Zrušení superhrubé mzdy? Připomínáme text ekonoma Vladimíra Opatrného k tomuto českému “vynálezu” posledních let, který je stále a znovu aktuální.
Nepopiratelný hospodářský a kulturní rozmach a úroveň politického života První republiky legitimizovaly za necelých dvacet let jejího trvání oprávněnost národní existence Čechů a Slováků v rámci samostatného státu. Úrovní svého průmyslu, demokratických institucí, vzdělanosti a dovedností lidí jsme patřili ke světové špičce, naše kultura nevykazovala rysy provinční omezenosti, výrazné politické osobnosti intenzívně usilovali o prosazování zájmů Československa ve složité mezinárodněpolitické situaci poválečného období. Připomeňme např. dodnes užívaný termín robot, kterým naše kultura obohatila světový slovník.
K originálním počinům současné České republiky, který se však ve světě dosud nikterak nerozšířil a zřejmě ani nerozšíří, patří bezesporu také institut tzv. superhrubé mzdy. Tato svérázná kategorie se stala součástí zákona o daních z příjmů v roce 2008. Její úprava popírá všeobecně respektovanou zásadu zdaňování, podle které může dani podléhat pouze a jenom skutečný příjem daňového poplatníka, přírůstek jeho jmění. Český stát se při zdaňování mezd miliónů zaměstnanců touto zásadou neřídí. Podle § 6 odst. 12 zákona o daních z příjmů se částka poplatníkovy mzdy, tedy jeho reálného majetkového přírůstku, pro daňové účely fiktivně zvýší o 34% (o výši pojistných odvodů zaměstnavatele z objemu mzdových prostředků) a teprve z takto stanoveného fiktivního příjmu se sazbou 15% vypočítá a srazí jeho daň. Praktickým důsledkem tohoto pokrytectví, deklarujícího navenek uplatnění 15% daňové sazby rovně daně pro všechny fyzické osoby, je zdaňování mezd zaměstnanců skutečnou sazbou daně ve výši 22%.
Tragikomický paskvil s hodně tuhým kořínkem
Na první i druhý pohled je zřejmé, že jde o tragikomický daňový paskvil. Mimochodem takto byl označován již v připomínkách, stanoviscích a vyjádřeních odborné veřejnosti před jeho zavedením. Důsledky jeho praktické aplikace v podobě nepřehlednosti, složitosti, administrativní náročnosti, zvýšených nákladů na straně zaměstnavatelů zodpovídajících za výpočty a srážky daní zaměstnanců, toto hodnocení v plném rozsahu potvrdily.
Zjevná zmetkovitost právní úpravy superhrubé mzdy i komplikace spojené s jejím praktickým prováděním, přiměly nakonec i ministerstvo financí ke kajícnému odsouzení svého výtvoru. Tři roky po jejím uzákonění, v důvodové zprávě k zákonu o změně daňových zákonů v souvislosti se zřízením jednotného inkasního místa z roku 2011, který měl superhrubou mzdu zrušit, uvádí:
„Další změnou, která vyvolala velké ohlasy, bylo zavedení tzv. superhrubé mzdy v roce 2008 (tj. navýšením hrubé mzdy o pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na veřejné zdravotní pojištění placené zaměstnavateli…). Tento koncept značně zkomplikoval způsob stanovení základu daně u poplatníků s příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků a je označován za diskriminační, protože daňové zatížení těchto poplatníků je vyšší, než u ostatních poplatníků…
Z hlediska komparace s daňovými systémy ostatních států Evropské unie i mimo ni se jedná o nestandardní postup pro stanovení základu daně, neboť existují značné rozdíly mezi tuzemským pojistným na sociální zabezpečení a veřejné zdravotní pojištění a zahraničními pojistnými systémy…
Kromě toho je třeba upozornit, že koncept tzv. superhrubé mzdy má za následek neodůvodněné omezování volného pohybu zahraniční pracovní síly, služeb, kapitálu a svobody usazování…. Proto pokud mají být příjmy poplatníků zdaňovány sazbou ve výši 22 % a nikoliv 15 %, mělo by tak být učiněno transparentním způsobem, a ne s použitím daňové fikce.“
Superhrubá mzda škodí, má však tuhý život. Přečkala i výše uvedený zdrcující soud ministerstva financí, z jehož dílny v roce 2008 vzešla. Po mimořádných volbách v roce 2013 nová vládní koalice, vědoma si škodlivých důsledků superhrubé mzdy, zakotvila její zrušení v koaliční smlouvě. Neblahý konstrukt však přežil i čtyřleté působení současné vlády a zaměstnanecké mzdy budou i v příštím roce diskriminačně zdaňovány 22% daňovou sazbou.
Superhrubá mzda a kvalita české demokracie
Příběh superhrubé mzdy přesvědčivě dokládá řadu nelichotivých skutečností o úrovni legislativního procesu, o úrovni politiky a politiků, o fungování institucí zastupitelské demokracie… Z povahy uvedených skutečností lze vyvodit, že současné systémové řízení společenských procesů v České republice
- postrádá zpětné vazby korigující a eliminující výskyt nežádoucích jevů,
- není schopno seriózně a s odbornou erudicí vybírat, nacházet a uskutečňovat optimální řešení,
- zjevně nesprávná rozhodnutí prosazuje mocensky bez objektivního posouzení jejich důsledků a vyhodnocení argumentů názorových oponentů,
- ztratilo schopnost odstraňovat závažné chyby, nedostatky a deformace, jejichž škodlivost samo nazírá i veřejně prezentuje, nicméně potenciál potřebný k nápravě postrádá.
Hospodářské a politické důsledky tohoto systémového selhávání v podobě nízké míry využívání disponibilního národního potenciálu, ztráty důvěry lidí, vzrůstající skepsi k možnosti prosazování jejich zájmů a potřeb ve veřejném prostoru, jsou nesmírné. Při respektování principů daňové spravedlnosti a daňové neutrality by základem daně z příjmů ze závislé činnosti byla hrubá mzda snížená o pojistné odvody zaměstnance. Zvýšení nominálních mezd vyvolané změnou konstrukce základu této daně, by zvýšilo úroveň spotřebitelské poptávky s druhotnými efekty v podobě vzrůstu inkasa daně z přidané hodnoty, spotřebních daní, daní z příjmů atd., a současně by zmírnilo i často připomínané zaostávání našich mezd v mezinárodním srovnání.
Potřebná reforma daňového systému by měla v oblasti jednotlivých daní zohlednit a zajistit prioritu prosazování žádoucích dlouhodobých makroekonomických efektů a souvislostí a potlačit krátkodobá a nekoncepční daňová řešení existujících rozpočtových tenzí účetně bilančním přístupem. Otázkou zůstává, kdo je schopen a odhodlán takovou reformu uskutečnit.
Vyšlo 24. srpna 2017.