Jan Zeman ve svém článku hledá příčiny a kořeny současné energetické krize v České republice.          

V roce 1989 měla někdejší Československá socialistická republika rozvinutý, značně odolný energetický sektor včetně silného energetického strojírenství, schopného vyrábět i atomové elektrárny. Vzhledem ke konkrétním přírodním podmínkám nešlo o energetiku soběstačnou, rozhodující část spotřeby ropy a zemního plynu musela dovážet, a to v přepočtu na získanou energii v mnohem větším rozsahu, než činil její vývoz uhlí a elektřiny. Vážné byly negativní dopady zejména těžby uhlí a jeho spalování v neodsířených elektrárnách a teplárnách na životní prostředí. Nedostatečný byl též tlak na úspory paliv a energie.

To je ale minulost. Vzniká otázka, jak jsme se od této velmi silné energetiky dostaly do současné hluboké energetické krize. Etap byla řada. Pokusím se zachytit ty hlavní:

• Prohlášení čtyřiceti let budování socialismu za dobu temna a nástup obrazoborců.
• Tažení ekologů českých i zahraničních proti výstavbě jaderných elektráren.
• Klausovská transformace, ignorující rozsáhlá specifika energetiky.
• Takřka všeobecná ignorace potřeby razantních úspor paliv a energie v ČR.
• Přijímání směrnic v rámci naší údajné cesty do Evropy (Evropské unie).
• Vyděračství ze strany USA.
• Energiewende, Zelená dohoda pro Evropu a nemohoucnost české vlády v roce 2022.

Ochromení výstavby jaderných elektráren

Výše uvedené dobře charakterizuje tabulka č. 1: Plánované zprovozňování jaderných elektráren v ČSSR.

Zpoždění ve výstavbě nových bloků atomových elektráren dosáhlo v ČR a v SR po roce 1989 obrovských rozměrů a některé plánované atomové elektrárny podle všeho nebudou postaveny vůbec. ČR by měla děkovat ministru Grégrovi, že silou své železné vůle dotáhl výstavbu prvních dvou bloků atomové elektrárny Temelín až do jejich zprovoznění. Jinak by na tom byla ČR zle i v elektroenergetice.

Dopady takové politiky na úspory paliv a energie netřeba zdůrazňovat. Přepočet na stabilitu klimatu ukazuje tabulka č. 2: Jaderné elektrárny a snižování emisí CO2 v ČR v letech 1990-2018.

Stávající atomové elektrárny v ČR Dukovany a Temelín svou výrobou elektřiny odvrátily v letech 1990-2018 asi 612 mil. tun oxidu uhličitého (CO₂), pokud vezmeme v úvahu jako alternativu uhelné elektrárny, v menším rozsahu doplněné zemním plynem. Takový model je v ČR reálný. K tomu musíme připočítat jadernými elektrárnami odvrácené emise CO₂ na Slovensku a odvrácené emise dalších skleníkových plynů.

Od emisní náročnosti uhelných elektráren společnosti ČEZ lze odvodit, že blokování výstavby jaderných elektráren způsobilo v letech 1990-2019 v ČR a v SR vyšší emise CO2 asi o 800 mil. tun. Připočítám-li předčasné zavření Jaslovských Bohunic I, jde o 869 mil. tun CO₂. Jak se na tom podílí polistopadoví obrazoborci, protijaderní ekologové, ekonomičtí liberálové, u předčasného zavření Jaslovských Bohunic i nekompetentní vedení Evropská unie (EU) a v posledních deseti letech i intriky a vydírání Spojenými státy americkými (USA), se můžeme jen dohadovat.

Nevyužívání jejich tepla k vytápění znamená do roku 2018 asi 194 mil. t emisí CO₂ navíc. Nevyužívání tepla kondenzačních elektráren a zpoždění výstavby spalovny odpadů v Praze Malešicích obnáší dalších asi 8 mil. t emisí CO₂.

