Bývalý americký ministr zahraničí se domnívá, že rivalita mezi USA a Čínou je na nebezpečné úrovni.
Na zpravodajské konferenci agentury Bloomberg v Pekingu řekl Henry Kissinger, že USA a Čína jsou na prahu nové studené války. Pro Asia Times k tomu píše David P. Goldman, že zásadní je tedy hovořit o tom, jak omezit dopad konfliktu. Pokud dovolíme, aby se konflikt rozběhl na plno, výsledek může být horší než kdysi v Evropě. Kissinger připomněl, že první světová válka vypukla kvůli relativně malé, ale nezvládnuté krizi.
Jenže tahle analogie je trochu moc, říká Goldman. Spouštěč à la Sarajevo mezi USA a Čínou není pravděpodobný. V roce 1914 měly evropské země připravené armády k invazi. USA sice mají ve východní Asii základny i silnou námořní flotilu, ale pořád to má hodně daleko do rovnováhy sil ve střední Evropě. Čína má dost raket na to, aby se během pár hodin vypořádala s čímkoliv, s čím Američané přijdou, může i oslepit americké vojenské satelity, míní Goldman.
Ani použití slavné Thukydidovy pasti není dnes vhodné. Jak Atény, tak Sparta byly nestabilní společnosti závislé na otrocích a měly kapacitu se vzájemně zničit ekonomicky. Taková zranitelnost v americko-čínských vztazích neexistuje.
Čína se od SSSR výrazně liší
Hlavní rozdíl mezi rivalitou USA – Sovětský svaz a tou dnešní mezi USA a Čínou je tento: sovětská civilní ekonomika byla neefektivní a zkorumpovaná a nebyla schopna zvládnout technologie na stejné úrovni jako USA. Čínská civilní ekonomika je zázrak světa, od začátku Teng Siao-pchingových reforem v roce 1979 se v dolarech zvětšila padesátkrát (a 80 x v paritě kupní síly).
Rusko muselo živit armádu, takže mělo vyhladovělý sektor spotřebního zboží, ale Čína zvládá máslo i zbraně, jak se říká. Čína příliš neutrácí za vojáky, ale za střely, satelity a umělou inteligenci ano – plyne z toho i prospěch pro civilní ekonomiku, podobně jako tomu je v USA.
Určité křídlo amerického zahraničněpolitického establishmentu si ale myslí, že může Čínu oslabit tím, že bude podporovat různá demokratická hnutí. Podporuje ty, kteří si myslí, že USA dokážou v Číně dosáhnout změny režimu. Takže Trump, i když s nechutí a pod tlakem, podepsal zákon o sankcích proti čínským a hongkongským úředníkům, kteří v Hongkongu porušili lidská práva.
Někteří čínští analytici z toho pak vyvodili, že americké obavy o Hongkong jsou prostě snahou destabilizovat Čínu – zdá se, že dochází k transformaci lokálního protestu ve velkou geopolitickou konfrontaci mezi USA a Čínou.
Čína na novou americkou legislativu reagovala velmi nabroušeně. Zdůraznila, že platí princip „jedna země, dva systémy“, a že obyvatelé Hongkongu se těší velkým demokratickým právům. Proto tedy reakce, že jde o snahu zničit stabilitu a prosperitu Hongkongu a zničit princip „jedna země, dva systémy“.
Hongkong je méně důležitý, než si v USA myslí
Čína se postarala, aby v honkongském přístavu nekotvily americké lodě a také potlačila činnost amerických neziskových organizací, které protestující povzbuzují. Peking sám má ale o Hongkong méně starostí, než si američtí pozorovatelé myslí, píše Goldman.
Číňané z pevniny se s Hongkongem nikdy neidentifikovali, pro ně to není čínské město, spíš britské „opiové doupě“, která přerostlo v megapoli (ovšem sedm milionů lidí je podle čínských standardů jen taková střední velikost). Běžný Číňan, a zde se Goldman odvolává na svou zkušenost, říká, že to CIA platí demonstranty.
Jeden bonmot říká, že Hongkong je problém řešitelný v praxi, ale nemožný teoreticky. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: autokratickou vládu a také vývoj na trhu nemovitostí, který způsobuje, že normální lidé nemohou ve městě žít. Hongkong je britské město. Goldman také tvrdí, že nechápe, proč M. Thatcherová souhlasila s tím, že bude Hongkong vrácen Číně, když prý z právních důvodů nemusela, a Čína sama o to ani moc nestála. Existují prý jasné důkazy, že Čína o Hongkong neměla zájem.
Hongkongské protesty ale nejsou nic ve srovnání s násilím jinde – stačí se podívat na Santiago, Chile přeci bývalo vzorový hošík Latinské Ameriky, píše Goldman. Obě města, přes všechny ohromné rozdílnosti, mají jednu věc společnou – bublinu na trhu nemovitostí, která z města vyhání běžné lidi, hlavně ty mladé.
Hongkong je šílený. Poměr ceny bytu k příjmu je tu 50:1, tedy nejvyšší na světě – to je ovšem selhání Pekingu (v originálním článku najde čtenář tabulku s poměry pro další země).
Hongkong by se mohl inspirovat modelem Singapuru, který byl koneckonců inspirací pro Teng Siao-pchingovy reformy. Jenže 80 % Singapuřanů žije v komunálních bytech, kdežto v Hongkongu jen 40 %.
Tohle může Peking vyřešit. Těžko ale může snášet antipatii většiny obyvatel Hongkongu vůči spojování s pevninskou Čínou. Těžko může Čína tolerovat narušování své suverenity.
Čínská imperiální struktura je síla i slabost zároveň. Jen desetina Číňanů mluví plynně standardní čínštinou. Jednotlivé provincie nemilují Peking. Ale zemi spojují ambice mandarínské (střední) třídy a investice centrální vlády do infrastruktury – nejprve té, která bránila povodním.
To vysvětluje, proč Peking klidně půjde do války kvůli Jihočínskému moři. Je to ukázka síly čínského přísloví „zabij kuře, když se opice dívá“. Jestliže je Peking připraven jít do války kvůli pár ostrovům, u nichž je nárok sporný, pak říká: si uvědomte, co bychom udělali, kdyby šlo o Tchaj-wan.
Studenou válku vyhrála vojenská technologie
Goldman píše natvrdo, že neokonzervativci a progresivisté a všichni ti zahraničně-političtí utopisté věří, že v osmdesátých letech ve východní Evropě svrhla Sovětský svaz demokratická hnutí. Ale Solidarita či východoněmecké protesty proti církvi byly jen stínohra. Hlavní byla vojenská technologie, tvrdí Goldman.
Už na počátku 80. let byly v SSSR vypracovány zprávy (stále ještě tajné), že Sovětský svaz vojensky nedrží krok s USA. Peršingy pak definitivně zvrátily strategickou rovnováhu sil – v neprospěch Sovětského svazu.
Proto reformy a nakonec ztráta nervů v roce 1989, píše Goldman. Neokonzervativci sledovali pád Sovětského svazu, přestavovali si, že kouzlo demokracie porazilo zlé čaroděje z Moskvy, a když se liberální kapitalismus neúprosně šířil po celém světě, těšili se na „konec dějin“. Tato iluze, tvrdí Goldman, byla odpovědná za propad USA z pozice světové supervelmoci na potenciální mocnost číslo dvě.
Pokud chtějí být USA stále hlavní světovou velmocí, musejí se vrátit k Eisenhowerovi, Kennedymu a Reaganovi – zkrátka zdroje ministerstva obrany by se musely zvýšit a použít k technologickému průlomu. Jenže i kdyby se zdroje našly – neutratily by se. Korporátní laboratoře neexistují, není dost talentů z technických škol, vojensko-průmyslový komplex se stal překážkou inovací. Hongkong je jen odvedením pozornosti.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.