Historik Jiří Malínský mapuje ve svém seriálu počátky přímého osvobozování Československa před 80 lety. Dnes svůj seriál uzavírá.
Česká národní rada
Na přelomu let 1944–1945 vývojově vznikala Česká národní rada. Kubátovým (příští generální tajemník ČNR) prostřednictvím získal Lumír Čivrný kontakty vedoucí k prof. Albertu Pražákovi (1880–1956) jako jejímu předurčenému předsedovi; zprostředkovateli tohoto kontaktu byli architekti Augusta Müllerová-Machoňová (1906–1984) a Ladislav Machoň (1888–1973). Mimo národního (československého) socialisty prof. Otakara Machotky (1899–1970) ji dále doplnili lidovec Vilém Schaffer a sociální demokrat Josef Kotrlý (1903–1973); všichni uvedení spolu s několika dalšími osobnostmi byli místopředsedy ČNR. Předsedou vojenské komise se stal kapitán Jaromír Nechanský (1916–1950) a Lumír Čivrný zodpovídal za chod její tiskové komise (mezi členy jejími členy byl i sociálně demokratický novinář Jaroslav Vozka /1904–1954/). Významnými členy širšího vedení České národní rady byli dále během Českého národního povstání i další sociální demokraté Jaroslav Nebesář (1882–1958), Evžen Erban a Ladislav Pičman (1910–1977).
Postupně se tak formovala garnitura, která vystoupila na veřejnost v prvních hodinách pražského Květnového povstání (události, která se stala spontánním vyvrcholením monumentálního Českého národního povstání). Lumír Čivrný k tomu na stránkách své vzpomínkové knihy Co se vejde do života dodal: „Vzpomínám, jak jsme tehdy, Smrkovský a já, hovořili o záchraně Prahy. Říkali jsme si, že zanedbání tohoto úkolu by nám příští generace neodpustily. Dlouho po povstání, když do Prahy přicházívali účastníci různých zahraničních partyzánských hnutí, museli jsme od nich slyšet výtku, že jsme v České národní radě dělali vše, abychom se vyhnuli totálnímu ozbrojenému konfliktu s nacisty. Neměli jsme proti nim zbraně, a před očima tkvěl nám osud Varšavy, již sovětské armády nechaly proměnit v hromady trosek.“
Další osvobozování Slovenska
1. ledna 1945 se v Moskvě za účasti československého velvyslance v SSSR Zdeňka Fierlingera a náčelníka československé vojenské mise generála Heliodora Píky konala porada představitelů zahraničního byra KSČ a delegace Slovenské národní rady o začlenění slovenských jednotek do vznikající nové československé armády. Mimoto na ještě okupovaném slovenském území bojovaly 2 partyzánské svazky, 17 brigád a 40 oddílů čítajících kolem 16 000 bojovníků (byl to zhruba dvojnásobek jejich početního stavu oproti konci srpna 1944). Jejich základny se nacházely prakticky ve všech horských oblastech nacisty okupované stále ještě většinové části Slovenska.
Počátkem roku byl v ilegální odbojové skupině existující uvnitř Národní odborové ústředny zaměstnanecké (NOÚZ) vypracován plán na vytvoření nové jednotné odborové ústředny. Měla se nazývat Revoluční odborové hnutí a jejím vrcholným orgánem se měla stát Ústřední rada odborů. V této podobě to bylo již připomenuté přirozené vyústění sjednocujících tendencí odborových ústředen První republiky v druhé polovině třicátých let. Poúnorové vyústění tohoto konceptu postupovalo směrem k její faktické nomenklaturní etatizaci dalekosáhle přerůstající původní odborové (v poúnorovém jazyce syndikalistické) určení.
8. ledna moskevské vedení KSČ navrhlo oficiálně prezidentu Edvardu Benešovi, aby odcestoval přes Moskvu do osvobozeného území Československa a současně v Moskvě projednal při této příležitosti vytvoření nové československé vlády. Přes viditelné sovětizační podtexty tohoto návrhu to byla současně šance k praktickému dotvoření benešovského konceptu socializující demokracie, tj. středoevropské varianty finlandizace, která zůstávala současně při akceptování radikálních levicových zásahů otevřena i západoevropským demokraciím, v nichž během prvých poválečných let rovněž docházelo k razantním zespolečenšťovacím krokům, jež byly vlastní také obnovované Socialistické internacionále.
V manifestu mladé ľuďácké generace (HSĽS) z 14. ledna 1945 se výslovně uvádělo, že jsou připraveni jít do boje proti všem, kdo by je chtěl připravit o jejich stát, ať už by byl čechoslovakistou, bolševikem nebo svatoštěpánským Maďarem. Podobná proklamativní prohlášení vytvářela prostor pro poválečnou ľuďáckou emigraci symbolizovanou jmény buď válečných zločinců typu Ferdinanda Ďurčanského (Tisova ministra zahraničních věcí), Františka Vnuka, Jozefa Kirschbauma nebo protičesky smýšlejícího Petra Prídavka. Tyto reminiscence přetrvávaly na Slovensku minimálně ještě i během první poloviny devadesátých let minulého století.
Viselskooderská operace
15. ledna 1945 byla v prostoru Jasla zahájena průlomová operace 38. armády 4. ukrajinské fronty. Na její dělostřelecké přípravě se podílelo pět československých dělostřeleckých pluků a tankový prapor 1. československého armádního sboru v SSSR. Byla součástí mohutné viselskooderské operace, která zastavila poslední Spojenými národy neočekávaný nacistický pokus o protiofenzívu na západní frontě (bitva v Ardenách), a současně masívního postupu Rudé armády od Visly k Odře, který přiblížil rozhodujícím způsobem konec nacistické diktatury v Německu i okupované Evropě. 19. 1edna 18. armáda 4. ukrajinské fronty osvobodila Košice, Prešov a Bardejov. Na jejich osvobození se podílela i 3. brigáda 1. československého armádního sboru v SSSR.
16. ledna příslušníci jednotky Edelweiss (složené ze slovenských klerofašistických kolaborantů) vyvraždili v obcích Ostrý Grúň a Kľak v pohoří Vtáčnik na středním Slovensku 146 lidí, z toho 38 dětí. V únoru vypálili osadu Priechod v okrese Banská Bystrica, v březnu další osady v západním a středním Slovensku. Celkem bylo v posledních poválečných měsících na Slovensku tímto způsobem vypáleno 90 vesnic pomineme-li paralelní válečné devastace slovenských měst zejména ve střední a západní části země.
Počátky poválečné správy
22. ledna zahájil v Londýně prezident republiky Edvard Beneš s představitelem KSČ Václavem Noskem (1892–1955) předběžné rozhovory o vytvoření nové československé vlády Národní fronty. Byla to součást jeho přípravy na blížící se Benešův odjezd ze Spojeného království do Moskvy k jednáním se Stalinem a československým komunistickým exilem i zástupci Slovenské národní rady a odtud již následně na osvobozené československé území, jehož rozsah se v bojích, jež byly ve srovnání s karpatsko-dukelskou operací neméně krvavé, krok za krokem vlastně rychle zvětšoval.
Ve druhé polovina ledna 1945 proběhla na Českomoravské vysočině další rozsáhlá protipartyzánská akce nacistů; postihla partyzánské jednotky brigády Mistra Jana Husa a jejich civilní zázemí na Čáslavsku. Byly to ovšem poslední křeče nacistických okupantů na našem území; oběti a ztráty, které přinesly, však byly neméně tíživé a bolestné.
Na konci ledna 1945 došlo k dohodě mezi 4. ilegálním ÚV KSČ, ilegální ÚRO a sociální demokracii blízkou Radou tří o ustavení České národní rady jako vrcholného orgánu domácího druhého odboje, která měla koordinovat činnost těchto tří organizací. Sjednocujícím prvkem České národní rady se stalo programové desatero základních požadavků: mj. princip osobní zodpovědnosti pro politiky; ne politickým stranám; stát bez Němců a Maďarů a s důsledným potrestáním domácích zrádců a kolaborantů; boj proti vykořisťování lidské práce; nová důkladná pozemková reforma; znárodnění velkých závodů; zajištění práva na práci a zabezpečení před nemocí a stářím; budování národní kultury umožňující srovnávat se s nejvyspělejšími národy světa; zajištění národní bezpečnosti (požadavek Rady tří). Soustavná snaha České národní rady o součinnost s Londýnem a Moskvou, důsledně vyvíjená od počátku její existence, však narážela na jejich neméně soustavný nezájem. Domácí odboj totiž začal z určitého (kariérního) hlediska řadě předních exilových lidí vadit; sliby o tom, že o podobě poválečné republiky rozhodne domov, byly se stoupající intenzitou oběma exily víc a více přehlíženy a potlačovány.
