Politolog Petr Drulák píše o tom, co vše se dá očekávat od zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA.
Národně konzervativní Evropa se z Trumpova vítězství těší, liberálně-progresivistická Evropa se Trumpa bojí. Viktor Orbán neskrývá své nadšení, zdvořilá gratulace Ursuly von der Leyenové jen těžko zastírá strach a znechucení. Emmanuel Marcon chystá další piruetu svého „a současně“: být nejlepším evropským přítelem nového prezidenta a současně bubnovat proti „populistům“. Možná se mu to dokonce povede, poněvadž Trump není nositelem žádné ideologie ani principů. Pokud něco považuje za výhodné, umí se dohodnout s kýmkoliv, což ovšem také znamená, že kohokoliv umí zradit. Všeho schopný operátor typu Macrona se může hodit. Ale kdo vlastně vítězstvím Trumpa zvítězil a co můžeme očekávat?
Klamavé je to, co se zdá být nejsympatičtější stránkou Trumpova triumfu. Jeví se jako boj odvážného a vytrvalého jednotlivce proti nespravedlivému a pokryteckému systému. Mnohé tomuto vidění nahrává: cenzura a nenávist hlavních médií, neloajální jednání institucí hlubokého státu (FBI, CIA, ozbrojených složek) během jeho prezidenství, shoda euroatlantický elit a jejich přizvukovačů z nižších pater na Trumpově nepřijatelnosti, ale i politické soudní procesy vedené jak proti samotnému Trumpovi, tak i proti jeho spolupracovníkům. To vše ve jménu demokracie. Není pochyb o špinavých tricích, které proti němu demokratický establishment nasadil, ani o Trumpově odvaze a vytrvalosti. Přesto jeho vítězství není oblíbeným americkým příběhem o svobodném svrchovaném jednotlivci, který nakonec demokraticky vybojuje spravedlnost a je náležitě uctěn.
Trump nevítězí nad hlubokým státem, který se ho pokoušel zlikvidovat, nýbrž vybojoval jednu z důležitějších bitev, které se uvnitř hlubokého státu vedou. Zatímco jedna část těchto struktur ho zlikvidovat chtěla, od jiné části opakovaně získával rozhodující podporu. Americký hluboký stát není monolitickou strukturou, zahrnuje vlivové sítě, které jdou napříč státními institucemi a mají přesah do americké oligarchie a hlavních médií. Po studené válce hrála dominantní úloha síť, kterou lze označit jako neoliberálně-neokonzervativní (neo-neo). Podporuje vývoz americké demokracie i amerického kapitálu, zboží a služeb skrze dominanci v klíčových multilaterálních institucích (MMF, Světová banka, WTO, OSN, NATO), vojenské intervence a globální ekonomickou liberalizaci. Jejími vrcholnými politický zaštiťovateli byli stejným dílem Bill Clinton a George Bush mladší, jejím pozdním fantomem odcházející prezident Biden. Chod zajišťovali nevolení hráči jako finančník George Soros, podnikatel Bill Gates či diplomatka Victorie Nulandová. O Trumpa nestála.
Druhou síť můžeme nazvat protekcionisticko-konzervativní. Vymezují se vůči předchozím. Domnívají se, že nadnárodní sítě a mezinárodní instituce, které USA vytvořily k uplatňování svého vlivu se proměnily, na nástroje, jimiž ostatní ovládají USA. Snaží se proto obnovit americkou sílu skrze vyprošťování USA z multilaterálních a globalizačních struktur a současně se připravují na realitu multipolárního světa. Jejich politickým mluvčím je jak Trump, tak i nastupující viceprezident J. D. Vance, důležitou akvizicí se stal Elon Musk, do jejich řad patří vlivný podnikatel Peter Thiel či šéf FEDu Jerome Powell. Další tváře se budou objevovat v následujících měsících.
Jejich působení lze přičíst několik jinak těžko pochopitelných zásahů bezpečnostních složek proti Trumpovým oponentům. Za nejpozoruhodnější lze považovat zásah proti Hillary Clintonové před osmi lety, kdy ji FBI v závěrečné části prezidentské kampaně začala vyšetřovat pro ohrožení národní bezpečnosti, neboť protiprávně nakládala se služebními e-maily. Jiný případ spadá do období, kdy Trump opustil Bílý dům. Poté, co byl obviněn z trestného činu přechovávání utajovaných dokumentů, se náhle objevila evidence, že stejného prohřešku se dopustil i prezident Biden, který byl následně vyšetřován. Trumpova kauza, zahájená spektakulární domovní prohlídkou, tím přestala být mediálně zajímavá.
