Jiří Malínský navazuje na předchozí část a popisuje návrat Beneše z USA zpět do Velké Británie, kde došlo k reorganizaci Československého národního výboru na oficiální exilovou vládu.
Znovu ve Spojeném království
Po návratu do Spojeného království se Beneš dostal do sevření kvasných dějů rodícího se československého zahraničního západoevropského odbojového centra. V tomto vzrušeném období posledních mírových týdnů a následné tak řečené podivné války a postupného přechodu stovek Čechů, Slováků, demokratických i komunistických českých Němců do exilu převážně přes Polsko buď na východ, či na západ. V červnu 1939 zahájil v Paříži činnost zahraniční sekretariát KSČ vedený členy Gottwaldova vedení Janem Švermou (1901–1944), Viliamem Širokým (1902–1971) a Bruno Köhlerem (1900–1989); svou činnost zakládal z kominternovských Směrnic o politické práci strany v zahraničí; působil do okupace Francie v červnu 1940. Postupně se rozrůstala i mikrokomunita prvorepublikových exilových politiků, jež vytvořila základ struktur budoucího benešovského prozatímního státního zřízení. Druhým, v mnoha ohledech konkurenčním centrem západoevropského exilu byla pařížská ambasáda vedená vyslancem dr. Štefanem Osuským (1889–1973), který byl podobně jako Beneš aktivním účastníkem prvního odboje.
V Londýně přetrvával – podobně jako ve Francii – vůči Benešovi zřetelný odstup a chlad. Na druhé straně se strmě obnovovala prezidentova autorita ve vlasti, především v její západní části. Postupně se ustavovaly dominantní odbojové organizace prvního období (zhruba 1939–1941/2): vrcholové Politické ústředí, důstojnická, ale i všeobecně branná Obrana národa a socialistický Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“. Kromě toho působilo ilegální Národní hnutí pracující mládeže a rovněž ilegální Komunistická strana Československa řízená ilegálním I. ústředním výborem a moskevským ústředím strany řízeným exilovými moskevskými členy Gottwaldova vedení. Beneš však vzdor všem negativizujícím snahám napravo i nalevo postupoval jako syntetická osobnost a spoluzakladatel země přirozeně, vahou zvolené vlastní koncepce druhého odboje, a stoupal vývojově, podobně jako před ním Masaryk, do čela druhého odboje domácího i zahraničního.
Tuto atmosféru zrcadlí Benešova zpráva domácímu odboji sepsaná 21. srpna 1939. Toto datum už spadalo do očekávatelného období, v němž se mezi informovanými předvídalo přepadení Polska Německem. Ve zprávě se dále předvídalo možné zrušení protektorátu. Beneš vyzýval ke klidu, rozvaze a pasivní rezistenci. Současně předvídal zásadní změnu v postojích Londýna a Paříže. Možnou restauraci Československa považoval za pravděpodobnou: „Samo sebou se rozumí, že nyní začneme postupovat opatrně; při svých požadavcích budeme se zatím vyjadřovat zdrženlivě a postupem doby se zasadíme co nejrozhodněji o dosažitelné maximum.“ Věci nejsou jasné, uváděl dále Beneš, a jsou možné i nečekané taktické zvraty; domov se jimi nemá nechávat zmást. Na vyhlášení války Německu Francií a Spojeným královstvím 3. září 1939 reagoval solidárními telegramy, v nichž Československo opakovaně prohlašoval za spojence západních demokracií. 5. září 1939 bylo zahájeno československé vysílání BBC; v první relaci jeho redaktor Josef Kosina (vlastním jménem Kalina, 1905–1977) uvedl: „Neklesejte na mysli, vydržte novou vlnu násilí a zůstaňte věrni odkazu velkého Tomáše Masaryka. Neopouštějte prapor, který v naší svobodné zemi vztyčil prezident dr. Edvard Beneš se svými spolupracovníky. Hodina vašeho osvobození se blíží. Vaše tragédie otevřela světu oči a svět je povinen napravit křivdu, která se vám stala.“
