Jeho strategie musí jít ruku v roce s novým uvažováním o vztahu k půdě, přírodě a práci. Dosavadní model stojí na vykořisťování.
Zelený Nový úděl (The Green New Deal) nebude fungovat, pokud nerozloží neokoloniální struktury, které vykořisťují přírodu i lidi, napsal Vajay Kolinjivadi pro Al Jazeeru. Text je příkladem nezápadního vidění současné ekologické krize a jejího řešení.
O Zeleném Novém údělu se v posledních dnech hojně diskutuje, stovky tisíc lidí vyšly do ulic a požadují opatření týkající se klimatické změny. Původně byl Úděl navržen už v roce 2008 ve Velké Británii, ale globální zájem vzbudil až poté, co pronikl do politiky v USA. Je to vize, která se váže k pojmům jako „zelený“, „hip“, „veganský“ nebo „ohleduplný“, tedy k pojmům spojeným se životními styly. Navrhuje konkrétní kroky v boji proti klimatické krizi a chce dát nové generaci naději tváří v tvář nezvyklé nerovnosti a rychle se přibližujícímu sociálnímu i ekologickému zlomu, píše Kolinjivadi.
Je to program proměny ekonomiky, který požaduje posun k obnovitelným zdrojům energie (od fosilních paliv), slibuje odstranit znečistění, zajistit všem slušné bydlení, vzdělání a zdravotní péči zdarma, hodlá vytvořit nová pracovní místa a prosadit rasovou, genderovou a sociálně-ekonomickou rovnost a spravedlnost.
Ovšem aby tento program mohl být naplněn, musí být Zelený Nový úděl také dekolonizační: musí jít ruku v ruce s novým uvažováním o vztazích k půdě, práci, i o našich kolektivních představách. Ty se musejí vzdálit dosavadním strukturálním a historickým nespravedlnostem rozvoje v západním stylu.
Západní pojetí rozvoje jako pokroku je ve skutečnosti destruktivní a vykořisťující. V rámci Zeleného Nového údělu je nutné hledat u „domorodců“ inspiraci v oblasti požadavků kulturní autonomie a sebeurčení.
Technologické opravy ekonomiky nestačí. Nelze se, míní Kolinjivadi, spoléhat na účetní metriky spojené s tržním hospodářstvím, které dnes definují rychlost a hloubku sociálních a klimatických proměn.
Je nutné přiznat si kořeny dnešního kurátorského a opatrovnického vztahu k půdě a vodě, které vznikly ve spojení se západním pojmem rozvoje. Souvisí to i s představou, že lidé vládnou světu, dovedou přírodu zkrotit a podřídit si ji. Tato logika naznačuje, že civilizace je oddělena od přírody, která má jen jedinou úlohu: poskytovat lidskému světu nekonečné množství obživy a zdrojů.
Oddělení lidství od přírody, píše dále autor, se projevuje i jinak: enviromentální degradace je chápána jako symptom špatného řízení jinak správného ekonomického rozvojového modelu. Je to arogantní logika, která proniká do mechanismů mezinárodního společenství ve vztahu k odpovědím na sociální i ekologické krize, včetně politiky udržitelnosti.
Dokud ale budeme chybně chápat sami sebe jako entitu stojící „mimo“ a „nad“ živým světem, budeme přispívat k jeho destrukci, píše Kolinjivadi. Dekoloniální pojetí Zeleného Nového údělu znamená najít ve vztahu k přírodě novou pozici – být její součástí. Je třeba najít zcela nový přístup k tomu, jak vyrábíme potraviny, stavíme lidská sídliště a uspokojujeme lidské potřeby.
Jedním z příkladů je podle autora zemědělská oblast, kde by mělo dojít k postupnému odklonu od masové výroby a monokulturního farmaření a souběžnému přijímání regenerativních zemědělských praxí, včetně nového vztahu mezi výrobci a spotřebiteli.
Dále je nutné si přiznat, že krize je plodem kapitalismu, takže kapitalismus sám ji nevyřeší. Kapitalismus by tedy měl být postupně odstraněn a nahrazen decentralizovanějšími solidárními ekonomikami s prioritou sociální spravedlnosti a kolektivního i individuálního blahobytu. Zelený Nový úděl se musí opřít o „nerůst“, což znamená snížení materiální spotřeby a spotřeby energií. Také to znamená posun společnosti od akumulace a expanze bohatství směrem k jeho redistribuci a k sociální spravedlnosti.
V tomto smyslu, píše autor dále, nejsou volby různých životních stylů řešením environmentálních a sociálních problémů. Mnohem důležitější je změnit podpůrné systémy, vnést do nich solidaritu, spojení a radost, které by měly nahradit spotřebitelský individualismus.
Zelený Nový úděl ale také musí pro chudé země vytvořit prostor, aby si mohly samy demokraticky zvolit vlastní cestu rozvoje. Aby k tomu došlo, je nutné spojit politiku „nerůstu“ s dekolonizací globální ekonomiky. I když je věk kolonialismu údajně minulostí, koloniální dynamika nadále dominuje vztahům mezi „rozvinutými“ a „rozvíjejícími se“ a definuje hegemonní vzorce výroby a spotřeby. Dále je také nutné, aby došlo k restrukturalizaci globálních obchodních vztahů a k obratu v obrovských nerovnostech politické, kulturní a ekonomické moci mezi západními zeměmi a globálním Jihem.
Použití slova „úděl“ vyvolává potřebu pochopit, jaký náš dnešní úděl ve skutečnosti je, a proč je nutné ho změnit, píše autor. Zde mají význam nejenom sociální a pokrokové politiky ve vztahu k práci, ale i k po staletí existující rasové, genderové a třídní nadvládě, která je součástí dnešní perverzní „společenské smlouvy“ a vede k současné ekologické destrukci. Jako příklad autor uvádí historické plantáže, které produkovaly komodity jako cukr nebo bavlnu a byly spojeny jednak s otrokářstvím, jednak s ničením přírodního prostředí. Tento model se ani po zrušení otroctví nezměnil, jen se stal více technologicky sofistikovaným, upozorňuje.
Ve světě dnes zemědělství a další sektory stojí i nadále na značně marginalizované pracovní síle, u které rasa hraje stále významnou roli. Z toho vyplývá nutnost odstranit plantážnický model a zavést novou „společenskou smlouvu“, která bude více etická a bude stát na spravedlnosti.
V závěru článku Kolinjivadi shrnuje: Zelený Nový úděl musí být „zelený“ tak, aby nově promyslel a vyzkoušel možnosti alternativních lidských vztahů k sobě navzájem i k přírodě, které by stály na odpovědnosti a reciprocitě. Ve světové ekonomice musí dojít k přeorientování na principy „nerůstu“, dekolonizace a relokace. A nakonec k demokratizaci společenské smlouvy spojené se západním rozvojovým modelem, tedy k odstranění diskriminace a rasové nadvlády ve všech formách.
Zelený Nový úděl nemůže zůstat jen otázkou národních debat, musí se stát globální strategií, neboť se blížíme bodu bez návratu, míní autor na konci textu. Tento průšvih nevznikl činností celého lidstva (a to musíme uznat!), ale je to průšvih takových proporcí, že abychom se z něj dostali, je potřeba angažovaná a bezpodmínečná solidarita všech.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.