To neznamená, že by FBI koherentně stranila Trumpovi. Táž FBI tlačila na Facebook, Twitter a další média, aby v roce 2020 cenzurovala zprávy o Bidenově nezdárném synu Hunterovi, které tehdejšího demokratického kandidáta poškozovaly. Jelikož vlivové sítě jdou napříč institucemi, jejich přetahování se promítá do vnitřních bojů různých klik, které jsou dobře známé analytikům byrokratických aparátů. Instituce pak často rozhodují nekoherentně a přiklání se na různé strany.
Ani to neznamená, že by Trump byl pouhou loutkou své sítě; na rozdíl politiků druhé až třetí řady, jakými jsou Biden či Harrisová. Spíše si ho vybrali, než že by ho vytvořili. Má svůj vlastní manévrovací prostor, který je však omezen ze dvou stran: zájmy neo-neo nepřátel, ani po jeho volebním vítězstvím nemizí, a zájmy protekcionisticko-konzervativních přátel, i ti po něm mohou chtít věci, které mu nebudou po chuti.
Zda bude Trump úspěšnější než minule, závisí v menší míře na tom, jak se ze svých, především personálních, chyb poučil a ve větší míře na síle sítě, která na něho vsadila. Tomu, že je mnohem silnější než před osmi lety, nasvědčuje oportunistické jednání rivalů: Mark Zuckerberg z Facebooku v září napráskal, jak ho úřady tlačily, aby pomáhal Bidenovi, a Jeff Bezos z Amazonu těsně před volbami zakázal svému Washington Post, aby čtenářům doporučil Harrisovou.
Co z toho vyplývá pro nás? I Evropa má své vlivové sítě, říká se, že dvě dominují: kontinentální (soustředěná do zakladatelských zemí evropské integrace: Německo, Francie, Itálie a země Beneluxu) a britská (koncentrovaná kolem londýnské City, s přesahem do Nizozemska a zemí Commonwealthu). Obě byly do velké míry integrovány do americké neo-neo sítě, tím vzniká euroatlantická elita Davosů a Bilderbergů. NATO a válka na Ukrajině jsou velkými projekty jejich harmonické spolupráce. Pokud Trumpovo vítězství skutečně znamená trvalejší nástup protekcionisticko-konzervativní sítě, skončí i podobné projekty; nejen války na Ukrajině ale i celého NATO. To je jistě pozitivní zpráva, válka nás dlouhodobě poškozuje a NATO se zpronevěřilo své původní misi zamezit válce s Ruskem.
Jinak však nic dobrého od nastupující trumpovské sítě čekat nemůžeme. V prosazování svých zájmů budou k Evropě patrně o něco bezohlednější než stávající osazenstvo. Dnes už dávají najevo, že do budoucna necítí žádnou odpovědnost za následky amerických geopolitických her ve východní Evropě. Podle Trumpova týmu má být mír na Ukrajině zajištěn ukrajinskými nákupy amerických zbraní za evropské peníze a rozmístěním evropských vojáků podél 1300 km dlouhé hranice s Ruskem. Lze čekat, že v případě potřeby sáhnou i k podněcování konfliktů na evropském Západě. Odcházející garnitura se spokojila s konfliktem mezi Ruskem a Ukrajinou, ta nová může uvidět příležitost například v posilování napětí mezi Německem a jeho sousedy.
A střední Evropa? Částečně byla integrována do nižších pater zmíněných tří sítí tvořících euroatlantickou elitu. Její místní příslušníci sdílejí zděšení svých západních mentorů, tuší, že spolu s nimi směřují do bezvýznamnosti. A pak jsou tu ti druzí, obdivovatelé Trumpa jako Viktor Orbán. Mohou být silnými hráči na domácím dvorku, nemají však ani středoevropskou váhu, nemluvě o té evropské. Jejich mocenské sítě jsou v lepším případě pouze národní. Často přitom nedoceňují, že Trump dává naději pouze jako inspirativní příklad, ale nikoliv jako spolehlivý partner. Pokoušet se o integraci do jeho sítě, jak naznačuje Orbán, by jen znamenalo ucházet se o roli užitečného idiota, která bude ještě nevděčnější, než byla v neo-neo síti.
Ale inspirace Trumpem je důležitá, zejména pokud se nesoustředí na jeho osobu a bere v potaz nutnost mocenské struktury, o níž lze konzervativně-protekcionistickou politiku opřít. Ve střední Evropě zatím nemáme nic, co by propojovalo národní mocenská centra, která jsou sama o sobě zoufale slabá a zasíťovaná špatným směrem. Tady je třeba začít.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!