Jiří Málek se zamýšlí nad perspektivami české radikální levice po zvolení nového vedení. Jaké úkoly na komunisty čekají?
Jednodenní volební sjezd KSČM naznačil další cestu radikálně levicové stany v české společnosti. Je velmi brzo vyvozovat nějaké hluboké závěry, ale přinejmenším toto jednání pobízí k některým zamyšlením. Pokusil jsem se formulovat mé osobní poznámky a názory na to, co čeká komunistickou stranu, její strukturu a členstvo a také – to je možná ještě důležitější – její příznivce a voliče.
Žena v čele KSČM
Volby jsou již daleko, jako by nebyl důvod se k nim nějak podrobněji vracet. To ale není pravda. Neporozumíme-li příčinám, které vedly k 3,6 % hlasů pro kandidátku KSČM, pak je obtížné formulovat další cestu. Mimořádný sjezdKSČM svými personálními rozhodnutími (předsedkyní strany se stala europoslankyně Kateřina Konečná) dal částečně najevo, v čem vidí příčinu (doufám, že sami delegáti chápali, že jde pouze o jednu z příčin) nelichotivého výsledku. Avšak pokud by převažoval názor, že vše bylo jen „v kádrech“, založí to budoucí, stejný, možná větší, problém. Vše ukazuje, že „problém“ je daleko komplexnější, s mnoha vnitřními vazbami a kontradikcemi, a zdaleka není jen českým fenoménem.
Před sjezdem jsem měl obavy, že v dobré české levicové tradici, se budou „sekat hlavy“ a exemplárně bude označen „generální“ viník, což sejme odpovědnost ze všech ostatních. K tomu, naštěstí, nedošlo a až na určité drobné osobní ataky, celá personální operace proběhla kultivovaně. Zformovalo se nové vedení, které má půl roku na to, aby dokázalo, že je skutečným politickým vedením radikálně levicové strany, která přes všechny těžkosti oslovila téměř 200 tisíc voličů, kteří ji volili. Tato volba nového řídícího týmu ale automaticky neznamená jednotu členstva, neznamená, že proudy, které na sjezdu neuspěly a které odlišuje řada závažných rozlišností a voleb cest, nadále neexistují. Dále půjde o to, aby dlouhodobé rozdílnosti v názorech na všechno možné ve straně, co nejméně ovlivňovaly její akceschopnost a čitelnost před veřejností. Na jednu stranu je dobré, je-li strana viděna jako uskupení různých názorových proudů, ale může také platit: čeho je moc, toho je příliš. Trochu cynicky řečeno, největším stmelujícím prvkem v následujícím období by mohly být finance, protože je jisté, že ta skupina, který první „vystoupí“ ze společného „vlaku“, přijde o jakoukoliv možnost podílet se na čerpání finančních prostředků a užití společného (a dosti velkého) materiálního zázemí KSČM.
Předvolební působení KSČM
Již první vyhodnocení předvolebního působení KSČM ukazuje, že se nepodařilo představit, vysvětlit a marketinkově „prodat“ volební koncept. Kampaň se navenek jevila jako mdlá, chyběl jí emocionální náboj, aktivity jednotlivých krajských lídrů byly, až na malé výjimky, takové neburcující, bez vizí. A také se neobjevila žádná společná burcující myšlenka, přitažlivá nabídka pro občany. Nepodařilo se obhájit pověření strany „být levicí“. A v okamžiku, kdy jiné subjekty si přitáhnou tzv. protestní hlasy, protože ten „protest“ umí lépe, pak zůstanou jen kmenoví voliči volící hlavně z přesvědčení, a těch je málo.
Z posledního výzkumu pravolevé orientace v populaci, pro levici, tu nejvíce vlevo, se vyjádřilo necelých 9 % občanů (dalších 13 % lze zařadit jako se středolevou orientací). Při cca 60% volební účasti už to je méně než potřebných 5 % pro radikální levici. A to ne všichni z těch, kdo se takto vyhraněně levicově identifikují, jsou příznivci „komunistického“ řešení. Určitá část z nich je v podstatě antikomunistická, prosazuje diametrálně odlišné levicové koncepce. Jaké je z toho poučení? To, že je nutné získávat další příznivce i ze středolevé populace. A tady je nutná změna komunikace. Vždy na mne působilo poněkud nepřístojně, když různí představitelé KSČM mluvili o tom, že „jsme tu pro všechny pracující“ a tak podobně.
Ze sociologických výzkumů vyplývá, že oni zmínění „pracující“ to tak většinově necítí a nemají afilaci k této straně. Dosavadní opora radikální (komunistické) levice je ve starších, až seniorních skupinách obyvatelstva. Jestliže do 44 let věku se k „nejlevější“ levici hlásí méně než 3 % populace, pak do 59 let je to 6,5 % a nad tento věk je to 19,5 %. Je to mrzuté a dlouhodobě neperspektivní, ale je to fakt, se kterým vedení KSČM musí počítat. Je před ním téměř nemožný úkol. Sladit komunikaci se staršími skupinami, reflektovat jejich názory a požadavky, udržet je na své straně a souběžně hledat komunikaci s mladšími a mladými, oslovovat je a hlavně získávat na svou stranu. Ovšem jedno nemůže být na úkor druhého a synergický efekt musí vést ke kladnému volebnímu saldu. Tady vidím jedno z největších budoucích úskalí. Programový květnový sjezd 2022 se musí s formulací efektivní politiky v této „generační otázce“ vypořádat, jinak to nezastaví postupnou degradaci KSČM i její politiky.
