Keller bez cenzury: Jan Keller píše o tom, že společná evropská kandidátka Spolu je vrcholem liberální demokracie: na jedné kandidátce slibuje určité cíle i jejich naprostý opak.
Údajně konzervativní ODS, dokonale elastičtí lidovci a nepřiznaně progresivistická TOPka se sešly na společné kandidátce do Evropského parlamentu. Povrchní pozorovatele by to mohlo překvapit. Nebývá zvykem, aby se strany, které se jinak pyšní svojí specifičností a nezaměnitelností, tísnily na společné volební listině. V případě posledních českých parlamentních voleb to bylo něco jiného. Nenávist k Babišovi všechny oficiálně demokratické strany spojovala natolik, že ostatní body svých programů nemusely snad ani uvádět. Dokonce by možná udělaly lépe, kdyby je neuváděly. Nebylo by pak tolik nápadné, jak okatě je neplní, a volič nemusel být tak rozčarován.
U voleb do Evropského parlamentu by však znělo nepřesvědčivě, že strany kandidují spolu s cílem odstavit od moci Babiše, který u moci není. Zahraniční partneři by něco takového jen obtížně chápali. A tak se stalo něco, co tu ještě nebylo. Na téže kandidátce se ocitají lidé, jejichž názory na evropsky relevantní témata dokáží pokrýt celou škálu evropsky přípustných postojů. Volič tak poprvé nemusí pracně vybírat mezi jídelníčky různých stran, všechny myslitelné chutě a vůně najde pohodlně na jednom jediném jídelním lístku.
Na své si přijdou ti, kteří by nejraději zrušili i poslední zbytky suverenity národních států, odebrali jim právo veta a ponechali jim jedinou pravomoc – pompézní slavení státních svátků neexistujících zemí. Spolehlivě si však vyberou také takoví, kteří rádi slyší ujišťování, že během příštího funkčního období nic takového prostě nedovolíme a za národní zájmy se budeme bít, dokud nebudou sečteny i ty poslední hlasy.
Ta samá kandidátní listina postačí těm, kteří vidí v Zeleném údělu s jeho příslibem redukce skleníkových plynů jedinou naději pro naši udržitelnou budoucnost, i těm, kteří v něm spatřují zásadní překážku k udržení naší konkurenceschopnosti. Voliči Spolu se mohou spolehnout na to, že nejsvětější trojkoalice učiní zázrak, když bude usilovat o současné naplnění obou scénářů.
Ani v oblasti sociální nemůže Spolu zklamat vůbec nikoho. Potěší jak ty, kteří by rádi nejméně dalších pět let rozvíjeli debatu o sociálním pilíři, která v letech 2014 až 2019 nevedla k ničemu, aby se na ni v letech 2019 až 2024 raději docela zapomnělo. Potěší i ty, pro které jsou sociální zabezpečení a sociální jistoty sprostými slovy.
V otázce migrace si může volič na jediném volebním lístku vybírat mezi těmi, kteří jsou přesvědčeni, že to po vzoru Angely Merkelové lehce zvládnou, a mezi těmi, kteří budou vůči masové migraci více ostražití a budou pod poslaneckou lavicí zvedat varovný prst. Až přijde na věc, odhlasují všichni, co bude třeba. Ne snad z obav o svoji další politickou kariéru, ale ze zdvořilosti.
V jistém smyslu je to historická událost. Snad vůbec poprvé se na společné kandidátce ocitají lidé, kteří budou považovat za nejvyšší cíl svého snažení totéž, co jejich kolegové považují za nejvyšší nesmysl. Těm ani těm nic nezabrání, aby o to usilovali družně spolu.
Díky počínání evropské trojkoalice máme možnost stát se svědky zrodu vyšší fáze liberální demokracie. Ukazuje se, že na jedinou kandidátní listinu se mohou vejít politici a političky, jejichž názory
pokrývají bezezbytku celou škálu legitimních postojů. Pospolu agitují před volbami ti, kteří budou prosazovat určité cíle i jejich naprostý opak. Je jen otázkou času, kdy si někdo všimne, že za této konstelace jsou vlastně další kandidátní listiny z hlediska možnosti svobodného výběru jaksi nadbytečné.