Rozsáhlá recenze historika Jiřího Malínského věnovaná knize Inventura aneb kam jsme došli kriticky bilancuje polistopadovou proměnu české ekonomiky a společnosti a hledá východiska pro jejich budoucí směřování.

Washingtonský konsenzus

O Washingtonském konsenzu již byla řeč. Zatímco světová výroba a vůbec reprodukce postupovaly směrem ke koncentraci, čeští neoliberální nedoukové naopak k roztříštěnosti a atomizaci ekonomických procesů. Dogma trhu bez přívlastků bylo provázeno poklesem finality výrob a prvky rekolonializace české ekonomiky (opakovaně připomínám knihu Švihlíkové Jak jsme se stali kolonií). Klausiánství posléze vyústilo do „malé“ měnové krize koncem 90. let. Takto vytvořená propast mezi oficiálním kurzem a paritou kupní síly vede k oslabování pozice České republiky a opakovaným ústupkům vůči zahraničí. Washingtonský konsenzus je nástrojem původně – byť ne deklarativně – určeným Jihu (Třetímu světu). Někdejší satelitní státy se do tohoto močálu minimálně parciálně propadly a propadají (debata o poměrné váze zbrojních výdajů). Autorský komentář je opět naléhavě varovný: „Jenže, něco jiného je cíl a něco jiného prostředek – a nepochopení tohoto rozdílu je omyl táhnoucí se celým transformačním procesem. Koneckonců jedna z definic konkurenceschopnosti říká, že jde o to se zapojovat do mezinárodní dělby práce a mít z toho výhody.“ (s. 121, zvýraznili autoři).

Na tomto místě je nutné připomenout i „specifika“ některých limitů kvality orgánů činných v trestním řízení. Pominu-li první měsíce polistopadového chaosu a zahraničím zpochybňovaný lustrační zákon č. 451/1991 Sb., nemohu nezmínit chaotickou polistopadovou tvorbu práva: jestliže v První republice se do jednoho svazku vešly zhruba 3 ročníky svazky Sbírky zákonů a nařízení, pak v komunistickém období se jeden roční svazek překryl s jedním svázaným svazkem; v polistopadovém období tento ročník Sbírky vyžadoval i 3 svazky. Připočteme-li k tomu nesystémové kroky ve složení jak policejních, tak justičních orgánů, vznikne z toho srostlina obtížně evidovatelného práva a narušené institucionální paměti i nesnází policistů a státních zástupců (r. 1998 natočila Česká televize seriál Na lavici obžalovaných justice scénáristy Jiřího Křižana). Právníci současnosti jsou vedle toho specialisty na určité oblasti práva. Šance spravedlnosti při existenci komplikovaného procesního postupu se, řečeno slovy mého zesnulého středoškolského profesora matematiky, často amplitudicky blíží nule.

Limity české otevřené ekonomiky

V zahraničním obchodu (naše ekonomika je tradičně otevřená a proexportní) problematizují autoři tvrzení, že 80 % HDP je tvořeno právě takto. S odkazem na národohospodářku Růženu Vintrovou (1929–2013) konstatují, že důraz na vývoz vede ke snaze o omezování růstu mezd (brzdící nákladová položka) při potlačení jejich funkce kupní síly. ČR dlouhodobě dociluje vysokých přebytků v zahraničně obchodní bilanci avšak v duchu sloganu „dříve hodně mozkovna, nyní hodně montovna“. Strukturálně zhruba 80 % vývozu směřuje do EU, v dovozu podíl Bruselu činí zhruba 57 %. Zboží se vyváží do Německa, Slovenska, Polska a Rakouska. V dovozu dominuje Německo (21 %) následováno Čínou (17 %). Dlouhodobě tento transfer trpí koncentrovaností (jednostranností) – orientací na stroje a zařízení (60 % exportu) při nízké finalitě výroby, velké vzdálenosti od zákazníka, vysoké subdodavatelské pozici řady firem, malé známosti českých značek (přílišná vázanost na nadnárodní firmy) a řadě ideologických vlivů.

Úzce s touto agendou souvisí atraktivnost země pro zahraniční investice. Je tu řada výhod (kvalifikovaná výrobní síla, kvalitní systém středního a vysokého školství, podhodnocení koruny, vymahatelné paragrafy v zákoně o ochraně zahraničních investic, geografická poloha). Předností bylo i budování moderních překladišť. Masivní finanční odlivy, jde i o oficiálně uznaný, ale statisticky dlouhodobě nesledovaný jev, vedou k (oprávněnému) závěru o kolonii uprostřed Evropy. Jeho dalším projevem je neúměrné přímé i nepřímé daňové zatížení zaměstnanců a důchodců. Úzce s tím souvisí i vysoká návratnost těchto investic.

Obecně platí – nejvíc se to soustřeďuje do vztahů a vazeb s Německem – , že čím více se posilují zahraniční obchodní a výrobní vazby (90 % českých bank kontroluje zahraniční kapitál), tím více se „vývojově“ oslabuje suverenita mateřské země. V případě bank byly první dividendy, uvádí autoři, vypláceny nejpozději druhý rok po fúzích. V případě dalších odvětví je tento časový posun (mezidobí) viditelně delší. (ss. 124 a 125, tabulka 5, grafy 5 a 6). Do konce roku 2025 bylo v zahraničí vyvezeno českými firmami 1,8 bil. Kč (necelá třetina dovezeného zahraničního kapitálu ze zahraničí do ČR). Bližší údaje pro kusost dostupných údajů autoři neuvádějí. A upozorňují na obtížně kvantifikovatelný objem skrytých převodů peněz z ČR. (s. 127)

Tyto postřehy autoři ilustrují na řadě dostupných a ověřitelných fakt. V případě nejmenovaného českého pivovaru jsou zřetelné nepoměry v základních údajích za r. 2023 o zisku, výši celkových tržeb, hodnotě zdaňovaného subjektu, přidané hodnotě atd. Tzv. český krmelec je odhadem svého ročního objemu 500 mld. Kč srovnatelný s částkou věnovanou starobním důchodům (600 mld. Kč) či zdravotnictví (500 mld. Kč). Zdrojem těchto odhadů jsou zdroje České národní banky. Protisměrný proud peněz je podle autorů odhadnutelný na zhruba desetinu českého krmelce (tj. kolem 50 mld. Kč); chybí údaje o zdrojích pocházejících ze zahraniční expanze českého kapitálu. Problémem jsou jeho fiktivní zahraniční sídla (Seznam.cz). Situaci ilustruje kuloárový výrok finančních úředníků „jen blbec platí daně v zákonné výši“. Silně připomíná starší úsloví „Kdo nekrade, šidí rodinu“. (s. 129, p. 112)

Dalším důvodem zahraničních „útěků“ českého kapitálu je již konstatovaný náš soudobý marxovský administrativní kretenismus. A své vývody autoři zakončují důraznou konstatací: „Zásadní by měl být poznatek, že k zahraničnímu kapitálu nelze přistupovat jen jako k tomu, kdo sem přichází s nějakou pomocí.“ (s. 130)

Daňová soustava

Havloidní polistopadové blouznění spoléhající na humánní „tržnost“ Západu vedlo mj. k nedomyšlené privatizaci i nosných odvětví – v protikladu k roku 1945, jenž směřoval právě opačným směrem. Autoři výstižně zdůrazňují: „Náš problém snad není ani v tom, že byly tyto firmy privatizovány, ale především v tom, že český stát, resp. tuzemský kapitál tam ztratil nejen dřívější příjmy z firemních daní, ale hlavně jakýkoli vliv na jejich další vývoj. Tyto firmy jsou přece často privátní (nebo s podílem státu) i v jiných ekonomikách.“  (s. 131) Konec konců z řady předlistopadových ředitelů velkopodniků vyrostli výborní „féroví“ podnikatelé.

Návazně autoři probírají a analyzují polistopadovou českou daňovou soustavu. Z původní přehlednosti a jasnosti vznikl neuspořádaným řetězcem desetiletí trvajících „reformních zásahů“ celek charakterizovatelný jako nepřehledný, nespravedlivý a do značné míry i neprůhledný systém (s. 132). Je to srostlice nejrůznějších „experimentů“. Jejími dominantními znaky jsou v reprodukci autorů vynulování majetkových daní, tzv. rovná daň z příjmu, superhrubá mzda a její nedávné zvlášť nepodařené zrušení, jež veřejné finance dovedly do víceméně trvalého schodkového stavu. Ve vzduchu je podle jejich názoru privatizace důchodového a zdravotního pojištění. A „Je zajímavé, že všichni ti současní ‚kritikové‘ špatného stavu veřejných financí v době, kdy se do veřejných financí zatínala ‚daňová sekera‘, buď mlčeli, nebo velmi aktivně toto kácení veřejných financí podporovali.“ (s. 133). Postiženými jsou především lidé práce, osvobozenými představitelé rodícího se českého, případně i globálního velkokapitálu.

Třídní pohled vítězí: zástupci lidí práce jsou v trvalé defenzívě. Sobotkově ani první Babišově vládě přitom nelze upřít snahu o racionalizaci daňové soustavy (EET) a byly nápomocny při zamítání řady „redukčních návrhů“ (snížení sociálního pojistného). Po nástupu globální pandemie koronaviru (2020) se tento trend zvrátil. Původně přechodné zastavení EET se stalo trvalým (v těchto dnech ji obnovila Poslanecká sněmovna). Následovaly dva tzv. daňové balíčky. Odborářská kritika byla odsunuta na vedlejší kolej. (Srv. s. 135, tabulku 6 a p. 118) Vzniká tak stav umožňující transnacionální přesuny ztrát do České republiky. Charakteristickým jevem této horečné doby se staly tzv. poslanecké návrhy pomíjející stádia standardního připomínkového řízení a příbuzná velmi často chorobná poetika neblahých právně neústavních přílepků.

Pětikoalice (přezdívaná i pětidemolice) dále pokračovala v tomto lehce sebevražedném kurzu podceněných výdajů a nafouklých příjmů. Dalším „bonbónkem“ bylo snížení sociálního pojištění o 5 %. Tvarohová zásadovost kráčela od jednoho pseudoúspěchu k druhému. Snižovaly se daně živnostníků, prodloužily se zrychlené odpisy na majetek získaný v letech 2022 a 2023. Pomyslnou korunou této spontánní sabotáže bylo další zdanění lidí práce. Autoři v líčení těchto parodických předností pokračují až do r. 2025, kdy řečeno slovy čelné představitelky ANO Aleny Schillerové (nar. 1964) Stanjurovo letadlo narazilo.

Pro tyto deformy maskované jako reformy bylo příznačné soustavné oslabování příjmové stránky veřejných rozpočtů a i v mezinárodním měřítku mimořádně nízká složená daňová kvóta 35,4 % (průměr EU je podle dostupných údajů 41,2 %, citován údaj za r. 2022). Bezprostředně s tím souvisí i nízká míra sociální ochrany. (s. 141) Současnou českou ekonomiku tak tmelí přežívající „zbožná“ víra ve všemocnost levného trhu.

Stínová ekonomika

Nedostatková ekonomika je především stínovou ekonomikou třetího přerozdělení. Odhady jejího podílu na HDP se pohybují mezi 10 až 25 %. Pro rok 2022 autoři uvádějí 13,5 %. Autoři k tomu dodávají: „Některé expertizy přitom naznačují, že stínová ekonomika je jedním z nejrychleji rostoucích makroekonomických ‚odvětví‘. Vzhledem k narůstající deficitnosti veřejných financí většiny evropských zemí (ale také USA) právě pro svou schopnost především unikat řádnému placení daní může být právě pro tento fakt nejen důležitým zdrojem vysokých deficitů“ (s. 143), ale také nízkých meziročních přírůstkových temp. „Doplňkovou formou“ jsou daňové úniky; úspěšnost finančních orgánů a orgánů činných v trestním řízení je z řady důvodů setrvale nízká (už jsem se o nich zmiňoval na s. 9). Průvodními znaky tohoto stavu byla absence definice práce načerno, nízký počet kontrolorů a chorá navazující legislativa. Snahy řešit tyto slabiny sociálního organismu určitě byly, ale při setrvalé absenci hlubší systematické politiky a legislativy. Často vítězí krátkozraký diletantismus. A jej doprovázející korupce.

Ideál sociální rovnosti zůstává setrvalým snem. V Česku žije zhruba 20 000 bezdomovců, 600 000 lidí je v exekuci a jsou tu relativně vysoké příjmy poslanců a senátorů (kolem 200 000 Kč měsíčně a stotisícový příjem „paní prezidentové“ pouze zato, že je sezdána se současným prezidentem). Blíže stav společnosti zachycuje desetinný princip (decily, případně pětinové kvintily). Výzkumný projekt přinesl zajímavé výsledky: nejchudší kvintil odhadoval svůj ideální podíl na celkovém majetku na 12 %, odhadovaný na 5 %, zatímco skutečný činil 0 %; druhý kvintil vyprodukoval čísla 14 %, 9 % a 2 %; třetí kvintil 17 %, 15 % a 6 %; čtvrtý kvintil 24 %, 23 % a 11 %; pátý 33 %, 48 % a 81 %. Jsou-li tyto údaje promítnuty do struktury daňového břemene, naskakují další podnětné závěry. Slovo třídnost rozhodně není anachronismem.

Závěr, že cca 2 200 000 obyvatel má zhruba stejný majetek jako cca 6 600 000 příslušníků středních vrstev je sám o sobě burcující; oproti 2 200 000 lidí vrstev chudinských (tzv. nízkopříjmových) disponuje první kvintil 400 000x vyšším majetkem. Při ještě přesnějším desetinném (decilovém) dělení by tyto závěry byly ještě více zvýrazněny (s. 148–149). A autoři upozorňují: „Vyšší poměr už nemá v sociálně uměřeně se chovající poválečné Evropě nikdo; v zámoří jen USA – ale tam na hloubení ‚majetkových propastí‘ se usilovně ‚pracovalo‘ přinejmenším dvě století, zatímco v ČR k tomu stačily tři dekády …“ (s. 149) Lakmusovým papírkem-indikátorem je bytové téma a polistopadová protirodinná politika. Otázka po budoucnostním vývoji tohoto příživnického kapitalismu není rozhodně od věci.