Filosof Josef Šmajs píše o tom, proč je důležité přiznat v současných podmínkách planetě subjektivitu a co to znamená.

Země je součástí vesmíru, obrovského systému, o jehož vzniku a evoluci jsme dlouho nic důležitého nevěděli. Dnes už je zřejmé, že obsahuje asi sto miliard galaxií a že v každé z nich je asi sto miliard hvězd. V naší galaxii, v Mléčné dráze, je Země planetou hvězdy Slunce. V průběhu několika miliard let tu přirozená evoluce vytvořila všechny abiotické struktury včetně vzácných živých systémů. Vytvořila také anatomicky moderního člověka jako normální biologický druh.

Evoluční ontologie ukazuje, že lidem na Zemi se po jisté době podařilo zapálit ještě jednu evoluci. Dočasnou protipřírodní evoluci kulturní. Dnes se tu proto na úkor přírody prosazuje také rychle rostoucí planetární kultura, technosféra.

Rozvoj globální kultury, která pro svůj růst nemá vlastní prostor, látku ani energii a která všechny faktory své evoluce musí krást Zemi, je bohužel příčinou dnešních hlubokých existenciálních problémů. Proto také dosavadní snahy lidstva hledat nové zdroje energie, zabírat další území, vytvářet vyspělejší techniku a nové umělé hmoty jen prohlubují krizi. Není kam expandovat. Topíme se v odpadech a na obsazené, přehřáté a otrávené Zemi marně hledáme cesty k dalšímu kulturnímu vývoji. Všechny tyto snahy jsou totiž parciální, nepostihují podstatu problému. Nezmírňují krizi, neřeší globální konflikt kultury s přírodou.

Ústavy národních států, které vytvářejí rámec lidských práv a regulují naše chování, jsou bohužel konstruovány tak, že existenci svébytného systému Země jako nadřazeného systému kultury přehlížejí. Vycházejí z předpokladu, že vedle pasívní přírody a lidských výtvorů na planetě existuje jen člověk, který jediný je nositelem práv a subjektivity.

Stydlivým přiznáním širšího pojetí subjektivity v kulturní oblasti je dnes uznání právní osoby v podnikání. Také způsoby ochrany dílčích krajinných oblastí a některých vyhubením ohrožených živočichů, jsou částečným přiznáním subjektivity vybraným částem přírody.

Přestože vítám taková opatření, mnoho let ukazuji, že Zemi nelze před zkázou ze strany částečně svébytné kultury chránit pouze po částech. Je totiž planetárním vnitřně integrovaným celkem všech svých neživých a živých systémů. Pouze planeta jako celek je nejmenším relativně autonomním systémem schopným dlouhodobého vzestupného vývoje v čase. Její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy, ale i k přírodě nepřátelská kultura, jsou dočasné a nesamostatné. Mohou být sice nositeli omezené dílčí subjektivity, ale jsou závislé na funkci a prosperitě svébytného planetárního celku.

Málo známý problém subjektivity

Subjektivita ve smyslu uspořádanosti, vnitřní integrity a tvořivosti systému, tj. jako schopnost poznávat, ovlivňovat či převtělovat okolní prostředí do vlastní struktury, je vlastností vysoce složitých otevřených systémů. A protože k takovým systémům patří dnes vedle všech organismů také některé systémy kulturní, zdá se být současné přiznání právní subjektivity podnikům a korporacím v souladu s realitou. Ale je uznání takové subjektivity oprávněné?

Tvrdím, že nikoli. Antropocentrické myšlení tu nepřihlíží k tomu, že kulturní subjektivita vedle vlastní účelové tvorby zahrnuje nebezpečnou destruktivitu širšího přírodního systému, v jehož prostředí se rozšiřuje. Preferuje vznik kulturních výtvorů, ale přitom ignoruje existenci, svébytnost a produktivitu širších systémů přirozených. Pomíjí fakt, že kultura vzniká na vysoce uspořádané Zemi, ale jen na úkor úbytku a ničení svébytného přírodního systému. Zatím nutně rozbíjí přirozené struktury, s nimiž je člověk sourodý, a z nichž mnohé po svém zániku už nikdy nevzniknou.

Proč však právo dosud neuznalo přirozenou subjektivitu života, práva a subjektivitu Země? Proč Země, kolébka i hrob lidského druhu, je stále ještě chápána fyzikálně, jen jako hmotná planeta, kterou mohou lidé či dílčí kultury přetvářet a využívat? Proč jsou části Země chápány jako lidské vlastnictví? Snad i proto, že máme velmi špatné vzdělání, že nechápeme přírodu jako jediné plně svébytné bytí.

Planeta Země téměř zmizela z obecných teoretických úvah. Řecký pojem „fýsis“ se vlivem přijetí antického predátorského paradigmatu v novověku transformoval na bezobsažný pojem hmoty. A pojem hmoty dosud vyhovuje technickým i ekonomickým vědám, vyhovuje politice, růstu a rozšiřování kultury. Není totiž nositelem hodnoty a práv, nepřekáží v pustošení a rabování Země.

Planetu, která je téměř od počátku své existence oživená, musíme konečně uznat jako jedinečný výtvor přirozené evoluce vesmíru. Už ve škole ji musíme interpretovat jako kultuře nadřazený systém, který nás vytvořil a zahrnuje, ale který nám nepatří. Musíme ji chápat jako největší a nejmocnější subjektivitu, jako nositelku práv, jimiž se musíme řídit.

Přiznání právní subjektivity Zemi neznamená, že se vzdáme hodnot a jedinečnosti kultury. Nezahrnuje však ani předpoklad, že Země má vůli a vědomí, že může mluvit a morálně jednat. K tomuto uznání postačuje, že v rámci svého systému produkuje nové pozoruhodné produkty. Vedle všech neživých struktur zrodila biosféru i člověka. Člověka reprodukuje a živí, a není-li poškozena kulturou, existenčně neohrožuje.

V nedávné minulosti zákonodárci prohlašovali lid té které země za konečného, nikomu nepodléhajícího suveréna. I když chápu dobový osvobozující účinek této formulace, připomínám její nesprávnost a historickou omezenost. Formulace, že lid je nejvyšším suverénem té které kultury a Země mohla plně platit jen v období, kdy slabé umělé kulturní subjektivity ještě neohrožovaly přirozenou tvořivost a rovnováhu Země. Mohla platit jen v lokálních, vzájemně technologicky nepropojených kulturách.

Přiznáváme-li dnes subjektivitu, tj. schopnost ontické aktivity a tvořivosti, lidem nebo některým kulturním útvarům, které Zemi nebezpečně poškozují, jak ji současně můžeme upírat širšímu systému, který spontánně vytvořil člověka i předpoklady jeho subjektivity? Jak ji můžeme upírat systému, který produkuje všechny neživé i živé systémy, jež svou existencí a rozvojem mateřský systém přírody nepoškozují?

Na závěr ještě zdůrazním, že z hlediska evoluční ontologie, tj. jakoby z pohledu vyššího principu mravního, musíme Zemi uznat za nejvyšší hodnotu vůbec. Nepoškozenou, přirozeně vytvořenou Zemi musíme i v politice uctívat a chránit, protože je nadřazená všem ostatním lidským hodnotám, všem záměrům a cílům kultury.