Petr Kužvart ve svém dvojdílném textu připomíná opravdový životní příběh Johánka Welflína z Pomuka v kontrastu s jeho pozdější legendou.

V sobotu 15. května 2021 v pražské katedrále sloužil pražský arcibiskup mši na paměť třístého výročí blahořečení (beatifikace) českého barokního mučedníka zpovědního tajemství, jehož sochy stojí na mnoha mostech a rozcestích po českém venkově. Římskokatolický klérus včetně vysokých hierarchů si tuto příležitost náležitě užil a tématu tří set let od beatifikace českého barokního protireformačního lžisvětce se ujal s obvyklou pompou, a s nacvičeným a s mýty konformním a potřebné římskokatolické mýty šířícím stylem. Mají to holt v popisu práce. Ovšem, jak tomu často bývá, ono je všechno trochu jinak. Už i jen ten výroční den blahořečení není 15. květen. Mše byla načasována na předvečer každoročního svátku Jana Nepomuckého podle římskokatolického církevního kalendáře. Beatifikován byl jmenovaný Jan ve skutečnosti 31. května 1721. Napravme tedy arcibiskupskou nepřesnost. Tento text vychází k výročnímu dni, kterým je 31. květen 2021 a tedy opravdu k třísetletému jubileu Nepomucenova římského blahořečení.

Jak to bylo s Johánkem z Pomuka doopravdy?

On ten problém s datem slavnostní mše je v případě Jana Nepomuckého tím spíše zanedbatelným. V případě jeho reálného středověkého životaběhu na jedné straně a barokního světeckého mýtu na straně druhé je zásadních odchylek a výrazných pochybení opravdu požehnaně. V zájmu opravdového poznání vlastních národních dějin bychom se měli do tématiky kolem Jana Nepomuckého ponořit hlouběji a vynést na světlo, co se většinou zamlčuje nebo říká akorát napůl. Především to, že opravdu a průkazně žijící osoba, jež byla předobrazem pozdějšího světce, nemá s jeho barokní legendou vlastně prakticky nic společného. Realita byla úplně jiná, nežli o tři staletí pozdější náboženský mýtus. Nuže, podívejme se na věc podrobněji.

První zmínkou o Johánkovi Welflínovi z Pomuka je jím samým formulovaná doložka stvrzující pravost opisu buly papeže Urbana V., kterou pořídil dne 20. června roku 1369 jako veřejný notář. Toto osvědčení znělo takto: „Johannes natus quondam Welfini de Pomuk, clericus Pragensis dyocesis, publicus autoritate imperiali notarius”, tedy česky: „Jan, syn zemřelého Welfína z Pomuku, klerik pražské diecéze, z císařské moci veřejný notář …“ Tím se doktor Johánek z Pomuku dostal poprvé dodnes průkazným způsobem na světlo dějin.

Jmenovaný se narodil podle všeho někdy před polovinou 14. století, a to v obci Pomuk, dnešním městečku Nepomuku asi 36 kilometrů jihovýchodně od Plzně. Obec byla v době jeho narození trhovou osadou a její pojmenování mělo kolísat mezi Pomukem a Nepomukem. Asi nepocházel z nijak nuzné rodiny. Jeho otec měl být po řadu let dokonce rychtářem. Příjmení by mohlo ukazovat na německý původ rodu. Obec patřila nedalekému cisterciáckému klášteru pod Zelenou horou, v husitských válkách zničenému. Ten byl založen již kolem poloviny 12. století a je pravděpodobné, že z jeho podnětu vznikla následně kolonizační osada Pomuk. Kolonisté mohli být přivedeni z Německa, ostatně klášter byl založen jako filiace obdobné instituce v německém Erbachu.

Johánek musel vystudovat práva, aby se mohl stát notářem. Šlo (tak jako ostatně i dnes) o výnosnou profesi. Ví se, že doktor Johánek půjčoval peníze a následně vymáhal dluhy pod pohrůžkou trestu vyobcování z církve. Čili celkem čiperný chlapík. Není ale doloženo, že by pobíral nedovolené úroky.

Polepšení v církevní kariéře přinesl Janovi až jinak smutný rok 1380. V té době zemřel v požehnaném věku 88 let arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, který tak následoval panovníka Karla IV. Lucemburského (zemřelého v listopadu 1378). Nástupce Václav IV. Lucemburský uprchl tehdy před jakousi epidemií do Říše, což vzápětí udělal i nový pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, který předtím Johánka potvrdil ve funkci oltářníka při kapli pražské (svatovítské) katedrály zasvěcené sv. Erhardovi a Otýlii. Funkce oltářníka přinesla Janovi z Pomuku další nemalé příjmy. Jan se již od roku 1369 nazývá klerikem. Jestli však již tehdy dosáhl nějakého nižšího svěcení a jakého, to není známo. Jakmile získal obročí, musel se co nejdříve stát knězem. Na to už bylo třeba jiné a vyšší vzdělání než k výkonu profese notáře. Musel navíc znát liturgické předpisy, zásady křesťanské morálky, měl mít solidní teologické základy a umět správně udílet jednotlivé kněžské svátosti. Tak alespoň přikazovala teorie. Praxe byla samozřejmě jiná. Vizitace ve farnostech často v té době zjišťovaly u kněží děsivou nevzdělanost, lichvu nebo že žijí pod jednou střechou s osobou opačného pohlaví mladší čtyřiceti let, což církevní předpisy zakazovaly. Právě tento posledně jmenovaný přestupek býval tehdy u kléru nejčastější.

Johánek z Pomuku započal studium na pražské právnické fakultě a již roku 1381 získal titul bakalář práva. Poté svěřil vedení fary havelského kostela, které mezi tím získal, svému najatému zástupci a odjel na univerzitu do Padovy.

Ani tímto krokem Johánek z Pomuku nijak nevybočoval z dobové praxe. Čeští studenti navštěvovali padovskou univerzitu už dávno před ním. Mezi české studenty v Padově, kteří se zapsali do dějin, patřil například Arnošt z Pardubic nebo také Jan z Jenštejna. Johánek už nebyl z nejmladších studentů, blížil se věku čtyřiceti let. Roku 1387 (po dosažení doktorátu církevního práva) se Johánek téměř okamžitě odebral domů, kde mu ještě téhož roku byl titul uznán i pražskou univerzitou.

To vše zatím můžeme tvrdit s jistotou. Stejně jistě také víme, že se někdy během studií nebo krátce před nimi stal Johánek kanovníkem kolegiátní kapituly u sv. Jiljí na Starém Městě pražském. Dále víme, že v srpnu 1390 vyměnil místo svatohavelského faráře za úřad žateckého arcijáhna. Přesto však většinu času pobýval v Praze. Byl zjevně mnohoobročníkem, což byla v té době mezi duchovními vcelku rozšířená praxe. Ani tím nijak nevybočoval. Po čase se vzdal kanovnictví u sv. Jiljí a stal se kanovníkem vyšehradským. Kapitulu doktor Johánek zastupoval i v některých právních sporech. Roku 1389 Johánek postoupil v církevní hierarchii o další stupínek nahoru. Z písaře – úředníka arcibiskupského aparátu povýšil na generálního vikáře pražské arcidiecéze, tedy jednoho z arcibiskupových pobočníků, a to se specializací ve správních záležitostech. Občas musel ze své funkce řešit i poklesky arcidiecézního kléru, vedl i řízení proti Matěji z Janova, kazateli, který vystupoval proti uctívání obrazů a relikvií. Obrátil se dokonce i proti mariánskému kultu, čímž proti sobě popudil arcibiskupa Jana z Jenštejna, který s ním do té doby do jisté míry souhlasil. Podzimní pražská synoda roku 1389 nakonec donutila Matěje z Janova a jeho dva přívržence odvolat hlavní články jejich učení. Johánek se však s Matějovými pokračovateli setkával až do své smrti. Pročítal knihy, které měly obsahovat bludné výroky, vyslýchal kněze, kteří se měli dopustit kázání bludů. Pak odpouštěl i trestal. Kdo by však čekal procesy s koncem na hranici či útrpné výslechy, ten by se zklamal. Tresty za věroučné poklesky měly spíše nápravnou funkci. Zvláště těžkým provinilcům generální vikář např. zakázal výkon některých kněžských funkcí nebo kazatelství.

Konflikt mezi arcibiskupem a králem

Už od roku 1379 byl Johánkovým nadřízeným již zmíněný arcibiskup Jan z Jenštejna. Ten přišel do svého úřadu ve složité době. Roku 1381 dochází k roztržce mezi Jenštejnem a markrabím moravským Prokopem, který byl v rámci sporů o papežské schizma stoupencem francouzského sboru kardinálů a jejich (vzdoro)papeže. Vzápětí, se k Prokopovi přidal litomyšlský biskup Jan Soběslav. Spor došel až tak daleko, že Jenštejn vyhlásil nad Janem Soběslavem klatbu. Arcibiskupovo počínání popudilo krále, protože Jan Soběslav i Prokop byli jeho bratranci. Tak se do sporů připletl i král Václav. Strhla se lavina provokací a odplat. Václav, když arcibiskupa hostil na jednom ze svých hradů, dal Jenštejnovy statky vyplenit.

Stoupenci královy strany vymysleli proti Jenštejnovi důmyslný plán. Chtěli oslabit arcibiskupovu moc vytvořením dalšího biskupství v západních Čechách, jež by nebylo podřízeno pražské arcidiecézi. Tím by byly arcibiskupovy pozice oslabeny. Ekonomickým základem nové diecéze se měly stát klášterní statky kladrubských benediktinů. Čekalo se jen na smrt tamního opata Racka. Ten také počátkem roku 1393 zemřel. Arcibiskup Jenštejn vědom si hrozby, kterou tento fakt může znamenat, rozjel kolečka úřednického stroje arcibiskupství do nejvyšších obrátek a dosáhl toho, že již 10. března, tři dny po provedené volbě, potvrdil generální vikář Johánek z Pomuka mnicha Olena zvoleného spolubratřími novým opatem kladrubského kláštera. Král měl ovčem na pozici tamního nového opata připraveného svého vlastního kandidáta. Jenštejn sice nařídil, aby se v předepsané lhůtě přihlásil každý, kdo má proti volbě opata námitky, ale v té době dlel král na svém loveckém hradě Žebráku nebo na nedalekém Křivoklátě a tak, než se k němu dostala zpráva o úmrtí opata, uplynula už krátká lhůta ke zpochybnění platnosti volby v Kladrubech. Toto Jenštejnovo jednání krále velice rozlítilo. Prohlásil prý v záchvatu vzteku, že Jenštejna a jeho spolupracovníky utopí a zabije. Král se do Prahy vrací 16. března. Arcibiskup se svými blízkými na nic nečekal a už o den dříve odjel z Prahy a zavřel se na biskupském hradě v Roudnici.

Zanedlouho ale mělo v Čechách vypuknout církevní Milostivé léto, velký křesťanský svátek určený papežem speciálně pro Čechy. Absence arcibiskupa nebyla myslitelná. Král Václav proto poslal za arcibiskupem hned 16. března své dvořany, aby sjednali příměří a přemluvili Jenštejna k návratu do Prahy. Přimlouvali se i Jenštejnovi spolupracovníci včetně doktora Johánka. Arcibiskup se tedy 18. března vrací, ale vyšel králi vstříc jen na půl cesty a odebral se do Kyjí, vesnice vzdálené míli od Prahy. Zde pak uvítal dva královské vyslance, kteří ho přišli přesvědčit, že král netouží po ničem více, než po dohodě. 19. března se pak konalo setkání poradců obou stran, byla připravena smlouva. A 20. března ráno se následně koná jednání stran sporu na vrcholové úrovni, a to v Praze na Hradě. Na jednání měl král přijít již ve značně podroušeném stavu. Jenštejn na tomto jednání prokázal obvyklý nedostatek diplomatického taktu a neschopnost odhadnout situaci. Václav se rozzuřil a poručil zatknout Jenštejna i jeho doprovod. Arcibiskupovi se však s přispěním jeho ozbrojeného doprovodu podařilo vyváznout a prchl pak na hrad Kyšperk u Teplic. Jedním z na místě jednání zatčených byl však Johánek z Pomuka. Do králových rukou se dostal spolu s arcibiskupským generálním oficiálem mistrem Mikulášem Puchníkem, míšeňským proboštem Václavem Knoblochem a arcibiskupovým hofmistrem Něprem z Roupova. Všichni byli členy původního arcibiskupova doprovodu.

Zatčené nejdříve čekal výslech na Hradě. Poté byli převezeni na Staroměstskou radnici, kde byli opět podrobeni výslechu. Tři zatčení kněží byli pak přesunuti na staroměstskou rychtu (stávala na rohu ulic Na můstku a Rytířské). Zde prošli takzvaným štosováním (tj. natahování na skřipec). Johánkovi měl kat dokonce nasadit palečnice. Dále byly použity pochodně k pálení do boků a slabin. Král Václav měl být přítomen a měl snad dokonce při mučení Johánka z Pomuku a Mikuláše Puchníka osobně asistovat. Král chtěl pravděpodobně z arcibiskupových úředníků dostat kompromitující svědectví o Jenštejnových skutcích a plánech. Jenže oni nejspíš nic takového nevěděli. Ovládán alkoholem a vybičován průběhem výslechů ke vzteku kázal v trýznění zatčených neustávat. Mikuláš Puchník a Václav Knobloch museli nakonec před přizvaným notářem podepsat přísahu, že nikde neřeknou, co zde zažili a viděli. Johánek z Pomuku však už nic podepsat nemohl. Když ho sundávali z mučidel, byl pravděpodobně již v bezvědomí a krátce nato zemřel. Katovi pacholci pak večer za tmy téhož dne, 20. března kolem deváté hodiny jeho již mrtvé tělo svrhli z pražského kamenného mostu do Vltavy, aby se nechtěné mrtvoly zbavili. Ostatní zatčení byli propuštěni. Johánkova mrtvola byla nalezena v řece při staroměstském břehu 17. dubna stále téhož roku, tedy 1393.

Tak tedy skončil život skutečného doktora Johánka Welflína z Pomuka. Takové byly doložitelné okolnosti závěru jeho reálné existence. Stal se nechtěnou (a jedinou) smrtelnou obětí drsného mocenského konfliktu pražského arcibiskupa a panovníka. Vše ostatní, co se o něm traduje, už patří do sféry mýtů, dohadů a zbožných přání.

Profily klíčových osobností příběhu

K příběhu reálného doktora Johánka je nutno doplnit tři vysvětlující poznámky. Prvá se týká osobnostního a politického profilu panovníka, Václava IV. Lucemburského. Druhá se bude týkat osobnostního a politického profilu Johánkova bezprostředního nadřízeného, arcibiskupa Jana z Jenštejna. Třetí se pak bude týkat osobnostního a kariérního profilu samotného doktora Johánka z Pomuka. Nuže tedy:

Formování osobnosti Václava IV. Lucemburského

Král byl prvorozeným synem českého panovníka a římského císaře Karla IV. Lucemburského. Tento původně bystrý, vzdělaný a obratný politik začal ve své agendě v souvislosti s přibývajícím věkem zřetelně selhávat. Další teritoriální rozvoj jeho mohutného středoevropského soustátí (získání Braniborska) nebylo provázeno vnitřním integračním procesem, který by z pouhé personální unie vytvořil jednotnou říši, vnitřně integrovaný státní organismus (shodou okolností se o toto až později snažili celkem úspěšně Habsburkové). S tím souviselo i Karlovo umíněné soustředění na jednoznačně rodovou, dynastickou politickou orientaci, jež po jeho smrti dovedena do praktických důsledků vedla k nástupnickému dělení vzniklého soustátí a tedy k rychlému zániku středoevropské karlovské velmoci s jádrem v Zemích Koruny české. Svou omezenou stařeckou politikou Karel spolehlivě podminoval a předurčil k rychlému zániku vše, co po desítky let své předchozí vlády obratně a cílevědomě budoval.

S Karlovou rodovou, dynasticky orientovanou politikou byla úzce spojena i příprava prvorozeného nástupce. Bohužel, nebyla Karlem pojata vůbec adekvátně a ve svých důsledcích selhala. Kralevic, korunní princ Václav byl od malička rozmazlován, otec mu odstraňoval veškeré překážky z cesty a Václav už od kojeneckého věku nabýval titulů a funkcí, o něž nemusel usilovat. Když se pak Karlovou smrtí dostává mladý Václav ke vládě, není na ni připraven. Po omezenou dobu několika let se poctivě snaží vyznat ve spleti dobové politiky a hrát v ní i odpovídající roli, výsledky se však nedostavují a Václav posléze rezignuje na aktivní roli v politice. Stává se pasivním, apatickým, nechává se událostni spíše vláčet, nežli aby jim aktivně čelil nebo jich účelně využíval. Začíná se projevovat nadměrný sklon ke konzumaci alkoholu. V kombinaci s lucemburským rodovým rysem, kterým byla zvýšená popudlivost, vzteklost a prchlivost [1], to není pro panovníka osobnostní výbava v politicky složité a rozporné době nijak příznivá a efektivní. Václav začal vladařské a úřední povinnosti odkládat, zanedbávat a s oblibou mizel opakovaně na delší dobu na své hrady v královském loveckém revíru, což bylo širší území Křivoklátska a přilehlé okolí. Na čas od času okolnostmi vnucenou povinnost úřadovat reagoval podrážděně a nechuť k politice a úřadování i vznikající stres z nezvládání panovnické agendy zaháněl častým a nemírným popíjením vína. Tedy již chápeme, proč jednal v případě zatčených Johánka z Pomuku a spol. tak, jak je doloženo.

(dokončení ZDE)

Poznámky a citace:

[1] Je známo, že popudlivý byl i jinak k vládě a k účinkování v dobové politice daleko lépe osobnostně vybavený Václavův mladší bratr Zikmund Lucemburský. Zachovalo se svědectví více nežli výmluvné: už za husitských bouří se vyvinula situace, kdy Vyšehrad držela Zikmundova posádka a novoměstští měšťané, kteří se právem cítili touto pevností nad městem ohroženi, vyslali k Zikmundovi posly s požadavkem, aby Zikmund Vyšehrad vyklidil a předal novoměstským. Když to Zikmund uslyšel, strašně se rozzuřil a ječel na poselstvo: „Naseruť jim dříve v hrdla, nežli vydám Vyšehradu!“

Je vidět, že zásluhou tatínka uměl Zikmund dobře česky. To bylo tehdy samozřejmostí. Čeština byla jedním z frekventovaných jazyků tehdejší diplomacie a politiky. Ostatně česky se za císaře Karla povinně učili i potomci (světských) říšských kurfiřtů.

Velmi vztekle a prchlivě reagoval císař Zikmund také po svém opožděném příjezdu na všeobecný církevní koncil do Konstance koncem roku 1414. To když zjistil, že koncilní sešlost nerespektovala ochranný glejt, který on vydal mistru Janovi z Husi, kterého uvrhli do klášterního vězení. Zikmund notně vyváděl, vykřikoval, že vezme svůj ozbrojený doprovod a půjde rovnou Husa silou osvobodit. Preláti přítomní při jeho běsnění dobře věděli, že hněvivé vzplanutí pomine a tak ho uklidňovali, chlácholili, hrali o čas a zdůrazňovali, jaké škody na autoritě koncilu by napáchala nějaká nepředloženost. Zikmund vychladl, zchlípl – a nakonec v Husově věci nepodnikl vůbec nic.

Zdroje:

K přípravě tohoto textu bylo užito následujících pramenů, jež lze dále v případě zájmu k danému tématu vyhledat, číst a nacházet v nich odkazy na další zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Nepomucký

https://dvojka.rozhlas.cz/157-schuzka-kterak-se-pan-kral-s-arcibiskupem-pral-7938669

https://dvojka.rozhlas.cz/158-schuzka-podivne-milostive-leto-v-kralovstvi-ceskem-leta-pane-1393-7938678

https://dvojka.rozhlas.cz/159-schuzka-kariera-doktora-johanka-z-pomuka-7938684

https://dvojka.rozhlas.cz/160-schuzka-causa-doktora-jana-z-pomuka-7938687

https://dvojka.rozhlas.cz/161-schuzka-byli-nebyli-dva-janove-7938693

https://cirkev.wordpress.com/2014/05/16/sv-jan-nepomucky-nebezpecny-patron-ceske-zeme/

http://www.msjn.cz/cs/svaty-jan-nepomucky-zivotopis

https://www.valka.cz/12145-Svaty-Jan-Nepomucky-legenda-a-skutecnost