Politolog Petr Drulák píše o perspektivách míru v Gaze v souvislosti s uzavřeným příměřím v nových politických podmínkách Trumpova prezidentství.
Izraelský premiér Netanjahu přilétá do Washingtonu, aby jednal o dalším vývoji v Gaze. Na první pohled mu vše hraje do karet. V loňském roce oslabili tradiční nepřátelé Hamás a Hizballáh, íránský režim je v defenzivě, syrský režim padnul, Izrael rozšířil území pod svou kontrolou. Navíc ho v Bílém domě jako svého prvního zahraničního hosta přivítá Donald Trump, který nekritického podporovatele Izraele Bidena kritizoval za to, že není dostatečně proizraelský.
Realita je přitom opačná. Netanjahu nemá, co by slavil. Hamás nezničil, jak sliboval, naopak byl donucen k příměří, které mu rozbíjí vládu a které Hamás skvěle propagandisticky využívá. Doma mu hrozí politická izolace a vězení. Jeho staronový „přítel“ v Bílém domě dává najevo, že se od Bidena chce lišit téměř ve všem. Například i v tom, že jeho podpora Izraeli neznamená, že si od Netanjahua nechá cokoliv diktovat.
Příměří je Trumpovým dílem. Počátkem ledna vyhlásil, že do prezidentské inaugurace chce příměří s výměnou zajatců a trumpovsky dodal, že jinak vypukne peklo. Nebylo úplně zřejmé, komu nastupující prezident tím peklem vlastně hrozí. Nabízel by se Hamás, ale není zřejmé, co dalšího by Američané mohli Hamásu způsobit a co ještě Izrael v předchozím půldruhém roce neudělal. Nehrozil spíše Netanjahuovi, který v loňském roce úspěšně sabotoval Bidenovy pokusy o příměří? Ale také mohlo jít o trumpovský způsob vyjádření, že mu na věci záleží.
Trump krátce po zvolení pověřil Blízkým východem jiného newyorského realitního magnáta, miliardáře a golfového partnera, Steva Witkoffa. Podobně jako Trump vyznává vyjednávací styl buldozeru.
Když se jednoho lednového pátečního večera v Kataru ujišťuje, že Hamás je připraven na přistoupit na výměnu zajatců, volá do Izraele, aby si na druhý den smluvil schůzku s Netanjahuem. Z premiérova kabinetu ho upozorňují, že je šábes a diplomatická jednání se proto nehodí. Witkoff, který je sám z židovské rodiny, rozzlobeně vzkáže, že ho nezajímá, jaký je den v týdnu a že druhý den dorazí. Samozřejmě, že Netanjahu si na Trumpova muže čas udělá.
Co si onu sobotu řekli, ví jen oni dva, ale výsledkem byla dohoda Izraele s Hamásem o příměří a výměně zajatců, uzavřená vpředvečer Trumpovy inaugurace. Trump se tím v nástupním projevu mohl pochlubit. Nešlo jen o Witkoffovo dílo, důležitou roli hrál Egypt, který s Gazou sousedí. Dohodu s Hamásem zajišťoval katarský emír a šéf turecké zpravodajské služby. Podíleli se i do té doby neúspěšní Bidenovi vyjednavači.
Od minulého týdne probíhá první fáze příměří, v níž se obyvatelé Gazy vracejí do ruin svých domovů na severu, Izrael k nim pouští humanitární pomoc a obě strany si mění první zajatce. V březnu by měla přijít druhá fáze, během níž se dokončí výměny zajatců, dohodne se trvalé příměří a Izraelci se stáhnou z Gazy. Pak by ještě měla následovat poslední fáze, zakotvující principy politického soužití mezi Izraelci a Palestinci; ale od toho jsme dnes hodně daleko.
Už samotná první fáze je pro Netanjahuův kabinet nesmírně bolestná. Byli Trumpem donuceni popřít svůj hlavní cíl, jímž bylo zničení Hamásu, nikoliv vyjednávání s Hamásem. Na odporu sionistických jestřábů nic nemění ani návrat 33 izraelských zajatců.
Za prvé Izrael musí výměnou propustit hodně přes tisíc palestinských vězňů včetně odsouzených za těžké zločiny. Mění se zhruba v poměru 30 Palestinců za každého Izraelce a 50 Palestinců za izraelskou vojačku. To zhruba odpovídá nerovnému poměru obětí, zhruba 46 tisíc Palestinců proti sedmnácti stům Izraelců, tedy jedna ku dvaceti sedmi. Pokud odečteme oběti Hannibalovy doktríny, tedy potenciální izraelské zajatce zabité vlastní stranou při útoku na palestinské únosce či věznitele, dostáváme se k poměru přesahujícímu jedna ku třicet.
Za druhé návratem rukojmí ztrácí Izrael oficiální důvod pro pokračování ve válce. Rodiny rukojmí Netanjahua kritizovaly, že ačkoliv neustále mluví o tom, že dělá vše, aby jejich blízké osvobodil, nechal je ve skutečnosti jejich osudu a sledoval jiné cíle: zničení Hamásu, vylidnění Gazy.