Výstavba jaderných elektráren by i za socialismu měla určité zpoždění. V ČSSR měla zpoždění výstavba Jaslovských Bohunic (naše první průmyslová atomová elektrárna), ne však Dukovan. Ty byly dokončeny včas a kvalitně. Dodnes patří do pětiny nejbezpečnějších a nejspolehlivějších atomových elektráren světa. Československé ekonomice v roce 1989 rozhodně nehrozil kolaps, jak tvrdí apologeti nového režimu. Když vezmu možné průměrné zpoždění výstavby a zprovoznění nových jaderných elektráren dva roky, činily by zbytečné emise v důsledku ochromení výstavby atomových elektráren v ČR a v SR „jen“ 701,5 mil. tun emisí CO2. Navíc by nedošlo k předčasnému zavření Jaslovských Bohunic.

Elektrárna Dukovany měla vytápět Brno, ale nevytápí. Projekt výstavby horkovodu do Brna byl v roce 1989 na rýsovacích prknech projektantů, ale obrazoborci vedení některými ekology jej po převratu smetli ze stolu. Že by mělo Brno málo znečištěné ovzduší? Při 6 626 113 tunách emisí CO₂ za rok jde v letech 1993-2019 navíc o asi 106 mil. tun.

Elektrárna Temelín měla vytápět České Budějovice, Písek, Strakonice a Tábor. Místo toho je od roku 2009 vytápí malý Týn nad Vltavou. Zpoždění zprovozňování Temelína a nerealizace uvedených horkovodů obnáší asi 932 790 tun emisí CO₂ za rok. Za 23 let to je asi 21 454 170 tun navíc. Nedávno začala výstavba horkovodu z Temelína do Českých Budějovic s uvedením do provozu koncem roku 2021. Město má ale zásobovat jen asi z 50 % jeho potřeb. Projekt bankrotem realizátora nabral tři roky zpoždění.

Teplárna Karviná měla být nahrazena teplem z Elektrárny Dětmarovice. Teplo z Elektrárny Kolín mělo být nahrazeno z Elektrárny Chvaletice. Parovod byl v roce 1989 rozestavěn.

Všechny výše uvedené podniky se ale privatizací dostaly mimo ČEZ a noví majitelé usoudili, že teplo z kondenzačních elektráren nepotřebují, čert vem kapsu spotřebitelů, silně znečištěné ovzduší a klima. Opuštěný parovod z Chvaletic do Kolína nakonec rozkradli zloději. Za léta 1992-2018 jde u Elektrárny Kolín asi o 4 625 000 tun emisí CO₂ navíc. O kolik se zvýšily emise Teplárny Karviná, při absenci solidních podkladů si netroufám soudit.

Zpoždění výstavby mělnického horkovodu do Prahy o čtyři roky znamenalo mimo jiné navíc asi 4 220 680 tun emisí CO2. Nekalkuluji čtyřleté zpoždění odvrácení emisí následným rozšířením vytápění mělnickým horkovodem na Jižní Město, Modřany, Komořany, Vysočany, Palmovka, Holešovice… nad rámce původního projektu.

Terčem obstrukcí některých ekologů byly také spalovny odpadu. Rozestavěná Spalovna Praha Malešice měla šestileté zpoždění. Tři roky dám na zajištění přísnějších emisních norem, tři roky na obstrukce. V roce 2012 pálením necelých 300 000 tun tuhých komunálních odpadů odvrátila emise CO2 ve výši asi 245 673 tun. Tolik emisí CO2 by vzniklo při alternativním spalování uhlí. Za tři roky může jít o 737 020 tun emisí oxidu uhličitého, dále o 54 tun tuhých emisí, 1125 tun emisí oxidu siřičitého, 1152 tun emisí oxidu dusíku, 132 tun emisí oxidu uhelnatého a 50 tun emisí těkavých organických látek. Reálně by emisí bylo odvráceno víc, protože v roce 2012 bylo spalování proti letům 1994-97 emisně šetrnější a protože se také odvrátily nemalé emise metanu na spalovnou odvrácených skládkách odpadu.

Spalovna komunálních odpadů Chotíkov u Plzně byla postavena a zprovozněna přes četné obstrukce některých ekologů. Jak hodně ji zpozdili a jaký to mělo dopad na emise skleníkových plynů, netroufám si odhadnout. Jisté je, že další spalovny odpadu nebyly z obavy o obstrukce ekologů realizovány.

