila. Obdobně se vyjádřilo i její zastupitelstvo. Během posledních integračních jednání ČSSD–Obroda, která proběhla v říjnu 1990, byla domluvena i její konkrétní forma.
Předchozí části: