Mediální odborník Jozef B. Ftorek analyzuje současný stav tradičních médií, důsledky internetové komunikace, zpravodajství a vlivu sociálních sítí na autoritu a důvěru v média hlavního proudu.
V březnu 2004 odpověděly agentuře CVVM dvě třetiny dotázaných: ano, věříme tomu, co vidíme a slyšíme v televizních zprávách. Loni v říjnu už na stejnou otázku odpověděla kladně jen třetina respondentů.[1] Důvěryhodnost médií hlavního proudu významně klesá. Tradiční publikum odchází. Noví diváci už ani pravděpodobně nedorazí. Jak se to stalo? Co to znamená pro budoucnost komerčních i veřejnoprávních médií hlavního proudu?
Zřetelným faktem je, že kritické publikum, které sleduje i referování tradičních médií, má v důsledku rostoucí alternativy v prostředí sítě sítí možnost získat zcela jiný pohled na domácí a světové události, než ten, který mu po desetiletí předkládala média hlavního proudu, mainstreamu. Nástup internetu zásadně změnil způsob konzumace mediálního obsahu. Odstranil časoprostorové bariéry i dosavadní způsob regulace obsahu vlastníky médií. Tedy schopnost mocenské elity kontrolovat charakter a kvalitu informací ve veřejném prostoru. Alternativní média v prostředí internetu zřetelně i efektivně ničí informační monopol a často i důvěryhodnost médií tradičních. Tisku, rozhlasu a televize.
Nástup internetu v polovině 90. let 20. století zásadním způsobem změnil po desetiletí zažité a fungující mechanismy informační kontroly. Vlastníci médií do té doby uplatňovali kontrolu nad redakčním obsahem primárně řízením personální politiky. Každý redaktor prostě věděl, že ten kdo platí kapelu, určuje i muziku. Jinak řečeno, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Zmíněnou skutečnost nemohlo popřít ani tradiční liberální šidítko formulované postulátem médií a novinářů jako tzv. hlídacích psů demokracie, kteří uplatňují veřejnou kontrolu kritickým referováním o společensky nepřijatelném počínání mocných. Vděčným příkladem liberálního paradigmatu fungování médií je jeho obhájci tradičně zmiňovaná aféra Watergate (1972) a investigativní práce novinářů deníku Washington Post Boba Woodwarda a Carla Bernsteina (Pullitzerova cena 1973). Skvrnou na kráse celého příběhu je přiznání, které krátce před smrtí v roce 2005 učinil tajný informátor legendárních žurnalistů. Byl jím Mark Felt, počátkem sedmdesátých let zástupce ředitele FBI. Vynášením tajných informací médiím se pomstil tehdejšímu prezidentovi USA Nixonovi za to, že jej nejmenoval do úřadu šéfa FBI po zesnulém J. E. Hooverovi. Dalším tradičním učebnicovým příkladem, který má dokumentovat hlídací úlohu médií a novinářů na svobodném trhu informací, je referování médií v USA o válce ve Vietnamu v šedesátých a začátkem sedmdesátých let dvacátého století. Některé snímky z vietnamské války jsou dodnes ikonickou záležitostí. Je to proto, že tehdejší redakce takové informace zveřejnily, a to i proti vůli tehdejší vlády USA prezidenta Nixona. Faktem je, že se tak většinou dělo až po zdrcující ofenzívě vietnamských partyzánů Národní fronty osvobození, Američany označované jako Vietkong v roce 1968 (Ofenzíva Tet). Do té doby válka a válečné zločiny v Indočíně nikoho příliš nezajímaly a nevzrušovaly. V okamžiku, kdy válka nevedla k rychlému a přesvědčivému výsledku, bylo nutné ji ukončit. Už proto, že domácí veřejnost začala být neklidná. Formulovala do té doby netradiční otázky. Nekompromisně žádala odpovědi. Situace podlamovala soudržnost americké společnosti i schopnost elity řídit veřejné mínění.
V případě první irácké kampaně operace Pouštní bouře (Desert Storm,1991), pod taktovkou armády a vlády USA, už se nic podobného neopakovalo. Média a novináři přijali opatření armády a vlády. Poslušně se zařadili k jednotkám druhého sledu a referovali jen o událostech, které jim připravila a představila armáda a její odbor pro vztahy s veřejností, PR. Média a novináři se tak stali nástrojem oficiální interpretace vlády a její zahraniční politiky. Zcela zřetelně se proměnili v informační zdroj public relations. Hlídací pes, pokud kdy existoval, se poslušně proměnil ve vděčného sluhu svého pána.
Postuláty tzv. liberálního paradigmatu konkurence, hlídací role novinářů a médií, které si na svobodném trhu konkurují, a tak zabezpečují názorovou pluralitu, jsou i přes zřetelné mezery v přesvědčivosti výkladu častým argumentem novinářů k potvrzení vlastního významu a postavení ve společnosti. Liberální paradigma je pochopitelně i zavedenou součástí výuky v příslušných oborech vysokých škol a univerzit. Předmětem studia a debaty je i opoziční paradigma hegemonie, formulované zejména A. Gramscim a frankfurtskou školou. Důraz na tzv. kritické paradigma je ovšem často spíše upozaděn. Jedná se o doplňkovou, intelektuální záležitost nutnou pro důvěryhodnost odborné debaty k funkci masmédií v moderní společnosti.
Média, nejistota a důvěra
Tak jako v minulosti i dnes platí, že o významu informace může v některých případech svědčit i to, že se neobjevuje v referování ústředních médií hlavního proudu. To si nyní uvědomuje stále větší množství aktivních, společensky angažovaných a vnímavých lidí. Pokud se někdo opravdu zajímá o určitou událost, aktuální nebo odbornou, tradiční média jej nedokáží, ani nemohou, uspokojit, a to i při nejlepší vůli. Důvodem je i stávající redakční práce a politika. Zásadní limit představuje to, že redakce zpravodajství a publicistiky tradičních médií hlavního proudu stále pracují podle zavedených schémat. Poměrně zřetelné je to v práci redakcí zahraničního zpravodajství. Ty po desetiletí spoléhají na informace světových zpravodajských agentur. Informace o dění ve světě poskytují globálnímu publiku zejména tři mezinárodní zpravodajské agentury. Jsou jimi původně britská agentura Reuters, francouzská Agence France-Presse (AFP) a americká Associated Press (AP). S výjimkou francouzské veřejnoprávní AFP se jedná o soukromé organizace, akciové společnosti, pracující na komerčním základě. Zpravodajskými informacemi ze světa zásobují na 90 % všech světových novin, časopisů, rozhlasových a televizních stanic. I proto jsou v mnoha zemích zprávy ze zahraničí v libovolném dni či týdnu často téměř stejné nebo velmi podobné. Editoři, jenž v redakcích rozhodují, kterou zprávu a v jaké podobě uveřejnit, totiž pracují se stejnou pravidelně aktualizovanou, servisní agenturní databází, odkud vybírají nabízené informace o událostech ze světa. Klíčem k výběru je jejich „zpravodajská hodnota“ a předpokládaná atraktivita pro publikum toho kterého média. Dvě třetiny reportérů mezinárodních zpravodajských agentur působí v západním světě (Evropa, Severní Amerika).
Největšímu vlivu se v současnosti těší agentura Reuters. Její centrála sídlí v Londýně. Zpravodaj, reportér takové mezinárodní agentury často sám pokrývá i několik rozdílných států v daném regionu. O Střední a Severní Africe tak například z ekonomických – úsporných důvodů referuje pouze jeden stálý zpravodaj. Jeho optikou pak ostatní svět vnímá i dění v dané oblasti. Na výsledný zpravodajský výstup konkrétního regionálního zpravodaje mají pochopitelně vliv i jeho osobní, mnohdy nutně subjektivní postřehy a dojmy včetně jeho vlastních profesionálních kontaktů (ty mohou být názorově značně uniformní a celospolečensky netransparentní). Ve výsledku tak výše uvedené faktory spoluformují výsledný obraz událostí, jež prostřednictvím agenturní centrály putuje do celého světa. Domorodec se při četbě zahraničního tisku nebo poslechu zahraničních médií mnohdy nestačí divit, co že se to v jeho zemi děje a jaké regionální „autority“ se k dané situaci či problému vyjadřují. To ale zahraniční publikum nedokáže posoudit. Realitu vnímá skrze informace zahraničního zpravodajství domácích médií. Ta přebírají, nakupují zprávy od renomované zpravodajské agentury. Zprávy pak mnohdy uvádějí bez označení zdroje, citace agentury. Za zprávou ze zahraničí se tedy mnohdy skrývá pohled jednoho člověka, reportéra mezinárodní zpravodajské agentury (Reuters, AFP, AP). Jediný člověk tak může vytvořit obraz politicko – společenské reality (jakkoli nepřesné a zavádějící), se kterou pracuje celý svět, zejména tehdy, když vůči takovému informačnímu zdroji neexistuje alternativa.
Velmi patrná byla absence profesionálních zpravodajských zdrojů během protivládních – opozičních demonstracích v Teheránu v průběhu iránských prezidentských voleb v červnu a červenci 2009. Zahraničním médiím byla ústřední vládou vypovězena akreditace (oficiálně z důvodů údajně nepřátelského a neobjektivního referování o událostech). Zpravodajské redakce globálních masmédií tak spoléhaly na informace šířené iránskými blogery po internetu. Dojmy a subjektivní líčení událostí blogery pak byla předkládána světu jako informace o dění v uzavřené, ostře sledované a politickými nepokoji zmítané zemi (násilné opoziční protesty se odehrávaly zejména v hlavním městě Teheránu). Velmi nestandardně až zoufale tehdy vypadalo například vysílání CNN. V okamžiku, když se přední světová zpravodajská televize ocitla zcela bez aktuálních informací z místa děje dramatických událostí, představila divákům svůj redakční tým, který celé dny brouzdal po internetu, kde zaznamenával a na obrazovku přepisoval poznatky iránských blogerů. Těch, kteří svoje postřehy a dojmy publikovali v angličtině. S perštinou si redakční tým CNN poradit nedokázal.[2]
Dnes se už může kdokoli o situaci, která jej skutečně zajímá dozvědět podstatně více, rychleji a ve slušné kvalitě, a to samostatným hledáním informací na síti sítí, tak jako tehdy ještě poměrně zoufalí redaktoři CNN. Tradiční média a redakce k tomu už většinou nepotřebuje. Osobně jsem takovou zkušenost učinil poprvé v létě 2008 v době Rusko – Gruzínské války o Jižní Osetii. Naposledy jsem se s nadějí a očekáváním, tak trochu ještě schematicky, z tradice obrátil k médiím hlavního proudu 24. listopadu 2015. Tehdy Turecko sestřelilo nad územím Sýrie, poblíž turecké hranice, nadzvukový taktický bombardér Armády Ruské federace. Ruská vládní televize RT vysílala o události téměř totožný obsah jako britská veřejnoprávní BBC nebo americká soukromá CNN. Redaktoři pracovali s identickými zdroji informací. Měli přístup ke stejnému charakteru informací, jako kterýkoli uživatel internetu. V časovém předstihu často jen několika málo minut byli oproti ostatním, stejně zainteresovaným, ti uživatelé, kteří zvládají cizí jazyky. Krátce po té už doprovodný text, fotografie a video zavražděného vojenského pilota RF kolovaly na národních mutacích sociálních sítí. Redakce médií hlavního proudu i v důsledku legislativní regulace a redakční konvence (pečlivě ověřovat informační zdroj, nezveřejňovat drastické záběry) nedokázala reagovat v reálném čase. Například ovšem v případě lynče Muammara Kaddáfího učinila i BBC výjimku (2011). Videozáznam jeho konce, mučení včetně sodomizace útočným nožem jeho oponenty, zpřístupnila na svém webu. Je to zřetelný případ ideologicky podmíněného dvojího metru. V tomto případě poměrně typický pro euroatlantické zpravodajství, kde hlavní tón určuje politický zájem anglosaské elity.
V téhle situaci už leckterý přemýšlivý konzument médií hlavního proudu pomalu a jistě odchází. Takové rozhodnutí umocňuje i to, že kvalita – důvěryhodnost informace, kterou si opatřil vlastním hledáním na síti sítí, se potvrzuje, a to opakovaně. Exemplárním, dnes učebnicovým příkladem totální ztráty akceschopnosti a důvěryhodnosti západního mainstreamu, byl v konfrontaci s mediální alternativou, v kontextu informační války západu vůči Ruské federaci, případ Debalcevo. Chcete – li Debalceve.
Debalcevo, město na východní Ukrajině, bylo na přelomu ledna a února 2015 centrem lokální ofenzívy kyjevských vládních vojsk proti povstalcům z mezinárodně neuznané, povstalecké, separatistické Doněcké lidové republiky (DLR). Vládní vojska po fatálním obklíčení a porážce v kotli pod Ilovajskem v létě předchozího roku, tentokrát lépe vyzbrojena a připravena nastoupila proti pozicím povstalců kolem města. Podle oficiálních informací, tiskových prohlášení vlády a prezidenta Petra Porošenka v Kyjevě, šlo vše jako po drátku. Povstalci se během těžkých bojů pod tlakem vládních jednotek stahují. Zajištění a bezpečná kontrola města je jistou záležitostí. Stejně jako významný průlom do postavení povstalců a podlomení jejich pozic na důležitém směru. Tolik informace Kyjeva, nekriticky a jednostranně, bez ověření, tlumočené západním mediálním mainsteramem včetně českých veřejnoprávních médií. Pokud jste ovšem sledovali situaci na bojišti, kterou už běžně a velmi přehledně poskytují téměř v reálném čase weby napojené na povstalce, situace vypadala přesně opačně. Vládní vojska čelí fatálnímu obklíčení. Kotel se uzavírá, opona padá, představení končí. Ne tak podle západního mainstreamu. BBC ještě dva dny po uzavření kotle a definitivním obklíčení vládních vojsk v Debalcevu inzerovala opačné informace vládních zdrojů v Kyjevě včetně grafické realizace, mapek bojiště a kontrolovaného prostoru. Ty neodpovídaly skutečnosti. Byly lživé. Česká televize na oficiální informaci vlády v Kyjevě, která byla v rozporu s realitou, stavěla aktuální zpravodajství ještě třetí den po fatální porážce vládních jednotek (a den po prozření BBC). Teprve potom informace „aktualizovala.“ Tři dny, které otřásly důvěrou některých do té doby věrných koncesionářů. To vše vedle dnes už legendární cenzury prezidenta ČR Miloše Zemana. Při ní ČT ve své hlavní zpravodajské relaci vystřihla jeho kritickou zmínku o miliardáři Zdeňku Bakalovi (listopad 2014), protože by se jej prezidentova kritika mohla dotknou a poškodit jeho dobré jméno. Nebo tehdy, když redakce zpravodajství v odpolední relaci 17. 2. 2015 odvysílala výrok jednoho z účastníků války na Ukrajině, jehož označila jako vojáka ukrajinské armády v prostoru Debalceve, aby stejného člověka, vojáka, v hlavní relaci označila za bojovníka povstalecké formace, který pro jistotu, v překladu říká něco trochu jiného než původně v 16 hodin, včetně úplně jiného kontextu představené situace v prostoru bojů.
Ztráta důvěry. Co s tím?
Možným způsobem, jak zastavit zřetelný úpadek vlivu tradičních médií je zásadní změna zavedené redakční práce s informacemi. To nepředstavuje větší problém. Kamenem úrazu jsou požadavky vlastníka. Masové médium slouží k formulaci jeho obchodní politiky v kontextu zavedené ideologie, kterou důsledně a samozřejmě potvrzuje. Nezbývá tedy nic jiného, než nepohodlnou konkurenci odstranit. Jediným účinným způsobem je, zdá se, technologická a legislativní regulace internetu. Oficiálním důvodem jsou nejčastěji a tradičně boj proti terorismu (nyní i extremismu), ochrana autorských práv a boj proti dětské pornografii nebo hazardu. Pokusy politiků regulovat internet ovšem opakovaně narážejí na nesouhlas jinak poměrně pasivní veřejnosti včetně mládeže. Internet je její moře. Tradiční média jsou pro teenagery neatraktivním produktem. Svůj čas si plánují jinak a po svém. Role sociálních sítí jako zprostředkovatele informací a zábavy je právě u nejmladší generace dominantní. Ta už pochopitelně neví, co to je společné sledování televize v generačním kruhu rodiny. Napjaté čekání na další díl, děj populárního televizního seriálu. Očekávání dalších peripetií hlavního hrdiny, hrdinů, které řeší, diskutuje téměř celý národ od školáků po důchodce. Doma, v práci, ve škole. Dnes je téměř 60 % diváků nejsledovanější televize v ČR, TV Nova v hlavním vysílacím čase složeno z lidí starších 55 let. Je jich přibližně devět set tisíc.
