Anna Veselá píše o tom, že očividné nezvládání současné krize v Česku naznačuje kontury společenského rozpadu a rozkládajícího se státu.

V ekonomické teorii existuje pozitivní pojetí krizí jakožto kreativní destrukce. Společenské krize také často končí „destrukcí“ stávajících struktur, ale rozhodně není zaručeno, že by musely vést nutně k něčemu lepšímu.

Česká republika se ocitla v situaci hluboké krize směřující k rozkladu státu. Z takovýchto podmínek málokdy vyrůstá něco pozitivně kreativního, z takového podhoubí mohou vzejít občanské války, zhroucený stát (failed state) apod. Musím přiznat – nečekala jsem, že se něčeho takového dožiji. Byl by to jistě zajímavý analytický materiál, kdyby ovšem člověk nebyl součástí oné krize, kdyby se netýkala „jeho země“.

Zdravotní krize se v ČR táhne již řadu měsíců. Důvodů je mnoho a zřejmě jsou vzájemně spjaté. Vláda si manažersky nevede dobře a navzdory důkazům ze světa se stále pokouší najít nějaký „kompromis“ mezi epidemiologickou situací a situací ekonomickou. Je přitom patrné, že nejlépe si vedly a vedou země, které žádný kompromis nedělají a tvrdě na první místo kladou epidemiologickou situaci – včetně velmi přísných karantén a uzávěr, jakmile se objeví, byť třeba jednotky případů (Austrálie nebo Čína jsou typickými příklady těchto efektivních a rázných postupů). Situace v ČR naopak vede k tomu, že se vláda pokouší podbízet různým skupinám novými kompenzacemi a bonusy, přičemž epidemiologická situace v nejlepším případě stagnuje.

Ústavní soud si přisadil ke všeobecné nejistotě. Podobně jako v případě neschválení nouzového stavu se ale může stát, že postup jasně směřující k „vypořádání se s Andrejem Babišem“, se může obrátit proti aktérům samotným, tedy proti dnešní politické opozici.

Mnoho bylo a jistě bude i napsáno o tom, že opozice neschválením nouzového stavu posunula ČR (který byl nakonec prodloužen v neděli díky jednání s kraji – pozn. red.) do naprosto unikátní pozice mezi evropskými zeměmi, do země, která vzbuzuje pohrdání (v první chvíli vyjádřené uzavřením hranic s Německem) a nepochopení, jak může primitivní politikaření zvítězit nad lidskými životy a zdravím. Je patrné, že opozice vůbec nemá strategické myšlení, nepřemýšlí ani tah dopředu, o její morální integritě nestojí ztrácet slova. Kvalita „elit“ je v naši zemi dlouhodobě bídná, dno se propadá s každým dalším volebním obdobím. Zde se ukazuje v plné nahotě „bída parlamentní demokracie“ v českém podání.

Problém není jen u elit

Za mnohem závažnější ale považuji výzkum učiněný WHO, který se týkal míry (ne)dodržování opatření.

Je patrné, že velká část občanů se opatřením vysmívá a nedodržuje je, přestože jejich nedodržování vede k úmrtím a vážným zdravotním komplikacím jejich spoluobčanů. Jistě i vy, čtenáři !Argumentu, jste narazili na pozoruhodné srovnání s blbouny nejapnými.

Míra bezohlednosti, sobeckosti a naprostého cynismu v Česku trhá rekordy. To již nelze zdůvodnit tradičním českým „švejkováním“. Musíme hledat hlubší příčiny, které ukazují, že problém není pouze na straně „elit“. Právě tento výzkum mě tolik znepokojil, protože naznačuje ve své podstatně rozklad společenské smlouvy a otevírá dveře pro destrukci státu a národa.

Český národ ve svých dějinách čelil řadě obrovských, v pravdě existenčních výzev. Ztratil vlastní stát, bylo mu uzmuto jeho náboženství (protestantismus), opakovaně čelil exodu intelektuální elity. Vždy se ale našly síly „zdola“, které, často i za cenu obětování života, bojovaly za uchování národa, jeho jazyka, jeho samostatnosti. To je příběh doby pobělohorské, samozřejmě národního obrození (vzpomeňme na utrpení, kterému čelila Božena Němcová a její muž), ale i první republiky. I když politická elita byla mizerná, protičeská, nebo byla prostě neschopná, lid dokázal o svou existenci bojovat a přinášet tomuto boji i oběti.

Pokud je ovšem průzkum WHO pravdivý – a míra nákazy by tomu odpovídala – pak tu máme zcela jiný obrázek. Sociální sítě jsou patologickým prostorem, kterému se osobně snažím vyhýbat. Nelze však nevidět, kolik spoluobčanů pléduje za „rozvolnění“, píše o tom, že „smrt je přeci přirozená“ a že oni „chtějí žít“. Často k těmto výrokům doplňují českou vlajku či „srdce Česka“ – být „vlastencem“ zřejmě v očích těchto lidí znamená být zcela lhostejný k obavám slabších a zranitelnějších spoluobčanů.

Velkou skupinu tvoří i ti, kteří vidí za Covidem-19 spiknutí elit (židozednářů, Billa Gatese, mimozemšťanů) atd. Šokovaně sleduji, jaké nesmysl a bláboly sdílejí lidé, kteří byli mými přáteli, řada z nich má vysokoškolské vzdělání, ale přesto věří tomu, že po očkování budou očipováni, aby byli ovládáni Gatesem nebo Babišem. Připomíná mi to pravěké doby, kdy lidé nerozuměli přírodním úkazům a procesům a ve své neznalosti a dezorientovanosti připisovali tyto jevů „bohům“, „bůžkům“ nebo „lesním duchům“. I dnes se řada lidí nedokáže orientovat v komplexních krizích, v procesu rekordních turbulentních změn, a tak vyhledává „vysvětlení“, které je psychicky uspokojí (je jednoduché a slouží spíš jako psychoterapie).

Klausismus neskončil, klausismus trvá

Privatismus byl hlavním „občanským“ přístupem již za doby reálného socialismu a zůstal jím. Snaha utéct před politickými problémy, zavřít se na své chatě, kde pěstuji mrkev, se v minulých dekádách utvrdila. Domnívám se nicméně, že kořeny naprostého cynického egoismu leží v 90. letech. Klausismus neskončil, klausismus trvá, dalo by se říct. Transformace české ekonomiky byla spjata přesně s těmi společenskými znaky, které nyní pandemie obnažila – sobectvím, důrazem na přepjatý individualismus, pohrdání vším kolektivním a společným, politikou „urvi, co můžeš“. Ukazuje se, že tyto „hodnoty“ se v české společnosti napevno usadily.

Přidala bych ještě další faktory, které k nám přicházejí z degenerujícího Západu jako trend. Slabošství řady mladých lidí, „ukňouranost“, tendence vše řešit antidepresivy ve spojení třeba se zrušením povinné vojenské služby, vytvářejí společnost labilních, narcistních jedinců, kteří bezesporu dokáží nafotit stopadesát selfie za den, ale nedokáží čelit situaci, která vyžaduje osobní disciplínu a kázeň. Rodiče volají po návratu dětí škol – často ti stejní, kteří roky říkávali, že děti nic neumí, učitelé jsou na nic a vše se dá učit „z internetu“. Nyní ovšem zjišťují, jaké to je mít na starosti celé dny své nevychované haranty, které předtím spokojeně lifrovali k učitelům.

Tento problém se netýká jen ČR, ale celého Západu. Jak kontrastně s ním působí (bohužel pro nás) asijské země, jejichž obyvatelstvo se vyznačuje velkou vnitřní silou, zaťatostí a také odpovědností vůči svému okolí, je patrné i na výsledcích boje proti pandemii. Kdo z toho souboje vzejde vítězně, je už nyní jasné.

Výsledky průzkumu WHO indikují, že ČR realizovala v praxi představu Margaret Thatcherové – společnost neexistuje, existují pouze jedinci (a už ani jejich rodiny ne).

Pokud k tomu přičteme tři desetiletí probíhající debilizaci národa dané kombinací konzumu a tupé „zábavy“, nelze se ani divit tomu, kolik lidí naskočilo do vlaku popírání pandemie. Jejich celým životem jsou odpoledne strávená v nákupním centru, snění o věcech, na které si musejí vzít půjčky – hlubšího nic, protože to se nedá přeci vyfotit a dát na Facebook či Instagram.

***

Stát v rozkladu tedy není vykompenzován hnutím „zdola“, ale naopak je propojen s (z velké části) bezohledným obyvatelstvem, jehož lyžovačky a primitivní konzum jsou důležitější než lidské životy a zdraví. Z takové „společnosti“ nemůže vzejít nic jiného než destrukce. Tentokrát destrukce národa. Je mi až stydno, když vidím, kdo se dnes prohlašuje za „vlastence“ – často jde o přístupy zcela bezohledné a přihlouplé. Jaký kontrast vůči době obrození, kdy vlastenci tvořili skutečnou elitu národa v tom pozitivním slova smyslu – z hlediska osobní odvahy, nadání a intelektu a píle, sebeobětování. Současní hrdinové se poznají podle toho, že nenosí roušku…

Možná nyní čtenáři čekají na nějakou radu, návod, jak z toho ven. Přiznám se, že nevím. Máloco je horší než společenský rozklad, je to faktor, na základě kterého doslova padaly impéria. Na emigraci už jsem příliš stará, ale jak žít v takové společnosti? Nevím.