Petr Schnur komentuje nadcházející druhé kolo prezidentské volby a její možné výsledky a následky.
Soudě podle agresivní hysterie generálových fanoušků hrozí České republice něco jako kolektivní politický orgazmus strážců „pravdy a lásky“ v případě, že domácí i zahraniční lobby a myšlenkové fabriky přece jen generála protlačí na Hrad. Vycházeje z obecně uznávaného principu má být prezident s ústavními pravomocemi jako ten český (na rozdíl třeba od těch stranických, amerického nebo francouzského) osobností, která nepolarizuje, nýbrž sjednocuje, hledá vyrovnání a dialog, nikoliv konflikty, a který by měl v kritických dobách dávat podněty k diplomatickým krokům a řešením. Může generál Pavel splnit tyto nároky? K této otázce se vrátíme v závěru textu, nejprve ale ke generálům v čele státu obecně.
Prototypy vůdců v civilu i uniformě
Zjednodušeně řečeno jsme měli v historii 20. století co do činění se třemi typy generálů ve vedení státu. S mentálně-politickými mosty a spojnicemi mezi těmito profily, které nepochybně existují a v národním i ve světovém dění hrají nezanedbatelnou roli, se vrátíme v případě, že generál v nevýslužbě do prezidentského křesla dosedne. Prozatím se spokojíme se třemi základními motivacemi.
Generál záchranář
V případě prvním se jedná o nouzovou situaci země, ať již vnitro- nebo zahraničněpolitickou. Zemi vládnou chaos a anarchie, občanská válka je na spadnutí. V zájmu obnovení ústavního pořádku se dočasně chopí politické moci armáda se schopným generálem v čele. Jeho role a politická role armády je dočasná, cílem jsou demokratické volby, návrat k ústavnímu řádu, obnovení civilní vlády vzešlé z demokratických voleb v co nejkratší možné době.
Kýčovitá představa mesiáše v uniformě? Nejde nyní o to, zda bychom někde na zeměkouli takový případ našli, jde výhradně o paradigma v typologii takového generála. A to v sobě nese elementy jako láska k vlasti, úcta před lidským životem, oddanost nebo alespoň respekt před institucemi demokratického a právního státu. Tento prototyp má na mysli službu státu, jehož je občanem, a národu, ve kterém jsou jeho kořeny. Lze namítnout, že se na tyto hodnoty odvolával i každý jihoamerický pučista, nicméně praxe ukázala a ukazuje, zda se jedná o „fake“ nebo o upřímný úmysl s vědomím bezpočtu rizik.
Generál diktátor
Případ druhý je pravým opakem prvního. Cílem není obnovení občanských práv a politické participace lidu, generál-diktátor se povyšuje nad demokratickou ústavu, jeho cílem není její záchrana, ale naopak její negace. Vojenský puč pod jeho vedením se vykazoval stále stejnou vizitkou: vězení, mučení, smrt, popřípadě únos a zmizení neznámo kam, neznámo kde. Takřka ve všech případech se tyto věci děly buď s vědomím nebo na přímý popud Spojených států (1). Tento typ neměl nikdy mentální a politické vazby na demokratické síly; odbory a vše, co zahrnoval do pojmu ‚levice‘, platilo fyzicky zničit. Jeho domácí mecenáši a fandové se ponejvíce nacházeli mezi bohatými oligarchy a velkostatkáři, banky a nadnárodní korporace tvořily ekonomické zázemí. Takový generál „horních deseti tisíců“ během své politické kariéry nezůstal na žebrácké holi, ochranu starého pořádku si bezesporu nechal slušně zaplatit.
Generál prospěchář
Generál tohoto typu je plně soustředěn na vlastní kariéru – jedno pod jakým praporem. Stranu, pro kterou láme kopí, neurčuje systém mravních a politických hodnot, a již vůbec ne vazba na vlastní zemi, ale výhradně nabídka toho, kdo má v tu chvíli navrch, a příležitost, kterou mu nabídne. Zejména tehdy, když opětovná možnost kariéry poté, co se zprvu zdálo, že je po ní veta, poněvadž generál třeba vsadil na špatného koně (nikoliv z hlediska kvality, ale historického načasování; kdo tehdy mohl tušit…) se snoubí se špatně kašírovaným narcizmem. Zásadní problém spočívá v tom, že kariérista tohoto druhu je buď novým mentorem za tvrdých podmínek a pod jeho přísným dohledem buď trpěn, nebo je jím přímo vybrán. Čtenář nechť sám rozhodne, ke které variantě se kloní, pro Českou republiku to ale vyjde na nastejno: jeden špatný krok vzbuzující nevůli protektora a je po slávě i „slušnosti“. V textu Několik tezí k volbě prezidenta (pohled zvenčí) bylo řečeno, že nejideálnější vazal je ten, na kterého může velký bratr vytáhnout nějaký „spisek“. A nejde vůbec o to, zda je pravdivý, zfalšovaný, vyjmutý z kontextu nebo operující s polopravdami. Na odrovnání těch, kteří nepochodují v šiku, dnes není zapotřebí soudních důkazů, stačí kauzu „coby únik informací“ předhodit internetu nebo politicky korektním médiím.
Reálný pohled na ukrajinské bojiště
Kdyby se mediální zaměstnanci řídili žurnalistickou etikou, museli by kandidátům, zejména tomu atlantickému, položit otázku, jaké možné scénáře dalšího vývoje máme realisticky na vybranou. Vycházejme přitom z faktu, že byly za asistence Německa a Francie uzavřeny dohody Minsk I. a II., které dávaly šanci na vytvoření federativní, celistvé a neutrální Ukrajiny. Komu by v Evropě toto řešení vadilo? A komu na Ukrajině? Obyčejnému lidu rozhodně ne. A komu nevadily excesy ukrajinských radikálů? Proč se tak nestalo? Proč se NATO stále víc na Ukrajinu tlačilo, jakou roli hrály Francie a Německo? Neměly od samého počátku zájem na aplikaci dohod a sloužily jako matoucí figurky hrající na čas nebo se prostě nedokázaly vzepřít tlaku Spojených států, které měly s Ukrajinou jiné plány?
Ať tak či onak, dnes musíme vycházet z aktuální situace a ta nabízí tři scénáře:
– Převládne rozum a když ne ten tak alespoň pud sebezáchovy a konečně se odstartují diplomatické aktivity.
– Přes všechny dodávky západních zbraní Ukrajina válku nemůže vyhrát. Konkrétně to znamená umírání na obou stranách, v konečném stádiu ale katastrofu pro ukrajinský národ. Jedinou šancí kyjevského režimu je zatáhnout NATO do války.
– USA nepřistoupí na jednání s Ruskem, což bude znamenat stoupající spirálu eskalace až po přímý střet NATO s Ruskem. O tom, co by následovalo, není třeba psát, to by mělo být jasné i bojechtivým čecháčkům, toho času ještě v bezpečí české kotliny.
A nezapomínejme přitom na fakt, že bývalé východní státy nyní díky jejich hlouposti tvoří jakési nárazníkové pásmo, první linii, a ty mají jediný smysl – snad nemusíme připomínat jaký.
A nyní to nejdůležitější: jaké řešení nabízí národu na pozadí těchto scénářů uhlazený, rétoricky vyškolený generál?
Tři vlajky nad Hradem?
V odpovědích na otázky ‚coby, kdyby‘ v Deníku právo (2) kajícně pomýlený generál s odpustkem nového chlebodárce (normalizace 70. let nechá pozdravovat) mimo jiné prozradil, že nad Hradem by vlála také vlajka EU a ze solidarity i ta ukrajinská. Prapor Unie by tam prý vyvěsil i Babiš, zřejmě nechtěl dát sametovým kádrovákům další munici na vlastní odstřel, nicméně bez té modro-žluté by se obešel.
Vzhledem k tomu, že nynější volba prezidenta nese v Česku všechny atributy státně řízené kampaně ve prospěch jednoho z kandidátů za asistence politicky vyškolených, zglajchšaltovaných médií, je docela možné, že pan generál, s největší pravděpodobností již léta preparovaný na nadcházející „D-Day“, nakonec na Hradě skončí. Jeho stylizace do jakési čecháčkovské odnože Captain America je z pohledu jeho sponzorů logická a pochopitelná, že se touto kampaní nechá opít český Kocourkov a Hulvátov je na pováženou a pro budoucnost nevěstí nic dobrého. A nyní k vlajkám samotným.