Mezi sociálními médii v ČR nejpopulárnější Facebook upřednostňují, rovněž v důsledku principu jeho vlastního fungování, názorová média oblíbená u určité části publika. Spojuje tak dezertující publikum tradičních médií do názorově spřízněných skupin tzv. sociálních bublin. Jinak řečeno, Facebook či jeho software z mediálního prostoru vybírá dílčí informace. Ty dodává těm, u koho očekává na základě vypozorovaného chování na síti sítí, největší ohlas. Každý příjemce tak vidí do značné míry a především to, co odpovídá jeho vkusu, a to spolu s těmi, kteří to mají podobně, protože vidí, sledují to samé. Tradiční a kolektivní mediální realita je nahrazena realitou konkrétní sociální skupiny přátel na Facebooku. To vše v důsledku umělé inteligence, pokročilého softwaru, operátorů nových médií. O tom, že umělá inteligence dosud nedokáže plně nebo přesvědčivě nahradit člověka, lze pozorovat konkrétně na Facebooku poměrně často. Ukázkovým příkladem je skandál, který vyvolalo rozhodnutí Facebooku blokovat legendární fotografii z války ve Vietnamu, kde nahá, napalmem popálená dívka, utíká do bezpečí před náletem letectva armády USA. Fotografie, která představuje jedno z nejsilnějších protiválečných poselství vůbec, byla umělou inteligencí identifikována jako dětská pornografie. Tudíž, podle pravidel firmy Facebook i zablokována. Podobně dopadla i bronzová socha Neptuna v italské Bologni. Akt mořského božstva ze 16. století prý porušil pravidla sociální sítě. Byl totiž „sexuálně explicitní”. Konkrétně pak obnažený Neptun porušil pravidla Facebooku tím, že „v nadměrné míře ukazoval lidské tělo a zbytečně se soustředil na některé jeho části“.
Facebook a jemu podobné podnikatelské projekty digitální – informační sféry jsou predátory, kteří pomalu a jistě likvidují původní faunu, tradiční média. Převzaly roli ústředního distribučního kanálu, který šíří jejich obsah, zejména redakční texty a videa. Úspěšně kolonizují i další nové projekty na síti sítí. Facebook jim nabídl prostřednictvím vlastních inzerovaných odkazů prostor. Umožnil tak růst projektů, které by bez možnosti prezentovat se širšímu publiku na platformě sociálních sítí, jen obtížně hledaly další nové publikum (v ČR např. Parlamentní listy). Obchodní politika Facebooku, volné nebo velmi laciné šíření externího redakčního obsahu, vedla k výraznému nárůstu publika původního, Facebookem inzerovaného – propagovaného elektronického titulu. To se na jejich webové stránky a projekty dívá právě a téměř výhradně z prostředí Facebooku. Pokud příště externímu zdroji informací Facebook propojení nenabídne, facebookové publikum původní zdroj většinou už hledat nebude. Facebook mu, i tak, nabídne něco podobného. Jinak řečeno, nastává čas, kdy obchodník, zprostředkovatel, navýší sázky. Musíte si výrazně připlatit nebo končíte. Na ústřední platformě Facebooku pro vás už jinak není prostor. Význam sociálních sítí si uvědomuje už i servisní elita, politici. Proto ta zběsilá snaha servisní třídy, státních úředníků, legislativně regulovat a úzce spolupracovat s jejich vlastníky na odhalování a eliminaci závadného obsahu. Snaha o trestní stíhání francouzské opoziční političky, kandidátky na post prezidenta Francouzské republiky a poslankyně Evropského parlamentu Marine Le Pen za propagaci terorismu na sociální síti Facebook (zveřejnila, pro ilustraci, drastické záběry popravy zajatců teroristickou organizací Islámský stát) je zřetelným případem i příkladem. Pravděpodobně má jít o příklad exemplární. Účinek může být ovšem přesně opačný.
Média veřejné služby, zdroj naděje i obav
V nastalé situaci se jistá naděje aktivního publika může upínat k médiím veřejné služby. Ve vztahu k počínání vlastníků mají čistě teoreticky podstatně volnější ruce. Jejich vlastníky jsou konkrétně v ČR občané – koncesionáři. Všichni ti, kteří každý měsíc posílají na fungování médií veřejné služby, České televize a Českého rozhlasu, zákonem stanovenou finanční částku. Veřejnou kontrolu pak mohou uplatňovat skrze veřejné zástupce, radní ČT a ČRo volené poslaneckou sněmovnou parlamentu. Zásadní problém veřejnoprávních médií v ČR je ovšem situace, kdy média veřejné služby, se souhlasem parlamentu, fakticky nepatří koncesionářům, ale spíše těm, kteří v nich pracují.
