Veronika Sušová-Salminen míní, že sledujeme velmocenskou válku vedenou jinými prostředky, v rámci které každá strana využívá potenciál, který má k dispozici.
USA a Rusko se ocitají v citlivém momentu velmocenského konfliktu, který nejspíš ve výsledku ovlivní budoucí architekturu evropské bezpečnosti. Rusko na konci uplynulého roku definovalo poměrně jasné požadavky na adresu USA a jejich spojenců. Vedle právně zakotvených bezpečnostních záruk pro Rusko, které se týkají nejen ale také dalšího rozšiřování NATO v zeměpisné blízkosti Ruska (nikoliv jen Ukrajiny), Rusko rozhýbalo diskuzi o bezpečnosti v Evropě. Pod „bezpečnostními zárukami“ je nutné číst především nové uspořádání pravidel hry v oblasti evropské bezpečnosti. Rusko i USA přitom ví, že válka mezi nimi není v zásadě možná, protože by neměla vítězů. Konflikt o uspořádání v Evropě, jenž by reformoval architekturu po skončení studené války, která s Ruskem v zásadě nepočítá, musí tedy spoléhat na jiné formy vedení války. V minulosti se ostatně podobné bezpečnostní konstrukce v Evropě utvářely „krví a železem“ velkých válek. Jaderný věk přinesl nové formy velmocenského konfliktu, ale samotný konflikt mezi velmocemi neodstranil.
Svoje požadavky vůči USA ruská strana doprovodila demonstrací síly, což odpovídalo větší vojenské aktivitě nejen u hranic s Ukrajinou, ale také v Černém moři, Baltském moři, v oblasti Arktidy a v dalších oblastech, včetně Atlantiku, Pacifiku nebo Středozemního moře. Západ a USA nejvíce znervózňovala koncentrace ruských vojáků v relativní blízkosti ukrajinské hranice. Rusko podpořilo svoje diplomatické úsilí vojenskou silou, což plně odpovídá tomu, že se jedná na prvním místě o vojenskou velmoc. Navázalo na tradice, které sahají až do poloviny 19. století a o kterých jsem například psala v mé knize Máme se bát Ruska?. Moskva chce dosáhnout toho, že nové uspořádání bude s jejími zájmy počítat, což se mimo jiné týká dalšího rozšiřování NATO do oblasti tzn. postsovětského regionu. Rusko také signalizuje, že je rozhodnuto zůstat i nadále regionální velmocí v této části světa a aspirovat tak na roli jednoho z pólů mnohopolárního světa, který bude znamenat určité oslabení USA a Západu. Signalizuje to už ne slovy, ale prostřednictvím nepopulárního ale efektivního harašení zbraní.
USA jsou velmoc, která využívá vojenskou sílu velmi konkrétně a poměrně často. Důkazem o tom jsou například kroky v Jugoslávii, v Iráku, v Afghánistánu nebo v Libyi. USA válčí vlastně pořád. Na rozdíl od Ruska s jeho misí v Sýrii nebo připojením Krymu (které bylo také vojenskou operací) se USA daří udržet si tvář benevolentního hegemona, který je zosobněním pozitivních hodnot (dělají to dokonce pro nás!). Je tomu tak navzdory tomu, že také USA opakovaně porušily mezinárodní právo a války USA stály životy statisíců lidí, často nevinných civilistů. Některé americké akce se nedají definovat jinak než jako „agresivní“ a měly vždy zvláště destruktivní dopad na mezinárodní řád – pokud pravidla porušuje ten, kdo je má vyžadovat od druhých jako „lídr“, tak se to nemůže obejít bez důsledků. Svět ale pořád vesměs věří tomu, že války USA jsou nikoliv agresivním prosazením zájmů USA na úkor jiných, ale vyjádřením těch správných univerzálních myšlenek. USA jsou velmoc, která má k dispozici takto efektivní, zamlžující informační potenciál, který jí umožňuje kontrolovat narativ a vydávat partikulární zájmy za zájmy všech, což se dokonale projevuje v současném kole velmocenského konfliktu s Ruskem.
Není překvapivé, že se USA plně opřely o svoje informační možnosti, které ještě potvrzuje skutečnost, že současná média už povětšinou vidí náplň své práce jako servisní oddělení moci. Občany přitom média proměnila v konzumující hlupáky, kteří si nepamatují, co už se říkalo včera, a tak snesou cokoliv. Tento fakt dává USA nekonečný prostor pro manipulace či dezinformace v rámci velmocenské politiky. Výroky Joe Bidena nebo dalších představitelů americké administrativy jsou pro dominantní korporátní média Písmo svaté, ve které se prostě věří a dále se šíří. Proto jsme v posledních týdnech čelili mediální kampani, jejímž smyslem bylo útočit na Rusko a donutit ho k ústupu v rámci rozjeté diplomatické hry. USA si uvědomují, že válka s Ruskem je válkou s jadernou velmocí a že jejich možnosti jsou velmi omezené. Válku bez vítěze nemá smysl vést ani pro USA (protože z ní nikdo nebude mít zisky). Místo raket tak padaly na Rusko informační bomby, které měly ukázat jednak autoritu USA (jednota spojenců), jejich morální nadřazenost vůči „agresorovi“ a legitimitu obrany statu quo, který se Rusko snaží velmi otevřeně změnit. Představovaly ale i formu zastrašení (mnohem více než odstrašení) Ruska.
Tato válka jinými prostředky vyjadřuje existující brzdy mezi oběma jadernými velmocemi a také využívá konkrétní výhody či potenciál každé z velmocí. Moskva demonstrovala svoji sílu a vojenský potenciál, přičemž klade důraz na ambivalentnost takové hrozby a na paranoiu západní rusofobie, které se nám před očima proměnila v jednu z hlavních strategických slabostí Západu. USA rozjely na jejím základě velkou informační ofenzívu, která odvedla pozornost od podstaty a Rusko delegitimizuje jako agresora, který se chystá na invazi vůči sousední zemi, čemuž se snaží americká administrativa zabránit – a určitě se jí to povede, protože pokud k invazi nakonec nedojde, bude to díky úsilí amerického prezidenta a rozhodně ne proto, že Rusko ji nikdy nemělo v úmyslu. Ruské oznámení, že vojenská cvičení ukončí v den, kdy mělo (podle některých teorií) dojít k invazi na Ukrajinu, je ale také bumerangovou taktikou v rámci informační války, která nepochybně dostala nový impuls (Rusko ostatně prý vojáky z hranic nestáhlo a POLITICO čeká ruskou invazi po 20. únoru).
Ovšem v pozadí a bez přítomnosti veřejnosti a médií jede na plné obrátky celou dobu diplomacie. Aspoň prozatím. Rusku se vyvoláním napětí na hranicích s Ukrajinou a demonstrací síly v širším perimetru svých zájmů už povedlo donutit USA a další západní velmoci k tomu, aby s ním začaly vážně jednat o bezpečnostní architektuře v Evropě. Putin totiž nakonec položil lídrům západních velmocí poměrně jasně položenou ale nevybíravou, principiální otázku: jste ochotni za Ukrajinu jít do války s jadernou velmocí, nebo se s námi domluvíte u stolu? Spojené státy (a potažmo Západ) nesnáší, když jim Putin klade podobně nepříjemné otázky. Jasně totiž ukazují na reálně existující limity jejich vlastní moci a možností ve vztahu vůči Rusku. Odpověď na tuto otázku Putin už během uplynulých týdnů a dnů dostal. Otázkou ale pořád zůstává, jestli se toto zjištění (že Západ za Ukrajinu do války s jadernou velmocí jít nechce a nemůže) projeví v kompromisu, nebo budou muset na scénu zase nastoupit další demonstrativní či jiné (provokační) kroky obou stran. Diplomacie bez schopnosti najít kompromis s protivníkem s jiným názorem a systémem hodnot nedává smysl.