Recenze: Historik Jiří Malínský ve svém textu recenzuje knihu Jakuba S. Beneše Dělníci a nacionalismus. Česká a německá sociální demokracie v Předlitavsku 1890–1915.
Před osmi lety vyšla v nakladatelství Oxfordské univerzity monografie u nás jinak neznámého, zřejmě mladého českoamerického historika katedry slovanských a východoevropských studií Londýnské univerzity Jakuba S. Beneše DĚLNÍCI A NACIONALISMUS / Česká a německá sociální demokracie v Předlitavsku 1890–1915; její české vydání spatřilo péči nakladatelství Academia světlo světa na podzim loňského roku. Benešovo přínosné dílo si, obohaceno o důkladnou znalost odborné literatury anglosaské, německé, rakouské i české, všímá té oblasti novodobých středoevropských dějin, která má zásadní význam pro současnou Evropu a současně do značné míry zprostředkovaně reprodukuje i ozvěny dějů druhé a třetí čtvrtiny předminulého století. Proto je také určitou škodou, že tu není obsažena či dotčena historická odborná literatura polská, slovenská a ruská (sovětská). To není v žádném případě výtka; spíše se tu z mé strany jedná o sice nepřímý, ale současně nezakrývaný respekt k autorovu pozoruhodnému výkonu právě v jeho středoevropském záběru.
Benešovi se podařilo také navázat osobní kontakty s českými historiky i archivy. Jeho heuristika je vzhledem k zaměření práce vyčerpávající a podobně je nadán i ve svém záběru na odbornou literární produkci historiografií německé a rakouské. Nebojí se citovat z dobových pramenů, z nichž zakládá své vývody o zaměření dobové literární produkce socialistického dělnického hnutí. Konfrontace těchto zdrojů mu rovněž umožňuje důkladné sledování vývojové souvislosti s předcházející literární produkcí časové lidové a jarmareční literatury stejně tak jako ovlivnění písemnických snah církevních institucí. Souvislost náboženského nazírání a historického optimismu raných socialismů se mu tedy jeví jako nosný kompoziční znak.
Výrazně osobitá je i Benešova volba protagonistů vývoje názorů středoevropské (předlitavské) sociální demokracie. V českém případě jsou to především jména Josefa Krapky Náchodského, Josefa Steinera, Gustava Hab(e)rmana, Františka Cajthamla-Liberté, Marie Majerové, Josefa Hybeše, Václava Šturce a Františka Soukupa, v rakouském případě Viktora Adlera, Karla Kautského, Karla Rennera, Otto Bauera, Ferdinanda Hanusche, Alfonse Petzolda, Franze Schuhmeiera a Julia Deutsche. Opomenuti nejsou ani klasikové. Benešovu autorskou nestrannost potvrzuje i všestranné využití pramenných edic ze starší historie socialistického dělnického hnutí v Předlitavsku (Oldřiška Kodedová, Zdeněk Šolle) i stranických pramenů v užším slova smyslu (nejen sjezdových protokolů). Jmen, kterými se obíral, i pramenů, jež procházel, je pochopitelně mnohem více.
Můj odborný záběr mi neumožňuje bližší vyjádření k anglosaské a zčásti i německé a rakouské odborné literatuře. V případě literatury české je však nutné dát Benešovi absolutorium: adekvátně tu jsou zastoupena díla Jiřího Kořalky, Jana Galandauera, Zdeňka Šolle, Otto Urbana, Antonína Robka, Jiřího Brabce, Jiřího Malíře, Lukáše Fasory, Zdeňka Kárníka, z relativně mladších ještě Ivana Šedivého. Důležité jsou i národopisné studie dělnictva obírající se přelomem předminulého a minulého století. Z těch jmen, která mohu uvést v případě německojazyčné literatury jako mně známá, je možné zmínit Moniku Glettlerevou, Petra Heumose a Richarda Plaschku. Výslednicí obrazu, který vznikl z tohoto souhrnu pramenů i odborné literatury, je také poučený, v českých poměrech objevně působící a v mnohém inspirativní obraz nejen sociálně demokratického historického vídeňského češství.
