Karel Valter: „Zahrada přírody“  

Věra Beranová recenzuje výstavu malíře a grafika Karla Valtera.

V Galerii Moderna na pražském vltavském nábřeží vystavuje do 12. června obrazy, kresby a grafické listy Karel Valter (1909–2006). Galerie tak pokračuje ve svém výstavním programu, který se soustřeďuje na domácí modernu. Této výstavě předcházely autorské přehlídky takových osobností českého výtvarného umění, především reprezentující tvorbu moderny 20. století, jako například Adrieny ŠimotovéFrantiška Grosse, Jiřího Anderleho, Adolfa Borna a dalších.

Současná výstava Karla Valtera, která zahrnuje téměř celé 20. století, se svým způsobem vymyká bohatým výtvarným konceptům, směrům i dobovým výtvarným výrazům. Výtvarné pojetí Karla Valtera vychází z autorovy představy o přírodě. Výstava je tedy nazvaná „Zahrada přírody“. Příroda je v autorově pojetí výtvarně zobrazována v tom nejširším slova smyslu. Tedy nejen krajina, hory, louky, rybníky, oblaka, ale také rostliny, kameny – v různých podobách světla a tmy. Konkrétní tvary se v jeho pojetí mění v symboly, které spojuje lyričnost. Celoživotně byl Karel Valter spojen s jihočeskou krajinou, kterou však neviděl v typické podobě jejich významných autorů, jako například Cyrila Chramosty, Karla Stehlíka, Aloise Moravce(ilustrátor knih vážících se k jižním Čechám). Karel Valter však vidí jedinečnou jihočeskou krajinu v jiné podobě. Zjednodušeně bychom jeho tvorbu mohli z hlediska jednotlivých výtvarných konceptů 20. století charakterizovat jako ovlivněnou poetismem či surrealismem.

Karel Valter se narodil na předměstí Českých Budějovic a od dětství to byl múzicky talent, což se projevovalo i v jeho hudebním nadání, tedy nejen výtvarném. Studoval kreslení a matematiku na Učitelském ústavu, také na Vysoké škole pedagogické. V podstatě se celý život věnoval pedagogické práci. Vyučoval na různých typech škol, také například na Lidové škole umění. Ve 30. letech byl členem avantgardní skupiny Linie, jejíž názorové nasměrování směřovalo k surrealismu, byl také členem Sdružení jihočeských výtvarníků. Po okupaci se zapojil do odbojové činnosti, v roce 1943 byl zatčen a internován v Terezíně a Buchenwaldu. Na rozdíl například od Josefa Čapka, se kterým se setkal v koncentračním táboře, válku přežil. Padesátá léta byla pro Karla Valtra problematická. Jeho tvorba neodpovídala představám o socialistickém realismu. S novou vlnou šedesátých let se aktivně zapojil do uměleckého, výtvarného života. V letech 1966–1968 zastával funkci předsedy jihočeské krajské organizace. V polovině 80. let byla jeho tvorba oceněna, získal titul zasloužilého umělce, stal se čestným občanem města Tábora, také Umělecké besedy.

Ve výtvarném výrazu Karla Valtera najdeme relativně široké rozpětí, které jen dokumentuje jeho inspirační východiska. Je to například i tradičně pojatá jihočeská krajina, také pohled na městskou krajinu města Tábor, převažuje zde však vidění, kdy je vlastní téma v podstatě zašifrováno v symbolech, až surrealistických posunech – podle názvu představujících například Kytici, nebo jedinečnou představu Tichého dne. Jeho obrazy obsahují mnoho složitých představ, často jsou budovány na kontrastech, například tradičního chápání přírody. Především v tomto slova smyslu je oceňována jeho tvorba třicátých let. I v šedesátých letech vznikly působivé tempery, kresby i grafiky navazující na tvorbu předválečnou.

Kdybychom hledali slova, vyjadřující základní východiska a principy přístupu Karla Valtera, mohli bychom je vyjádřit jako surrealistická imaginace, jako vizuální poezie.

Z nedávných recenzí Věry Beranové připomínáme:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.