ČR významně zvýšila emise skleníkových plynů také svou zběsilou prosilniční (a proleteckou) dopravní politikou. Zbytečná silniční doprava (jednak doprava, která by nemusela být, jednak doprava po silnici místo po železnici) obnáší za léta 1990-2019 asi 145 mil. t přímých emisí CO₂. Vezmu-li za základ rok 1990 s emisemi z motorové dopravy ve výši necelých deseti milionů tun CO₂, pak v letech 1991-2018 činily tyto emise přes všechna technická zlepšení letadel, aut a silnic asi 15,5 mil. tun. Pokud jen polovinu toho připočtu na vrub špatné dopravní a další politiky (jde o vytváření zbytečné dopravy nekomplexní výstavbou a o zbytečný přesun přepravních toků z kolejové na silniční dopravu), pak zvýšení emisí CO₂ z dopravy v letech 1991-2019 činí asi 77,5 mil. tun. Mám za to, že se ČR ani SR zde nemá čím chlubit. Domorodci z tonoucích kokosových a dalších ostrovů nám za to rozhodně nepoděkují.

Dopady klausovské transformace

Pozitivní dopady ekologické transformace, tj. stanovení územních limitů těžby uhlí, přijetí nového zákona o ochraně ovzduší a zákona o odpadech jsou zřejmé. Samotné zásadní problémy v rozvoji energetiky nevytvořily. Naopak, za cenu jistých nákladů vedly k omezení enormní výše ekologických škod. Naopak nekvalitní byla novelizace horní legislativy

Pozitivní bylo zavedení možnosti reverzního chodu plynovodu Bratrství, postavení ropovodu Ingolstadt (1996) a propojení elektroenergetické soustavy ČR se soustavou EU k omezení zranitelnosti z titulu závislosti na jednom dodavateli a zejména v případě elektrorozvodné soustavy k usnadnění obchodu s přebytky elektrické energie.

Složitější to je se zavíráním uhelných dolů a starých bloků uhelných elektráren. Dočasný přebytek uhlí vedl k zavírání dolů pro ztrátovost. Šlo o značně kontroverzní řešení. Důl je vysoká dlouhodobá investice jak na realizaci, tak z hlediska návratnosti. Jednou zavřený důl se obtížně znovu otvírá. Vždy to stojí hodně peněz. Neméně závažné jsou sociálně devastující účinky zavírání dolů na příslušné regiony.

V elektroenergetice nebylo chybou ani tak zavírání starých uhelných elektráren jako nestavění nových kapacit, a to jak pod tlakem některých ekologů, tak pod tlakem klausovské transformace, po roce 2000 i pod tlakem špatných směrnic EU, časem i s přispěním rostoucí neschopnosti velké investiční celky realizovat.

Tlak klausovské transformace byl dvojí: mimo vlastní palivoenergetický komplex způsobil rozsáhlou destrukci průmyslové výroby a tím i zdání nadbytku paliv a energie. Podstatně závažnější byl dopad ve vlastním palivoenergetickém komplexu.

S výjimkou odbourání dotací na paliva a energii a v letech 1997-98 i odstranění tzv. nepřímých křížových dotací cen zemního plynu a elektřiny působila klausovská transformace zásadní problémy. Transformace státních podniků palivoenergetického komplexu na akciové společnosti vedlo k obnově ziskové motivace a nejednou i k rozsáhlému propouštění a ke stimulaci poškozování životního prostředí, viz opakované pokusy o prolomení územních limitů těžby. Následovala částečná i úplná privatizace mnohých těchto firem, v případě OKD za zjevně skandálních podmínek. Privatizovaly se zisky, nacionalizovaly ztráty.

Oddělení tranzitních soustav rozvodu elektřiny a zemního plynu od krajských distribučních firem vzhledem k jejich přirozenému monopolu postrádalo smysl, leč žádala ji EU. Ještě nesmyslnější byla jejich částečná nebo úplná privatizace z rozhodnutí domácích diletantů.

Oddělení tepláren od elektrárenské společnosti ČEZ způsobilo, že až na 1-2 výjimky nedošlo k využití tepla kondenzačních elektráren k vytápění a tím i ke značnému podvázání úspor paliv a energie (viz shora uvedené). Transformace původně státních podniků na akciové společnosti a následná částečná či úplná privatizace mnohých vedla k zásadnímu oslabení vlivu státu na rozvoj palivoenergetického komplexu.

Dočasný nadbytek elektrické energie vedl v 90. letech k podivné kampani za údajně ekologicky šetrné vytápění elektřinou, přestože jde z hlediska komplexní energetické náročnosti o nejnáročnější druh vytápění. Navíc po zásadním zdražení elektřiny se dostalo mnoho občanů, kteří přešli na elektrické vytápění, do problémů toto vytápění ufinancovat. Ekologizace vytápění neprobíhala přednostní podporou rozvoje centralizovaného vytápění, jak žádal zdravý rozum i kritéria efektivnosti, ale plynofikací. Únosné ceny zemního plynu ale stát nebyl s to garantovat zvláště poté, co v roce 2001 zcela nesmyslně privatizoval plynárenství. Případy, kdy se poskytly mnohem vyšší dotace na plynofikaci při odmítnutí mnohem nižších dotací na připojení se k centralizovanému vytápění, nevyžadují komentář. Přístup k centralizovanému vytápění jako k nechtěnému dítěti socialismu a jeho postupné osekávání byl chybný, leč ekologové zde vesměs mlčeli.

Razantní úspory paliv a energie vesměs odmítali ekonomové i energetici. Ani ekologové zde nevyvíjeli větší aktivity. Naopak podporovali mnohé mechanismy, tyto úspory podvazující. Náhrada nehospodárných parovodních rozvodných systémů horkovodními tak postupovala pomalu. Podobně to vypadalo v řadě jiných oblastí. Větší racionalizaci spotřeby paliv a energie činili jen podnikatelé s cílem snížit náklady. Proti působil značný růst průmyslové výroby. Specializace ČR na výrobu aut vyvolávala rozsáhlou spotřebu paliv a energie v dopravě. Je ale pravda, že někdo ty auta musí vyrábět a ČR, Slovensko a Slovinsko se zde staly premianty.

Program zateplování budov se rozjel až v roce 2010. Jeho hlavním finančním zdrojem byl obchod s povolenkami na emise CO₂, který vedení EU nastavilo tak špatně, že ČR spadaly do klína značné peníze, aniž by se muselo hnout prstem. Tyto peníze prakticky nešlo jinak utratit.

Přijímání směrnic Evropské unie

Prosazení nasměrování České republiky na vstup do Evropské unie mělo pro rozvoj palivo energetického komplexu ČR výrazné negativní dopady. Jde zejména o tyto skupiny směrnic EU:

• Směrnice o trhu s elektřinou,
• Směrnice o podpoře obnovitelným zdrojům energie,
• Směrnice o podpoře biopaliv,
• Směrnice o obchodu s povolenkami na emise oxidu uhličitého,
• Směrnice o liberalizaci železniční dopravy.

Tyto směrnice působí v souhrnu a zesilují svá negativa. Zvláště, když podle směrnice o podpoře obnovitelných zdrojů energie jsou tyto podporovány natolik, že klasické zdroje na fosilní a jaderná paliva mají smůlu a nemá smysl do nich investovat. Jinak řečeno, stávající zdroje postupně dožívají a jejich dostatečná náhrada obnovitelnými zdroji je v nedohlednu.

Výsledkem jsou rozsáhlé tunely, přičemž ten český, převážně fotovoltaický byl i v rámci EU rekordní. Jeho hlavním architektem byl tehdejší předseda Strany zelených a ministr životního prostředí Martin Bursík. Znamenal v úhrnu tunel do veřejných rozpočtů ve výši 400 – 1 000 miliard korun bez většího užitku pro ochranu životního prostředí, klimatu a energetiku. Naopak, rozvoj perspektivních obnovitelných zdrojů energie těžce zkompromitoval.

Tak jako se V. Klaus na někdejší socialistickou ekonomii díval jako na konfiskát, kterého se musíme co nejrychleji zbavit prakticky ta jakoukoliv cenu, tak evropští byrokraté s podporou ekologů přistupovali k tradiční velké energetice a s její náhradou si nedělali těžkou hlavu.

Prvním problémem byla neschopnost počítat komplexní energetickou náročnost svých „energetických manévrů“. Jinak by mnohá řešení, která v úhrnu zvyšují celkovou spotřebu paliv a energie, nemohla být přijata. Kromě elektrického vytápění sem patří úsilí o vodíkovou ekonomiku, elektromobilitu apod. Do velkého diletantství patří i podpora výroby biopaliv (údajně ekologických) a bezhlavá podpora solární a větrné energetiky, přestože dlouho byla hluboce ztrátová. Prý to musí být efektivní a pokud snad není, tak vytvoříme takové ekonomické podmínky, že to efektivní bude (myšleno povolenky na emise CO₂).

Podivné je popírání zákonů fyziky v rámci zavádění trhu s elektřinou. Elektřina je tok elektronů, který teče z místa jejich nadbytku do místa jejich nedostatku. Tento fyzikální jev byl a je dobře známý. To ale nebránilo neumětelům z vedení EU pod tlakem ekonomických neoliberálů a pravicových ekologů prosazovat tzv. trh s elektřinou a klást si ho jako podmínku pro vstup zájemců o členství v EU do organizace. V ČR jeho přijetí odmítala pouze KSČM.

Elektrony samozřejmě nemohou téci v rozvodech proti sobě, jak si byrokraté v Bruselu podle spekulací na trhu s elektřinou představují. Zásadní problém je, že mezi výrobce a spotřebitele vstupuje obchodník či spíš spekulant, který jednak tyje na úkor společnosti, ale hlavně chaotickým spekulačním rozhodováním rozvrací rozvoj elektrizační soustavy. Zajímá ho jen okamžitý zisk, přitom velké investice do rozvoje energetiky jsou rentabilní jen dlouhodobě. Nízké ceny elektřiny ochromují rozvoj elektroenergetiky. Bez jejího spolehlivého fungování ale moderní společnost není s to efektivně existovat.

Obnovitelné zdroje energie jsou různé a mají velmi rozdílné parametry. Biopaliva, zejména ta pěstovaná na zemědělské půdě, mají charakter spalování potravin, tj. prohlubování hladu ve světě, dále ničení tropických lesů (pro pěstování palmy olejné), stimulace eroze půdy (kukuřice na bioplyn), nadměrné chemizace zemědělství (řepka na bionaftu) ad. Tato perverze byla povýšena na veřejný zájem. Vodní energie je vítaná, ale její získávání je provázeno rozsáhlým ničením vodních poměrů a možnosti jejího získávání jsou zpravidla omezené a vyčerpané, klasicky v ČR na asi 3 % vyrobené elektřiny. Větrná energie je nejvíc nepravidelně vyrábějící zdroj elektřiny s řadou vážných a nejasných dopadů, přesto je bezhlavě podporována. Využívání energie Slunce se dnes jeví jako perspektivní, a to jak pro ohřev vody (dnes už je rentabilní), tak pro výrobu elektřiny (zatím rentabilní jen za podmínky, že výrobce ji sám také spotřebuje). Získávání energie ze Slunce je ale nepravidelné, nulové v noci, nejvyšší v červnu, nejnižší v prosinci, přitom potřeby spotřebitelů jsou odlišné v čase a elektřina je prakticky neskladovatelná. Řešit to mají akumulátory elektřiny. Zaznamenávají sice velký rozvoj, ale mohou pomoc vyrovnat rozdíly mezi výrobou a spotřebou elektřiny v relaci „den a noc“ v malém, ale rozhodně ne ve velkém mezi létem a zimou. Přinejmenším v podmínkách ČR jsou nejasné možnosti efektivního využívání tepla zemského nitra.

Obchod s povolenkami na emise CO₂ je spekulativní nástroj, rozvracející velké emitenty oxidu uhličitého. S rozumnou politikou nesouvisí, a to nejen proto, že ignoruje jiné druhy skleníkových plynů, střední a malé zdroje emisí CO₂ a že ho většina světa právem ignoruje. Přesto byl vedením EU členským státům EU vnucen. Zatímco vzhledem k hrubě chybnému nastavení na něm ČR léta vydělávala, aniž by musela hnout prstem. V roce 2022 se ale stal velkým destruktorem nejen energetiky ČR.

Směrnice o liberalizaci železniční dopravy její rozvoj rozvrací, přestože představuje základ energeticky a ekologicky šetrné dopravy. Obzvlášť škodí, když železniční dopravní infrastruktura nestačí, což je případ i ČR. Problémy české železnice jdou ale především za diskriminační a nejednou i škůdcovskou politikou českého státu vůči železniční dopravě.

V energetice EU škodí i další směrnice, například o bezpečném ukládání emisí CO₂ v podzemí. CO₂ lze zachycovat jen u velkých zdrojů, je to energeticky velmi náročné, přitom bezpečné ukládání CO₂ je nereálné. Běda těm, kteří by žili nad takovým úložištěm, pokud by se náhle uvolnil. Udusili by se. V praxi se zatím nenaplňuje.

Zahraniční tlaky

Zahraniční tlaky směřují proti rozvoji jaderné energetiky (tlak rakouských, německých a dalších zelených je podobný tlaků českých protijaderných ekologů), mají podobu vydírání ze strany USA, které neomaleně Česku vnucují výstavbu jaderných elektráren opakovaně zkrachovalou, podle mého názoru nekvalitní a velmi drahou americkou firmou Westinghouse, a prostřednictvím nové německé energetické politiky Energiewende.

Když český premiér Petr Nečas naznačil možnost výstavby 3. a 4. bloku atomové elektrárny Temelín Rosatomem, byl krátce na to svržen, viz aféra Nagyové v červnu 2013. Když hrozilo vítězství ruských a čínských dodavatelů v tendru na výstavbu 5. bloku Dukovan, byla českými tajnými službami na jaře 2021 zveřejněna kauza Vrbětice a tito dodavatelé byli následně vyloučeni zákonem z tendru jako bezpečností riziko…

Německá politika Energiewende měla zásadně ekologizovat německou energetiku. Měla, ale nemohla, protože její první prioritou byl boj proti šetrným atomovým elektrárnám, takže nedosáhla požadovaného snížení emisí skleníkových plynů.

Ač ji dělali prý nejlepší němečtí energetičtí odborníci, obsahovala množství hrubých chyb, svědčících o zásadních nedostatcích v matematice, či spíš přání bylo otcem myšlenky. Zdá se, že její autoři špatně rozlišovali „výrobní kapacitu elektráren“ od jejich schopnosti vyrábět elektřinu, resp. nainstalování obrovských kapacit větrných a fotovoltaických elektráren vedlo ke zvýšení výroby elektřiny v nich jen v rozsahu zlomků jejich kapacity. Klasické velké zdroje elektřiny vyrábí běžně po 80 % možné pracovní doby, zatímco využití fotovoltaických elektráren bývá 15–20 %. I když se nakonec elektřina z obnovitelných zdrojů absolutně dostala mírně před výrobu elektřiny z uhlí a z plynu v Německu, zásadní problém zůstává v nerovnoměrnosti a u větrné elektřiny také v malé předvídatelnosti doby výroby. Musí být ze 100 % zálohována jinými, obvykle plynovými elektrárnami, což jejich provoz významně prodražuje.

To by pro ČR nemuselo být tragické, snad kromě narůstající hrozby blackoutů v důsledku obřích přetoků německé větrné elektřiny přes naši elektrizační síť, kdyby vláda Mirka Topolánka v roce 2008 nezavedla obchodování s českou elektřinou na lipské burze, čímž Česko definitivně zbavila výhody levné elektřiny. Zato významně posílila české dotování německé politiky Energiewende. Zhoubný byl i přechod od dlouhodobých smluv na dodávky ruského zemního plynu za relativně nízké ceny k nákupům na základě spotových cen. Tento přechod učinil nový soukromý vlastník vzešlý z privatizaci plynárenství po roce 2001. Vláda ČR měla omezené prostředky tomuto čelit. Na druhé straně se o to nikdy ani nepokusila. Přivedla tak ČR do pasti hluboké energetické krize.

Tragická se stala Zelená dohoda pro Evropu, která má transformovat Evropskou unii na klimaticky neutrální společenství do roku 2050. Krásný záměr, katastrofální naplnění, viz můj článek Green Deal jako ohrožení ČR i klimatu. Prostě, nejprve uhlí, později všechna stávající fosilní a jaderná energetika se relativně rychle nahradí obnovitelnými zdroji paliv a energie za pomoci (zjevně neefektivního) nástroje obchodu s povolenkami na emise CO₂. V EU pouze Polsko na tento paskvil nekývlo.

Energetická krize se dala čekat už proto, že řada let nízkých cen paliv a energie ochromila investice do rozvoje jak fosilní, tak jaderné energetiky v EU. Investice se zde nevyplácely a tudíž nevynakládaly, riziko velké energetické krize rostlo. Pandemie koronaviru zredukovala výrobu obecně a energie zvlášť. Že jde o jev dočasný, bylo zřejmé. S oživováním ekonomik od poloviny roku 2021 začaly prudce růst ceny paliv, energie, surovin, potravin. Trh se zachoval tržně. EU i Česko byly zaskočeny energetickou krizí, kterou ale měly předvídat. V únoru 2022 přišel ruský útok na Ukrajinu, fakticky proxy válka „Západ – Rusko“ na Ukrajině.

Při trochu rozumné politice Západu by podle mého názoru k válce nemuselo dojít. Protiruská politika na Ukrajině, v Polsku, v Pobaltí a zištné vojenské a ekonomické zájmy USA prodávat EU svůj drahý a klimaticky mnohem závadnější plyn zřejmě vykonaly své. Vedení EU na krizi reagovalo nejhloupějším možným způsobem, plně se postavilo za Ukrajinu a začalo omezovat odběr ruských fosilních paliv v rámci už i tak hrozivé politiky sankcí proti Rusku. Jejich ceny nepřekvapivě zásadně rostly a paradoxně financují Rusku válku na Ukrajině.

Nová německá vláda už v prosinci 2021 rozhodla nezprovoznit dokončený plynovod Nord Stream 2. Polsko už před válkou zastavil odběr zemního plynu z Ruska plynovodem Jamal. Kupovalo ho poté „derusifikovaný“ z Německa s využitím Jamalu v reverzním režimu. EU tolik podporovaná Ukrajina omezila tranzit zemního plynu do EU plynovodem Bratrství o třetinu. Neúspěšně se pokusila zničit plynovod Turkish Stream. Embargování Ruska Západem (mimo USA) způsobilo, že se zastavila přeprava zemního plynu plynovodem Nord Stream 1, viz nejprve kanadské obstrukce a poté německé nezprovoznění opravované turbíny plynovodu. Z energetické krize hlasitě obviňovaly Rusko a Putina, ač bylo zřejmé, že energetickou krizi vyvolaly svou dlouhodobě špatnou energetickou politikou a nereálnou politikou sankcí vůči Rusku. 26. září byly těžce poškozeny plynovody Nord Stream 1 a 2. Sice již nějaký měsíc nebyly provozované, ale mohly být na základě politického rozhodnutí prakticky kdykoliv zprovozněny. O hlavním podezřelém můžeme za daných okolností jenom spekulovat. Kvůli nezvládnuté energetické krizi by mohlo dojít k rozpadu EU.

Česko drtí energetická krize

Těžko se komentuje počínaní nové české vlády pětikoalice či spíš „pětidemolice“ Petra Fialy, jež nastoupila v prosinci 2021. Problémů v české energetice je víc než dost. Ona je ale nevidí a kritiku bagatelizuje. Patří k nejhorlivějším podporovatelům Ukrajiny, na úkor českého obyvatelstva, ale proti sílící energetické krizi nedělá nic. Tzv. zastropování cen elektřiny a zemního plynu přichází až po půl roce a ve značně perverzním provedení. Mnoho výrob a občanů bude ožebračeno i při tomto zastropování. Naopak budou zachovány obří zisky energetických spekulantů. Vytvoří se další obří díra ve státním rozpočtu. Již dříve vláda rozhodla poskytnout půjčku a.s. ČEZ asi 75 mld. Kč, aby mohla pokračovat v pro ČR ničivém vývozu elektřiny přes lipskou burzu a jejím následném nákupu pro ČR za mnohonásobně vyšší ceny. Podobné půjčky v září odsouhlasila i soukromým vývozcům české elektřiny. Nedotčeno zůstalo starší rozhodnutí zasypat rezervní důl Frenštát navzdory vyhrocené energetické krizi.