Autorovi se podle jeho vlastních slov jednalo o kritické vyrovnání se s myšlenkou národní lhostejnosti: „Jelikož se jednalo o negativní kategorii využívanou středostavovskými nacionalisty k odsouzení nedostatečného národního odhodlání obyvatelstva, na které mířil jejich aktivismus, musíme důkladně prozkoumat reakce oněch údajně lhostejných (ztučnil JM). U dělnické sociální demokracie – v očích středostavovských nacionalistů typického zřídla lhostejnosti – prohloubila tato výtka pocit marginalizace, ale také uspíšila její protiútok založený na tvrzení, že skutečně národně lhostejnými jsou kariéristické střední třídy.“ (s. 29) Podrobná analýza tohoto jevu sledovaná po zlomové čtvrtstoletí 1890–1918 i subjektivně dosahuje v Benešově dikci přesahového momentu, který se částečně – byť především zprostředkovaně – dotýká i problémů současných středních vrstev a zároveň i vnitroevropských diskusí o budoucnosti kategorií národa a národních států. V tomto ohledu je to problém až žhavě současný nezávisle na poznatcích docílených autorem.
Sledování autorem zkoumaného problému začíná již zapomínaným revolučním rokem 1848 a do své jevové fáze vstupuje založením a působením První internacionály (Mezinárodního dělnického sdružení, 1864). Zatímco v jejích zakladatelských zemích – Spojeném království, zejména v Anglii, a ve Francouzském zprvu v Druhém císařství a pak Třetí republice – byla váha národnostní otázky relativně oslabena, v rodícím se Německu tomu bylo naopak. V knize je připomenut i další dnes zapomínaný fakt: vedle feudálního a liberálního velkoněmeckého řešení existovala již roku 1848 i jeho demokratická socialistická levicová varianta vyrůstající z rodícího se proletářského internacionalismu.
To bylo určující i pro vnitřní dění v předlitavské části podunajské monarchie. Nesmělé počátky socialistického dělnického hnutí byly vlivem desítky let existujících tovaryšských cest-vandrů šířeny včetně zpráv o První internacionále v úzké souvislosti s prosazením nejprve únorové (1861) a posléze prosincové ústavy (1867). Soustavný, i historicky daný nepřetržitý přeshraniční styk – pro rakouské a české Němce neexistovala jazyková bariéra – byl dalším posilujícím činitelem. Již v této zárodečné podobě se rýsoval určující prvek budoucí tzv. malé rakouské internacionály – vztah a součinnosti i nesváry českých a rakouskoněmeckých sociálních demokratů, na něž působily i vlivy německoliberálního a rodícího se českoliberálního hnutí stolních společností budoucích honoračních stran v složitých vazbách a vztazích k císařskému dvoru a černožluté byrokracii.
Důležitým, dnes nedoceňovaným mezníkem tu byl životní osud Frýdlanťana Josefa Krosche a na jeho předčasnou smrt navazující ještědský tábor. Během první poloviny sedmdesátých let se socialisticky orientované síly předlitavského dělnictva zformovaly jednak k neudörfelskému, jednak k břevnovskému (svatomarkétskému) sjezdu; vazby na liberalismus středních vrstev se začaly v obou případech oslabovat a naopak sílil příklon k vývojovému pronikání marxismu. Přesvědčení o poměrně blízké dosažitelnosti beztřídní společnosti v socialistickém dělnickém hnutí sílilo a v tomto ohledu bezprostředně navazovalo na tragickou zkušenost pařížské Komuny (1871). Snahy udržovat hnutí v poměrně širokém rámci prosincové ústavy však během druhé poloviny sedmdesátých let narážely na sílící perzekuci veřejné (politické) správy (postupně vyústila do stupňované vlny policejního a soudního útlaku včetně ohýbání demokraticky vykladatelného dobového práva) a v osmdesátých letech hnutí dohnaly na pokraj zániku.
Beneš se současně snaží sledovat i návaznou liberální část dobového politického spektra a počínání Taaffeho vlády. Vazba na bismarckovské Německo jen tento pohled dále dotváří. Nejpatrněji se tyto změny projevovaly na postupném zpřístupňování všeobecného přímého volebního práva tajného, které mělo synergický efekt: bezvýchodné násilnické odpovědi, o které se pokoušela anarchizující část sociálně demokratického hnutí, posilovaly úsilí umírněných socialistů, kteří svou politiku a prosazování sociálně demokratických požadavků zakládali na důsledném využívání práva, zaručeného prosincovou ústavou; tento komplikovaný zápas vyplnil poslední čtvrtinu předminulého a počátek minulého století. Lužánecký sjezd, vídeňský kompromis, hainfeldský sjezd a obnovení Internacionály byly mezníky, které ohraničovaly a orientovaly tento nesnadný proces; k těmto mezníkům je v českém případě nutné připočíst i českobudějovický sjezd (1893); Beneš těmto fázím věnuje přiměřenou pozornost.