Prezident a jeho sídlo symbolizuje navenek jednotu, kontinuitu a především suverenitu státu. Evropská unie si přisvojuje stále více kompetencí, které de facto i de iure ve stále větší míře omezuje jednotlivé státy v jejich rozhodování. Obecně se tento proces nazývá ztráta suverenity a faktické ekonomické, finanční a politické podřízení se Evropské komisi, tedy orgánu mimo demokratickou kontrolu a transparenci. Cynicky řečeno: vlajka EU nad Hradem vyjadřuje skutečně
reálnou situaci, nicméně bylo by zajímavé vědět, kam by prezident-generál chtěl umístit vlajku Ukrajiny. Tu českou před vstupní branou nahradí ukrajinskou? Nebo se budou stavět nové stožáry? Na nejvyšším bodě vlaje prezidentská standarta, sugerující poslední iluzi o suverenitě českého státu; bude snad tato nahrazena zmíněným symbolem solidarity?
Nebo raději čtyři?
Rozdíl mezi politikou a politikařením, mezi státníkem a provinčním úředníkem najdeme v činnosti nazývané diplomacií. Je smutnou vizitkou české mediální obce, že nebyla schopna či spíše ochotna oba kandidáty fundovaně vyzpovídat. Důvod je na nabíledni: s pravděpodobností hraničící s jistotou by to znamenalo jasný bodový zisk pro Babiše, zatímco Pavel by byl v ringu počítán.
V čem podle dosavadního průběhu předvolební kampaně spočívá hlavní rozdíl mezi oběma protagonisty?
Zatímco Babiš podle všeho chápe diplomatické aktivity „malé“ země jako hledání partnerů na mezinárodním poli ke společnému úsilí, v aktuálním případě zabránit nejhoršímu, pro pana generála znamená diplomacie, pokud vůbec, sladit kroky země s protektorovou vůli. Ten, kdo vnímá realitu za ideologickým nátěrem, kdo dokáže číst mezi řádky, musí vědět, že Babiš by takové partnery i uvnitř EU našel. Generál samozřejmě taky, kdyby k tomu měl vůli. Rakousko již vyslalo několik signálů tímto směrem, Francie sice lavíruje, ale je evidentní, že moc chuti nemá ani do dalších sankcí, ani do eskalace konfliktu. O Maďarsku není třeba mluvit, chorvatský prezident a parlament zaujali vůči politice NATO kritickou pozici (3). Fronty probíhají i napříč politickým spektrem jednotlivých zemí, tak i v Německu, kde zejména Zelení sehrávají roli trojského koně Washingtonu, nicméně v západoevropském zákulisí existují racionálně myslící politici – tlak USA a jejich lobby je ovšem drtivý. A tak jsou to vedle Velké Británie především baltické země, Polsko, které je ovšem hnáno vidinou anektovaného kusu západní Ukrajiny, a Česko se Slovenskem, které pod taktovkou Spojených států vytváří „morální“ a politický tlak uvnitř spolku.
Stačila by jedna
Podíváme-li se střízlivě na reálnou situaci vzhledem ke stavu Česka a Evropy, potom zjistíme, že ve vlajkovém repertoáru pana generála chybí ta nejdůležitější – vlajka NATO, kterou mávali jeho přívrženci na předvolebních dostaveních. Jde o symbol, který generála Pavla a celou současnou vládu vystihuje nejlépe. A když se to tak vezme, tak by vlastně stačila jen ta severoatlantická. Ušetřily by se žerdi a bývalá Česká republika by získala když ne na vážnosti a respektu, tak alespoň na kašpárkové originalitě. A to je přece to, po čem český Kocourkov vždy toužil.
Poznámky:
(1)
„Operation Condor“: Terror im Namen des Staates | tagesschau.de, Operation Condor – Wikipedia
(2)
Právo, sobota-neděle 21. – 22. ledna 2023, ročník 33/18
(3)
Kroatiens Präsident bezeichnet internationale Sanktionen gegen Russland als «Unsinn». (msn.com),