28. říjen na !A: Adam Votruba trochu kontroverzně k dnešnímu svátku vzniku Československa a k české vlajce. Připomínáme.
Od jisté doby nemám rád státní vlajku. Ostatní symboly – česká hymna a znak – mi nevadí, vlastně k nim mám pozitivní vztah, jakož i k českému národu vůbec. Problém ale je, že současná vlajka není českým symbolem.
Byl to symbol Československa a po jeho zániku byl sprostě ukraden. Bylo to asi jednodušší, než se zmoct na vlastní vlajku. Možná tu hrála roli i úvaha, že tradiční barvy, které by pro český stát nejspíše připadaly v úvahu, mají ve vlajce Poláci. To ale sotva může být omluva. Stejně jako není omluvou to, že se jednalo o tzv. „uvolněný symbol“, jak zdůrazňovali čeští politici v roce 1993.
Pochopitelně Slovákům se to nijak zvlášť nelíbilo. Premiér Vladimír Mečiar požadoval po České republice finanční kompenzaci. Čeští politici se mu tenkrát vysmáli. Je to škoda, mohli tak aspoň částečně napravit pochybný čin.
Tehdy, když jsem se jako mnoho jiných občanů Československa nerad loučil s tímto státem, ve mně možná hlodala i jistá postranní myšlenka: Co bude, kdyby se Československo mělo obnovit? Jakou by mělo mít proboha vlajku, když jsme mu jí ukradli? Tyto obavy jsou téměř jistě liché, nicméně je pravda, že jsem se tehdy nemohl smířit s tím, že bych měl tuhle vlajku vnímat jako českou. Nesmířil jsem se s tím dodnes. Nevím, jak bych mohl být na tuhle vlajku hrdý, třeba i jen při sportovních vítězstvích.
Ponechání československých vlajek na žerdi po 31. prosinci 1992 mělo ještě jeden důsledek: Vzbuzovalo to zdání, že se rozdělením státu nic tak zásadního nestalo. Teprve postupně si lidé museli uvědomit, že to není pravda. Národy se oddělily, jejich vzájemná komunikace se významně snížila, kulturní podněty ze Slovenska vyschly, povědomí o tom, jak se dnes žije na Slovensku, se začalo vytrácet. Vlajka s modrým trojúhelníčkem může být vnímána tak trochu jako podvod, podobně jako slova politiků, že pro občany České a Slovenské republiky se nic podstatného nemění.
Stojí snad za zmínku, že tehdejší generace českých politiků projevila pozoruhodnou netečnost k řeči symbolů i v jiných případech. Podivná byla volba názvu zákonodárného sboru, tedy dnešního Parlamentu České republiky. Většina zemí má pro orgán zákonodárné moci vlastní výraz vycházející z domácí tradice. V českém jazyce se nabízely tři odpovídající výrazy, které byly již v minulosti použity: sněm, shromáždění, národní rada. Vybral se ovšem poprvé v historii výraz „parlament“, což působí, jako bychom byli zemí bez vlastních demokratických tradic. (Tehdy se mimochodem slovo „parlament“ v běžném jazyce používalo ještě poměrně málo.)
V dnešní době, kdy všemu včetně politiky dominuje technologie, se zdají být symboly něčím přežilým. V devadesátých letech šlo hlavně o to, jak technicky správně provést ekonomickou reformu. Se symboly je ovšem potíž. Mají své významy a jsou součástí komunikace. Ignorovat symboly je vlastně totéž jako ignorovat pravidla komunikace. A společnost nemůže stát na technologii, stojí totiž na trvalém pospolném hovoru.
Československu bylo vyměřeno tolik let jako kdysi Velké Moravě, a to téměř na rok přesně. Dneska si připomínáme nedožitých 99 let od vzniku republiky. Je škoda, že při této vzpomínce si už nikdy nemůžeme vyvěsit československý prapor. Ukradli jsme si ho.