31. ledna 1945 dokončili práce na svém programovém dokumentu i českoslovenští (národní) socialisté. Nebyli s to zříci se prvorepublikové ideje československého státního národa, založeného na úzké česko-slovenské kulturní (a v mnohém navzdory všemu i neustále rostoucí hospodářské) vzájemnosti. I oni souhlasili se znárodněním dolů, těžkého průmyslu, zdravotnictví a veřejného peněžnictví; opatrněji formulovali svůj vztah k pokračování pozemkové reformy; měli tu nejblíže k Benešovým názorům. 18. února po mnoha rozhořčených vnitřních polemikách byl na schůzi londýnské skupiny československých sociálních demokratů schválen akční program jejich strany s návrhy na uspořádání politických poměrů v obnovené republice. Do Košického vládního programu však obě politické strany ze svých představ během moskevských jednání neprosadili ať už pro různorodost svých programových dokumentů nebo představ nebo i pro vliv Moskvy a až detailní připravenost KSČ téměř nic. Do vlasti odjížděly demokratické strany s přesvědčením, že Košický vládní program je maximem přípustného; pro komunisty byl naopak jejich minimem.
2. února vyjádřil Klement Gottwald v depeši Edvardu Benešovi souhlas zahraničního byra k jednání londýnských členů KSČ s Benešem o vytvoření první domácí vlády Československé republiky. Dodal současně, že moskevské odbojové centrum považuje tato jednání za předběžná a že za nejvhodnější místo pro jednání o těchto tématech doporučují komunisté Moskvu; Beneš tuto okolnost podle jeho mínění mohl využít i k jednáním s ruskou vládou o aktuálních i budoucích otázkách rusko (sovětsko)-československých vztahů. Obsah i zaměření této depeše byly dalším prozatím skrytým projevem počínající sovětizace ČSR.
4. února v prvním čísle tiskového orgánu Slovenské národní rady Národná obroda byl otištěn Manifest Slovenské národní rady, který vydala její delegace zplnomocněná pro správu osvobozovaných území. Zabýval se klíčovými otázkami politického, hospodářského a kulturního vývoje Československa a zejména programovými zásadami uspořádání vztahů Čechů a Slováků ve společném státě. Odrážel mimořádnost aspirací, zkušeností a návyků (faktickou dvoukolejnost obnovované veřejné správy), které si představitelé SNR postupně osvojili během SNP a hektických následných týdnů.
Mezinárodní rámec diskusí o poválečném Československu
4.–14. února probíhala na Jaltě na Krymu v SSSR druhá konference vedoucích představitelů hlavních zemí Spojených národů Stalina, Roosevelta a Churchilla. Zpřesnili a zkoordinovali na ní své plány závěrečných vojenských operací v Evropě a dosáhli shody na zásadě úplné a bezpodmínečné kapitulace Německa i společné následné politiky vůči této evropské zemi. Mimoto bylo dosaženo dohody o hranicích Polska, vytvoření Organizace spojených národů (OSN) a přizvání Francie jako čtvrtého člena do Kontrolní rady pro Německo. SSSR se na silné americké naléhání zavázal ke vstupu do války s Japonskem nejpozději do tří měsíců po porážce Berlína. Konference přijala i Deklaraci o osvobozené Evropě. 5. února na okraj jednání Velké trojky v Jaltě (proti účasti Francie se výslovně postavil prezident Roosevelt, který k De Gaullovi choval dlouhodobě zřetelnou antipatii) vyložil v rozhlasovém projevu stanovisko Francie premiér prozatímní vlády generál Charles de Gaulle. Mj. v něm výslovně uvedl: „Prohlašuji, že přítomnost francouzské síly od jednoho konce Rýna na druhý, oddělení území na levém břehu této řeky a rúrské pánve od příštího německého státu, naprostá neodvislost národů polského, československého, rakouského a na Balkáně jsou podmínkami, jež Francie pokládá za podstatné.“
8. února 1945 informoval vojenský velitel Rady tří Karel Steiner-Veselý (1906–1993) Londýn o vzniku České národní rady: „RO (odboráři – JM) dohodnuta s komunisty, prý oficiální vedení strany známé v Moskvě pod krycími jmény Kamenický, Petr, Franta. Potvrďte heslem Kamenický, nezamítáte-li dohodu našich s komunisty, a dejte vyhlásit totéž v Rozhlase národního osvobození z Moskvy na důkaz spolupráce londýnské vlády s Moskvou. Dohoda přijatelná pro socialisty i demokraty. Osobně vše vysvětlíme co nejdříve, dodáte-li slíbený kurýrní letoun. Přistání s kolečkovým podvozkem do března nemožné, a to je pozdě; vyžádejte proto z Moskvy letoun se saňovým podvozkem. Nelze-li navedení Eurekou, pak eventuálně anglickým strojem na světla.“ Úsilí kapitána Steinera-Veselého o navázání kontaktu s Moskvou bylo bezúspěšné právě tak jako pokus Ústřední rady odborů z 19. března 1945 a České národní rady z 11. dubna 1945. V lepším případě dociloval domácí odboj mlhavých příslibů, zatímco košická vláda byla Rusy úplně izolována od okolního světa (mj. jí bylo Moskvou zakázáno navazování přímých radiotelegrafických kontaktů, což domácímu druhému odboji zůstalo neznámo.) Zdá se, že skutečné sovětizační záměry Moskvy měly být utajeny co nejdéle. To se projevilo až osudově během posledních hodin Pražského květnového povstání.
