Historička umění Věra Beranová nás dnes zve do Olomouce na výstavu „Posvátné umění v nesvaté době“.
V Muzeu umění v Olomouci (MUO) je otevřena dlouhodobá výstava, která se snaží odpovědět na nelehkou otázku vývoje existence umění, které je vázáno na určitý duchovní rozměr, tedy v tomto případě rozměr náboženský. Již to samé dané metodologické východisko by si jistě žádalo zamyšlení. Jak chápeme umění, z jakých funkcí vychází a jaké funkce reprezentuje. V tomto případě to asi nebude Mukařovského pojetí umění sui generis. Samozřejmě, že taková charakteristika nehovoří nic o hodnotě vystavených děl. Na tiskové konferenci pořádané muzeem jsme se mohli dozvědět, že se jedná o první sondu tohoto charakteru, že se jedná o splacení dluhů kruté době, že tento projekt souvisí také s projektem středoevropského fóra. Tato poslední připomínka je svým způsobem diskutabilní, ve smyslu současného fungování, nejen politických, ale i společensko-kulturních vztahů s našimi sousedy, tedy doufejme, že mimo Slovensko. Jsou již dávno pryč doby, kdy bohužel budování tohoto fóra mělo své opodstatnění.
Jako metodologický problém se také jeví účast Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) na koncipování výstavy. Střetávají se v tomto případě dvě východiska. Jednak umělecko-historické a politicko-historické. V této souvislosti, by jistě stálo zato, se zamyslet nad samotným zaměřením tohoto ústavu, jehož východiska i závěry jsou obsaženy již v jeho samotném názvu. Každý historik ví, že závěry, hodnocení té které doby vychází z interpretace fakt, a ne z ideologické předpojatosti. V této souvislosti by své místo měl spíše sehrávat (kdyby se jednalo o pohled historický) historik církevních dějin, který by nebyl determinován mimocírkevními hledisky, ale vycházel by z historického pohledu církví samých. Přesto, že se podle přiloženého textu chystá kniha na toto téma Michala Sklenáře, pracovníka ÚSTR.
Účastníci tiskové konference uspořádané k této výstavě, především kurátoři Šárka Belšíková a Ivo Binder, vysvětlili a v podstatě odkryli složitost práce s uměleckými díly věnovanými náboženské tematice, s jejich lokalizací, možností výpůjček i dalšími technickými otázkami. Právě uvedený přehled lokalizace výpůjček nám dává odpověď na několik otázek. Jedna, která se netýká přímo výstavy, bude otázka postavení tohoto umění, jak ve veřejném prostoru, ale i v prostorách církevních veřejnosti přístupných. Kurátoři okrajově vzpomněli na jistý konzervatismus věřících a tím také často i zadavatelů. O to komplikovanější byl jistě výběr exponátů, uměleckých děl, která v plné míře splňují požadavky na výjimečnou úroveň výtvarné tvorby.
Další otázka, která dokumentuje složitost koncipování výstavy, se týká jen omezené známosti právě této výtvarné sakrální tvorby. Jen malá část (tedy podle zápůjček) pochází z veřejných institucí, které je mohou volně prezentovat, jako je Galerie hlavního města Prahy, Moravská galerie v Brně, Muzeum umění Olomouc, Národní galerie, ale i cizích, jako je například Musée des Beaux-Arts de Reims, Francie. Většina zápůjčených exponátů však pochází z církevního majetku, kde jen některé jsou přístupny veřejnosti. Tak bohužel u veřejnosti dost často převládá názor o konzervativnosti sakrálního umění, dokonce až o jisté kýčovitosti. Díky výstavě a obsáhlému katalogu má návštěvník příležitost se seznámit s lokalitami umístění těchto unikátních děl a tak získá možnost si je prohlédnout v místě jejich určení. Z těch mnoha lokalit to jsou například Farní sbor Českobratrské církve evangelické, Hořice, Farní sbor Českobratrské církve evangelické, Praha-Kobylisy, Klášter kapucínů Praha-Nové Město. Římskokatolická farnost Jedovnice, Římskokatolická farnost Olomouc-Chválkovice. Římskokatolická farnost Roudnice nad Labem. Jsou to také soukromé sbírky z České republiky, Švýcarska a Rakouska.
Instalace výstavy je velmi promyšlená. Přehledně a logicky seznamuje návštěvníka s vystavenými díly, ale také zcela přirozeně navozuje hluboký estetický zážitek podpořený jak otevřeným prostorem, tak i intimnějšími zákoutími, které jsou využity pro instalaci například kresebních návrhů realizovaných i nerealizovaných církevních objektů. Nebylo jistě snadné se instalačně vyrovnat s tak různými uměleckými díly od drobných kreseb po monumentální plastiky. Této zdařilé instalaci napomáhá i jedinečný prostor trojlodí olomouckého Muzea umění.
Výstava samotná je velmi záslužným počinem. Nejedná se jen o ni samotnou, ale o pečlivý sběr materiálu, který jistě bude sloužit dalším badatelům. Výstava také dokumentuje úroveň sakrální tvorby v rozpětí let 1948–1989, která jen v omezeném počtu mohla sehrávat svou roli v širších společenských souvislostech dané doby. Výstava tak sehrává doslova objevnou roli pro mnoho návštěvníků. Poděkování za záslužnou práci jistě patří kurátorům výstavy Šárce Belšíkové a Ivo Binderovi.
Výstava potrvá do 9. dubna 2023.
Poznámka: Muzeum umění Olomouc najdete v „Google rodině“ světových muzeí a galerií zde.