Dialog Napříč: Dvanáct osobností z různých názorových směrů po letní pauze naší ankety odpovídá na předvolební otázku, co se stalo s levicí.
Průzkumy veřejného mínění několik týdnů před volbami potvrzují, co už několikrát naznačily. Obě hlavní levicové strany, ČSSD a KSČM, se pohybují na pětiprocentní hranici. Je možné, že se do Sněmovny nakonec dostanou obě, ale nelze ani vyloučit, že v nejvyšším zastupitelském sboru poprvé v naší historii žádná levice nebude. Co se to na levici stalo? Opustili levici voliči nebo její politická reprezentace? Co by dnes mělo být hlavním levicovým tématem? Většina našich respondentů se shoduje, že česká levice platí za dlouhodobé zanedbávání tradičních ekonomických a sociálních témat, která levice hájila, a za nevýraznost či omšelost svých představitelů. Podle všeho dostanou, co jim patří.
Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!
Andrea Cerqueirová, novinářka
V demokracii jsou zapotřebí levice, pravice i střed. Levici se ale nedaří přesvědčit veřejnost, co bylo ve vládě prosazeno díky jejímu tlaku (zvyšování penzí, minimální mzdy atd.). Za selhání nejen parlamentní levice považuji i postoj v době pandemie. Byť je třeba ocenit, že prosadila určité kompenzace, nesnažila se hledat cesty bez restrikcí. Nijak se (až na výjimky) nepostavila za svobodomyslné lidi, kterým opatření zasahovala do života, neohradila se proti tomu, když lidé, kteří využili práva demonstrovat, byli nazýváni lůzou či sobci, někteří lidé na levici prosazovali policejní zásahy, podporovali zavřené školy, hájili různé restrikce, protivně moralizovali, přitom bylo možné vycítit, co je o ochraně zdraví a životů (která byla potřebná), a co o tom, ukázat svaly (zástupci levice mluvili mnohem tvrději než premiér). Levice nedokázala vzbudit v lidech emoci, proč by měli volit právě ji. Hlavním levicovým tématem by měla být důstojnost člověka – aby každý mohl žít jako svobodný člověk.
Andrej Duhan, právník a publicista
Jako na celém Západě sociální demokracie nezvládla smířit požadavky staré a nové levice a dala přednost agendě nové levice. Své tradiční „starolevicové“ voliče přitom zpupně pokládala za jisté. Ti ovšem sociální demokracii přestali považovat za stranu, která je (ekonomicky i hodnotově) reprezentuje a začali, k velkému překvapení (či přímo znechucení, které u voličů samozřejmě nezůstalo nepovšimnuto) levicových elit, dezertovat ke stranám konzervativním nebo populistickým. Někde se podařilo odliv tradičních voličů kompenzovat, někde ne. A to je případ Česka, které je navíc specifické v tom, že tu zkrátka není dostatek progresivistických voličů, kteří by vyvážili ztrátu těch tradičních. Zvlášť když o ně musíte soupeřit s dalšími stranami jako Piráti či Zelení. Tématem české sociální demokracie má být ekonomika a sociální stát – mzdy, daně, důchody. Pokud by k tomu přidala umírněný kulturní konzervatismus, mohla by to s vhodnými osobnostmi být 40%+ strana. Co se týče KSČM, ta by české levici nejvíce prospěla tím, že by se rozpustila. Těch pár jejích členů, co myslí levicovou politiku upřímně, může přejít do ČSSD.
Petr Hampl, sociolog
Obě strany spojuje to, že současné vedení reprezentuje takové aliance, které mají naprosto jednoznačnou mocenskou převahu. Jak ukazují teoretikové sociologie konfliktu, schopnost měnit se vždy souvisí s mocenskou rovnováhou uvnitř organizace. Každá změna někoho posílí a někoho oslabí. Pokud určitá skupina dokáže koncentrovat takovou moc, že snadno potlačí veškeré potenciální soupeře, znamená to mimo jiné nehybnost. Cenou za stabilitu je postupné směřování k zániku. Komunistická strana směřuje k zániku tím, že žije pouhou setrvačností, sociální demokracie tím, že se příliš zaměřuje na nadprůměrně bohaté a nadprůměrně vzdělané lidi žijící ve velkých městech. V obou případech by radikální změna znamenala odchod nebo aspoň ohrožení celé vrstvy současných funkcionářů. Sociální demokracie je na tom hůře, neboť disidenti mají kam odcházet – do SPD. Oproti tomu neexistuje žádná záložní KSČM – soupeři současného vedení tedy zůstávají uvnitř strany a je myslitelné, že po sérii dalších neúspěchů se otevře cesta ke změně.
Filip Hausknecht, družstevník a spolupředseda hnutí Budoucnost
Levice se musí vrátit do práce. Není třeba vymýšlet nové levicové téma, když ho tu máme už od nepaměti. Výše mzdy, tedy konec levné práce, zlepšení pracovních podmínek a přenastavení výrobních vztahů. Na to samozřejmě navazuje spousta dalších důležitých témat, např. dostupné bydlení, konec exekucí, zestátnění některých služeb a odvětví nebo spravedlivá transformace. Zároveň ale levice musí usilovně pracovat s lidmi na prosazování těchto kroků. Současná parlamentní levice ztratila důvěru i kvůli svému elitářství – z širokých demokratických stran se staly byrokratické aparáty držící pár desítek prospěchářů u koryt, skrze které není možné nic změnit. Z ministerských kanceláří v centru Prahy pak není vidět na obyčejné lidi a ani předvolební spanilé jízdy nepomohou pochopit, jak těžký život pracující lidé v naší zemi často mají. Levice bojuje proti síle kapitálu a uspět může jen pokud ji překoná lidskými silami a kvalitou organizace. A toho nelze docílit jinak, než usilovnou a poctivou prací na demokratické otevřené stranické organizaci.
Jan Keller, sociolog
Prošel jsem si test, který by měl ukazovat, nakolik jsou mé preference ve shodě s programy jednotlivých politických stran. Zjistil jsem, že největší shodu mám s KSČM a zároveň s Okamurou. Hodně vzdálené jsou moje preference současně od ČSSD i od ODS. Zdaleka nejmenší míru shody mám s údajně levicovými Piráty. Podle toho soudím, že pravolevá škála prostě v současnosti nefunguje. Za druhé se ukazuje, že levice se nemůže vymlouvat na to, že jí hlasy odebrali nějací populisté. Srovnatelně populisticky se před volbami chovají všechny strany od ANO přes lidovce až po Piráty. I když další parlamentní volby očekávám někdy počátkem léta příštího roku, nepředpokládám, že do té doby bude v otázce levicovosti větší jasno než dneska.
Daniela Kovářová, advokátka, prezidentka Unie rodinných advokátů
Problém nejspíš není v občanech samotných, v jejich přáních, očekáváních a potřebách. Česká republika vždycky byla většinově levicová, a jak vidím kolem sebe, ani dnes není základní nastavení jiné. Spíš se veřejnosti vzdálila její obvyklá levicová politická strana. Tento důsledek může mít spoustu příčin – nejen personální nedostatek a tematickou vyprázdněnost, nabubřelost a skandály, ale i ideový posun ostatních stran směrem doleva. Sociálně demokratickým voličům dnes jiné strany nabízejí levicové a sociálně orientované programy, témata a cíle. Český volič je sice konzervativní, ale rád uvěří novým a neokoukaným subjektům, zejména když nejen slibují, ale i prakticky realizují sociální programy. Nelze se jim proto divit změně přízně českého levicového voliče, tím spíš, když tradiční levicové straně chybí sebereflexe, zajímavé tváře a myšlenky.