Úměrně sílení vlivu předlitavského sociálně demokratického dělnictva byli tito socialisté konfrontováni s integrací doposud přehlíženého a vysmívaného hloučku průkopníků do národních hnutí předlitavské západní části monarchie Františka Josefa I. V českém prostředí se této problematiky dotýkali zejména Masaryk a v sociálním ohledu Albín Bráf; dělnických požadavků si všímala i nepominutelná část mladočechů (mladoliberálů). Výrazným vnějškovým, v lecčems až přelomovým mezníkem se staly první oslavy Svátku práce r. 1890. Prakticky celé čtvrtstoletí 1890–1918 bylo vedle vedení hospodářských bojů věnováno urychlenému budování politické i hnutevní, zejména odborové a politické (stranické) organizace, která se rodila ze svých pokladničních východisek (zejména nemocenské a sociální spolkové pokladny). Obě česká etnika tu odváděla srovnatelnou práci s obdobnými – vzestupnými – východisky. Sociálně demokratické hnutí tak dalekosáhle přesáhlo dřívější rámce starších tzv. honoračních stran. Velmi rychle se proto také rodila sociálně demokratická žurnalistika jak ústřední, tak regionální, jak politická, tak zejména odborová. Tento obraz Karel Beneš doprovází přímými početnými citacemi jak z veršů dělnických básníků a děl dalších literátů, tak také výňatků ze vzpomínkových próz a dobových článků.
Průniky národního sebeuvědomění se na obou stranách – rakouskoněmecké i české – dají nejlépe sledovat na vnitřním vývoji „malé“ rakouské regionální internacionály, v níž rozhodující úlohu hrály právě česko–německé vztahy; hospodářská váha průmyslového srdce Rakouska-Uherska byla jednoznačná i proto, že zhruba na přelomu století česká společnost překonala a vyrovnala svá opožďování za německým partnerem. První desetiletí minulého století se v tomto ohledu stává mezníkem; poté, co si Češi v Socialistické internacionále vybudovali své vlastní (politické) členství, se postupně zhoršovaly vztahy mezi odborovými ústřednami (Odborové sdružení českoslovanské a Kommission der Gewerkschaften Österreichs). Byly dány především ekonomicky: provozy stran (politických organizací) byly financovány především z vydatnějších odborových příspěvků, zatímco stranické členské „daně strany“ (politické) byly v tomto srovnání spořejším peněžním zdrojem.
Poslední sjezd rakouské internacionály se konal na podzim r. 1905 ve Vídni, kdy také vrcholil boj o prosazení všeobecného přímého a tajného volebního práva. Nezdarem českých sociálních demokratů na kodaňském kongresu Internacionály r. 1910 došlo k rozštěpení Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na výrazně většinové autonomisty (zhruba 95 % členů) a endemitní centralisty (kolem 5 %). Ale ani potom neustaly kontakty v říšské radě i mezi oběma největšími sociálními demokraciemi Předlitavska. 13. května 1905 – cituje Beneš – přední představitel rakouskoněmecké sociální demokracie Engelbert Pernestorfer ve svém pražském proslovu zdůraznil: „Nic nesblíží národy více než nejupřímnější úsilí dychtivě chápat intelektuální život cizího národa. Který národ je nejvíce nenasytný a nestranný v tomto snažení, ten bude také nakonec nejbohatší a největší a obsáhne v sobě celou světovou kulturu, aby ji poté vyzařoval svým vlastním zvláštním způsobem.“ (s. 243) Vídeňský anacionalismus de facto však měl i svou odvrácenou stranu, kterou mezi řádky navozoval (a tak trochu také vnucoval) představu německé hospodářské a kulturní superpozice.
Zhoršující se česko–německé vnitrorakouské (předlitavské) vztahy se nemohly neodrazit ani v socialistickém dělnickém hnutí. Soustátí se dostávalo do stupňující se vnitřní krize. Postupný příklon ke schvalování zbrojních úvěrů i sílící německý šovinismus alpských i českých Němců vedl postupně k ochromení české zemské samosprávy; na tom nemohl nic změnit ani tzv. Moravský pakt (1905). Vypuknutí první světové války a vyřazení demokratických prvků veřejné předlitavské správy tyto trendy jen zesílilo. Fakticky to znamenalo vystupňování vnitřních rozkolů v obou sociálních demokraciích a další prohloubení rozpadu rakouské internacionály. Německorakouská sociální demokracie se přimkla k válečné většině, česká strana po svém aktivistickém období zhruba od přelomu let 1917–1918 se zase integrovala s Maffií (centrum domácího prvního odboje) a českým národním hnutím, které se soustředilo v Národním výboru a Českém svazu. Pokračující rozpad monarchie v Benešově líčení vystupňoval tyto rozdíly až do otevřeného sváru, který vyvrcholil v září–listopadu 1918 a přetrval fakticky až do smíchovského slučovacího sjezdu (1928).
Jak jsem už uvedl, tyto neshody se materializovaly také v dobové profánní literární produkci obou národních demokratických socialismů, jak ji zachycovaly brožury vydávané stranickými nakladatelstvími i články v početných socialistických periodicích a kalendářích; postupně v nich během hospodářských krizí a války byla velmi patrná i radikální sociální nota. Faktický rozpad Druhé internacionály (konec druhého období Socialistické internacionály) současně otevřel prostor pro formování radikalizující se socialistické opozice, která na přelomu let 1918–1919 z zimmerwaldského hnutí (1915–1916) přerostla do zárodků formování komunistického hnutí, jež programově navázalo na bouřlivé romantické momenty předminulého století (historičtí sociální demokraté nazývali první komunismy romantickými socialismy).
Kulturu emancipačního poslání demokratického socialismu v jejím národním dobovém rámci Beneš postihl nanejvýš výstižně: „Národní vědomí, intimně propojené s ideologií nacionalismu, vstupovalo do běžného života dělníků v habsburské monarchii mnoha cestami. Částečně bylo produktem etnického míšení v mohutnějících průmyslových střediscích, kde mnozí přistěhovalci z etnicky homogenního venkovského zázemí (ne vždy tomu tak bylo – JM) náhle zjistili, že se odlišují svým jazykem a kulturou. Takto znovuobjevené subjektivity mohly upevnit rozhodný proletářský internacionalismus. Podobně lidová kultura dělnického hnutí podporovala národní vědomí příběhy o národním vyloučení a završení národního vývoje, vedeného proletariátem.“ (s. 380) Posléze čechoamerický historik dále pokračuje: „Tak jako v Předlitavsku před první světovou válkou ovládla v těchto dobách dělnická třída veřejný prostor a demonstrující lid prožíval pocit neohraničených možností ve smyslu určení podoby budoucího státu a společnosti. Pojem národa se v těchto okamžicích kolektivního nadšení rozšiřoval a měnil. Demokracie z nich vyšla posílena, i když toto zvláštní dědictví se udrželo jen po druhé světové válce a pouze v západní Evropě.“ (s. 381)
Podobně jako zůstává záhadou, že Benešovi zůstala nepřístupnou obsáhlá Soukupova kniha Revoluce práce. Dějinný vývoj socialismu a Československé sociálně demokratické strany dělnické (1937–1938), poslední autorovy věty potvrzují jeho bližší neznalost poválečného vývoje v sovětizované části Evropy; spontánní vlastenectví bylo např. jednou ze základních ideových složek reformně komunistického obrodného procesu šedesátých let v Československu; výskyt tohoto jevu se navíc zdaleka neomezoval jen na tento zaniklý pozoruhodný středoevropský stát. A – mimochodem řečeno – současné neduhy euroatlantického regionu a jeho levice mají právě v absenci složek, pojednávaných Karlem J. Benešem, zcela jistě jednu ze svých klíčových příčin.
Benešova kniha je – jak plyne z předcházejícího textu této recenze – určitě pozoruhodným počinem. Nepřímo navazuje na starší monografii Zdeňka Kárníka Na úsvitu dějin sociální demokracie / Od prvopočátků hnutí k základům moderní politické strany (1844–1893) (rukopis ukončen 2011, knižně vydáno 2019) a do značné míry přes své odlišné tematické i metodické zaměření tak trochu doplňuje či nahrazuje nedokončený druhý díl Kárníkovy knihy. Důrazem na kontinuitu i soustředěním na duchovní život socialistického dělnického hnutí zlomového faktického čtvrtstoletí (1890–1918) oživuje záslužně důležitou kapitolu dějin nejen středoevropské levice; bezpochyby lze říci, že kapitolu klíčovou a zlomovou.