Válka sjednocovala Netanjahuův kabinet a premiéra částečně chránila před domácí justicí. Přijetím příměří se vláda začala rozpadat, vystoupil z ní extrémistický ministr Ben Gvir a pokud dojde na druhou fázi, vystoupí i další radikál Smotrič. Netanjahu mu slíbil, že druhá fáze nebude. Je mezi dvěma ohni: buď se podvolí Trumpovi a přijde o vládu, nebo udrží vládu, ale nahněvá si Trumpa.
Trumpův hněv si však nemůže dovolit, USA jsou asi jedinou zemí, kde by mohl získat azyl jak před justicí izraelskou, kde je žalován pro korupci, tak i mezinárodní, která ho chce pro zločiny proti lidskosti. Rodinu už má na Floridě.
Netanjahuovu pozici podkopává i úspěšná informační kampaň Hamásu. Zatímco Hamás má videa, jimiž se může pochlubit a získat si přízeň, Izrael nemá publiku ani svému ani zahraničnímu, co ukázat. Zpočátku úspěšné pokusy vybičovat emoce nad osudem izraelských obětí, ať už skutečných nebo fiktivních, záhy smetla záplava mrtvol palestinských žen a dětí. Příměří Hamásu umožnilo prezentovat se jako vítěz.
Když izraelská veřejnost vidí přehlídky bojovníků Hamásu v Gaze v nových nažehlených uniformách a vybavených moderními, často izraelskými zbraněmi, kladou si otázku, jak je to s proklamovaným zničením Hamásu, po více než roce brutálního plošného bombardování, nasazení izraelských vojáků v Gaze a civilním obětem, kvůli nimž se Izrael stal mezinárodním vyvrhelem. Ptají se s vlivným izraelským komentátorem, zda hlavním výsledkem toho všeho má být to, že zabitého vůdce Hamásu Jahjá Sinvára nahradil jeho mladší bratr Mohamed.
Dalším šokem je video zachycující návrat vojaček ze zajetí. Po půldruhém roce věznění se vracejí čtyři zdravé, usměvavé mladé ženy v uniformách; od Hamásu dostávají dárkové balíčky na cestu domů. Jistě, Palestinci měli zájem na jejich přežití, neboť za každou dostali padesát vlastních lidí. Ale i když se jedná o propagandistický materiál Hamásu, nabourává představu izraelské veřejnosti o zvířecích barbarech a také ukazuje, že rukojmí stále žijí a mohli by se vrátit, pokud by se izraelská vláda jen trochu snažila. Zahraniční veřejnost bude srovnávat se žalostným stavem, v němž se z izraelských vězení vracejí propuštění Palestinci.
A pak jsou tu záběry tisíců Palestinců, kteří se vracejí do sutin hlavního města Gaza. Jedna věc je tragédie lidí, kteří přišli o domov, to může dojmout zahraničního diváka. Ale Izraelci se těžko ubrání rezignaci či zoufalství z toho, že ti lidé jsou zpátky a vše začne znovu.
Trump sice jako správný developer sní o Gaze bez Palestinců za to však s luxusními hotely na pobřeží. Ale k tomu by musel přesvědčit Egypt a Jordánsko, aby uprchlíky přijali. Tvrdí, že to udělají. Ale obě vlády se vehementně brání. Mají proč. Spoluprací na etnické čistce by proti sobě postavili své obyvatelstvo, o další arabské jaro nestojí. Také vědí, že příliv půldruhého milionu lidí plných nenávisti k izraelskému sousedu a otevřených islámské radikalizaci by jejich režimy nemusely přežít.
Krátce po Netanjahuovi dorazí do Washingtonu i jordánský král. Ale není zřejmé, čím by ho Trump mohl přimět k politické sebevraždě. Navíc destabilizaci Jordánska nepotřebují ani Američané, jedná se o nejspolehlivější klientský režim, který v regionu mají.
Netanjahu se bude nejspíše pokoušet Trumpa přesvědčit, že příměří nevydrží. Dělá pro to vše. Izraelská armáda dnem příměří v Gaze zahájila operaci proti palestinským táborům na Západním břehu, a i v Gaze střílí na každého, kdo se přiblíží k jejím stanovištím. V posledních týdnech byly takto zabity další desítky Palestinců. Netanjahu si mír dovolit nemůže, znamenal by jeho politický konec. Také ví, že může počítat s podporou sionistů v Trumpově zahraničněpolitickém týmu.
A Trump? Uvedl se jako mírotvorce. Nejspíše by skutečně rád přinesl mír na Blízký východ i na Ukrajinu. Válka koneckonců škodí obchodu. Ale mír, který není jen příměřím, se musí zakládat na respektu jak k momentálnímu rozložení sil, tak i k jeho dalšímu vývoji. Nemůže vycházet pouze z představ Izraele a amerických sionistů.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!