Jan Májíček, publicista a aktivista
Česká levice trpěla a trpí antikomunismem, který cokoli, co není tleskání volnému trhu, označuje nálepkou „gulag“. Pravice to dělá všude, ale českým specifikem je to, že dvě parlamentní levicové strany úplně ztratily kontakt s lidmi, jejichž zájmy mají hájit. U komunistů je to naprostá neschopnost odprostit se od normalizační či stalinské minulosti, takže i skromná mladá členská základna pláče nad Ludvíkem Svobodou a hájí pakt Molotov-Ribbentrop. ČSSD se v praxi vzdala všeho, co by jí mohlo přitěžovat: od referenda o vstupu do NATO po progresivní zdanění. Bez váhání podporovala moc nadnárodních korporací. Vláda s oligarchou Babišem byla poslední kapkou, která podtrhla nadbytečnost těchto stran. Babiš vykradl jejich program. To, že ho zradí, bude-li to pro něj výhodné, je jasné. My ale potřebujeme levici novou, která nebude sedět v pohodlných křeslech, ale bude bojovat politické bitvy všude tam, kde to bude třeba, v ulicích i v parlamentu: za konec exekutorů, za dostupné bydlení, za vyšší mzdy, za klimatickou spravedlnost.
Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel
Se současnou levicí je problém. Za levicové jsou dnes označovány progresivistické subjekty, které řeší všechny možné typy nerovností s výjimkou té nejpodstatnější, která vlastně představuje raison d´être autentické levice. Tím je extrémní nerovnost sociální, majetková, faktická nerovnost v postavení občanů, jak toto postavení ovlivňují právě peníze, politický a hospodářský vliv, konexe a podobně. KSČM pokračuje v setrvačnosti, která trvá už od jejího vzniku a vede po mírně nakloněné rovině stále dolů. V řadě věcí zaujímá KSČM rozumná stanoviska, ale činí tak nemoderní, pořád „komunistickou“ dikcí. Problémem sociální demokracie je totéž, co postihlo většinu parlamentních stran, tedy totální absence osobností. Její personální politika je doslova katastrofální. ČSSD se navíc stala v podstatě nerozlišitelnou od stran, které by měly být vůči ní protikladné. Nezastává jasná stanoviska k zásadním otázkám přítomnosti, jako jsou sociální témata, důchodová reforma, potravinová a energetická soběstačnost, témata migrace, státní suverenity a progresivistických importů z ciziny. V podstatě jede rovněž na vlně rusofobie a omezování hospodářských kontaktů s Čínou. Absence silné vůdčí osobnosti odrazuje voliče, neboť se už nemohou orientovat ve směru, který chce sociální demokracie sledovat.
Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu
Myslím, že ČSSD a KSČM sice čelí podobnému problému, ale došly k němu jinými cestami. V případě ČSSD došlo napřed k její „blairizaci“ a pak k experimentování s tzv. liberální kavárnou. Obojí stranu odcizilo od lidí, které měla strana zastupovat. K tomu se přidala kádrová krize a odliv členstva. U KSČM je hlavním problémem, že strana ztratila protestní dynamiku a nedovedla inovovat, což by vyžadovalo změnit současné vedení. Sázka na to, že podpora vlády Andreje Babiše straně přinese s větším formálním vlivem i voličské hlasy nevyšla. Levice by se dnes měla zaměřit na trojúhelník témat práce-příroda-kvalita života: postavení práce, což se týká jak odměny za práci, tak práv a ochrany, a také spravedlivější daně. Obojí souvisí s modelem české ekonomiky, který se musí změnit. Pak je to otázka změn klimatu, tj. stále fatálnějších dopadů kapitalismu na životní prostředí. A pak kvalita života: zdravotnictví, školství, kultura, sociální služby a role státu v jejich poskytování.
Ilona Švihlíková, ekonomka
KSČM už dávno propásla možnost stát se normální radikální levicí. Jenže místo, aby v jejím čele už dávno stála Kateřina Konečná, tak vidíme, že straníci nejsou schopni odvolat vedení, i když jde od jedné porážky ke druhé. Katastrofální vysvědčení pro vnitrostranickou demokracii. Domnívám se, že KSČM uškodila podpora hnutí miliardáře – koneckonců proč chodit ke kováříčkovi, kde lze jít ke kovářovi? Jenže pokud od řadových straníků slyšíte, že díky podpoře koalice vedené hnutím ANO, jsou „v televizi“ a zvou je k „Moravcovi“, tak platí, že komu není rady, tomu není pomoci. ČSSD se s velkými problémy potýká už dlouho. Bohužel ji v minulosti ovládli liberálové, kteří ji tak zmodernizovali, až přestala mít s levicí cokoliv společného. A co víc, Sobotkovo vedení provedlo totální personální genocidu, takže když přijde na osobnosti, není jaksi kde brát. Problémy naší nejstarší politické strany mají tedy jak mezinárodní kontext (zhoubné přijímání liberalismu, které zničí spolehlivě každou levici), tak i specifický český kontext. Jako spoluautorka knihy Budoucnost levice bez liberalismu, vidím pro sociální demokracii návrat k tématům společenské většiny a ne adorace menšinových pseudotémat. Zmizel snad někam konflikt mezi kapitálem a prací? Boj za důstojné pracovní podmínky je téma, které socdem sluší.
Adam Votruba, historik a etnolog
ČSSD má dlouhodobě problém obhájit svou politiku. V dřívějším sporu o rovnou nebo progresivní daň nedokázala uvést do obecného povědomí relevantní argumenty ve prospěch progresivní daně. Média sice byla na straně pravice, levice však měla prostor v televizních debatách, na billboardech atd. Dnes už sociální opatření či výhody nenabízejí jen ČSSD a KSČM, ale i jiné strany, což je výrazný posun oproti „nultým“ létům. ČSSD tak ztrácí na tom, že na veřejnosti neobhájila sociální stát jako systémové řešení. Od roku 2015 se společnost tolik nezajímá o dělení na pravici a na levici, ale spíše o dělení na progresivní a konzervativní tábor. ČSSD je podle hodnocení odborníků v progresivní polovině spektra, patrně jinde než její voliči. Například „manželstvím pro všechny“ sotva získá liberálního voliče, jestliže jsou zde Piráti. KSČM je jediná česká strana, která se nachází v levicově konzervativní čtvrtině spektra, pro mnoho lidí je však kvůli minulosti nevolitelná. ČSSD zjevně tratí na tom, že se v aktuálních sporech nijak nevymezuje.
Alena Vitásková, manažerka, předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové
Preference levicových stran (KSČM a ČSSD) před volbami klesají. Je možné, že se do sněmovny nedostanou. Zklamali své voliče nejen za poslední volební období, ale i v souhrnu. Jsou spoluodpovědni za stav společnosti. Jsou to tyto dvě levicové strany, které dovolily vládu oligarchy. Připustily, aby tato vláda přijímala desítky nezákonných rozhodnutí a poškozovala nejen hospodářství, ale i zdraví občanů svými chaotickými a nekompetentními opatřeními. Jsou to tyto dvě levicové strany, které podpořily ANO, aby mohlo dále vládnout s důvěrou poslanecké sněmovny, aby mohlo stát řídit jako firmu, nikoliv v souladu s principy řízení demokratického státu. Jsou to tyto dvě levicové strany, které nebyly schopny zabezpečit seniory, až jim to musel „ukázat“ oligarcha. Proč by měl někdo volit levici, která je nyní vedena „bafuňáři“ nikoliv levicově smýšlejícími politiky? Velká část občanů ztratila důvěru v současnou levici v naší zemi, podpoří buďto ANO, SPD, nebo jiné (v této chvíli) neparlamentní strany.