Historik Jiří Malínský recenzuje biografickou monografii Jiřího Fidlera věnovanou prezidentu Ludvíku Svobodovi.
Historik zralé generace Jiří Fidler ve své nedávno vydané biografické knize Symbol Ludvík Svoboda, která je založena jak na dostupné heuristice, tak na rozhovorech s donedávna žijícími pamětníky i na blízkém kontaktu s prezidentovou dcerou Zoe, podává místy více než objevný obraz osobnosti prezidenta armádního generála Ludvíka Svobody. Člověka, který je jen zdánlivě jasnou a poměrně jednoduše zařaditelnou „věcí“ při výzkumu novodobých československých dějin. Při představení knihy sám zdůraznil, nakolik jeho původní autorská představa byla korigována skutečnostmi, ke kterým dospěl při svém letitém badatelském výzkumu.
Hroznětínský rodák pocházel z rodiny žijící na sociálním pomezí středního rolníka a sedláka; přesnější stratigrafické určení by bylo spíše samoúčelné než věcné a je otázkou, zda by si zasloužilo bližší odborný pohled. Do jisté míry – vzhledem k vymezení hodnotového světa Svobodova rodinného prostředí – je určitým vodítkem skutečnost, že na tomto majetku rod Svobodů seděl od roku 1809. Další systémovou charakteristikou je Svobodova dvojí ztráta otců poměrně mimořádná i v době jeho dětství. Zvolené vzdělání mladého Ludvíka ukazuje na přiměřenou společenskou aspiraci druhorozeného venkovského syna v rodině postižené ztrátou živitele; celé generálovo chování během života přitom ukazuje na hluboké prolnutí vlastně rodného zemědělského světa s bytostným romantickým vlasteneckým zaměřením (četl mladičký Svoboda mnoho či málo při krajním pracovním vypětí vlastním, své matky a celé početné, stále se rozrůstající také druhotné rodiny?).
Odchod na fronty první světové války, rané přihlášení se k legionářské myšlence jasně směruje kompas těchto úvah na citové ztotožnění se s myšlenkovým světem našeho prvního prezidenta a zprostředkovaně i jeho dědice a nástupce. Ctižádost a silná ambicioznost již v ruských legiích se v tomto mladíkovi prolínají – tak ho vykresluje Fidler – s neméně silnou touhou po sebezdokonalování a sebevzdělávání; je zjevné, že si prezident byl vědom razur ve svém vzdělání a podle svých časových možností se je snažil soustavně a plánovitě – jak to dovolil vojenský život – co nejvíce překonat a eliminovat. Společenské a občanské aktivity včetně těch tělocvičných tehdy vyššího prvorepublikového důstojníka spolehlivě zakotvují v hodnotovém i ideovém světě demokraticky založené první Československé republiky. (Zajímavým momentem, v knize nezachyceným, je Svobodova komparzivní účast při natáčení jednoho z posledních němých filmů naší kinematografie hraného filmu Svatý Václav /1929/).
Přihlášení se k druhému odboji a zakládající členství v druhoodbojové organizaci Obrana národa logicky vedly k poznání, že o dalším osudu zaniklé republiky se bude opět spolurozhodovat především v zahraničí. Souvislost s prvním odbojem byla nasnadě. Typ, který Svoboda ztělesňoval, typ osobitého autodidakta, tady nacházel půdu pod nohama tím spíš, že byl v pravé chvíli na pravém místě. Rodinný podplukovníkův profil dokresluje i chování jeho užší rodiny během druhé světové války a těžké lidské ztráty, které rodina pro své druhoodbojové působení utrpěla.
Schopnost rozhodovat se samostatně vplývala do souladu s Benešovou koncepcí. A skutečnost, že se československý legion dostal na sovětské území již na konci r. 1939, byla další Svobodovou sázkou na budoucnost. Podrobné líčení budoucí tzv. oraňské skupiny jednoznačně vyvrací nedoložené dohody o prezidentově vstupu do NKVD a naopak dotváří obraz snah a úsilí londýnského exilového ústředí. Svobodovo masarykovské a benešovské cítění – v té době so přirozeně propojovalo do jednoho celku – je tu potvrzeno i dobovými prvními negativními svobodovskými ohlasy tehdejších stalinistů-hvězdářů v této skupině.
Cesta do Buzuluku v doprovodu generála Sikorského jako vyvrcholení několika Svobodových pobytů v Moskvě a Istanbulu byla dalšími kroky sedmého prezidenta na také klíčovém poli zahraničního protinacistického odboje. Spojitost – byť lidsky ve vypjatých mezních situacích obtížně nalézaná a udržovaná – s počátečním Píkovým působením je zřejmá a Svobodova součinnost s londýnským ústředím se na základě Fidlerova pojetí zdá být nezpochybnitelnou. I v tomto případě disponuje historik svým způsobem „spolehlivými“ zpravodaji: Reicinem a Procházkou. Ve Svobodově duchovním vývoji se přitom rýsuje stále zřetelnější především citové a současně do všednodenna dozrávající propojení sovětského vstupu a Benešovy koncepce druhého odboje; spolu s tím se tak tvoří záruky jeho vznikající jistoty, že Mnichov a 15. březen se už nikdy nebudou opakovat.
Sokolovské a kyjevské vystoupení československé vojenské jednotky v SSSR tvoří – podobně jako kdysi v případě Zborova a Bachmače i následné sibiřské anabáze – základy obnovené československé vojenské kvality a stoupajícího Svobodova vojevůdcovského věhlasu. Dostává se tak do popředí spolu s exilovými letci, statečným bojem klapálkovců a relativně silnou prestiží západní vojenské jednotky, případně i československými bojovníky v partyzánském odboji francouzském, jihoslovanském, ukrajinském, ruském a také – v několika případech – i čínském. Podpis druhé československo–sovětské smlouvy 18. července 1941, na kterém se nepřímo plukovník svým způsobem podílel, umožnil také rovnocenné československé angažmá v dotvořené protihitlerovské koalici Spojené národy (1. ledna 1942). Je škoda, že ve Fidlerově knize tyto momenty, které tvoří důležitou součást Svobodova úsilí a základ budoucího stupňovaného věhlasu, chybí.
Karpatsko-dukelská operace je z tohoto hlediska ve Svobodově životě bodem přelomu. Kvapnost a snaha preferovat politická hlediska před vojenskými i do dneška ne zcela vyjasněné zhroucení východoslovenských divizí vedly k prvním obdobím zmatků a obtížně přijimatelným ztrátám. Ve Fidlerově líčení Svoboda obstál; výsledkem bylo strmé generálovo kariérní stoupání, ale také první zřejmé projevy počínající viditelné sovětizace československé společnosti. Přímými důsledky byly do dneška ne zcela vyjasněná ztráta Podkarpatské Rusi a stále zřejmější dvojí, tak trochu nechtěně paralelní – oficiální a sovětizátorské – řízení společnosti. Armádní generál – ministr národní obrany – se stal oficiálním představitelem rezortu a plnil především reprezentační vnějškové funkce. Do čela armády se však dostala mladší legionářská generace zejména ruských legií typu ministrových generačních vrstevníků armádních generálů Bočka a Klapálka. Svoboda jako ministr usiloval o maximální dosažitelné preferování odbornosti před tzv. politickými předpoklady a opakovaně veřejně deklaroval svou oddanost prezidentu Benešovi.
To také určovalo ve Fidlerově podání jeho chování na konci Třetí republiky. V zmatečné situaci, v níž bylo obtížné rozpoznat skutečně nosná – nadto rychle proměnlivá – fakta podpořil demokratickou většinu Gottwaldovy vlády, současně však byl nucen respektovat nejrůznější verze a formy sovětizačních tlaků. Asi nejvýrazněji o jeho ideovém i mravním směřování vypovídá fakt, že ještě na konci května 1948 veřejně demonstroval svou loyalitu prezidentu Benešovi. Výmluvné je i datum jeho pragmatického vstupu do KSČ v říjnu 1948, tj. po Benešově smrti, která byla současníky pociťována už v okamžiku pohřbu jako předěl dob. Jak Fidler prokazuje, ministr se snažil při zachovávání korektních vztahů vůči komunistickým špičkám o maximálně možné zachování kontinuity s prvorepublikovou armádou. Podle svých sil a možností také bránil nástupu politicky „silných“, ale vojensky buď nezkušených nebo zcela neschopných „dělnickorolnických“ důstojníků. Reforma armády, kterou v poúnorových měsících prováděl, tak vedla více či méně k zachování její bojové síly. Spolu s bojem o místo na slunci pro představitele končící legionářské důstojnické a generálské generace, do níž sám patřil.
Do nebezpečí života se dostal vcelku nečekaně po svém vynuceném odchodu z ministerského křesla a neméně „dobrovolném“ odchodu z vlády k 1. lednu 1952 v druhé polovině roku 1952. Stalinistické deformace socialismu a jejich „dobří přátelé“ typu Reicina a Růžičky ho dostaly do výslechových protokolů nejostudnějšího z politických procesů padesátých let Slánský a spol. Sled necitlivých kroků a trestně stihatelných výtvorů stalinistických vyšetřovatelů StB začal neschopností zjistit místo generálova pobytu. Bližší okolnosti zatčení, věznění v ruzyňské věznici, výslechů i nečekaného propuštění včetně moskevských názvuků jsou samy o sobě o to trapnější, že Svoboda byl protiústavně de iure vyšetřován jako armádní generál, poslanec Národního shromáždění a člen KSČ. Rodinné „dodatky“ tento osud jen dále „rozvíjejí“: generálův bratr František Nedvěd byl poslán postrkem na 4 léta z Hroznětína za svůj činný „kulacký“ podíl při zakládání JZD, „citlivost“ výkonných pracovníků vyvolala u generálovy stařičké matky během nedobrovolného přemístění mrtvičný stav a o rodinnou usedlost se musel Svoboda po několik let starat ze své kroměřížské vilky. Ještě nejasnější – patrně již trvale – jsou bližší okolnosti generálova propuštění na svobodu po 11. prosinci 1952.
Je-li tady řada věcí nejasných i po důkladném autorově prohlédnutí dostupných archiválií, ještě zmatečněji působí Svobodova rehabilitace-nerehabilitace let 1954–1955. O to nepřirozeněji vyznívá ideologizované vydání generálovy první vzpomínkové knihy Z Buzuluku do Prahy. Působení na Akademii Klementa Gottwalda a po jejím zrušení po 1. lednu 1959 ve Vojenském historickém ústavě jsou zřetelně čitelnějšími momenty exministrových zaměstnání. A to včetně jeho paralelního působení ve vedení Národního shromáždění a Svazu protifašistických bojovníků. Stále připomínaný generál se chtě nechtě, jak plyne z Fidlerova výčtu generálových aktivit, zahrnovaných rozličnými vyznamenáními domácími i zahraničními, posléze stal jakousi „monstrancí“ Novotného režimu.
Do značné míry trval tento stav věcí i po Svobodově první prezidentské volbě. Do vedoucích stranických struktur KSČ vnikal jen pozvolna stejně jako do obsahové náplně výkonu prezidentského úřadu. I tak si však – jak Fidler konstatuje – nevedl špatně. Asi nejvíce vstoupil do veřejného života svým důrazem na dotažení stranických i občanských rehabilitací a kontinuitním pojetím krátké historie svého prezidentství. Byl rovněž jednoznačným přívržencem reformního pojetí Pražského jara. Více do popředí se začal dostávat až v bouřlivém létě r. 1968, kdy začal být předmětem návštěv ze zemí Varšavské smlouvy a také pro svou osobní účast na jednáních v Čierné nad Tisou a Bratislavě.
Asi vrcholem jeho prezidentského období byly srpnové události a první měsíce restalinizace země 1968– 1969 (konsolidace-normalizace). Znalý sovětských poměrů záhy ještě během jednání v Moskvě (23.–26. srpen) pochopil, že Dubčekovo možné „přizpůsobení“ má své poměrně stroze dané meze a orientoval se proto na nestálého Husáka, který se mu v tu chvíli jevil jako i pro Sověty přijatelná alternativa k Dubčekovi. Fidler tu – nepochybně oprávněně – vyzvedá jeho poučené vystupování po 21. srpnu se snahou zachránit pro domácí veřejnost nestravitelným a z větší části utajovaným kompromisem, co se zachránit dalo a pokud možno stůj co stůj zabránit hrozícímu krveprolití. U Husáka a Štrougala jako pragmatiků mohl v tomto ohledu počítat s poměrně značnou shodou a zřejmě i podporou.
Od prvních dnů svého působení ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ dr. Husák zpočátku poznenáhlu, později však stále zřetelněji vytlačoval prezidenta Svobodu z jeho ústavou zaručeného postavení. Asi počátečním zřetelnějším projevem této tendence byla ceremonie podpisu prodloužené československo–sovětské smlouvy r. 1970. Byť to Fidler neuvádí výslovněji, souvisel s tím i výkon rehabilitačních senátů Pražského jara (např. byla zmařena rehabilitace dr. Milady Horákové nebo vyznamenání generála Píky titulem Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR.) A také normalizační postihy členů těchto rehabilitačních senátů; z druhé strany je pravdou, že se neprosadil radikální stalinismus tzv. Čechie. Z prezidentské kanceláře byl 31. března 1970 „odejit“ Svobodův dlouholetý ještě válečný spolupracovník plukovník Jaroslav Tomčík (1909–1993).
Úsilí prezidenta sloučit do jednoho celku souvislé dějiny i kontinuitní vývoj československé státnosti, jak mohlo být v tomto přehlédnutí jen naznačeno, generálovou snahou dokončit na jaře r. 1968 inauguraci položením květin na hrobech TGM, EB, Klementa Gottwalda a Zápotockého, se projevilo – jak již bylo uvedeno (s. 11) – i v únoru 1969 přijetím předního muže První republiky na Hradě, jehož nevěcně zatratil r. 1938 i po r. 1945 – někdejšího náčelníka Hlavního štábu československé branné moci armádního generála Ludvíka Krejčího (1890–1972).
Snaha vulgarizovat a deformovat výklad a odkaz Svobodova života se projevila i cenzorským protiprávním zákazem prací a vydávání skutečných prezidentových vzpomínek Cestami života (původně rozvržených do pěti svazků). Faktická krádež rukopisu jejich druhého dílu z nakladatelství Svoboda, sepsání pseudovědeckého posudku obviňujícího prezidenta téměř z protistátního jednání a doprovozeného zákazem jeho vydání ukončilo neslýchaným způsobem prezidentovy práce na sebepřiblížení jeho bohatého, lidsky šťavnatého života. Za hranicí trapnosti se pohybovalo křečovité úsilí Husákova vedení o jeho udržení v úřadě, jehož zastávání již r. 1973 bylo prokazatelně nad generálovy síly. Falzifikování prezidentova života se projevilo i ve smutečním vydání tehdejšího filmového zpravodaje r. 1979. Plynulo z něj totiž, že před r. 1940 Svoboda vlastně nežil, nebojoval v legiích a nepůsobil v prvorepublikové armádě; fatálně chyběla i zmínka o lidských obětech, které tento heroický voják přinesl v obou odbojích v úsilí o vzkříšení české státnosti v jejím československém ztvárnění i o tom, jak byl opakovaně postižen československým a sovětským stalinismem.
Fidlerovi se podařilo vnést jasno do celé řady nepochopitelných nebo zcela neznámých momentů prezidentova života. Svůj smysl má i autorova podrobná rekonstrukce Svobodova působení během prvoodbojové sibiřské anabáze a v prvorepublikové armádě. Platí to jak o formování východní druhoodbojové exilové armády (demokraty dobově nazývané opět legiemi), tak o vyjasnění Svobodova vztahu k národním hrdinům generálům Píkovi a Klapálkovi, tak o jeho soubojích se stalinisty na poválečném ministerstvu národní obrany. Snaha hájit masarykovskou demokracii humanitní se projevovala hájením lidské důstojnosti zejména legionářského vyššího důstojnictva a generality i úctou k oběma zakladatelským poříjnovým prezidentům. Totéž lze říci i o okolnostech jeho zatčení r. 1952 a tlacích, jimž byl vystaven v prvních měsících svého prezidentství. Vzorná je i Fidlerova rekonstrukce prezidentova způsobu a autorského přístupu v pracích na generálových memoárových knihách. Projevuje se tu právě to, co autor recenzované knihy výstižně nazval militární kulturou, tj. schopnost týmové práce slučující různorodé odbornosti a vědecké specializace k vytvoření žádoucího syntetického tvaru – teoretického i praktického. A také zužující se meze možností, které ve svých vysokých funkcích měl, i objektivně dané limity plynoucí z poválečné sovětizace československé společnosti.
Poměrně jasný obraz života, díla – mám-li na mysli především jeho paměti – a dnes i odkazu militárního československého demokrata, vojáka do morku kostí, muže, jehož kroky v druhé části dlouhého života řídila – tak jako mnoha jiným – Jalta, Postupim a studená válka, nám skýtá zrcadlovým efektem obraz naší neradostné současnosti. V mnoha ohledech měl svázané ruce – jejich případné rozvázání by bylo vedlo k destruktivním jevům a důsledkům, jichž jsme se jako společnost dočkali v relativně oslabené podobě zejména na počátku devadesátých let. S určitým zadostiučiněním mohu konstatovat, že v základní optice pohledu na kapitánův, majorův, podplukovníkův, plukovníkův a generálův prezidentský život se v základních rysech shoduje můj letmý, před nedávným časem v elektronickém časopise !Argument zveřejněný Svobodův portrét Sedmý prezident na přelomu června a července minulého roku.
A tak nezbývá než dodat, že je dobře, že alespoň v Hroznětíně najdeme pamětní desku na dochovaném rodném domě a vedle stojící památník, i fakt, že poslední Svobodův pomník, školský areál v nedalekém Rudíkově, i dnes nese jméno muže, který si zaslouží naši úctu pro statečnost a prozíravost, kterou si dokázal udržet i v nejtěžších chvílích svého života i jeho československé vlasti.