Politolog Petr Drulák píše o pozadí současné předsedkyně EK a o tom, že její kandidatura dnes čelí slábnoucí demokratické podpoře voličů.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová zahájila kampaň za pokračování ve funkci i po evropských volbách. Podpořila ji její domovská strana německých křesťanských demokratů a stejnou podporu očekává od evropských lidovců, největší skupiny v Evropském parlamentu. Euroatlantické struktury, které ji do vlivné pozice dosadily, musí oceňovat, jak pomáhá posilovat bruselské centrum a současně ho podřizovat americkým zájmům. Ale Leyenová i její kmotři se také musí nějak vyrovnat s ubývající demokratickou podporou evropských voličů.
Připomeňme si okolnosti jejího nástupu před pěti lety. V evropských volbách nekandidovala a nikde nezaznívalo, že by se chystala na jakýkoliv evropský úřad. O předsednictví komise se zprava ucházel její stranický kolega Manfred Weber a zleva Nizozemec Frans Timmermans. O Leyenové bylo pouze známo, že se v čele německého ministerstva obrany vyznačovala bezmeznou loajalitou k USA a kancléřce Merkelové spíše než kompetentním vedením úřadu.
Přesto se šéfkou Komise nestává na návrh Merkelové. Sice ji v zákulisí prosazovala, ale nemohla otevřeně zradit oficiálního kandidáta své strany Webera. Leyenovou navrhl francouzský prezident Macron, jehož celá politická kariéra se odvíjí ve službách transatlantické oligarchie. Navíc toho využil k prosazení své krajanky Christine Lagardeové do čela Evropské centrální banky. V obsluze finanční oligarchie neměla konkurenci: šéfka nadnárodní americké právní kanceláře, francouzská ministryně hospodářství odsouzená za přihrávání veřejných peněz byznysu, šéfka Mezinárodního měnového fondu.
Ale zpátky k Leyenové. I na jinak disciplinované německé europoslance byla francouzská nominace jejich krajanky trochu moc, řada z nich napříč stranami ji odmítla. Aby v Evropském parlamentu mohla obstát, vzniká kartel tří tradičních stranických skupin, konzervativců, sociálních demokratů a liberálů, i tak byla schválena jen těsnou většinou devíti hlasů. Kolem padesáti poslanců ze stran kartelu ji v tajné volbě nepodpořilo.
Služby, které následně odvedla nadnárodním strukturám, byly nezměrné. Vrhla se do čtyř velkých bojů: s klimatem, covidem, Putinem a vnitřním nepřítelem. Horlivost, s níž vždy postupuje, přesahuje běžná očekávání i její kompetence, také přináší rozsáhlé národohospodářské škody. Klimatický balíček, který její komise předložila předčil i předchozí utopické plány, ničí evropský průmysl a zemědělství. Kdo však sklízí, jsou američtí konkurenti a výběrčí rent spojených se zeleným byznysem. Během covidu šířila lži o nutnosti plošného očkování a pokoušela se předepisovat evropské cíle, kolik procent obyvatel má být do kdy naočkováno. Závažnější jsou ekonomické škody na veřejných rozpočtech způsobené tajnými dohodami, které uzavřela s americkou firmou Pfizer. Vedly k neodůvodněným masivním nákupům očkovacích látek, které pak byly vnucovány členským státům. Detaily jednání odmítá navzdory evropským pravidlům zveřejnit.
Válka na Ukrajině umožnila Leyenové naplnit představu o „geopolitické komisi“. Podařilo se jí zcela zastínit Vysokého představitele pro zahraniční bezpečnostní politiku Borrella i předsedu Evropské rady Michela. Ten se nikdy tak úplně nevzpamatoval ze scény, kterou mu Leyenová vyvedla v Ankaře, když se během přijetí u prezidenta Erdogana odmítala posadit na místo, které jí bylo jako člence Michelovy delegace v souladu s protokolem určeno. Leyenová se stala hlavní advokátkou protiruských sankcí a vojenské pomoci Ukrajině. Navzdory zjevné nepřipravenosti na členství, pozvala Ukrajinu do EU. Jako u každého jejího kroku nezbývá než počítat evropské náklady a americké výnosy.
Letos v Davosu vyhlásila, že hlavní hrozbou jsou dezinformace. To je pochopitelné, jak jinak má čelit katastrofální bilanci toho všeho, co v čele EU napáchala? Docela se hodí označit každého, kdo její výkon reálně zhodnotí, jako dezinformátora, nejlépe pak kremelského dezinformátora ohrožujícího v Putinově zájmu evropskou jednotu. Leyenová boj proti údajným dezinformátorům a dalším vnitřním nepřátelům nikdy nepodceňovala. V její komisi ho má na starosti česká komisařka Jourová. Její útvary bedlivě monitorují členské státy, které se politicky odchylují od bruselské linie a shromažďují podklady pro jejich ekonomické vydírání zastavením bruselských plateb. Tradičním terčem je Maďarsko, v minulosti si zažili své Poláci, dnes bojuje Slovensko.
Navzdory svým nezměrným zásluhám čelí Leyenová rostoucímu odporu evropských voličů. V příštím Evropském parlamentu jí možná stávající trojčlenný kartel nebude stačit. Proto se pokouší rozšířit politickou základnu euroatlantických elit. Ve svém nominačním projevu nevyloučila spolupráci se skupinou Evropští konzervativci a reformisté, tedy se stranami z okraje evropského mainstreamu jako jsou polský PiS, italští Bratři Itálie, česká ODS, španělský Vox, nizozemské Fórum pro demokracii či slovenská SaS. Ovšem případnou spolupráci podmiňuje tím, že prokáží oddanost demokracii, evropským hodnotám, právnímu státu, Ukrajině a boji proti údajnému putinovskému oslabování evropské jednoty. Green Deal, který by konzervativce zbytečně odrazoval, zmiňovat nemusela. Ten už byl rozhodnut a bude se implementovat.
Leyenová sází na protiruskou kartu a dohodu s italskou premiérkou Meloniovou. Meloniová je ideální partnerka, její silné výroky k voličům doprovází loajální, pragmatická politika k Bruselu, a v otázce Ruska a Ukrajiny je atlantičtější než většina italských politiků. Navíc Bratři Itálie by po volbách mohli v čele evropských konzervativců vystřídat polský PiS. Středoevropské konzervativce jistě oslovuje apel na rusofobii. Je na nich, zda si uvědomí, že síly, které zastupuje Leyenová představují pro budoucnost jejich národů vážnější hrozbu než Putin.
Článek vyšel původně ve slovenském časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Článek není určen ke sdílení na dalších webech!