Přečetli jsme: Komentář italského ekonoma Andrea Terziho k myšlenkám současného papeže Františka o robotizaci, základním nepodmíněném příjmu a především o potřebě práce.
Italský ekonom Andrea Terzi píše o názorech papeže Františka na práci, roboty a nepodmíněný základní příjem. Papež František hovořil na shromáždění v Janově, kde se sešli dělníci, podnikatelé i nezaměstnaní. Podle Terziho využil papež příležitosti pohovořit o současné společnosti a o velkém tématu, které zvýraznila globální krize: kvalita a budoucnost práce.
Práci věnoval papež různé části své promluvy, např. tehdy když vysvětloval rozdíl mezi podnikatelem a spekulantem, a kdy potvrdil, že „důraz na konkurenci“ v podnikání není jen „křesťanský omyl“, ale také „ekonomický omyl“, protože podnik je především spolupráce, vzájemná pomoc, reciprocita. Tím se papež vlastně vrátil k původnímu významu slova „ekonomie“, což (z řečtiny) skutečně znamená „správa společného domu.“ V jeho slovech práce není jen prostředkem, který umožňuje spotřebovat to, co si člověk sám nevyrobí. Je to také „centrum každé sociální smlouvy“ a když chybí, nebo se využívá, utlačuje, ponižuje či zabije, tak se zlomí i sociální tmel, sociální smlouva.
Trocha nezaměstnanosti je dobrá?
Jedná se o ohromující kritiku politické ekonomie posledních 30-40 let, která ať už na sebe brala jakoukoliv politickou barvu, živila myšlenku, že trocha nezaměstnanosti je dobrá, ať už proto, že práci nemohou mít všichni, či pro to, že riziko, že ztratím práci povede k tomu, že pracovníci budou poddajnější a efektivnější, či pro to, že konkurence mezi nezaměstnanými snižuje příjmy a brání inflaci. Tomu ekonomové říkají „přirozená nezaměstnanost.“
Ale papež tomu říká sociální vydírání. Společnost, v níž chybějí příležitosti práce pro všechny, je společnost nešťastná, protože práce je důstojnost, hrdost, smysl hodnoty něčeho a nezaměstnanost vyvolává neštěstí, nemoc, kriminalitu, terorismus.
Terzi posiluje slova papeže a doplňuje k nim: nezaměstnanost má ten ošklivý zvyk, že činí hezkým něco, co hezké není. Otevřít továrnu, která zničí území, znečistí vzduch vyvolá méně skrupulí a odmítání, pokud bude schopná alespoň trochu absorbovat nezaměstnanost na daném území. I válka se zdá méně strašná, když vytvoří pracovní místa. Tak tedy, nezaměstnanost má také tento nepěkný efekt: pokřivuje naše vnímání s dramatickými dopady pro spolubytí mezi lidmi a životním prostředím.
Dlouho jsme žili v domnění, že ve společnosti, která je ze své podstaty nedokonalá, trocha nezaměstnanosti je prostě nevyhnutelná. Nyní se k debatě nastoluje ještě něco jiného a záludného. A je to rozšířené přesvědčení, že technologický pokrok a robotizace výrobních procesů znamenají, že práce zmizí. Dostáváme se tím z epochy, ve které byla plná zaměstnanosti považována za možnou, ale nevhodnou do jiné epochy, v níž je plná zaměstnanost považována za prostě nemožnou.
Práce pro všechny
Tuhle chybu lidstvo opakuje. V dobách mechanizace i v dobách technologického pokroku daného manufakturní produkcí, jsme si kladli stejnou otázku. Jak můžeme jen produkovat a spotřebovávat víc, než spotřebováváme dnes? Na stejnou otázku dnes, se odpovídá tak, že si musíme představit svět, v němž někteří (více vzdělaní) pracují a ti další dostávají podporu v podobě univerzálního příjmu, aby si zajistili své přežití. Řešení jen zdánlivě rozumné, které v reálu riskuje, že vytvoří prázdno mezi těmi, kteří budou mít možnost se vyjádřit v práci a těmi, kteří budou udržováni dávkami… což zvětší vzdálenost mezi těmi, kteří budou pracovat a těmi kdo budou brát podporu.
V tomto ohledu už se nemohl papež František vyjádřit jasněji: „Je potřeba se dívat na technologické transformace ekonomiky beze strachu a nesmiřovat se s ideologií, která se všude rozšiřuje, která si představuje svět, v němž snad polovina, či dvě třetiny lidí pracují a ti ostatní dostávají sociální dávky. Je potřeba jasně říci, že pravý cíl, kterého je třeba dosáhnout, není „příjem pro všechny“, ale „práce pro všechny!“
Tváří v tvá hrozbě robotizace nejsme bezbranní, za podmínky, že bude schopni překonat omezení nikam nevedoucích politik zaměstnanosti před i po krizi, píše dále Terzi.
Užitečnější než univerzální příjem by byl program „přechodných prací“ a příjem minimální, ale důstojný, k němuž by měli přístup všichni ti, kteří si chtějí zachovat a rozvíjet své dovednosti vzhledem k novým možnostem v soukromém sektoru, či v tom veřejném. Jestliže „univerzálních příjem“ představuje vyjádření nemožnosti práce pro všechny, program „práce pro přechod mezi technologickými fázemi“ sleduje přesně opačný cíl – nabídnout každému člověku možnost nadále se cítit součástí světa práce v očekávání nalezení nové role a nového zařazení.
Texty zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.
Ilustrační obrázek: Autor – Christoph Wagener – Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=26614990