Tuto nešťastnou situaci potvrdila v ČR reakce parlamentních politiků na tzv. vánoční krizi v ČT na přelomu let 2000 a 2001. Česká televize se tehdy intenzivně zabývala sama sebou a veřejnost o tom velmi aktivně až aktivisticky informovala. Zaměstnanci televize vstoupili do okupační stávky. Požadovali odstoupení nově jmenovaného ředitele ČT Jiřího Hodače a později i Rady ČT, která ředitele jmenovala. Novináři z ČT veřejnosti zprostředkovávali výhradně svoje vidění sporu. Jejich výklad nekriticky převzala i další domácí a zahraniční média. Běžný konzument mediálního obsahu, který měl minimální přísun informací z alternativních zdrojů, musel spoléhat pouze na vlastní zkušenost a úsudek. Byl pod tlakem médií i množství veřejných činitelů a názorových vůdců, kteří se za věc „svobody slova“ a České televize bezvýhradně postavili. Výklad události, důvody, okolnosti a průběh krize kontrolovala hlavní masová média, která věc České televize, primárně spor zaměstnanců s novým vedením ČT, nekriticky a kolegiálně podpořila. Běžný konzument tak mohl pracovat jen s vlastní znalostí prostředí nebo zúčastněných osob. Veřejnost neznalá skutečného stavu věcí byla vtažena do vnitřích problémů veřejnoprávního média a stala se svědkem i objektem jednostranné mediální interpretace a manipulace. Tehdejší počínání některých novinářů a s nimi spřízněných politiků a producentů doprovázelo i absolutní selhání intelektuálních elit. Tento vážný incident nebyl dosud jasně pojmenován a jednoznačně interpretován. Důvodem je i skutečnost, že mnozí aktivní aktéři tehdejších událostí stále pracují a vystupují v médiích a nemají zájem o reflexi svých tehdejších, často eticky velmi sporných aktivit.
Jednostrannou interpretaci kauzy tehdy převzala i dobová ikona mediální serióznosti, britská BBC. Tehdejší ředitel ČT Jiří Hodač (v sedmdesátých letech emigroval ze socialistického Československa, později se usadil ve Velké Británii, kde obdržel britské občanství) se po svém odstoupení vrátil do Velké Británie. Po čase se dopisem obrátil na generálního ředitele BBC Grega Dykea se stížností, že i BBC, pro kterou předtím sám léta pracoval, jej poškodila, protože i ona o událostech kolem krize v České televizi referovala způsobem, který nebyl byť i jen formálně objektivní. Vedení BBC nechalo celou záležitost důkladně prověřit. Svůj postoj BBC po čase přehodnotila a tehdejšímu řediteli ČT Jiřímu Hodačovi se za tendenční a jednostranné informování o krizi kolem ČT v ČR omluvila. Současně s tím opravila BBC i data o události na vlastních webových stránkách a ve svém archivu.[3]
Mnozí redaktoři veřejnoprávních médií včetně vedoucích pracovníků mají i nyní poměrně limitovanou sebereflexi. Míra pochybností o správnosti vlastního profesionálního počínání je podobná upřímné a nezpochybnitelné víře v Boha. Tím je v jejich případě a pojetí to, co subjektivně chápou jako ochranu liberální demokracie zosobněnou v ČR nepolitickou politikou pravdy a lásky Václava Havla. Jsou připraveni ji hájit i proti vůli nikoli nevýznamné části a podle jejich názoru pomýlené veřejnosti. Ta totiž v důsledku své dezorientace, částečně i pro konzumaci závadných obsahů z alternativních médií (nově označovaných také jako fake news – falešné zprávy), nedokáže pochopit význam jejich, bez ironie, odevzdané práce. Jejich angažované počínání trochu připomíná výrok důstojníka americké armády, během zmíněné ofenzívy Tet. Ten pro publikum zaznamenal kdysi legendární reportér agentury AP Peter Arnett. „Ukázalo se nevyhnutelné město zničit, abychom ho zachránili.“[4] Podobně se to má s ochranou demokracie v podání některých redaktorů veřejnoprávních médií. Skutečnost, že to myslí dobře, je neomlouvá. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.
Poznámky
[1] Blíže: https://interaktivni.rozhlas.cz/duvera-mediim/
[2] Blíže: Ftorek, Jozef: Public relations a politika. Grada, 2010
[3] Ftorek, Jozef: Public relations jako ovlivňování mínění, vydání 3., Grada, 2012.
[4] Arnett, Peter: S nasazením života / Od Vietnamu po Bagdád – 35 let na válečných polích. Columbus, 1996.