9. února zaslal v Londýně Blok socialistických stran (složený z komunistů, sociálních demokratů a československých /národních/ socialistů) prezidentu Edvardu Benešovi dopis, v němž v rozporu s historickou skutečností konstatoval, že agrární strana se svou účastí na politickém rozvratu republiky vyloučila sama ze vznikající Národní fronty a pominul přitom přímou účast řady členů Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu v řadách druhého odboje (v zahraničním odboji byl jejím nejviditelnějším představitelem osobnost levého křídla strany ekonom a podnikatel a posléze i ministr Ladislav Karel Feirabend /1891–1969/; ještě v polovině roku 1944 podle dostupných informací byla přitom otázka její poválečné obnovy vcelku věcně přijímána jako hotový fakt). Tento důležitý, byť bezděčný sovětizační úkrok stranou československé demokratické politické krátkozrakosti otevřel prostor pro masivní komunistické vítězství v Česku v parlamentních volbách r. 1946.
Boj o budoucí politický profil a směřování československé sociální demokracie probíhal právě tak v Londýně jako v Moskvě a Kujbyševě i doma. Projevoval se častým nesouhlasem funkcionářů nižší a střední úrovně s ustavujícím se exilovým stranickým vedením a značnými rozdíly v zpětném hodnocení výsledků činnosti a politiky Hamplova vedení zejména v letech 1937–1939. Ve straně se během druhé světové války zformovalo několik proudů: tříbily se na představách o budoucnosti strany; zvažovalo se sjednocení všech socialistických proudů v jednom politickém subjektu nebo alternativně fúze s KSČ (mj. Zdeněk Fierlinger, Oldřich John jistou dobu Rudolf Bechyně, Bohumil Laušman, tzv. leví); potřeba dalekosáhlých poválečných reforem (Jaromír Nečas, František Němec a Ján Bečko; budoucí střed); a autentická linie odmítající přílišný posun ČSSD doleva včetně fúze s KSČ (tzv. praví; Václav Majer, Václav Holub, Alfred Meissner, Vojta Beneš). Ke konci války v přímé vazbě na vývoj událostí na západní a východní frontě začala zřejmě s moskevskou podporou sílit pozice tzv. „levých“ (budoucího kryptokomunistického směru). (S jistou nadsázkou bylo možné mluvit o pokračování boje tzv. korunních princů o tzv. Hamplovo dědictví.) Vzhledem k rozvržení politických sil během Třetí republiky to mělo zásadní význam pro kvalitu budoucnosti poválečné československé třetirepublikové demokracie i zesilované sovětizace Československé republiky.
20. února byla v Beskydách zahájena závěrečná fáze německé protektorátní „zimní ofenzívy“ zaměřená proti 1. československé brigádě Jana Žižky z Trocnova. Fakticky se jednalo o boje již ve víceméně bezprostředním zápolí fronty na středním a postupně i západním Slovensku.
V předvečer Benešova odjezdu z Londýna do Moskvy bylo vcelku jasné rozdělení sil a určující tendence jednání, z nichž vznikl Košický vládní program; především plynulo z faktu, že drtivou většinu, případně i celé československé území téměř jistě obsadí Rudá armáda. Ne zanedbatelnou váhu měla skutečnost, že v základních obrysech se budoucnost poválečné republiky proto jevila poměrně jasně. Vzhledem k faktu, že většinu území osvobozovala a osvobodila Rudá armáda i k stále silným dobovým všeslovanským integrujícím tendencím přetrvávalo i se posilovalo tradiční nemálo silné české a slovenské i československé rusofilství. Pro pozornější jedince však byly citelné i pozorovatelné stíny, které nepozorovali pouze demokraté, ale i reformní komunisté. Odlišování těch kterých směrů zdaleka nebylo černobílé; sovětizační trendy, živené i nedostatečným poznáním obou odbojů dobové sovětské každodennosti, se projevovaly také v ruském prostředí značně různorodě a současně se samy dobově poměrně dynamicky vyvíjely a proměňovaly.
Končil londýnský exil; většina Šrámkovy vlády cestovala s prezidentem do Moskvy, ve Spojeném království se zdržovali Hubert Ripka (1895–1958) a Jan Masaryk (1886–1948), který se stal i dočasným správcem ministerstva národní obrany.
Předchozí díly: