Jozef B. Ftorek píše o změnách médií v podobě digitalizace a online platforem, které se nyní dostaly do kontextu pandemie jako další krize.
Jedno z doporučení, některých, nejen praktických lékařů, jak se bezpečně chovat v čase druhé vlny pandemie covid-19, tedy s nastupujícím podzimem 2020, bylo: „Nesledujte média!“ Nebo, případně: „Omezte jejich sledování.“ Myšleno hromadné sdělovací prostředky. Tisk, rozhlas a televizi, včetně jejich online platforem. Především tedy aktuální zpravodajství nebo i publicistiku. Tenhle apel ze strany lékařů, autorit, byl, zejména ve své otevřenosti i míře, do té doby poměrně vzácný. Potvrzoval tak, do značné míry, tušení nebo i zkušenost části laického publika, že mediální referování v čase pandemie a krize, už tak dost zkoušené psychice lidí, a tedy i celkové kondici, nepomáhá. Právě naopak. Lékaři tedy jen potvrdili, vlastní odbornou autoritou zastřešili, co někteří už sami tušili, věděli a identifikovali jako hrozbu. Téměř existenční.
Bohatě zastoupené, stále opakované informace mediálních redakcí o počtu pozitivně diagnostikovaných, nemocných a zemřelých doma a ve světě, jsou podpořeny naléhavou a emotivní dikcí, expresivní terminologií, včetně válečné (boj, odveta, kapitulace, …). To vše ráno, v poledne a večer. 24/7. Pravidelné, opakované přehledy statistických dat o počtu nakažených, nemocných, zemřelých nebo hospitalizovaných s vážným průběhem onemocnění covid-19 generují v mysli běžného příjemce další obavy a úzkost. Ta podlamuje víru, sílu a odhodlání situaci čelit. Statistiky pak doplňuje konkrétní, často tragický lidský příběh. Ten celkový vjem nynější apokalypsy doplňuje a zahušťuje. Je to začarovaný kruh. Vystoupit z něj znamená přijímač vypnout. Případně dlouhodobě ignorovat. Ideálně vůbec nesledovat. Nečíst a neposlouchat. Je to poznaná nutnost.
Tradiční média, jejich lidé a redakce ovšem situaci a vlastní roli chápou ve smyslu té nejlepší a zavedené redakční praxe. Jde o angažované, maximálně přesné, pravdivé, aktuální a kontinuální informování veřejnosti, publika pro potřebu svobodného vytváření názorů. To vše v kontextu liberální demokracie pozdního kapitalismu. Redakční praxe sleduje tzv. model konkurence (často označovaný také jako model liberální). Ten přisuzuje masovým médiím, novinářům a jejich redakcím několik významných rolí. Jednou z nich je i role „hlídacích psů demokracie“. Ti, v podobě novinářů, kritickým referováním o společensky nepřijatelném počínání mocných realizují veřejnou kontrolu. Garantují nápravu.
Model konkurence formovalo období velké francouzské revoluce. Radikální buržoazie hledala v boji s feudálním řádem legitimizační formule k získání a udržení moci. Ty pak šířila i prostřednictvím vlastního tisku.
Vděčným příkladem liberálního paradigmatu fungování médií je jeho obhájci tradičně zmiňovaná aféra Watergate (1972) a investigativní práce novinářů deníku Washington Post Boba Woodwarda a Carla Bernsteina (Pullitzerova cena 1973). Prezident USA Richard Nixon pod tíhou aféry na úřad prezidenta rezignoval (1974). Skvrnou na kráse celého příběhu je přiznání, které krátce před smrtí v roce 2005 učinil tajný informátor legendárních žurnalistů. Byl jím Mark Felt, počátkem sedmdesátých let zástupce ředitele FBI. Vynášením tajných informací médiím se pomstil tehdejšímu prezidentovi USA Nixonovi za to, že jej nejmenoval do úřadu šéfa FBI po zesnulém J. E. Hooverovi. Dalším tradičním učebnicovým příkladem, který má dokumentovat hlídací úlohu médií a novinářů na svobodném trhu informací, je referování médií v USA o válce ve Vietnamu v šedesátých a začátkem sedmdesátých let dvacátého století. Některé snímky z vietnamské války jsou dodnes ikonickou záležitostí. Je to proto, že tehdejší redakce takové informace zveřejnily, a to i proti vůli vlády USA prezidenta Nixona. Faktem je, že se tak většinou dělo až po zdrcující ofenzívě vietnamských partyzánů Národní fronty osvobození, Američany označované jako Vietkong v roce 1968 (Ofenzíva Tet). Do té doby válka a válečné zločiny v Indočíně nikoho příliš nezajímaly a nevzrušovaly. V okamžiku, kdy válka nevedla k rychlému a přesvědčivému výsledku, bylo nutné ji ukončit. Už proto, že domácí veřejnost začala být neklidná. Formulovala do té doby netradiční otázky. Nekompromisně žádala odpovědi. Situace podlamovala soudržnost americké společnosti i schopnost národní elity řídit veřejné mínění.
V opozici proti zavedenému a dominantnímu, liberálně konkurenčnímu modelu fungování médií na volném trhu, stojí tzv. model hegemonie, dominance. Často označovaný také jako model kritický. Ten je místy až v zrcadlové opozici ve vztahu ke koncepčně staršímu modelu liberálnímu. Novináři tak nejsou vnímáni jako hlídací psi demokracie a nástroj veřejné kontroly. Naopak. Šéf-editoři a redaktoři jsou považováni za ty, co potvrzují zavedený ideologický a hodnotový systém – kulturní konsenzus. Média tedy slouží jako komunikační kanál statu quo. Základní mechanizmy dominance jsou podle obhájců modelu hegemonie ekonomické (vlastnictví médií), politické (legislativa, cenzura, regulace) a kulturní (personální složení novinářského stavu).
Novináři se přiklánějí k systému hodnot, které jsou součástí jejich pracovního výstupu. „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Nekritický přístup mnoha žurnalistů ovlivňuje jejich přirozená servilita, ideologická předpojatost, limitované vzdělání, a tím i vidění světa. Novináři jsou zastánci kritického modelu označováni doslova za „nové kněžstvo“, které prezentuje veřejnosti jen určitý soubor hodnot. Žurnalistika tak podle zastánců kritického modelu neumožňuje volnou soutěž rozdílných ideologií a myšlenek. Je součástí kulturního aparátu. Její funkcí je udržovat status quo, nerovnoprávný stav (nadřazenosti a podřízenosti) ve společnosti. Ve skutečnosti neslouží veřejnosti, ale dominantním mocenským kruhům.
Oba modely, liberální a hegemonie, měly svůj význam a kouzlo v době tradičních médií a technologií 20. století. Nyní jsou, v důsledku technologického a společenského posunu, do značné míry překonané. Jako takové jsou spíše populárním tématem intelektuální debaty nebo i prostředkem zjišťování teoretických znalostí studentů sociálních věd.
Postuláty tzv. liberálního paradigmatu konkurence, hlídací role novinářů a médií, které si na svobodném trhu konkurují, a tak zabezpečují názorovou pluralitu, jsou i přes zřetelné mezery v přesvědčivosti výkladu častým argumentem novinářů k potvrzení vlastního významu a postavení ve společnosti.
Nástup digitalizace a online platforem ovšem zásadně změnil pravidla hry, včetně způsobu komunikace a konzumace mediálního obsahu. Stejně tak i politiku vztahů s veřejností, PR. Internet odstranil časoprostorové bariéry. Vynutil si i změny ve způsobu regulace mediálního obsahu realizované státem nebo samotnými vlastníky médií. Schopnost mocenské elity a její servisní třídy kontrolovat charakter a kvalitu informací ve veřejném prostoru, tak má dosud rezervy. Snaha o účinnou regulaci je ovšem zřetelná. Eurokomisařka Věra Jourová, zodpovědná za kontrolu dodržování hodnot Evropské unie a za transparentnost, má v gesci i péči o nezávislost žurnalistiky, svobodu a pluralitu médií. Komisařka Jourová pracuje tvrdě a odevzdaně. Alternativní média v prostředí internetu, často označované jako weby konspirační nebo proti systémové, i tak stále zřetelněji konfrontují informační monopol a mnohdy i důvěryhodnost médií tradičních. Tisku, rozhlasu a televize. Je to souboj nerovný. Zápas Davida s Goliášem. Vítěz už je jasný. Alespoň těm, kteří jsou vždy tam, kde jsou vliv, moc a peníze.
Krajina po bitvě
Změna „mediální krajiny,“ bez ohledu na charakter posunu a současného zápasu, dává nové možnosti i oficiální moci výkonné. Její politice komunikace a PR. Proč v procesu řízení a komunikace s veřejností spolupracovat s partnery, prostředníky (médii), jež jsou mnohdy součástí problému nikoli řešení?
Premiér ČR se během nedávné a pravidelné tiskové konference Vlády ČR v odpovědi na jeden z dotazů novinářky týkající se odpovědnosti exekutivy za současnou epidemickou situaci, omezil na stručnou odpověď ve smyslu: „To si rozhodněte vy média a novináři.“ Stručné a skeptické prohlášení premiéra ČR mohlo být výrazem postupné a pochopitelné únavy, rezignace, stejně jako i reflexí nynější reality komunikace s veřejností (PR).
Alarmující styl mediálního referování (over-reporting) podlamuje občanskou psychiku. Přispívá ke vzniku a šíření paniky. Ovlivňuje politiku. Její rozhodnost, odvahu. Zejména pokud politici, vládní i opoziční, vykazují zvýšenou orientaci na krátkodobý PR efekt. Situaci nepomáhá ani stále zřetelnější selektivní asertivita, ideologická zaujatost, předpojatost některých redaktorů a redakcí. Jejich neschopnost i neochota naslouchat. Taková redakční práce má jen velmi omezenou možnost, jak skutečně pomáhat publiku v orientaci. Tihle hlídací psi jen štěkají. Někdy přímo kvílejí. Úměrně tomu, jak se bojí ztráty vlastní pozice, prestiže, odměny. Nehlídají. Nekoušou. Mnohdy ideologicky podmíněná, výběrová asertivita maskovaná deklarovanou rolí „hlídacího psa demokracie“, má stále častěji až vyčerpávající podobu intenzivního kladení „nekompromisních otázek“, opakovaného trvání na odpovědi, a to i v situacích, kdy už adekvátní odpověď pozvaného aktéra zazněla. „Vstupování do promluv-skákání do řeči, tlačení do kouta, tahání za slovo, to je v některých redakcích považováno za výraz kvalitní novinářské práce. Je to ovšem výraz nepochopení doby a situace. Jak si pak může udělat posluchač nebo divák kompletní a samostatný (nerušený) úsudek, názor. Takové pojetí žurnalistiky, zejména pokud je realizováno reprezentanty médií veřejné služby, má, domnívám se, nejen v čase krize, omezený potenciál. Minimální sebereflexe je pak jen další ranou autoritě kdysi vlivných médií hlavního proudu.
Legitimní otázkou tak je, jestli hromadné sdělovací prostředky, bez ohledu na jejich statut, v nynější době a podobě ještě potřebujeme? Viditelně a pochopitelně oslovují stále menší publikum. Tuhle skutečnost si začínají uvědomovat i někteří politici. Nejen ti, co dokáží i přes znatelnou nepřízeň redakcí médií hlavního proudu vyhrát prezidentské volby nebo obsadit desítky křesel v národním zastupitelském sboru. Ti, jelikož dokáží vítězit i přes tuto nepřízeň nebo možná i právě pro ni, nemají ani přílišný důvod, motivaci požadovat a prosazovat systémovou změnu.
Budoucnost je online
K zábavě i poučení už má, zejména mladší publikum, žádaný obsah téměř okamžitě k dispozici, a to na vyžádání, online (Netflix, YouTube…).
Produkce a způsob referování tradičních médií ovšem stále odpovídá, podobně jako i situace ve školství, zavedeným principům 20. století. V některých podobách dokonce ještě i konci století devatenáctého. Mentální mapy a systém uspořádání jsou pevně ukotveny ve století minulém.
Co je ovšem obtížně nahraditelné, na rozdíl od zábavy, a to nejen v čase výjimečné situace, krize, to je maximálně přesné, důvěryhodné, a tudíž i autoritativní zpravodajství a publicistika. Takové atributy má pochopitelně jen redakce, jež je ekonomicky a politicky nezávislá. Personálně zralá. S opravdu transparentním financováním vlastního provozu.
Vlastnictví médií jednoznačně a zásadně formuje redakční politiku. Kdo platí kapelu, určuje muziku.
Požadavek na ekonomickou a politickou nezávislost, případně personální zralost, z důvodu vlastního statutu, nejvíce naplňují média veřejné služby. Česká televize, jako jejich hlavní reprezentant, ovšem už dlouhodobě vykazuje jisté rezervy v procesu veřejné kontroly i v transparentnosti vlastního hospodaření. Lapidárně řečeno, jsou věci v hospodaření ČT, které veřejnosti nepřísluší znát, protože na to není dosud zralá. Tak nějak se měl v minulosti vyjádřit její ústřední manažer, když vysvětloval, proč nelze zveřejňovat výši platů jejích zaměstnanců. Tahle prohlášení věci příliš nepomohla. Žádat v čase krize navýšení koncesionářského poplatku, místo přednostního hledání vlastních rezerv, také není výrazem pevného kontaktu s realitou života společnosti. Není to otázka peněz. Je to otázka politického citu, sociální inteligence. Byť i jediná koruna z kapsy tolik vysmívaného obyčejného člověka, koncesionáře, může být tou poslední kapkou, okamžikem, kdy se ucho džbánu utrhne. Sebereflexe je totiž dosud nahrazována zvýšenou asertivitou. Věcná a podložená kritika zvenčí za špatně odvedenou redakční práci a profesní selhání je pak nejčastěji označena za perfidní útok temných sil na svobodu slova, liberální demokracii a kontrolní roli novinářů, médií, a to ve smyslu výše představeného liberálního modelu. Kritika konkrétního pojetí nebo i trendu zpravodajství či publicistiky je tedy jen důkazem, že dotčení novináři a redakce svoji práci dělají dobře. Pohledem kritického publika, diváka je to tak trochu Hlava XXII.
Domnívám se, že větší transparentnost, pokora, omezení redakčních přešlapů některých redaktorů, včetně potlačení jejich exhibicionismu, může být naopak příslibem nápravy, cestou z ghetta. Cestou, jak být ve vztahu k publiku v pozici vyhledávaného zdroje, média, první reference a finální formulace.
Médium veřejné služby (MVS)
Požadavek na novou kvalitu práce ústředních médií má zásadní význam pro účinné řízení a fungování soudobé společnosti v čase změny paradigmatu. Modelu společenského uspořádání a chování. Situace do budoucna nevylučuje možnou restrukturalizaci, a to například v podobě sloučení médií veřejné služby nebo realizace úplně nového projektu na zelené louce, Média veřejné služby 21. století (MVS-21). To je nebo může být, pro redakce a management tradičních médií, konkrétně těch veřejnoprávních, důvodem k jisté nervozitě. Stejně tak i profesní výzvou.
Jinak řečeno, tradiční médium může, v čase změny paradigmatu, sociálně ekonomického charakteru společnosti, čelit nové situaci a podmínkám primárně nekompromisním a bezkonkurenčním uplatněním kvality. Jejím zásadním atributem je důvěryhodnost. To, oč tu jde především, je kvalita. Bez kompromisů. Tu si ovšem a docela pochopitelně různí lidé, včetně specialistů, mediálních profesionálů, představují často velmi rozdílně. Je to podobné jako věčné a upřímné hledání pravdy. Každý má tu svoji. Raději tedy mluvím o realitě, faktech, na kterých se i shodneme. Výklad jejich významu je ovšem odlišný.
Informační klec a možnosti džungle
Poprvé jsem si skutečnost, že tradiční média hlavního proudu už vlastně pro orientaci v prostředí současné společnosti a světa nepotřebuji, uvědomil v létě 2008. V době rusko-gruzínské války o Jižní Osetii. S jistou nadějí a očekáváním jsem se, tak trochu ještě schematicky, z tradice obrátil k médiím hlavního proudu 24. listopadu 2015. Tehdy Turecko sestřelilo nad územím Sýrie, poblíž turecké hranice, nadzvukový taktický bombardér Armády Ruské federace. Ruská vládní televize RT vysílala o události téměř totožný obsah jako britská veřejnoprávní BBC nebo americká soukromá CNN. Redaktoři pracovali s identickými zdroji informací. Měli přístup ke stejnému charakteru informací, jako kterýkoli uživatel internetu.
V časovém předstihu často jen několika málo minut byli oproti ostatním, stejně zainteresovaným, ti uživatelé, kteří zvládají cizí jazyky. Krátce poté už doprovodný text, fotografie a video zavražděného pilota Armády RF kolovaly na národních mutacích sociálních sítí. Redakce médií hlavního proudu i v důsledku legislativní regulace a redakční konvence (pečlivě ověřovat informační zdroj, nezveřejňovat drastické záběry) nedokázala reagovat v reálném čase. Například ovšem v případě lynče Muammara Kaddáfího učinila i BBC výjimku (2011). Videozáznam jeho konce, mučení včetně sodomizace útočným nožem jeho oponenty, zpřístupnila na svém webu. Je to zřetelný případ ideologicky podmíněného dvojího metru. V tomto případě poměrně typický pro euroatlantické zpravodajství, kde hlavní tón určuje politický zájem anglosaské elity.
V téhle situaci už leckterý přemýšlivý konzument médií hlavního proudu pomalu a jistě odchází. Takové rozhodnutí umocňuje i to, že kvalita – důvěryhodnost informace, kterou si opatřil vlastním hledáním na síti sítí, se potvrzuje, a to opakovaně. Exemplárním, dnes učebnicovým příkladem totální ztráty akceschopnosti a důvěryhodnosti západního mainstreamu, byl v konfrontaci s mediální alternativou, v kontextu informační války západu vůči Ruské federaci, případ Debalcevo. Chcete – li Debalceve.
Debalcevo, město na východní Ukrajině, bylo na přelomu ledna a února 2015 centrem lokální ofenzívy kyjevských vládních vojsk proti povstalcům z mezinárodně neuznané, povstalecké, separatistické Doněcké lidové republiky (DLR). Vládní vojska po fatálním obklíčení a porážce v kotli pod Ilovajskem v létě předchozího roku, tentokrát lépe vyzbrojena a připravena nastoupila proti pozicím povstalců kolem města. Podle oficiálních informací, tiskových prohlášení vlády a prezidenta Petra Porošenka v Kyjevě, šlo vše jako po drátku. Povstalci se během těžkých bojů pod tlakem vládních jednotek stahují. Zajištění a bezpečná kontrola města je jistou záležitostí. Stejně jako významný průlom do postavení povstalců a podlomení jejich pozic na důležitém směru.
Tolik informace Kyjeva, nekriticky a jednostranně, bez ověření, tlumočené západním mediálním mainsteramem včetně českých veřejnoprávních médií. Pokud jste ovšem sledovali situaci na bojišti, kterou už běžně a velmi přehledně poskytují téměř v reálném čase weby napojené na povstalce, situace vypadala přesně opačně. Vládní vojska čelí fatálnímu obklíčení. Kotel se uzavírá, opona padá, představení končí. Ne tak podle západního mainstreamu. BBC ještě dva dny po uzavření kotle a definitivním obklíčení vládních vojsk v Debalcevu inzerovala opačné informace vládních zdrojů v Kyjevě včetně grafické realizace, mapek bojiště a kontrolovaného prostoru. Ty neodpovídaly skutečnosti. Byly lživé. Česká televize na oficiální informaci vlády v Kyjevě, která byla v rozporu s realitou, stavěla aktuální zpravodajství ještě třetí den po fatální porážce vládních jednotek (a den po prozření BBC). Teprve potom informace „aktualizovala“.
Tři dny, které otřásly důvěrou některých do té doby věrných koncesionářů. To vše vedle dnes už legendární cenzury prezidenta ČR Miloše Zemana. Při ní ČT ve své hlavní zpravodajské relaci vystřihla jeho kritickou zmínku o miliardáři Zdeňku Bakalovi (listopad 2014), protože by se jej prezidentova kritika mohla dotknou a poškodit jeho dobré jméno. Nebo tehdy, když redakce zpravodajství v odpolední relaci 17. 2. 2015 odvysílala výrok jednoho z účastníků války na Ukrajině, jehož označila jako vojáka ukrajinské armády v prostoru Debalceve, aby stejného člověka, vojáka, v hlavní relaci označila za bojovníka povstalecké formace, který pro jistotu, v překladu říká něco trochu jiného než původně v 16 hodin, včetně úplně jiného kontextu představené situace v prostoru bojů.
Problematické momenty výše uvedené, v minulosti i často diskutované, jsou v celkovém obsahu mediální produkce okrajové, proporcionálně zanedbatelné. Jejich výskyt je nicméně opakovaný a dlouhodobý. Tyhle, diplomaticky řečeno „problematické momenty“ zásadním způsobem podlamují důvěru publika, jeho kritičtější části, k tradičním médiím obecně, včetně těch veřejnoprávních. I jen jedna kapka petroleje dokáže úplně znehodnotit plný pohár pitné vody.
Je to podobné, jako když si na trhu koupíte pytel jablek. Doma zjistíte, že jedno, dvě nebo tři, možná i několik dalších, jsou až k jádru prohnilá. Plesnivá. Pokud si jich nevšimnete v čas, v pytli je necháte, začnou vám pozvolna hnít i ta ostatní. Zejména ta v blízkosti těch zkažených. Příště si už rozmyslíte, kde a jestli zase nakoupíte.
Veřejná kontrola prostřednictvím mediálních rad nemůže suplovat práci mediálního managementu, včetně jeho personální politiky. Má a může pohlídat, aby se kozel nestal zahradníkem.
Orientace v čase změny
Naposledy jsem se prostřednictvím tradičních médií pokusil zorientovat v okamžiku vyhlášení zpřísněných protiepidemických opatření počátkem letošního března. Vláda ČR, v kontextu epidemické situace, rozhodla o povinném nošení respirátorů, a to na místo podomácku vyráběných látkových roušek. Informaci předala médiím a veřejnosti prostřednictvím vlastních ministrů během tiskové konference vlády a ministerstev. Stejně tak i prostřednictvím tiskové zprávy. Ta je široké veřejnosti dostupná například i na webu ministerstva zdravotnictví (včetně videozáznamu z inkriminovaného projevu ministra).
Odtud informaci čerpají i redakce masmédií. Tu pak zprostředkují i svému publiku. Z referování médií, jejich redaktorů a redakcí, o novém vládním opatření, rozhodnutí, ovšem nebylo úplně zřejmé, zda je od nynějška jedině adekvátním prostředkem ochrany dýchacích cest pouze respirátor nebo i původně zmiňovaná tzv. nanorouška. V některých informačních výstupech se totiž tento prostředek individuální ochrany, který osobně při pohybu na veřejnosti a v uzavřených prostorách používám, už nevyskytoval. Jinde naopak ještě ano. Zdálo se, že vláda svoje původní rozhodnutí, jak je v její tradici chaotického řízení krize už celkem běžné, znovu přehodnotila. Nanoroušku tedy neposvětila. Proto se, dost možná, zmínka o ní z redakčního obsahu také vytrácí. Potřeboval jsem se ubezpečit, že se pro mne nic nemění. Nanorouška a šátek, jež v předepsaných situacích používám, jsou pro mne uživatelsky přijatelnější než respirátor. Nebyly ani levné (cena šátku – nano je v oficiální distribuci 750 až 900 Kč).
Šel jsem tedy přímo ke zdroji, tiskové zprávě MZ ČR, uveřejněné na webu Ministerstva zdravotnictví ČR. V době, kdy jsem web MZ ČR navštívil, byl v textu tiskové zprávy skutečně uváděn pouze respirátor. V přiloženém videu, byl ovšem projev ministra během tiskové konference, kde hovořil i o nanoroušce jako o adekvátní ochraně dýchacích cest, a to dle nového nařízení vlády. Někteří redaktoři a jejich redakce tedy pracovali jen s textem tiskové zprávy. Tu svému publiku i předali. Jiní do vlastního informačního výstupu zařadili i obsah výroků samotného ministra. Bez ohledu na politiku a záměry vlády v otázce ochrany dýchacích cest jsem věc vyhodnotil tak, že nanorouška odpovídá nové situaci a aktuálním opatřením exekutivy. Informace z tradičních a pro mnohé dosud autoritativních médií hlavního proudu mi nepomohly. Musel jsem se informovat, snažit sám.
To by se mohlo stát novou normou. Tradiční média v současné podobě by pak jako prostředníka už skoro nikdo nepotřeboval. Většina občanů, organizací, včetně státu, soukromých firem a korporací. Ti všichni si jednoduše vytvoří vlastní komunikační platformy. Nejen online. Dokonce i vlastní „hlídací psy“ si najmou nebo vycvičí. To, když chápou význam nekompromisní zpětné vazby, konstruktivní kritiky, výstupní kontroly, jako nutnou podmínku pro úspěch vlastní komunikace, ovlivňování mínění. Tedy fungování v nové době, novém paradigmatu. Po tradičních médiích pak už neštěkne ani pes.