To všechno znamenalo rozšiřující se rozšiřování prostoru pro Benešovu akci. Paříž alespoň v základních věcech byla ve změněné situaci nucena hrát na stejnou notu. 11. září 1939 se ustavila zárodečná exilová vláda, známá jako Československý národní výbor, v němž mimo jeho předsedy Edvarda Beneše jako místopředseda působil msgre. Jan Šrámek (1870–1956), generál Sergej Ingr (1894–1956, ministr národní obrany), JUDr. Dr. techn. Ing. Eduard Outrata (1898–1958, ministr financí), Štefan Osuský (ministr zahraničí), generál Rudolf Viest (1890–1945), Hubert Ripka a Juraj Slávik. 17. listopadu 1939 ho uznala Francie a 20. prosince 1939 Spojené království. Byla tak, prozatím ve velmi skromném měřítku, zahájena regenerace československé státnosti. Ještě v listopadu 1939 oznámil prezident tuto skutečnost ve svém vystoupení na vlnách BBC: „Drazí přátelé, krajané a občané českoslovenští, chci vám dnes ve svém krátkém proslovu dáti aspoň několik málo z mnoha důvodů, pro které Vás volám všecky znovu do revolučního boje proti nacistickým násilníkům. Do boje proti ničitelům naší krásné vlasti, do boje proti utlačovatelům veškeré občanské svobody a vší lidské důstojnosti u nás a v celé Evropě! Československá republika je ve válce proti nacistickému Německu už od jara 1938.“
Zahraničně politická orientace
Současně však – bez ohledu na pakty Molotov–Ribbentrop (23. srpna 1939) a Stalin–Hitler (28. září 1939, smlouva o přátelství a vzájemné pomoci) uložil budoucímu náčelníku československé vojenské mise v SSSR plukovníku Heliodoru Píkovi (1897–1949) 30. ledna 1940 „zachovati vůči sovětskému Rusku poměr klidný, nevytýkat, co se stalo, neboť 1. formálně sovětské Rusko není ve válce s našimi spojenci Anglií a Francií, a tudíž také ne s námi. 2. Nejsou dosud známy ani pohnutky celé sovětské politiky. Proto musíme hledět na změnu sovětské orientace prozatím tak, že za nynější konstelace na pomoc sovětského Ruska pro uplatnění našich požadavků počítat nemůžeme.“
Složitost a neprůhlednost těchto vypjatých týdnů a měsíců na přelomu let 1939 a 1940 postihuje např. výrok lidového komisaře zahraničí na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR Vjačeslava Molotova (1890–1986) „Proto je nejen nesmyslné, nýbrž i zločinné vést takovou válku, jakou je válka za zničení hitlerismu, maskovaná falešnou vlajkou boje za demokracii.“ a obdobně vyznívající Gottwaldův vzkaz z Moskvy poltící ilegální KSČ z 19. listopadu téhož roku: „V zemi je třeba vést takticky vedenou politickou kampaň proti pařížskému Národnímu výboru a jeho akcím: nucené mobilizaci, použití českých formací jako protisovětských a koloniálních skupin, proti perzekuci Čechů a Slováků ve Francii a Anglii. Zásadně odmítáme vytváření československé zahraniční armády.“ Lze se jen dohadovat, jak podobné výroky a příkazy prospívaly činnosti pařížského západoevropského zahraničního sekretariátu KSČ a kolik nesmyslných – naštěstí „pouze“ dočasných – bariér vznikalo mezi I. Ilegálním ÚV KSČ a demokratickými odbojovými organizacemi, zejména socialistickým Petičním výborem „Věrni zůstaneme!“
První výsledky
Československý národní výbor v nesnadných francouzských poměrech za vydatného Benešova londýnského přispění a Šrámkova faktického předsednictví probojoval západní exilovou armádu, 1. československou pěší divizi (ve velení se vystřídali generálové Rudolf Viest a Bedřich Neumann, celkem 11 500 mužů) a silný letecký oddíl (jeho prvním velitelem byl generál Alois Vicherek), pomáhal exulantům přicházejícím zpravidla přes Jugoslávii, ale také Blízký Východ a postupně doplňoval i vrcholnou politickou prvorepublikovou reprezentaci, v níž byla řada Benešových blízkých prvorepublikových spolupracovníků. Divize i letci zasáhli do červnových bojů francouzské války, v nichž vynikli houževnatostí a statečností; zhruba polovina jejich počtu se přepravila na anglických lodích do Spojeného království.
Edvard Beneš 18. června 1940 zvláštním dopisem požádal o pomoc s jejich evakuací ministra Anthony Edena: „… Československý národní výbor bude pokračovati ve své nynější politice a bok po boku s Vaší zemí ve společném boji proti Německu a Itálii. Jest proto pro nás životně důležité, abychom tuto armádu zachránili při konečné evakuaci Vaší armády z francouzského území. …“ Dále odkazuje na člena Národního výboru generála Ingra. O den později Eden Beneše písemně ujistil, že jeho žádosti plně vyhověl. 14. července se československým vojákům od Edena, ministra války, dostalo zvláštního přivítání: „Ve své funkci ministra války a jménem Vašich kamarádů všech hodností v britské armádě vítám Vás srdečně u příležitosti Vašeho příjezdu na naše břehy.“
Od konce roku 1939 do propuknutí války na Západě přibyli k Benešovi další političtí exulanti: Rudolf Bechyně (1881–1948), Jóža David (1884–1968), Prokop Drtina (1900–1980), František Němec (1898–1963), plukovník Boček, generál Znamenáček (vlastním jménem Čihák), generál Antonín Bohumil Hasal (1893–1960), ministři protektorátní vlády dr. Ladislav Karel Feirabend (1891–1969) a Jaromír Nečas (1891–1945) a posléze slovenský politik Ján Lichner (1897–1979). Kromě toho se tu shromáždila poměrně početná komunistická skupina kolem Karla Kreibicha (1883–1966), Václava Noska (1892–1955), Anežky Hodinové-Spurné (1895–1963) a Gustava Beuera (1893–1947). Účinnou spolupráci s nimi však mohl Beneš navázat až po 22. červnu 1941.
Prozatímní státní zřízení
To umožnilo Benešovi reorganizovat Československý národní výbor na oficiální exilovou vládu, která byla ustavena 7. července 1940 v čele s premiérem dr. Janem Šrámkem a ministry Jánem Bečkem, Ladislavem Feierabendem, generálem Sergejem Ingrem, Janem Masarykem, Jaromírem Nečasem, členy vlády Štefanem Osuským, Edvardem Outratou, Hubertem Ripkou a generálem Rudolfem Viestem. 21. července 1940 byla exilová vláda oficiálně uznána britským premiérem Winstonem Churchillem a týž den Edvard Beneš ustavil Státní radu, která plnila v prozatímním státním zřízení funkci parlamentu; skládala se ze 40 (později z posíleného počtu) členů, kteří byli prezidentem jmenováni na 1 rok a vyslovovala se jak k podnětům Šrámkovy vlády, tak ke zprávám, jež v důležitých momentech předkládal prezident. Jejím prvým předsedou se stal sociální demokrat Rudolf Bechyně a členem a místopředsedou předposlední premiér První republiky prof. PhDr. Milan Hodža (1878–1944).
To se stalo v době prvních bojových srážek letecké bitvy o Velkou Británii (červenec–září 1940), do níž velmi platně zasáhli i českoslovenští letci. Edvardu Benešovi se ustavením prozatímního státního zřízení podařilo dosáhnout prvního postupného cíle. Československo se stalo členem formující se protihitlerovské koalice Spojených národů a důležitou vstřícnou odezvu nacházelo i ve vlasti. Domácí odboj stupňoval svou činnost a mimo standardní zpravodajskou činnost se věnoval celé řadě sabotáží, letákových akcí i vydávání ilegálních periodik. Současně vývojově směřoval ke zpracovávání programových dokumentů, jež v hlavních závěrech a doporučeních souzněly, jak prokazuje srovnávací analýza, s prezidentovou knihou Demokracie dnes a zítra.
Předchozí části: