Veronika Sušová-Salminen píše o posledním vývoji ve vztazích mezi Běloruskem a Ruskem, který ohlašuje další liberalizaci běloruského hospodářství a oslabení Alexandra Lukašenka.
Dnešní politika běloruského lídra Alexandra Lukašenka ukazuje, jak politické obklíčení a boj o politické přežití zmenšují manévrovací prostor a hrozí negací i některých dosavadních úspěchů jeho vlády. O tom, že Lukašenkovu vládu nelze chápat jenom v černo-bílých barvách jsem ostatně psala v celé sérii analýz v uplynulém roce (o politické ekonomii a modelu země konkrétně zde), na které argumentace tohoto článku navazuje. Rok se s rokem sešel a Lukašenko je stále v sedle, nicméně jeho závislost na Rusku roste, jeho politická pozice zůstává prekérní a jeho schopnost adaptovat se potřebám společnosti oslabuje. Jestliže do roku 2020 Lukašenko dělal politiku, která stála na vyrovnávání vlivů a na lavírování mezi západními zeměmi a Ruskem, v roce 2021 už to není pravda. Celá tato koncepce zahraniční politiky se Lukašenkovu Bělorusku zhroutila jako příslovečný domeček z karet.
Lukašenko se z vnitropolitických důvodů (otázka kvality běloruské demokracie a voleb) dostal do sporu se Západem, který zřejmě ne bezdůvodně podezírá z podpory opozice a politické změny v Bělorusku. Na prvním místě tato skutečnost ohrožuje Lukašenka, na druhém představuje riziko pro sousední Rusko – a to vzhledem k tomu, že prozápadní orientace vlád ve východní Evropě s sebou zpravidla nese možnost rozšíření NATO a vlivu USA. Mementem je Ukrajina, která je dnes nástupištěm pro operace NATO nejen v Černém moři. Věřit, že by to v Bělorusku bylo jinak, by bylo z pozice Moskvy naivní. Důvěra je dnes v rámci mezinárodní politiky jen velmi vzácný jev.
V posledních měsících spory se Západem ještě zesílily nejprve v souvislosti s „únosem“ letadla nad Běloruskem, ve kterém seděl opoziční novinář, který se zrovna vracel z dovolené. Následovaly další sankce proti fyzickým osobám a některým odvětvím hospodářství, na něž Lukašenko reagoval nejen pozastavením účasti Běloruska ve Východním partnerství EU (jeden z příkladů jeho dřívějšího lavírovaní), ale i ukončením spolupráce s EU na kontrole migrace. Tím se dostaly pod tlak migrantů hranice Polska a Litvy, které jej nezvládly. Na začátku září Evropská komise potvrdila, že pracuje na další sadě sankcí proti Bělorusku.
V EU a v USA je Lukašenko považován za nelegitimního prezidenta země, média ho obvykle a s gustem označují za diktátora, což naznačuje, že nějaké rychlé a kompromisní řešení se ve vztazích mezi EU a Běloruskem najde jen velmi těžko.
Z dosavadního chování není úplně jasné, zda Lukašenko chápe skutečnost, že u moci nemůže být doživotně. Jednak proto, že je evidentní, že v běloruské společnosti existuje poptávka po změně (a to paradoxně v důsledku politiky samotného Lukašenka!), jednak proto, že prodlužování pobytu u moci současnými prostředky ohrožuje politické dědictví i budoucnost země. Lukašenko sice přistoupil na změny ústavy, které mají otevřít cestu ke kontrolovanému přechodu moci, jenž by měl zajistit a pojistit zájmy všech „akcionářů“ systému, který v Bělorusku vybudoval, jenže jeho neochota odejít je patrná a jeho tendence prodlužovat hru (reálně politický pat) může přispět k tomu, že přechod moci neproběhne kontrolovaně. Zkrátka, ukazují se zde jasné nevýhody personalisticky pojatého režimu, který dával smysl v divokých 90. letech, ale prostě zastarává v roce 2021.
Ruská pozice je docela jasná: udržet Bělorusko v orbitu Ruska vzhledem k jeho strategickému významu pro ruskou bezpečnost i vzhledem k potenciálním dopadům ze Západu dovezené či Západem „roztleskané“ demokratizace Běloruska na Rusko samotné. Je ale evidentní, že ruský vliv na vnitropolitické dění v Bělorusku není zdaleka tak velký, jak se obecně předpokládá. To dává Lukašenkovi, který se zdatně stará, aby mu nevznikla nějaká alternativa, v jednání s Ruskem určité výhody, i když manévrovací prostor se mu umenšuje.
V nedávné minulosti se hovořilo o tom, že cílem Kremlu je Bělorusko pohltit do Svazového státu. Tento koncept vznikl na konci 90. let, v dobách, kdy Lukašenko věřil, že to bude on, kdo bude v čele takového uskupení stát. Nemocného Jelcina však vystřídal Putin a představa, že by Lukašenko šéfoval Putinovi, se rychle rozplynula a spolu s ní i reálný obsah Svazového státu. Nejen proto, že Rusko na sebe nemůže brát velké ekonomické břímě za další země, ale i proto, že Rusko i Bělorusko jsou už prostě někde jinde. Lukašenko sice budoval personalistický režim, ale také se postupně postaral, aby země dostala post-sovětskou (a nikoliv jasně etnicky běloruskou) národní identitu, která samostatné Bělorusko vnímá jako samozřejmost. I v Moskvě si uvědomují – nabízí se paralela – že snaha udělat z „Irska“ provincii „Severní Irsko“ není realistickou možností. (Bělorusko bývá srovnáváno s Irskem, kde také dominuje angličtina, ale existuje vlastní národní identita i stát).
Navzdory všemu zůstávala integrace Běloruska a Ruska stále tématem vzájemných vztahů. O tzv. integračních „silničních mapách“ (v novém žargonu „integračních programech“) obě země jednaly několik let, postupně však jednání vedla spíš k tomu, že se obsah integrace (kvůli neochotě či nezájmu jedné nebo druhé strany) dál vyprazdňoval. Tak z agendy integrace zmizela zásadní politická témata – vznik společných politických institucí a společné měny – a zbylo z ní spíše sbližování či harmonizace určitých společných zájmů především v hospodářské oblasti, tj. vytvoření společného ekonomického prostoru.
Poslední návštěva Alexandra Lukašenka v Moskvě 9. září ohlašovala průlom v otázce integrace s Ruskem. Obsahově se ukázalo, že se jedná o posuny, které mohou být v rámci realizace předmětem dalšího vyjednávání. Hlavním strategickým bodem Lukašenkovy politiky vůči Rusku je dnes potřeba ruských peněz, tj. zájem, aby Moskva i nadále refinancovala běloruské dluhy (vůči Rusku). Jak nabíledni, že Lukašenko také dobře ví, že jeho závislost na Rusku má i opačnou stránku: Rusko Lukašenka potřebuje, aby v Bělorusku nedošlo k pro ně nevýhodné politické změně.
Ohlášení průlomu v jednáních o 28 integračních programech Běloruska a Ruska se z různých důvodů hodilo oběma stranám. Není ale vůbec překvapivé, že programům chybí politický rozměr a zaměřují se hlavně na „ekonomické sblížení“ a „harmonizaci“ (sladění makroekonomické politiky, společná zemědělská, průmyslová i měnová politika, harmonizace daňové a celní správy, integrace informačních systémů). Podle rétoriky se navíc zdá, že rusko-běloruská integrace je vnímána spíše v rámcích eurasijské integrace, která počítá s hráči s jinou vzájemnou dynamikou (Eurasijská ekonomická unie nemá společné politické orgány a patří do ní další země). Realita současného světa ale ukazuje, že sbližování ekonomických zájmů není vždy zárukou politického sbližování či loajality.
Nezdá se ani, že by Lukašenko ustoupil například v otázce posílení vojenské přítomnosti Ruska v Bělorusku (se společným cvičením Zapad-2021 to nemá přímou souvislost). Výsledkem tedy momentálně není nic jiného než model dva státy a jeden trh bez společné měny a bez společných politických institucí. Navíc model, o kterém se dál bude jednat.
Lukašenko nicméně jisté ústupky udělat musel, v žádném případě však neznamenají, že by se Bělorusko stalo ruskou provincií. Obsahově a koncepčně nově dohodnuté integrační programy povedou (pokud se budou opravdu realizovat) k další liberalizaci běloruského hospodářství a ke změně ekonomického modelu země, který se dlouho snažil o specifickou (různě úspěšnou a v posledních letech nepochybně oslabující) „třetí cestu“. Ta stála na sociální roli státu, na velké kontrole státu v některých oblastech hospodářství, na blokování vzniku oligarchických struktur, ale bohužel i na rentě (na specifické závislosti na ruských energetických zdrojích). Vedle toho poskytovala Lukašenkovi kontrolu nad ekonomikou, a tím i nad politikou. Poslední vývoj v bělorusko-ruské integraci je tak cenou za politické přežití Alexandra Lukašenka, ale i důsledkem souhry dalších okolností, které dosavadní lukašenkovský model dlouhodobě podkopávají. Zda se opravdu bude jednat o cestu ven z téměř dokonalého patu, se teprve ukáže.
Psali jsme: