Předseda Sdružení nájemníků ČR Milan Taraba varuje před začátkem bytové krize v Česku. Proč jsou v sektoru bydlení nutné veřejné investice a jedná se o sociální téma?
Před nedávnem vyšla výroční zpráva o stavu bydlení v EU, kterou, žel české sdělovací prostředky, podobně jako jiné důležité informace, ignorovaly. Skutečností je, že bydlení EU se stává stále více nedostupnější, Česká republika není výjimkou. V roce 2011 byla přijata Koncepce bydlení ČR do roku 2020, kterou vláda v květnu 2015 revidovala. Dle této koncepce si stát stanovil 3 strategické cíle v oblasti bydlení: „DOSTUPNOST, STABILITU, KVALITU“.
Jsme na začátku roku 2018 a není pochyb o tom, že se dostupnost bydlení zhoršila, určitě nelze hovořit o stabilitě bydlení a ani s kvalitou bydlení to není lepší. Ceny bytů především ve velkých městech rostou meziročně o více než 10 %. Podobně se zvyšuje i nájem z bytů, nájemní smlouvy se uzavírají na dobu určitou a případné prodloužení nájmu je podmiňováno dalším zvýšením nájemného. Denně dostávám dopisy s popisem neutěšeného stavu v oblasti bydlení. Např. seniorka z Prachatic napsala 7.3.2018:
„Jsem již dlouho v důchodu a bydlím v nájemním bytě. Jsem také členkou SON a na různých frontách se věnuji marnému boji proti nespravedlivým nájmům, dlouho, ale marně. Možná se budete divit, že bojuji hlavně za střední třídu, patřím do ní a problémy běžných nájemníků s nižšími příjmy znám z blízka. Jenže představitelé státu, politici a média dělají, že střední třídu v nájemních bytech nevidí, Ti kteří rozhodují bydlí totiž ve svém. Předem pozornosti politiků a ostatních je sociální bydlení těch nejchudších vrstev, ale ani tady k žádnému pokroku nedošlo. Existuje řada soukromých agentur a obrovské vynaložené náklady na příspěvky, výsledek však téměř žádný! Zákon o sociálním bydlení neobstál“.
Vznikají nová hnutí mladých lidí, kteří nemají možnost získat dostupné bydlení a požadují jednání s představiteli státu o změně dosavadní bytové politiky. „Píší, že v posledních letech začíná v ČR bezprecedentní růst nájmů i cen bytů na prodej. Vlastní bydlení je dostupné pouze pro cca 10% obyvatel s nejvyššími příjmy, stále více obyvatel má problémy se splácením hypotečních splátek. Aby lidé dokázali zaplatit nájemné musejí si zvyšovat úvazky, drasticky šetřit na jídle nebo sdílet byt s ostatními nájemníky. Sociálně nejslabší jedinci končí v lepších případech na ubytovnách a v horším na ulici. Dramaticky přibývá bezdomovců a dětské domovy se plní dětmi, jejichž rodiče nemohou zaplatit nájemné. Rostoucí ceny bydlení polarizují společnost na suverénní vlastníky nemovitostí na jedné straně a na nájemníky a lidi zatížené hypotékami na straně druhé….“
Podobných názorů dostáváme celou řadu. Jen pro srovnání a zamyšlení uvádím i některé statistické údaje. Tak např. nájemné se v Praze od roku 1993 do dneška zvýšilo 48 krát, zatímco průměrná mzda jen 7,5 krát, růst cen vody je ještě vyšší a tak nájemní bydlení v ČR patří mezi nejdražší v Evropě.
Je nezbytné, aby do Koncepce bydlení v ČR byly zařazeny veřejné investice do tohoto sektoru, obnovená možnost a podpora výstavby bytů neziskovými organizacemi a tak došlo k určité brzdě nekontrolovatelných nákladů na bydlení, protože převážná většina bytových domů je realizována developery s cílem zajistit si nemalé zisky, jinak řečeno probíhá privatizace zisků a socializace nákladů. Co se týká zvyšování nájmu jedním z tradičním vysvětlením tohoto jevu je, že nájmy kopírují zvyšující se kupní sílu a inflaci. Samozřejmě, to není pravda, spíše tento jev vzniká souhrnem několika faktorů jako například dostupností levných peněz velkým investorům, působením společností typu Airbnb ve velkých městech či vytrácením se konkurence v podobě veřejných nájemních domů a bytů neziskových organizací (např. bytových družstev), která vždy udržuje ceny nájmu na zaplatitelné úrovni. Místně obvyklé nájemné nemohou stanovovat realitní kanceláře, ale je třeba přijmout model osvědčených zrcadel nájemného například v sousedním Německu.