Nedostatek odborníků
Jestli něco dalšího na volební taktice KSČM bylo špatně, pak její komunikace s veřejností, hlavně s tou, která by mohla přispět k lepšímu volebnímu výsledku. Není tajemstvím, že KSČM a její spřátelené okolí trpí dlouhodobě nedostatkem odborníků na některé klíčové oblasti jako je ekonomika, ekonomická strategie v globalizovaném světě, družstevnictví, zdravotnictví a další aktuální témata z této oblasti. Také se nedostává lidí, kteří se zaobírají aktuální sociologií, sociologickými výzkumy, politology, kteří rozplétají politologické problémy současnosti, v podmínkách velmi odlišných od těch, které charakterizovaly konec minulého století. Nejde o to, že by takoví odborníci a odbornice ve straně nebo v jejím okolí vůbec nebyli, ale jde v drtivé většině o lidi, kteří jsou již mimo společenské procesy, jsou již v důchodu, mimo hlavní proud. Pak i reakce na aktuální, mnohdy velmi konkrétní problémy, které pálí lidi „v praxi“ je mnohdy spíš formální, obecná a má malý pozitivní politický dopad. Ve srovnání např. s německou Die Linke je tu velmi markantní rozdíl. Ta má daleko mladší odborné zázemí složené s lidí v aktivním ekonomickém nebo výzkumném životě. A také je daleko více prorostlá do různých sociálních skupin a tříd.
Pokud by i nadále KSČM rezignovala na hledání lidí, kteří jsou ochotni s ní odborně spolupracovat i když třeba nesdílí se stranou vždy všechna ideová východiska, nepodaří se jí vést adekvátní, kvalitní dialog s různými skupinami občanů. Tito odborníci a odbornice se mnohdy oprávněně obávají, aby nebyli spojováni s KSČM, ale i pomoc spíše skrytá před zraky veřejnosti např. odbornými expertízami, radami či aktivitami v samostatných organizacích, které jsou sice blízké marxistické levici, ale působí samostatně a nezávisle, jako je např. Klub společenských věd, by byla cenná.
Pokud bude např. Institut české levice považován jen za školící centrum pro stranické kádry, pak KSČM bude prohrávat na intelektuálním poli. S pouhými marxistickými (mnohdy ještě zvulgarizovanými) poučkami v první čtvrtině 21. století se žádný zázrak udělat nedá. Přitom právě taková forma odborné činnosti i částečně financovaná státem je více než potřebná pro celou levici a tento Institut je pro takovou činnost jako stvořen.
Komunikace s veřejností
Jak komunikovat s širší veřejností? S tou spřízněnou i s tou, která na „komunismu“, KSČM apod. nenechává nic pozitivního. To je další sisyfovský úkol, který je ještě významně ovlivňován limitem prostředků, které KSČM na něj může využít. Slyšíme, že internetová média a obdobné komunikační kanály nejsou pro stávající (starší) členskou základnu ani příznivce strany použitelné. No nevím.
Covidová doba naučila řadu lidí novým dovednostem. Je hodně starších lidí, kteří najednou dovedou docela obstojně pracovat s e-shopy, nakupovat na nich, orientovat se v jejich nabídce. Nebo číst všechno možné, komunikovat elektronicky. Nemyslím si, že by to nedovedli i v oblasti politiky a informací. Jen je potřeba vytvořit pro tento účel vhodnou nabídku. Právě na straně „nabídky“ vidím klíčový problém a nedostatek. I v prvních vystoupeních nové předsedkyně zaznělo, že tuto oblast určitě nenechá stranou a že je třeba se také zamyslet, jak dál s Haló novinami.
V marketinku se učí, že zaběhnuté značky mají být zachovávány, i když třeba se změněným obsahem a fakticky v jiné formě. Zajímal jsem se, jak se popasovaly se „stranickým“ tiskem levicové organizace v okolních státech. Tak v Německu stále vychází Neues Deutschland, ale ne jako stranický deník, ale jako platforma radikální levice, i když stále blízká Die Linke. V Rakousku se Volksstimme změnil na měsíčník. Oba tyto tituly vydává „soukromý“ subjekt, družstvo. Oba bojují za ekonomické přežití, ale stále žijí. Proto v rámci Společnosti pro evropský dialog (a doufáme i v podporu Transform) chceme na téma politické komunikace prostřednictvím tradičních nástrojů uspořádat co nejdříve malý odborný seminář.
Jak dál?
V následujících měsících určitě nastane v celé české levici významný pohyb a doufejme i tvůrčí kvas. A nezbývá jen doufat, že z tohoto kvasu nevzejde nějaký nechutný ocet, ale naopak, že bude založena produkce s kombinací tradičních politických nástrojů, které fungují i dnes (jako je třeba aktivismus), tak i nových forem, které se třeba osvědčily levici v zahraničí nebo i jejím politickým protivníkům u nás. Potřeba toho, co někteří nazývají „akční jednota levice“ obecně rezonuje celou českou levicí. Problém je, že si ji jednotlivé levicové subjekty představují rozdílně, většinou hlavně k obrazu svému (a s jejich rolí hegemona takového procesu). Důležité ale je, aby další kroky levice v ČR, té radikálnější i umírněné umožnily uplatnit hlas za těch půl milionu voličů, kteří levicové strany volili, ale jejich hlasy bohužel propadly. Levicové subjekty na to mají jen několik let, jinak tyto propadlé hlasy najdou jiné své politické představitele, kterým dají hlas nebo se stanou programovými nevoliči.
Ilustrační foto: Pohled 111, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons