Historik Jiří Malínský načrtává historický portrét kontroverzní osobnosti generála A. Vlasova.
Letitá šmouha
Připomínání Pražského povstání – výročí osvobození – , Praha plná šeříků, radostí a veselím svých obyvatel, neméně rozradostnělými vojáky Rudé armády i příslušníky druhého odboje, kteří se tehdy ještě nerozlišovali na pravé a levé, komunisty a nekomunisty, demokraty a nedemokraty, ale na antifašisty a vlastizrádce-kolaboranty-fašisty, neslo od prvních okamžiků svůj stín. Provázel osvoboditele Prahy maršála Koněva, generály Leljušenka a Rybalka, sovětského velvyslance Zorina, ale i členy Fierlingerovy vlády a vedení vedoucího orgánu Českého květnového povstání České národní rady. Stín Buňačenkovy 1. divize Ruské osvobozenecké armády generálporučíka Andreje Andrejeviče Vlasova.
Závěrečný díl další filmové trilogie režiséra národního umělce Otakara Vávry, věnovaný historii druhého odboje, náběh na filmovou apoteózu Osvobození Prahy, neuspěl: schizofrenie předlistopadové fikce druhého odboje právě tady faktově a eticky křičela nejvíc. Razura, kolem které se mlčelo několik desetiletí, případně mluvilo o kolaboraci vlasovců s nacisty, klouzala po povrchu stejně jako polistopadová poněkud jednostranná heroizace tzv. Ruské osvobozenecké armády. Otevření ruských archivů prezidentem Jelcinem i badatelské cesty některých českých historiků do Ruské federace zjednaly v této věci průchod dosažitelné vědecké pravdě, který se především vyznačuje byť ne úplným průnikem do dobové vlasovovské každodennosti.
Životopis z rychlíku
Kdo vlastně Andrej Andrejevič Vlasov byl? Odkud pocházel? Patřil k dětské generaci první světové i následné ruské občanské války. Zažil všechny čtyři ruské revoluce: v případě té první byl malým klukem z mateřské školky; ta druhá i následná třetí ho zastihly jako reprezentanta generace bezprizorných (generace sirotků); ve čtvrté dosáhl mládežnického věku a mohl být jedním z jejích řadových účastníků. Právě tento přechod z rodící se podmínečné stolypinské prosperity posledních let ruské romanovské monarchie do sociálně vypjaté a drásavé válečné atmosféry první světové a občanské války byl dominantním znakem vlasovovské generace a formoval rozhodným způsobem její vnímání hodnot.
Narodil se v selské (mužické) rodině ve vsi Lomakino v nižněnovgorodské gubernii 1. září 1901. Jediná možnost, jak se vymknout truchlivému životu na tehdejší ruské vesnici, bylo studium v kněžském semináři; jeho základním předpokladem byla vůle a inteligence; oboje osud tomuto chudému selskému synovi nadělil v míře více než dostatečné. Třetí ruská (Velká říjnová socialistická) revoluce otevřela před jinochem nebývalé možnosti. Od jara 1919 bojoval v Rudé armádě (byl odveden) mj. proti pro leninské bolševiky nejnebezpečnějšímu bílému Děnikinově vojsku. Během několika měsíců absolvoval důstojnickou školu a stal se velitelem čety v 2. donské divizi. V roce 1920 pokračoval na Krymu proti Wrangelově armádě už jako velitel roty. Když byla Rudá armáda po občanské válce demilitarizována (z 6 milionů se zmenšila na 600 000 vojáků), byl mezi těmi, kterým se v poválečném rozvratu sovětského Ruska uniforma stala životním posláním a ve zpustošené zemi i kýženou sociální jistotou.
Od roku 1924 působil jako velitel plukovní školy, od r. 1928 jako velitel praporu. Po kratším intermezzu pedagoga v zeleném v Leningradě absolvoval v Moskvě s vyznamenáním kurs pro učitele taktiky. V Leningradě, kam se vrátil, se stal zástupcem náčelníka učebního oddělení (současně mu bylo nabídnuto členství ve VKS – byl přijat r. 1930) a postupně i místo na velitelství Leningradského vojenského okruhu. Roku 1935 byla zjištěna jeho další vzácná vlastnost: urychlená náprava kolektivních vojenských nedostatků. Postupně v druhé polovině třicátých let působil v několika problematických vojenských útvarech na úrovni pluku a z podprůměrných vojáků vychoval elitu Rudé armády. Posléze byl povýšen na náčelníka štábu 72. divize.
Tady ho zastihla zpráva o tragédii jednoho z prvních maršálů Rudé armády Michaila Nikolajeviče Tuchačevského (1893–1937). Byla pro něj zdrcující. Tuchačevskij, slynoucí pověstí jednoho z nejschopnějších stratégů Rudé armády, jako velitel Leningradského vojenského okruhu patřil k přívržencům vedoucího funkcionáře leningradské komunistické organizace Sergeje Mironoviče Kirova-Kostrikova (1886–1934), stoupence politiky dobového vnitroruského usmíření. Byl to jednotící znak dobových komunistů-leninců. Stalin sílící skupinu svých potenciálních odpůrců likvidoval použitím takémetod válečného komunismu občanské války. Po Kirovově zavraždění následovalo odstranění vlivného, celoruskému smíření nakloněného nekomunisty spisovatele Maxima Gorkého (1868–1936).
Gorkého nepřirozená smrt spustila vražedné soukolí moskevských procesů. Likvidací vedoucích osobností leninských bolševiků se postupně přešlo k velitelskému sboru Rudé armády. Pozornost se soustředila i na Tuchačevského. Byl totiž navíc nechtěně poznamenán Heydrichovým úkladem proti SSSR. V létě 1937 se Tuchačevského osud naplnil. V posledním slově parodie na soudní proces maršál zdůraznil: „A tak, občané soudci, včetně tebe, Ulrichu, a tebe, Šapošnikove, a tebe, Bljuchere, chci abyste věděli, že vy i my zde na lavici obžalovaných se pohybujeme v kruhu viny. Dívat se na tohle všechno a zůstat zticha – to je zločin. A my jsme všechna ta léta přihlíželi a zůstali zticha. Za tohle vy a my všichni zasluhujeme být zastřeleni.“
Strach svíral i Vlasova; jeho starší bratr Ivan byl bolševiky zastřelen r. 1919. Nebylo divu: obětmi čistek stalinského řádění byli tři z pěti maršálů, všichni velitelé vojsk a rad vojenských okruhů (zhruba úroveň armádních sborů až armád) a sborů, většina velitelů divizí a brigád, polovina velitelů pluků. A s nimi vojenští pedagogové, vědci, vynálezci, konstruktéři; celkem šlo o 40 000 obětí a úder na úrovni drtivě prohrané války. (Jedním z nejhorlivějších udavačů byl neblaze proslulý Stalinův muž pro špinavou práci L. Z. Mechlis). Platilo to nejen pro Tuchačevského, ale i Vasilije Konstantinoviče Bljuchera (1890–1938), jehož Vlasov osobně znal z vojenské akademie a jeho fotografii měl ve své kanceláři.
Vrcholy kariéry v Rudé armádě
Na jaře 1938 byl povýšen na plukovníka a posléze zařazen do čtyřicetičlenné skupiny vojenských poradců nápomocných Čankajškovi a Mao Ce-tungovi. Pod pseudonymem Volkov přednášel na vojenské akademii v Čunkingu. Účastnil se i vojenských akcí. V listopadu 1939 byl povolán do SSSR; při recepci na rozloučenou obdržel od Čankajška nejvyšší dobové čínské vyznamenání Řád zlatého draka. Návrat do vlasti nebyl v žádném případě triumfem; naopak se i s ním nakládalo jako s potenciálně podezřelým. Znovu však osvědčil své velitelské schopnosti: v krátké době změnil neblaze proslulou 99. střeleckou (pěší) divizi ve spolehlivý zdatný vojenský útvar. V červnu 1940 byl povýšen na generálmajora. V lednu 1941 se stal velitelem IV. mechanizovaného armádního sboru ve Lvově a k 23. výročí vzniku Rudé armády mu byl udělen Leninův řád.
Po vypuknutí rusko–německé války se účastnil bojů ve směru na Kyjev a sdílel fatální nepřipravenost vojska na válku, která byla důsledkem mj. již zmíněné vražedné akce druhé poloviny třicátých let a ignorace potřebných zbrojních i organizačních změn v uspořádání Rudé armády. Měl štěstí: podařilo se mu uniknout z kyjevského kotle s pověstí zdatného bojovníka.
V další části prvního období Velké vlastenecké války bojoval na středním úseku fronty, který směřoval k Moskvě. Setkal se tehdy osobně se Stalinem, Berijou, Žukovem a Malenkovem. Jako čerstvě jmenovaný velitel 20. armády byl vhozen do jámy lvové (bylo mu přiděleno neuvěřitelných 15 tanků). V polovině listopadu 1941 se dostal do epicentra německé ofenzívy. Na přelomu listopadu a prosince jednotky wehrmachtu pronikly až 30 km k Moskvě. V rozhodný moment předešla Vlasovova armáda německý útok na svém úseku, rozrazila německou linii a na několik dnů zastavila nacistický postup. 5. prosince 1941 generál využil nahodilého objevení sibiřské divize na svém úseku a zcela zastavil německý útok. Za cenu dalšího rizika v protiútoku dále pokračoval a strhl s sebou armády dalších front (frontů). 20. armáda pokračovala v postupu a 10. ledna 1942 změnila německou obranu v úprk, který nesmyslně u Rževa zbrzdil Stalin. Vlasovova XX. armáda byla nacisty zastavena u města Gžatsk (dnes Gagarin) 180 km západně od Moskvy.
Vlasov se stal spoluhrdinou moskevské operace a byl vyznamenán Řádem rudého praporu. 24. ledna 1942 byl povýšen na generálporučíka. Zdá se, že generál byl produktem své doby, ale disponibilní prameny nedávají v tomto ohledu možnost úplného pohledu-vhledu. Reportážní dobové portréty ruského válečného dopisovatele spisovatele Ilji Erenburga (1891–1967) a francouzské novinářky a spisovatelky Ève Curie (1904–2007), dcery polskofrancouzské fyzičky Marie Sklodowské-Curie, členky de Gaullových Svobodných Francouzů, podávají v tomto ohledu značně odlišný, dobovou propagandou nepoznamenaný pohled.
Ilustrační foto: Narodowe Archiwum Cyfrowe, Public domain, via Wikimedia Commons