Promarněná příležitost. Polistopadová ČSSD předevčírem, včera a dnes (anatomie vzestupu a rozkladu strany Lidového domu) 5. část

Jiří Malínský Komentáře

Historik Jiří Malínský se ve svém seriálu zaměřil na anatomii vzestupu a pádu moderní ČSSD. Pátou část věnuje společenským pohybům mezi roky 2011 a 2012 a prezidentským i parlamentním volbám v roce 2013.

Historická příležitost

Rezistentní společenská vlna 2011–2012 a prezidentské a parlamentní volby 2013

Poměrně silná parlamentní většina, které se těšila Nečasova vláda, vedla po ne zcela zvládnutých volbách r. 2010 k Paroubkovu odstoupení z předsednické funkce a později i k jeho nepochopitelnému odchodu z ČSSD a očekávatelnému dobrodružství se stranou LEV 21. Počáteční období Sobotkova vedení bylo ve znamení obnovy ideového ruchu a snahy po renesanci strany.  Diskusní fórum CESTA se snažilo působit na inteligenci jak občanskou, tak sympatizantskou organizováním přednáškové a seminární formy (podnět k jeho vzniku dal předseda strany Bohuslav Sobotka 6. ledna 2011) stejně jako Janem Mládkem ztělesňované družstvo FONTES RERUM. Odborné semináře organizovala i analytická sekce Otto Novotného v úzké spolupráci s Masarykovou demokratickou akademií. Snahou propagovat volební program ČSSD se vyznačoval i cyklus MLUVTE NÁM DO TOHO! Ambiciozní zadání plnila i Masarykova demokratická akademie, do jejíhož čela se postavil Lubomír Zaorálek (od r. 2008). Víceméně na místě přešlapoval cyklus bílých knih navazující na oranžové knihy paroubkovského období.

Toto programatické úsilí probíhalo během protestní stávkové vlny let 2011–2012 kritizující asociální politiku Nečasovy vlády. Protivládních demonstrací, jejichž páteří byly odbory, zejména Českomoravská konfederace odborových svazů, se účastnili i členové politických stran (z ČSSD většina členů pražské městské organizace i členové ústředního vedení ČSSD). Postupně spolu s množícími se aférami vládní koalice nabývala opozice na síle a očividně se zotavili i sociální demokraté. V únoru 2013 v průzkumu volebních preferencí STEM dosáhli na rekordních 41 %. V končícím volebním období vznikl předpoklad jejich jasného přesvědčivého volebního vítězství. Naopak pronikavou slabinou bylo zamítnutí návrhu na zřízení specializovaného intranetu odborného zázemí na návrh sekretariátu ústředního odborného zázemí včetně odborných zázemí krajských organizací zejména místopředsedou Martinem Starcem. Zřejmá kontraproduktivnost tohoto kroku se projevila již v následujících měsících.

V lednu 2013 se konaly první všeobecné prezidentské volby, které ČSSD opakovaně rozdělily. Napravo spočívaly v eliminaci nadějí na úspěch do té doby poměrně populárního předsedy úřednické vlády Jana Fischera, nalevo potom oficiálního kandidáta strany Jiřího Dienstbiera mladšího (nar. 1969). V přímé konfrontaci Karla Schwarzenberga (nar. 1937) a Miloše Zemana zvítězil také často rozporuplně levicový někdejší premiér a předseda ČSSD. Prezidentova velikášská snaha o prosazení zemanovců nejprve vedla ke zkrácení volebního období, k pádu oslabené Nečasovy vlády a ustavení úřednické – zatím poslední – vlády Rusnokovy. Rozdělená sociální demokracie z roviny svého řadového členství jen přihlížela k vstupu některých členů strany přítomných i bývalých do Rusnokovy vlády (Jiří Rusnok, Martin Pecina, Jan Kohout, Marie Benešová, František Koníček), kterou čerstvý prezident Miloš Zeman jmenoval 13. srpna 2013. Bylo to po neúspěšném pokusu o mocenský zvrat v ČSSD na XXXI. sjezdu v březnu 2013, který se odehrál bezprostředně po Zemanově sjezdovém vystoupení. Při hlasování o důvěře bylo Sobotkovo vedení, v němž své ambice neskrýval statutární místopředseda Michal Hašek (nar. 1976), dotlačeno k okaté podpoře údajně nadstranické Rusnokovy vlády, která však neodstoupila a bez získání důvěry vládla i po parlamentních volbách. Zemanovské Straně práv občanů však nepomohla a její diletantsky vedená volební kampaň (už bez Miroslava Šloufa (1948–2018) nejenže nevedla k překonání pětiprocentní volební klauzule, ale naopak k pádu této rozvaděné strany (2,46 %, 2010 4,3 %) a naprosté ztrátě jejích mocenských nadějí (byly-li kdy vůbec jaké).

Pro ČSSD sebestředné povzbuzování v naději na vysoký volební výsledek (30 % hlasů a více) skončilo volby bolestným neúspěchem (20 % hlasů) a pyrrhovským volebním vítězstvím. Prestiž strany vzápětí ještě více oslabil tzv. lánský puč, inspirovaný po odvetě dychtícím Zemanem (viz neúspěch Miloše Zemana v prezidentských volbách 2003), který měl katapultovat do čela statutárního místopředsedu Michala Haška a jeho skupinu; prozíravost novinářů České televize však tuto politickou dětinskost odhalila už v okamžiku jejího zrodu bezprostředně po vyhlášení volebních výsledků a blesková podpora členstva strany (narychlo uspořádaná členská shromáždění v Praze a Brně) vrátila do čela strany jižjiž mocensky odepsaného Bohuslava Sobotku. Trvalým následkem i důsledkem kmotrovského chování zůstal až katastrofický pokles vážnosti a prestiže ČSSD ve veřejném mínění, vnitřní posílení jejích oligarchických tendencí a prakticky zničení dosavadních reformních snah Sobotkova vedení. Slabost jeho pozice naznačilo ponechání člena Haškovy skupiny Františka Chovance (nar. 1970) ve vedení strany i vlády v klíčové funkci statutárního místopředsedy. Vznikl prostor pro obtížně zastavitelný mocenský vzestup Babišova ANO a oslabení i působení poslední sociálně demokratické Sobotkovy vlády, kde působila (dnes zapřisáhle antibabišovská) Bělobrádkova KDU-ČSL.

Zpětný komentář autorů volební analýzy z r. 2018 olomouckých politologů Pavla Šamorína a Daniely Vašátkové-Ostré je pro skutečný vnitřní stav ČSSD věcně zdrcující: „Vrátíme-li se však k povolebním událostem roku 2013, veškerou racionální diskusi zastínil tzv. lánský puč, který je doposud interpretován z různých úhlů pohledu, nicméně důležité je i jeho mediální vyznění. Ještě před jeho odhalením předsednictvo strany nezařadilo do vyjednávacího týmu pro sestavení vlády Bohuslava Sobotku a vyzvalo jej, aby rezignoval na funkci předsedy. Po odhalení setkání vlivných členů ČSSD s Milošem Zemanem, které tajili a veřejnosti o něm lhali, se veřejné mínění postavilo na stranu předsedy sociální demokracie, což jej posílilo. Jednání M. Haška a spol. však paradoxně zabrzdilo veškeré snahy o racionální politickou analýzu výsledků voleb, respektive přinejmenším volební kampaně. Nejenže došlo k polarizaci strany, ale Michal Hašek, Zdeněk Škromach a další ztratili důvěru, která se v politice obnovuje velmi obtížně. Za normálních okolností by předseda strany a volební manažer nesli skutečně odpovědnost, která by mohla vést třeba až k jejich rezignaci. Kampaň skutečně nebyla vydařená, na druhé straně chybí analýza, jak intenzívně se do ní zapojily regiony, jak aktivní byly špičky ČSSD atd.“ Jinak řečeno pro přemíru mocenského handrkování širšího i užšího vedení ČSSD nezbyl čas na věcné reagování na bezprostřední vyvření vnitrostranické krize a zmatení či znechucení podstatné části tehdejšího sociálně demokratického voličstva (elektorátu). Ústup převážně i generačně vymezené vnitrostranické kvality byl i mocenským ústupem ČSSD, která se z hlediska občanské veřejnosti krajně neprofesionálně opakovaně prezentovala jako také zaměnitelná kmotrovská sešlost.

Sobotkova vláda a pád ČSSD do politické marginálnosti

Nástup Sobotkovy vlády byl – jako již po několikáté vlastně tradičně – doprovázen nástupem politických turistů („naplavenin“). Na klíčová místa se až příliš často dostávali lidé, které nikdo v odborném zázemí nebo v širším vnitrostranickém prostředí buď neznal, nebo o nichž v některých případech mohly panovat důvodné pochybnosti. Skutečnou potíží však nebylo až notorické zanedbávání doporučení ústředních odborných komisí vedením ČSSD nebo byť i elementární předpoklady některých nominantů pro práci v exekutivě z pohledu funkcí, které pak zastávali, ale nedostatek jejich znalosti vnitrostranického života. Nominace do funkcí se pro řadu těchto nominantů stávala podnětem pro vstup do ČSSD se zanedbáváním identity, idejí a programových dokumentů ČSSD. Z jednotlivostí a takto osvojovaných jedinců se stával někdy až dominantní trend, který ve výsledném tvaru rozmlžoval přesvědčivost ČSSD pro veřejnost i pro staré členy strany (od 5–10 let členství výše) a hlavně až radikálně opakovaně oslaboval jejich vliv na řízení a směřování strany.

A tak přesto, že Sobotkova vláda vykonala řadu užitečných počinů a v řadě ohledů nepochybně zanechala stopu, kterou bude s to náležitě zhodnotit až budoucnost minimálně střednědobá, v rozhodujících událostech zlomových let 2016–2017 se projevily – a to se vzrůstající silou – dlouhodobé slabiny českého sociálně demokratického hnutí. Projevovaly se poklesem osobnostní kvality některých členů ústředního vedení ČSSD (Marksová) nebo jejich stupňujícím se pracovním přetěžováním (Lubomír Zaorálek). Vládní rezorty obsazené sociálně demokratickými ministry navazovaly obtížně kontakty s navazujícími ústředními odbornými komisemi a v řadě případů docházelo k projevům pro stranu občas až sebevražedného dosahu. Přesné zmapování není možné; nepřímým indikátorem těchto tendencí jsou prokazatelné projevy sebeuzavírání se ústředního vedení, téměř neřízené platformy stranických krajských a komunálních politiků (Jiří Zimola), pokles vypovídací hodnoty zápisů z jednání ústředních, regionálních i okresních grémií o místních organizacích nemluvě. (Oslyšen zůstal dnes již letitý výrok Vladimíra Špidly o potřebě zpracovat odborně věcnou analýzu výsledků práce sociálně demokratických vlád.)

15. března 2014 se v prostorách odborářského hotelu a kongresového centra Olšanka v Praze-Žižkově konalo ve spolupráci vedení ČSSD a Masarykovy demokratické akademie otevřené všečlenské shromáždění k aktuálním otázkám programatiky v souvislosti s připravovaným (nebo alespoň proklamovaným) obnovením prací na základním (dlouhodobém) programu. Na doporučení ředitele Masarykovy demokratické akademie Vladimíra Špidly, plně podpořeném vedením strany, byla jako klíč pro účast použita osvědčená zkušenost sesterských západoevropských socialistických stran: přístup na jednání měl každý, kdo se k závazné účasti přihlásil před vyčerpáním kapacity kongresových prostor žižkovského hotelu Olšanka, kde se nakonec sešlo kolem 250 členů strany ze všech krajů České republiky. Jednání, podle zvolených témat rozdělené do několika sekcí, se obíralo aktuálními problémy vnitrostranického života. Výsledky, k nimž všečlenské setkání dospělo, však až na výjimky přes mnohá naléhání aktivní části vnitrostranické veřejnosti nebyly publikovány ani pro straníky. Aktivní část členů strany, často účastníků tohoto nebývale úspěšného podniku, se jich marně domáhala (tento horký brambor si mezi sebou vzájemně přehazovaly Masarykova demokratická akademie, která byla pověřena zpracováním jeho výsledků, a Sobotkovo vedení). Mluvit o jejich průniku do činnosti ústředního odborného zázemí či nižších stupňů stranické pyramidy by bylo za těchto okolností značně básnivou nadsázkou. Vnitrostranická programatická diskuse vlastně skončila dříve, než začala.

V červenci/září 2015–únoru 2016 proběhla usnesením vedení (politického grémia) ČSSD rozsáhlá rekonstrukce ústředního odborného zázemí (k 1. 7. s výjimkou předsedů ústředního odborného zázemí zaniklo členství všech členů ústředních odborných komisí; čtrnáct krajských odborných zázemí, Sociálně demokratické ženy, Mladí sociální demokraté, Klub seniorů a předsedové odborných komisí zpracovali i své personálně doložené nominace na členství v odborných komisích, o nichž v poslední instanci postupně rozhodovalo politické grémium; v historii strany tento čin nemá obdobu). Podle představ a záměru vedení ČSSD smyslem tohoto kroku bylo – údajně mělo být – zvýšení účinnosti a efektivity činnosti ústředního odborného zázemí (zejména ústředních odborných komisí). Fakticky to však znamenalo ochromení činnosti ústředního odborného zázemí v době, kdy se naopak měly soustředit všechny síly na práce na volebním a aktualizovaném střednědobém programu strany. Politické grémium, které tyto podklady projednávalo, nemělo ani čas, ani bližší podklady, ani technické možnosti pro náležité projednávání této lidsky i politicky nadmíru citlivé problematiky. Už vůbec nebylo s to alespoň ve zvlášť citlivých případech zvát k projednávání těchto aparátnických personálních subtilit předsedy a členy ústředních odborných komisí, jak ukládaly stanovy strany. Původní smysl tohoto kroku tedy nejenže nebyl naplněn, ale naopak bylo docíleno často právě opačně orientovaných výstupů provázených ztrapňováním předsedů ústředních odborných komisí neinformovaných o podrobnostech jednotlivých případů a odsouzených k tupému opakování blíže neohledatelného usnesení tohoto stranického také výkonného orgánu.

Obdobně dopadly i tak řečené kulaté stoly Masarykovy demokratické akademie, které probíhaly ve stejnou dobu. Jejich zaměření na hlavní programatické oblasti bylo nesporným kladem; potlačování předsedů ústředních odborných komisí i jejich členů-nečlenů naopak absurdně trapným nedostatkem. Po poměrně úspěšném pražském úvodu následovalo méně ozvučné pokračování za všeobecného údivu jejich organizátorů vytýkajících reprezentantům ústředního odborného zázemí jejich mimopražskou neúčast. Pochopitelně z těchto shromáždění či menších společností nebyly žádné výstupy. S dřívějším cyklem MLUVTE NÁM DO TOHO (či opomíjenými programovými konferencemi) nesnesly ani v náznaku srovnání. Kontraproduktivní bylo i jejich časové zařazení.

V říjnu 2015 vydal Poradní sbor Masarykovy demokratické akademie v přímém rozporu s usnesením Ústředního výkonného výboru z 5. září 2015 prohlášení STANOVISKO PORADNÍHO SBORU MASARYKOVY DEMOKRATICKÉ AKADEMIE (MDA) K POVINNÝM KVÓTÁM PŘEROZDĚLENÍ UPRCHLÍKŮ V EU. V dokumentu se mj. uvádí: „Nepovažujeme kvóty pro přerozdělení uprchlíků za nějaký diktát z Bruselu, který bychom měli odmítnout, ale za výraz společné solidarity, bez níž se nedokážeme s přívalem imigrantů vypořádat a společná Evropa tak skončí v troskách.“ V dalším textu sice signatáři připustili, že stanovisko vedení ČSSD (mj. ÚVV) i Sobotkovy vlády zdůrazňující potřebu společných akcí Bruselu i členských zemí EU proti nelegálním (protiprávním, podsvětným) převaděčům i ochraně vnějších hranic není pominutelné (avšak včetně náležité organizace azylového řízení bez „nějaké kriminalizace“), ale v závěru se znovu vrátilo k tehdejšímu stanovisku Evropské sociálně demokratické strany i Evropské komise a důrazně v očividném rozporu se stanoviskem ÚVV a Sobotkovy vlády upozornilo: „Nicméně je důležité, aby se také Česká republika aktivněji zapojila do imigrační strategie přijetím kvót. Přerozdělení uprchlíků mezi země EU v souladu s jejich možnostmi považujeme za součást takovéto společné politiky.“ Soudilo totiž, že se „Jedná o charakter ČSSD. Ta by se neměla vzdalovat rodině sociálních demokracií v Evropě.“ Co díky obdobným krokům a veřejně pronášeným výrokům naopak jasné nebylo, byl pro veřejné mínění skutečný postoj ČSSD k tomuto urgentnímu široce diskutovanému problému.

Na začátku roku 2016 si ČSSD dala zpracovat kvalitativní studii své pověsti (dobrého jména, image) České strany sociálně demokratické; tj. reflexi strany ve vnímání její sympatizantské nebo potenciálně sympatizantské části veřejnosti. Závěrečná zpráva obsahovala řadu zjištěných závažných skutečností. Zatímco Bohuslav Sobotka byl vnímán jako spojovatel (integrátor, mediátor) vlády, Andrej Babiš slynul jako její budovatel (v jeho invenční mediální sebeprezentaci garant ekonomického růstu, řešitel korupčních kauz, nositel zásluh o pronikavé snížení nezaměstnanosti a zlepšení výběru daní, tj. realizátor řady hlavních programových bodů ČSSD). Celkově však byl Sobotka vnímán jako slabý vůdce (lídr). Hlavní slogan hnutí ANO 2011 „Stát jako firma“ byl většinou této části elektorátu přijat jako prokázaný fakt. Prakticky vůbec nebyla stranou využita přímá komunikace s lidmi; vedle organizační nenápaditosti s tím úzce souvisela mediální nevýraznost většiny sociálně demokratických ministrů a ministryň. Autoři závěrečné zprávy proto doporučovali jako alternativu vyhledání nevšedních mladých tváří a jejich spojení zejména se sociálními tématy. Obhajobu svých stanovisek měla ČSSD nahradit koncipováním a prezentováním vlastních věcných řešení; tato zásada se měla stát pravidlem, které mělo být závazné pro všechny komunikanty reprezentující ČSSD (to ovšem předpokládalo – nikoliv vylučovalo – někdejší zemanovský a špidlovský věcný dialog vedení s ústředním odborným zázemím). Vůbec celková tónina prezentace úspěchů vlády měla být co „nejdurovější“ a nejsebevědomější; tento prvek vztahovali Pavel Šaradín a Daniela Vašátková-Ostrá zejména na mediální prezentace ministerstev práce a sociálních věcí a průmyslu a obchodu. Faktický vývoj však šel jinudy: zatímco v první polovině r. 2016 se preference strany přibližovaly babišovcům, v druhé polovině roku prodělaly vývoj právě opačný. Dalším katalyzátorem tohoto autodegradačního zvratu se stala Chovancova (sociálně demokratického ministra vnitra) ne zcela připravená a na veřejnost spíše chaoticky působící reorganizace české státní kriminální policie (útvaru pro stíhání organizovaného zločinu).

Sebeuzavírání se Sobotkova vedení se v posledních měsících jeho působení projevovalo faktickou bezradností v rozvíjení jak ideového základu, tak praktické politiky jako takové. Namísto odborného zázemí nastupovali datem narození mladí lidé, jejichž hlavním privilegiem byla určitá ne zcela strávená zkušenost se studiem na vysokých školách starých členských zemí Evropské unie či mnohem vzácněji USA a hlavním pojivem s ČSSD zpravidla dobře placené místo často mimo služební pořadí v ústřední či krajské i mimostranické exekutivě. Projevovalo se to také při přípravě volebního programu faktickým obcházením ústředních odborných komisí a často přímým ignorováním jejich výstupů. Místopředsedkyně Michaela Marksová (nar. 1969) byla plně zaměstnána výkonem své ministerské funkce a na ústřední odborné zázemí, jehož řízením byla pověřena, jí nezbýval čas a občas i schopnosti. Lubomír Zaorálek byl sice nepoměrně erudovanější, ale mladé okolí, s nímž spolupracoval, se vyznačovalo neznalostí vnitrostranického prostředí, často diletantským chováním vůči ústřednímu odbornému zázemí a značný čas si vyžádalo i plnění absurdního usnesení předsednictva strany o časově neupřesněném pozastavení činnosti ústředního odborného zázemí. To u jeho členů vyvolávalo skepsi, která často přerůstala k nesouhlasu a stupňujícímu se odstupu vůči vrcholovým výkonným orgánům a představitelům ČSSD.

Tyto trendy prostupovaly i nižší – krajskou a okresní úroveň – a vedly spolu s korupčními aférámi (David Rath, Jiří Rozbořil) k výraznému neúspěchu v krajských volbách na podzim 2016 (v r. 2012 24 %, v r. 2016 15 % hlasů). Autoři zatím poslední volební analýzy Pavel Šaradín a Daniela Všetečková-Ostrá k tomu varovně dodali: „Regiony nebyly dostatečně pevně přesvědčeny o vhodnosti ústřední kampaně, nelibě nesly její centralizovanou podobu a omezení svého vlastního manévrovacího prostoru. Aby mohl být potenciál kampaně zcela využit, musela existovat symbióza krajů s centrálou. Jinak řečeno: respektování jisté míry centralizace ze strany regionů, a naopak větší pochopení centra pro specifika v jednotlivých krajích. Tzn. centrální kampaň vedená na posílení celkového obrazu značky ČSSD, regionální kampaně zaměřené na programové priority v jednotlivých krajích.“ Ještě didaktičtěji a varovněji vyznívalo další upozornění obou politologů pro volební týmy budoucnosti: „Pokud se najímají externí dodavatelé služeb zejména v oblasti PR, sociálních sítí a politické komunikace obecně, vždy průběžně vyhodnocujte jejich výsledky. A to lidmi, kteří jsou v daných oblastech odborně způsobilí. Může dojít jednak ke zvýšení efektivity, jednak k úspoře peněz. Pokud strana investuje do vlastního kvalitního odborného zázemí, značná část těchto nákladů odpadne.“ Obdobně dopadly i volby senátorské (14 % hlasů, 9 postupujících, 2 mandáty ze 27 obvodů, v nichž se volilo).

Sílící marnost strany, která byla nucena po krajských volbách na jaře 2016 sáhnout k propouštění a snižování platů zaměstnanců (pracovníků) ČSSD, podtrhla na konci roku jiná obtížně vykladatelná událost. Ve dnech 1.–3. prosince 2016 se v Kongresovém centru (někdejším Paláci kultury) konalo jednání exekutivy evropské sociální demokracie (PSE). Přenos této informace – od data sjezdu PSE v Praze v r. 2009 nejvýznamnější – nebyl Lidový dům schopen zvládnout ani do blízkých organizací (zájmových složek) a ústředního odborného zázemí o členech předsednictva strany nemluvě. K odpovědnosti za tuto tehdy zejména mediální ostudu se nikdo z politického grémia pro jistotu nehlásil.

Předchozí části:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.