Přitom je Česko energetickou krizí mimořádně ohroženo. Kromě řady výše uvedených faktorů je to dáno geograficky a historicky. Prý nám nic nehrozí. Přitom už ve druhém čtvrtletí 2022 se snížila životní úroveň občanů v průměru o 10 %. Při 17 % inflaci spotřebitelských cen se ještě více znehodnotily úpory občanů i podnikatelů. Protiinflační zvyšování základní úrokové míry Českou národní bankou až na 7 % podvázalo výroby závislé na provozních úvěrech a hypotéky. Řada nezávislých expertů předvídá totální krach té části české ekonomiky, která má vysokou spotřebu zemního plynu, a studený odchov té části obyvatel ČR, která přímo či nepřímo závisí na vytápění zemním plynem. Vláda Petra Fialy má prý vše pod kontrolou, leč podnikatelé jsou zděšeni. Přitom by stačilo málo, zejména přejít od politiky pro válku k politice pro mír, zrušit enormně nákladný a pro obrany ČR nepotřebný nákup nové vojenské techniky, na prvním místě útočné stíhačky F-35, sjednat s Ruskem dlouhodobou smlouvu a dodávkách zemního plynu za pevné, relativně nízké ceny a opustit lipskou elektro energetickou burzu a zavést povinnost prodávat elektřinu za výrobní ceny plus určitý zisk přímo českým odběratelům, dále zredukovat převážně špatnou podporu obnovitelných zdrojů energie (více k alternativám zde, zde a zde).

Jak uvádí nejen Jaroslav Šulc, zejména energetickou a potravinovou chudobou je přitom již v září 2022 v ČR ohroženo na 40 % občanů.

Tu a tam se v Česku probouzí místní politická reprezentace. V Brně si vzpomněli na starý socialistický projekt výstavby horkovodu z Dukovan do Brna, hloupě zamítnutý v roce 1990. I když byla zachována územní ochrana jeho trasy, jisté je, že si na jeho realizaci nějaký rok počkáme, přičemž nejtíživější bude nastupující zima 2022/23. V Českých Budějovicích zanaříkali nad zkrachovalým budovatelem horkovodu z Temelína. Podařilo se sice vysoutěžit nového, ale tuto zimu horkovod v provozu určitě nebude a tamní teplárna jede na plyn. Horkovod do Budějovic a dalších jihočeských měst se ale měl začít stavět už v roce 2002, ve vazbě na zprovoznění druhého bloku elektrárny Temelín. Oblast Veleslavína, Prahy 13 a Řep mohly mít dodávky centralizovaného tepla z uhelné elektrárny Mělník, leč hlavnímu městu to bylo ukradené (mezi čtyřma očima mně bylo vysvětleno, že komunistické návrhy se zásadně odmítají, a nikdo jiný prý jeho výstavbu nepožadoval) a tak chybí i územní ochrana trasy horkovodu z Holešovic do Veleslavína a do Řep a na Prahu 13. Pražská teplárenská sice nad rámec původního projektu mělnického horkovodu připojila některé části Prahy na tento horkovod a vytlačila z nich palivo zemní plyn, ale řídila se především ziskem a snadností realizace. Poměrně dlouhé horkovody na Veleslavín, do Řep a na Prahu 13 dvakrát nevycházely, o administrativních problémech nemluvě.

Po zničení plynovodů Nord Stream 1 a 2 je téměř jisté, že budeme mrznout a s námi značná část občanů České republiky, přímo či nepřímo závislá na vytápění zemním plynem. Hřát nás bude moci skutečnost, že vláda ujišťuje, že nenechá nikoho padnout a že má všechno pod kontrolou. Koho si ale občané zvolili, ten jim vládne.