Politolog Vítek Prokop píše o tom, jak se dosavadní počítačová fikce stává postupně politickou a sociální realitou, která je ale stále bližší dystopii.
„Korpokracie NENÍ sprosté slovo.“ Touto větou začíná editorial Modern Bussines Review, který pozorný hráč může najít v počítačové hře Deus Ex: Mankind Divided. Hra to je téměř 10 let stará a co je zajímavé tak velká část jejího příběhu se odehrává ve futuristické Praze, kde ulice ovládá gruzínská mafie a vysokou politiku stále silněji dominují nadnárodní korporace. Jak se ve zmíněném editorialu fiktivní publikace dočteme, tak: „Antikapitalističtí radikálové budou uvádět…změnu politiky, která umožňuje velkým korporacím zasedat v Radě bezpečnosti OSN (2021), jako jasné známky toho, že svět už není řízen suverénními vládami, ale nadnárodními konglomeráty.“
To, co si tvůrci hry před 10 lety představovali jako despotickou budoucnost roku 2029 se přitom nyní stává realitou. Ovšem jiným, daleko zlověstnějším způsobem. Co tím mám na mysli? Radu míru Donalda Trumpa. Tento projekt není ve výsledku nic jiného, než pokus o destrukci OSN a její nahrazení ziskovou organizací, kde vedle sebe budou sedět proameričtí politici společně s vybranými miliardáři.
Donald Trump je doživotním předsedou Rady a státy si mohou permanentní místo v této organizaci zkrátka koupitza „malou“ sumu jedné miliardy dolarů. Ve Výkonném výboru rady vedle sebe sedí Trumpův zeť společně s Markem Rowanem – ředitelem investiční společnosti Apollo Global Managment. Ve výboru pro rekonstrukci Gazy pak najdeme podobný mix osob. Tři ministři (jeden turecký, jeden katarský a jeden ze Spojených arabských emirátů), bývalý britský premiér Blair a izraelský miliardář Yakir Gabay, který zbohatl díky obchodu s nemovitostmi.
Trump se netají svým odporem vůči OSN. Pozastavil americké platby, díky čemuž se za osmdesát let svého fungování toto mezinárodní fórum vůbec poprvé ocitlo v existenční krizi. Chystaná úsporná opatření OSN tak zahrnují vyhazovy zaměstnanců a snahu omezit vytápění kancelářských prostor. Podle amerického velvyslance při OSN Mike Waltze je to příklad „tvrdé lásky“, která má organizaci motivovat k tomu aby „byla způsobilá plnit svůj účel a měla jasné zaměření, místo aby se snažila dělat všechno pro všechny.“
Trumpova administrativa tak sleduje dvojkolejnou strategii. Na jedné straně se snaží finančně vyhladovět OSN, aby bylo více vstřícná americkým zájmům a přestalo USA otravovat s takovými problémy jako jsou humanitární dopady blokády Kuby či klimatická krize; a na druhé straně již vytváří náhradu za OSN. Nadnárodní korporace nepotřebují změnu politiky, která by jim darovala křeslo v Radě bezpečnosti OSN, jak si představovali vývojáři hry Deus Ex. Ne, tyto korporace a jejich představitelé zkrátka OSN zcela marginalizují a vytvoří si vlastní mezinárodní organizace, které budou daleko povolnější pro jejich agendu. Ostatně Trump se tímto záměrem ani tolik netají. Připustil, že Rada míru „možná“ nahradí OSN. A jak stojí ve zvacím dopise, který obdrželi vybraní státníci, tak jde o „odvážný nový přístup k řešení globálních konfliktů.“ Přístup, který na rozdíl od OSN nezmiňuje žádná lidská práva.
Ve fiktivním editorialu Modern Bussines Review se dále dočteme typickou kapitalistickou propagandu obhajující narůstající moc korporací, totiž že: „Mandát každé korporace zahrnuje hospodářský růst, expanzi a rozvoj – cíle, které jsou žádoucí a nezbytné pro blahobyt lidské společnosti. A lze tvrdit, že historie ukázala, že v tomto ohledu byly korporace mnohem úspěšnější než většina vlád.“ Pod toto prohlášení by se podepsala řada lidí – od premiéra Andreje Babiše, co chce řídit stát jako firmu, až po vyznavače anarchokapitalismu, kteří chtějí rozpustit stát a vše podřídit kapitalistické soutěži. Ovšem tato linie uvažování naráží na jednoduchý problém – korporace nejsou demokracie. Řídí je malé exekutivní orgány, které jsou zodpovědné pouze a jenom případným akcionářům. A akcionáři jsou jen další skupinou bohatých lidí. Jak to elegantně popsal ve svojí knize Vynalézání reality Michael Parenti: „[S]právní rady nejsou volené, samy se vybírají, samy se udržují při moci a tvoří vládnoucí kliku zámožných lidí, kteří nejsou odpovědní nikomu kromě sebe samých. Neexistuje žádný vnitřní volební systém, žádné opoziční strany ani povinnost podávat zprávy řadovým členům či získávat podporu lidí, jejichž životy svými rozhodnutími ovlivňují.“ Korporace se nestarají o blaho celé společnosti, ale jen o blaho svých akcionářů, a to doopravdy nejsou totožné věci. Připomeňme vynikající český dokument Doba měděná, který ukazuje že dokud těžbu mědi prováděl v Zambii stát, tak část profitu šla na výstavbu škol a podporu místního spolkového života. Ovšem poté, co těžbu převzaly nadnárodní korporace, odtéká veškerý profit do zahraničí a místní komunita prakticky zkolabovala – najednou nejsou peníze pro místní školy a nemocnice. Ovšem vyznavači pseudo-intelektuálky Ayan Rand budou i nadále tvrdit, že sobeckost je vlastně společensky prospěšná. Sci-fi seriál Fallout nám pak ukázal extrémní scénář, kam až by toto uvažování mohlo vést.
V závěru první série proběhne tajné setkání nejvýznamnějších amerických korporací, kde probírají možnost, že by rozpoutaly jadernou válku. A jak řekneme jedna z postav: „V konci světa je hodně potenciálu pro výdělek.“ Skupina kapitalistů přesvědčená o svojí výjimečnosti (jsou to přece ti co se nebojí riskovat a dokázali nashromáždit značné jmění) si zkrátka pohrává s myšlenkou zničit svět a nechat se kryogenicky zmrazit. Poté co se po stovkách let probudí, tak nebudou mít problém ovládnout zpustošený svět a definitivně jej proměnit k obrazu svému – nikdo už jim nebude moct oponovat. Jaderná válka vyhladí odbory, nepohodlné politiky i parazitickou strukturu státu. Ano, jedná se o sci-fi seriál, ovšem jak moc je to ještě fikce?
Poprvé za čtyřicet let neexistuje smlouva, která by limitovala nasazení jaderných zbraní mezi USA a Ruskou federací. Nic tak nebrání, aby se znovu vrátilo strašidlo divokého jaderného zbrojení. O vlastní bombě tak už nyní uvažují i malé státy jako Polsko, Turecko či nordické státy. Ale podívejme se na jinou technologii – na umělou inteligenci, která podle některých může být ve výsledku ještě nebezpečnější než jaderná zbraň. Technologii umělé inteligence nevlastní a nevyvíjí stát, ale vždy nějaká soukromá společnost. Je to jako kdyby stát neměl vlastní jaderné zbraně, ale jen si je pronajímal od nějaké korporace, která by je reálně vlastnila. A co za lidi drží prst na tepu vývoje AI? Máme tu třeba Petra Thiela zakladatele nechvalně známé společnosti Palantir, která využívá technologii AI pro vojenské účely. Minulý rok Thiel váhal s odpovědí, když mu byla položena otázka, zda by lidstvo mělo přežít – nakonec ze sebe miliardář vysoukal, že by byl radši kdybychom splynuly se stroji. Asi aby nás mohla jeho firma ještě lépe sledovat…
Herní série Deus Ex patří do žánru kyberpunku, jenž asi nejlépe vystihuje fráze: „pokročilá technologie, mizerný život.“ Lidé na sociálních sítích stále častěji upozorňují, že kyberpunk měl sloužit jako varování, a ne jako inspirace pro dnešní dění. Jeden z otců zakladatelů tohoto žánrů americký spisovatel William Gibson ostatně přiznal, že jeho vize budoucnosti de facto již nastala.
V reakci na temné vize dystopické budoucnosti ovšem vzniká kolem roku 2010 protiváha ke kyberpunku v podobě žánru solarpunku zobrazujícího pozitivní budoucnost, kde lidstvo kolektivně vyřešilo své problémy a navázalo vyrovnaný vztah s přírodou. Mark Fisher proslul tvrzením, že je „snazší si představit konec světa než konec kapitalismu.“ Solarpunk je ovšem důkazem toho, že nadvláda kapitalismu nad lidskou imaginací je opět narušena. Podobně jako tomu bylo v roce 1840 když utopický socialista Étienn Cabet vydal svůj román Cesta do Ikarie, kde poprvé vylíčil, jak by mohla komunistická společnost vypadat. Jak napsal Oskar Krejčí, tak komunardé pravděpodobně více znali Cabeta než Marxe, když se o 30 let později pustili do prvního pokusu o konstrukci postkapitalistické společnosti.
Kdysi dávno jsem napsal článek o důležitosti snění v politice (vyšel tehdy v Naší pravdě) – jeden údajně levicový intelektuál se mu tehdy vysmál s tím, že sny jsou přece jen sny a nemají dopad na reálnou politiku. To je ovšem nedialektický omyl. Sny mohou měnit svět, pakliže nastanou vhodné materiální podmínky, aby tyto sny zapustily kořeny v hlavách lidí. Fakt, že se kyberpunková fikce stává realitou vyvolává poptávku po solarpunkové alternativě a dovolte mi potutelně konstatovat, že žádný zákon zakazující propagaci solarpunku tu u nás nemáme.