Ivo Šebestík v páté a závěrečné části své eseje sleduje události v protektorátě po atentátu na Heydricha až do roku 1945.

První, druhou, třetí a čtvrtou část eseje Ivo Šebestíka naleznete v odkazech.

Zabití zastupujícího říšského protektora Reihnharda Heydricha zapůsobilo na nacistické vedení jako šok. Stalo se tak v protektorátu vyhlášeném nad Čechy, který Němci vnímali jako vcelku již zpacifikovaný prostor své „říše“, ve kterém dochází pouze k očekávaným projevům nespokojenosti takzvané „české opoziční inteligence“, k narušování „plynulosti práce, občas k sabotážím a provokacím, a kde působí odboj, jehož rozsah ale není takový, aby ohrožoval bezpečí německé nacistické říše. Tedy, vcelku nic mimořádného!

A najednou právě na tomto „zpacifikovaném říšském“ území seskočí skupina parašutistů vyslaná Londýnem a v denním světle přímo na pražské ulici zabije nejvyššího zástupce Říše. Bezprostředně po události neměli Němci o původcích „atentátu“ ani nejmenší informace. Mělo ovšem nastat kruté zúčtování. „Podřadná rasa“ zaútočila na vybraný exemplář rasy panské! Něco takového nesměli Němci strpět.

Himmler navrhuje spustit na Čechy teror

Reichsführer a šéf německé tajné policie, jeden z trojice po Hitlerovi nejvýznamnějších pohlavárů Říše, Heinrich Himmler, odeslal přísně tajný dopis K. H. Frankovi, ve kterém navrhuje vzít okamžitě do zajetí 10 tisíc rukojmí. Především musí být zatčena celá česká opoziční inteligence. A ještě v noci má být zastřelena první stovka těchto rukojmí. Nakonec Himmler slíbil, že Frankovi ještě v noci zatelefonuje.

Tato Himmlerova aktivita z 27. května 1942 působí kuriózně, vezmeme-li v úvahu příští jednání tohoto nacistického zločince, ke kterému dospěl už během nějakých sedmi či osmi měsíců. Himmler totiž už začátkem roku 1943 začal prostřednictvím předsedy Mezinárodního červeného kříže, profesora Burckharda, sondovat možnost uzavření separátního míru s Velkou Británií. A to s nabídkou na vytvoření koalice Německa, Spojených států a Velké Británie proti Sovětskému svazu. Himmlera patrně neblaze inspirovala německá porážka u Stalingradu a ve velké tankové bitvě u Kurska. Později se Himmler snažil využít zatčených Němců, kteří představovali protihitlerovskou koalici, Goerdelela a Popitze, ke zprostředkování kontaktů se švédskými bankéři, bratry Wallenbergovými, kteří měli kontakt na britskou zpravodajskou službu. Himmler si zde musel počínat velice opatrně, protože kdyby se jeho osobní iniciativa (ve které ale nebyl ani zdaleka sám) dostala ke sluchu Adolfa Hitlera, byl by prohlášen za zrádce, zbaven funkcí, degradován a zastřelen. Přesně v tom pořadí.

Nicméně, ve vztahu k tvrdosti vůči pachatelům takzvaného atentátu v Praze, působí jeho vlastní názorová geneze docela zajímavě. Každopádně se jednalo o člověka mimořádně bezskrupulózního, o podobné charakterové monstrum, jaké v Praze popravili českoslovenští parašutisté. Jen za malou zmínku na okraj stojí také závěr či spíše konec Himmlerovy kariéry. Byl také kuriózní. Po porážce Německa se Himmler pokusil o útěk. Dne 21. května zajistila britská kontrolní hlídka v Meindsedtu trojici podezřelých mužů. Když byla tato trojice předvedena před britského kapitána Sylvestra, ohlásil se Himmler plným jménem a hodností. Byl až do poslední chvíle přesvědčen, že bude jednat jménem „třetí říše“ s Brity a že je přesvědčí ke spojenectví s Německem v boji proti bolševikům, tedy proti SSSR. Himmler se ovšem krutě přepočítal. Byl zatčen a prohledán. Britové u něj nalezli ampulku s jedem, ale netušili, že druhou skleněnou ampuli má Himmler už v zubní plombě. Když velící důstojník nařídil prohlídku Himmlerových úst, nacista po krátkém zápase plombu rozkousl a smrtí unikl soudu a trestu v Norimberku.

V květnu 1942 Himmler instruoval Franka, kterého ale k drastickým opatřením vůči nenáviděným Čechům nemusel vůbec přesvědčovat. Pravidelný německý zpravodaj melduje do Říše o tom, že české obyvatelstvo přijalo zprávu o zavraždění říšského protektora se škodolibostí. Ale jen ojediněle bylo slyšet slova souhlasu. Němci v protektorátu naopak projevovali zděšení a volali po nejpřísnější odplatě.

K německé mentalitě patrně patří schopnost rychle uvěřit vlastním tezím a nadále je už kriticky nezkoumat. Považovat je za axiom. Jelikož Němci v protektorátu snadno uvěřili tomu, že se s Čechy zachází až příliš v rukavičkách a že si je Říše bere vlastně v ochranu, takto se jim zabití „nejvyššího dobrodince“ jevilo jako nevděčnost. O to více bylo třeba nevděčné Čechy potrestat.

K.H. Frank přesvědčuje Hitlera o svých opatřeních proti Čechům

Nicméně, K. H. Frank se v rozhovoru s Hitlerem snažil snížit odpovědnost svoji a dalších protektorátních orgánů tím, že vyloučil, že by atentát na Heydricha byl dílem domácího českého oboje. Nalezený anglický samopal svědčil o tom, že jde o dílo britských agentů operujících, patrně shozených z letadla, nad českým územím. Poté Frank, jemuž se ovšem smrtí Heydricha otvírala jeho vlastní cesta ke kariéře, argumentoval tím, že Himmlerem navržené hromadné popravy 10 tisíc Čechů by z mezinárodního hlediska potvrdily, že probíhá boj mezi Říší a českým národem, neboť by zcela jistě domácí odbojové hnutí velice zesílilo. Přinejmenším by to ale narušilo hlavní smysl protektorátu, jímž byla práce a výroba pro Říši. Proto se Frank s Hitlerovým souhlasem „omezil jen“ na vyhlášení stanného práva nad celým územím protektorátu a na demonstraci německé moci. Především ale začalo úporné pátrání po vinících atentátu, s cílem zatknout a popravit každého, kdo byl podezřelý z napomáhání pachatelům nebo o jejich činnosti věděl.

V Čechách a na Moravě zavládl teror a strach zachvátil široké vrstvy obyvatelstva. Němci stále rozšiřovaly kruh zatčených osob, zesílilo zatýkání osob podezřelých z odbojové činnosti. Devátého června 1942 promluvil Hitler nad Hendrichovou rakví. Udělil mu nejvyšší možné nacistické vyznamenání, tedy Německý řád 1. třídy. Toho dne také prezident Hácha při setkání s Hitlerem odsoudil jménem svým, vlády i českého národa, tuto vraždu. Hitler českou delegaci posadil ke stolu a začal mluvit. Zprvu, jak měl ve zvyku, tichým hlasem, pak ale přidával na intenzitě. Frank z toho setkání pořídil záznam, ve kterém jsou Hitlerova slova citována. Podle tohoto zápisu Hitler pravil asi následující: „Český národ žije a sídlí uprostřed německého životního prostoru a je tudíž jeho úlohou vycházet s německým národem v dobrém pořádku a v klidu. Vy, pane prezidente, jste svým prozíravým rozhodnutím v březnu 1939 usiloval o mírové řešení tohoto poměru, ačkoliv již tehdy válečný štváč Beneš chtěl válku. I já jsem tehdy věřil v dobrou a mírovou spolupráci a z toho důvodu jsem pokládal neválečné řešení za správné…“ A v tomto duchu Hitler pokračoval po celou dobu svého proslovu k Háchovi.

Studium historie učí odhalovat běžně používané lži

Studium historie je nesmírně důležité především z toho důvodu, že dává lidem už od školního věku a studijních let příležitost poznávat stále se opakující příklady úmyslně nesprávných výkladů a licoměrných vylhaných argumentací, jaké slouží konkrétnímu účelu a dokonale opovrhují fakty, pravdou a spravedlností. Tyto mechanismy prokazují neuvěřitelnou odolnost.

Háchův manévrovací prostor vůči německé říši byl nesmírně omezený. Němci se snažili ponechávat Háchovi a protektorátní loutkové vládě zdání alespoň minimální svobody jednání. Ta byla ovšem i v oné minimálnosti naprostou iluzí. Němci kvůli zdání, kterým chtěli působit na Velkou Británii a Spojené státy, potřebovali Čechy, kteří sehrají roli „autonomních“ správců obou zemí, ovšem kteří se také zcela logicky stanou v očích národa kolaboranty, byť by se někteří z nich i snažili alespoň šikovně lavírovat mezi absolutní poslušností vůči Německu a snahou něco málo z původní národní svobody ochránit.

Česká inteligence reaguje na Heydrichovu smrt „se štvavou lhostejností“

V červnu německý pravidelný zpravodaj informuje své nadřízené v Berlíně o tom, že v kruzích české inteligence bylo oznámení o smrti Heydricha přijato „se štvavou lhostejností, případně cynismem“. Naproti tomu, podle tohoto německého zdroje, ministr školství a propagandy Moravec byl „úplně sklíčen“ a prezident Hácha „dělal dojem úplně zlomeného člověka“. Naproti tomu si zpravodaj pochvaloval reakce českých dělníků ve velkých podnicích pracujících „pro německou výrobu“, jako byly Vítkovické železárny a brněnská Zbrojovka. Tito dělníci údajně přijali zprávu o atentátu s „upřímnou lítostí nad smrtí obergruppenführera“. Takováto meldování samozřejmě prokazují dokonalou neschopnost psychologické analýzy a jsou svojí podstatou stupidní, úředně formální, nedomyšlená.

Vyvraždění a vypálení Lidic a Ležáků

Dne 11. června vyvrcholily německé represe vůči českému obyvatelstvu vyvražděním a vypálením obce Lidice. Obec měla 95 domů, které byly všechny vypáleny, 199 mužů a chlapců starších patnácti let bylo na místě zastřeleno, 184 ženy byly odvlečeny do koncentračního tábora v Ravensbrücku, 7 žen do policejní věznice v Terezíně, 4 těhotné ženy do nemocnice v Praze, 88 dětí bylo posláno o polské Lodže a sedm jednoletých dětí do domova v Praze. Tři děti byly vybrány na poněmčení v Německu.

Mezi zastřelenými bylo také 15 členů rodin Horákových a Stříbrných, jejichž příbuzní byli příslušníky české armády v Anglii. Tito lidé byli zatčeni už 4. června. Právě tak byla vyvražděna a vypálena obec Ležáky, která sestávala z 8 domů. 33 dospělých osob, muži i ženy, bylo zastřeleno a děti odeslány do Německa.

Na území protektorátu ještě v květnu dorazily nacistické posily z okolních zemí a ihned spustily teror. Dne 29. května započala velká razie na celém území protektorátu. Zúčastnilo se jí na deset tisíc příslušníků různých složek německých ozbrojených sil, vojáků a důstojníků.

Bylo zatčeno 1148 osob a ve dnech od 28. 5. do 24. 6. 1942 bylo Stanným soudem v Praze odsouzeno k smrti 448 osob. A za stejné období Stanným soudem v Brně 247 osob. Nejčastějšími důvody těchto vražd bylo schvalování atentátu, neoprávněné držení zbraní, údajný styk s pachateli atentátu nebo to, že dotyčné osoby nebyly správně přihlášeny k pobytu v místě, kde byly objeveny.

Smrt parašutistů v kryptě chrámu svatého Cyrila a Metoděje a vražda biskupa Gorazda

Sedm parašutistů, mezi nimi i tři výsadkáři, kteří se podíleli na popravě nacistického zločince Heydricha, Jan Kubiš, Jozef Gabčík, Josef Valčík, našlo úkryt v pravoslavném chrámu Cyrila a Metoděje v Praze, na Novém Městě. Úkryt jim nabídli pravoslavní věřící, Jan Sonnevend a ThDr. Vladimír Petřek.

V den vyvraždění Lidic se o jejich úkrytu dozvěděl také pravoslavný biskup Gorazd, vlastním jménem Matěj Pavlík. V den, kdy měli být parašutisté odvezeni do bezpečí, ale jejich úkryt v chrámu objevilo gestapo. Dne 18. června 800 nacistů z praporu SS Prag vedlo sedmihodinový boj se sedmi parašutisty ukrytými v kryptě chrámu. Tito vojáci kladli statečný odpor, dokud jim vystačila munice. Poslední výstřel určili sami sobě.

Biskupa Gorazda Němci zatkli, vyslýchali, mučili a nakonec 14. září zavraždili. Pravoslavná církev jej svatořečila ve dnech 4. až 6. září 1987 v chrámu sv. Gorazda I. v Olomouci.

Zatýkání českých lidí, popravy a teror

Vyvražděním Lidic a Ležáků, zatýkáním osob údajně podezřelých ze schvalování atentátu a jejich popravami se ale německý teror spuštěný nad celým územím takzvaného protektorátu ani zdaleka nevyčerpal. Zatýkání českých lidí pokračovalo spolu se snahou rozbíjet odbojové organizace. Nejčastějšími oběťmi byli členové komunistických ilegálních organizací. Ještě v září 1942 napadlo oberscharführera SS Mitregu z Civilního soudu v Praze, aby obec Panenské Břežany, kde bydlela Heydrichova rodina, dosáhla „rasové čistoty“, tedy byla zbavena Čechů a provždy zůstala sídlem Heydrichova rodu.

V listopadu útočily německé lidové soudy na bývalé důstojníky československé armády. Tak byli pro velezradu a napomáhání nepříteli odsouzeni a popraveni generál Bedřich Homola, plukovníci František Bilík, František Konopásek, Oleg Procházka, major Miroslav Kryčnář, nadporučík Miloš Blažek, plukovník Ivan Chalupa.

Protektorátní orgány vedle represí vůči českému obyvatelstvu řešily také „rasovou otázku“, což znamená, že zkoumaly obyvatelstvo z hlediska vhodnosti či nevhodnosti k poněmčení. Tak například v říjnu 1940 takto zkoumaly zatčené osoby, jejichž příbuzní emigrovali do ciziny nebo bojují v anglické armádě. Nacisté došli k závěru, že z tohoto pohledu se vhodnějším územím jeví být Morava než Čechy.

Teror a zatýkání pokračovaly také po celý rok 1943. Už v dubnu 1942 byl zatčen komunistický novinář, divadelní kritik a spisovatel Julius Fučík. V září 1943 byl v berlínském vězení Fučík Němci zavražděn. Obdobným způsobem byl německými nacisty zavražděn také přední český a evropský spisovatel první třetiny dvacátého století, Vladislav Vančura. Zatímco Fučíka oběsili, Vančuru Němci zastřeli v Praze. Předtím se jej Goebbels pokusil získat pro spolupráci s německým filmem. Z Německa dostal Vančura také nabídku zpracovat scénář k filmu o Bedřichu Smetanovi, který měl být samozřejmě koncipován proti českému národnímu probuzení a měl ze Smetany sejmout gloriolu přední osobnosti národně obrozeneckého úsilí. Vančura obě německé nabídky odmítnul a naopak se účastnil odboje.

Němci zavraždili v koncentračních táborech mnoho předních osobností české kultury. Některé z nich pro jejich židovský původ. Takto byli zavražděni malíř, ilustrátor a spisovatel Josef Čapek, humorista Karel Poláček, písničkář Karel Hašler, hudební skladatel Pavel Haas, bratr herce Huga Haase. Mnozí byli vězněni jako například dirigent Karel Ančerl, spisovatel Arnošt Lustig a další. Jiní před válkou stačili Československo opustit a strávit léta v emigraci: Jiří Voskovec, Jan Werich, spisovatel Jiří Weiss.

Němci se na území zbytku Čech a Moravy, která včlenili do takzvaného Protektorátu Böhmen und Mähren, zaměřili především na osoby, které primárně určili k likvidaci, tedy na osoby židovského původu, dále pak na členy komunistické strany, příslušníky komunistického i západního odboje, na jejich centrály, buňky, na partyzánské oddíly, bývalé důstojníky československé armády, a obecně na inteligenci, u které si byli jisti tím, že s nacistickou ideologií není ochotna splynout a připustit trvalou ztrátu státní svrchovanosti, svobody i demokracie. U širokých lidových vrstev nacisté předpokládali, že dělníky, rolníky, nižší vrstvy úřednictva a další skupiny povolání si „říše“ uplatí snesitelnými pracovními podmínkami a mzdami.

I když tato úvaha v jistém smyslu Němcům vycházela, neboť část obyvatelstva byla skutečně toho mínění, že přežít válku a okupaci bude možné pouze za předpokladu nejvyšší opatrnosti, tedy na sebe neupozorňovat, přesto různé formy odboje, včetně partyzánského, sdružovaly mnoho lidí právě z těch vrstev, které Němci považovali za pacifikované a smířené s osudem.

Německé porážky na východní frontě a Frankova řeč v Karlově Studánce

Od porážek wehrmachtu na východní frontě, ke kterým došlo v zimě na přelomu let 1942 a 1943, se německé orgány včetně okupační moci stávaly neklidnými a nejistými. V březnu 1944 píše Hitler dopis Háchovi, ve kterém opakuje starou nacistickou písničku o tom, že Češi mohou být rádi, že se nacházejí pod ochranou Říše, zatímco jiné národy „se nechaly poštvat do války proti Říši, a utrpěly strašné ztráty na životech“. V podobném duchu a stejně tak v březnu 1944 pronesl K. H. Frank svoji pověstnou řeč v Karlově Studánce. Vystoupení nacistů v té době už pomalu připomínalo typické projevy bývalé velké moci, jež dospěla do stavu, ve kterém se začíná pomalu hroutit. Čím více slábne nějaká velmoc, tím rozhodnější jsou projevy jejích pohlavárů.

Frank vzal v Karlově Studánce všechno hezky z jedné vody na čisto. Rozebral, co se dalo. Zdůraznil, že důležitý je klid a pořádek. Pochválil říši za to, že protektorát už téměř úplně vyčistila od židů. Naopak velkou nespokojenost vyjádřil směrem k cestám Edvarda Beneše do Washingtonu a do Moskvy. Frank řekl, že „Češi všeobecně věří v naši porážku a také si ji přejí. Chovají naději, že možná přece jenom ne bolševici, ale Angličané a Američané vkročí jako první do Čech a na Moravu a že od nich dostanou zpět československý stát.“ Pochválil si předpoklad, že „český sedlák a zámožný měšťan se většinou obávají bolševiků a nedůvěřují Benešovým manipulacím se Stalinem.“

Němci sice i nadále věřili ve svoje vítězství, nicméně alespoň přední nacističtí pohlaváři měli nejméně od konce roku 1943 docela slušně nastavená čidla směrem k předpokládanému nebo alespoň možnému vývoji ve světě. Nejméně od Teheránské konference, která se sešla ve dnech 28. listopadu až 1. prosince 1943, probíhala mezi oficiálními spojenci protihitlerovské koalice, kterou tvořili Spojené státy americké, Velká Británie a Sovětský svaz, tichá neviditelná podprahová válka o budoucí uspořádání světa.

Nedůvěra mezi spojenci v protihitlerovské koalici

Americký prezident Roosevelt byl mnohem více nakloněn udržení mírové komunikace se Sovětským svazem i po skončení války než britský ministerský předseda Churchill. Roosevelt Churchillovi příliš nedůvěřoval, tušil, že Britové otálejí s otevřením druhé fronty v Evropě proto, že si zároveň s bojem proti Němcům chtějí přichystat prostor k dominanci také i v Evropě samotné. Že si tedy přejí rozšířit své zámořské impérium také o dohled či přímo i správu těch evropských teritorií, na která si činilo nárok Německo.

Obnovovala se tak stará velmocenská hra Anglie. Získat vliv na Balkáně a zastavit pronikání Ruska do střední Evropy. Francie byla ochromená. Britové sice předpokládali, že jí bude třeba jistý velmocenský prostor ponechat. Ne však nijak velký. Tradičním nepřítelem Anglie bylo především Rusko. Francie zůstane dlouho slabá a Německo bude zničeno. Zbývalo bolševické Rusko.

Roosevelt nebo jeho poradci četli Churchillovy plány docela snadno. Věděl o nich ale také i Stalin, který západní spojence stále vybízel k otevření druhé fronty. Roosevelt sice Stalina také v lásce neměl, nicméně naslouchal veřejnému mínění v Americe a byl ochoten plnit svoje spojenecké závazky.

Nacističtí pohlaváři, ať už Himmler, Albert Speer nebo později i Hermann Göring, si s neblahým vývojem na východní frontě stále více uvědomovali, že by bylo výhodné nasměrovat západní demokracie proti Stalinovi a převést boj tímto směrem. Hlavní překážku pro separátní jednání o míru představoval jejich vůdce, Adolf Hitler. V červnu 1944 se plukovník hrabě von Stauffenberg pokusil o puč proti Hitlerovi (operace Valkýra) a 20. června i o atentát na vůdce. Puč se nezdařil, německý plukovník von Stauffenberg byl zatčen a následujícího dne zastřelen.

Den D, vylodění spojenců v Normandii

Den D nastal teprve 6. června 1944 vyloděním spojenců v Normandii. Britové a Američané konečně přistoupili na otevření dlouho slibované a odkládané druhé fronty. Jejím cílem bylo znemožnit Němcům a jejich spojencům soustředění naprosté většiny armád na východní frontě. V lednu 1944 Rudá armáda na svém postupu k západním hranicím SSSR prolomila blokádu Leningradu a v červnu zahájila s téměř 4 milióny vojáků největší vojenskou operacei 2. světové války, operaci Bagration. Koncem srpna pronikla Rudá armáda do Moldavska, do Rumunska. Ještě do konce roku Sověti pronikli do Bulharska a Titově partyzánům, kteří s Němci sváděli urputné boje, pomohli osvobodit Jugoslávii.

Východní fronta byla v čase vylodění spojenců v Normandii pro Německo v podstatě ztracena. S ohledem na budoucí uspořádání světa bojovali Britové a Američané nejenom proti německému nacismu, ale také proti hrozbě, že Sovětský svaz osvobodí celou Evropu a získá v ní dominantní vliv. Tak jako v čase protiněmeckého povstání v Paříži probíhal tvrdý boj mezi jednotlivými skupinami povstalců, úplně stejně ovlivnil povstání ve Varšavě a ve velkém měřítku zasahoval kompletně do závěrečných operací celé protihitlerovské koalice. Bojovalo se sice proti Hitlerovi, proti nacismu a proti Německu, ale bojovalo se i o poválečné rozdělení světa. Takto se bojovalo i proti bolševismu. A zde byla proto motivace jednotlivých zúčastněných stran více než sobecká. Pokusy vyložit počínání jednoho aktéra bez přihlédnutí k celkové situaci a motivacím všech ostatních, je více než neodpovědné.

Tragédie Varšavského povstání

Zmíněné Varšavské povstání bylo zahájeno 1 srpna 1944 a trvalo až do 2. října téhož roku, kdy je Němci utopili v krvi a Varšavu téměř zcela srovnali se zemí. O život přišlo na 200 tisíc osob a dalších 700 tisíc muselo Varšavu opustit. Himmler, který v té době už usiloval o separátní jednání s Velkou Británií, nařizoval úplné vyhlazení obyvatelstva Varšavy. Polská Zemská armáda (Armija Krajowa) uspíšila povstání právě z obav před rychlým postupem Rudé armády směrem na západ. Naproti tomu polští komunisté, kteří byli sdruženi v Lidové armádě (Armija Ludowa) povstání odmítali jako předčasné a nepřipravené a dávali přednost počkat na pomoc ze strany především Rudé armády.

Už koncem července sice došly jednotky Rudé armády do blízkosti Varšavy, sovětský postup ale nebyl dostatečně připraven a Rudá armáda v bojích s Němci neuspěla. Stalin vypuknutí Varšavského povstání prohlásil za „lehkomyslný hazard způsobený hrstkou moci chtivých zločinců“. Věděl, že Armija Krajowa povstání uspíšila proto, aby město osvobodila před příchodem Rudé armády, tedy organizátory povstání považoval za politické odpůrce a s podporou povstání nepospíchal. Tradiční polská animozita vůči Rusku, podpořená ještě obsazením části polského území v důsledku německo-sovětského paktu, vykládá postup Moskvy jako jednoznačně nepřátelský vůči Polsku. A po ústupu Sovětského svazu ze scény přestali Poláci uznávat osvobození svého území Rudou armádou.

Zda Stalin zastavil postup Rudé armády v Polsku v rámci Baltické operace ze zlomyslnosti vůči povstalcům, kteří se snažili vyhnout osvobození Varšavy Rudou armádou, nebo jej k tomu vedly strategické důvody upřednostnění paralelně probíhajících operací na Balkáně, případně vyčerpání vojska, které v posledních týdnech absolvovalo stovky kilometrů v prudkých bojích, to je komplex otázek hledajících odpovědi, namísto jednoduchého přijetí optiky některé ze zúčastněných stran.

Zcela jistě i u něj hrály velkou roli ohledy na poválečné uspořádání a na vliv v Evropě. V tom uvažoval Stalin stejně jako Churchill. Jednoho chápat a druhého démonizovat na základě aktuální politické situace není přístup solidní historiografie. To je pouhá „politika“. Nakonec v lednu 1945 Rudá armáda Varšavu osvobodila a s ní za cenu ztrát přibližně 600 tisíc vojáků osvobodila i celé Polsko včetně osvětimského koncentračního tábora a množství dalších nacistických lágrů. Osvobození Polska Rudou armádou je však dodnes otázka vyvolávající množství kontroverzí a zůstává v závislosti na tradičním historickém nepřátelství obou největších slovanských národů. Z polského pohledu nese nejméně od 17. století sto procent viny Rusko. Z pohledu druhé strany je tomu téměř naopak. Pravdou je, že si oba národy navzájem škodily podle síly a možností, které v konkrétních dobách měly a že polských útoků proti Rusku bylo také dost.

Cesta ke konci války, okupace a německého protektorátu. Osvobození

Počátkem roku 1945 spěla válka v Evropě rychle ke svému konci. Do poloviny roku 1943 bylo v českých zemích zatčeno téměř 50 tisíc osob. Z toho počtu nejvíce za údajné ilegální opuštění práce (přibližně 37 500). Za komunistickou činnost to byly téměř 3000 lidí a za odbojové hnutí více než 4100 osob.

V lednu 1945 referoval německý generál Heinz Guderian o situaci na frontách. Hitler tak mohl z jeho úst slyšet, že „válka je z vojenského hlediska prohraná“. Také Albert Speer měl pro Hitlera špatné zprávy. Předložil mu totiž memorandum o stavu německého zbrojení. 21. ledna přemlouval Speer Hitlera, aby posílil německé jednotky v Polsku a omezil boje na západní frontě. Mezitím Sověti a jejich spojenecká polská armáda osvobodili Varšavu a přesunuli se k osvobozování Lodže, Bydhoště a Poznaně. Cesta na Berlín byla otevřená.

V té době se bývalý ministr zahraničí Ribbentrop obrátil dopisem na vládu Jeho veličenstva ve Velké Británii opět s nabídkou separátního míru, neboť „další oslabování Německa není v zájmu Anglie a Spojených států“. Němci měli v té chvíli ještě tolik drzosti, že Britům navrhovali poválečné uspořádání, ve kterém by si ponechali většinu dobytých a obsazených území.

Veřejné mínění ve Velké Británii, zejména po německé blokádě a bombardování Londýna ze strany luftwafe, nebylo vůbec nakloněno jednání s Němci. Tohle musel Churchill pochopitelně akceptovat. Osobně nenáviděl Hitlera i nacismus, takže se Němci dovolávali spojenectví marně. Naštěstí! Ani Roosevelt nehodlal na německé nabídky separátního míru reagovat. Soudil, že válka může skončit jen úplnou porážkou Německa. 4. dubna Sověti osvobodili Maďarsko a 13. dubna Vídeň. Dne 16. dubna zahájily tři sovětské fronty bitvu o Berlín a 30. bubna dobyla armáda generála Kuzněcova říšský sněm. Toho dne spáchal Hitler sebevraždu a spolu s ním jeho žena (vzali se den předtím) Eva Braunová.

Den po obsazení říšského sněmu, 1. května, se dostavil na velitelské stanoviště generála Čujkova německý generál Krebs, který se snažil dosáhnout jednání mezi spojenci na jedné straně a novou německou vládou zastupovanou admirálem Dönitzem. Čujkov měl ale instrukce od Stalina, že žádná jednání nepřicházejí v úvahu. Jediné, co Němci mohou, je podepsat bezpodmínečnou kapitulaci.

Německá snaha převést své armády do amerického zajetí

Spojenci si navzájem nedůvěřovali ani v takto vrcholné fázi druhé světové války. Němci se snažili převést maximum svých armád do amerického zajetí, když už se nedařilo přimět západní demokracie ke společnému pokračování války na východě. Pražské povstání, které vypuklo 5. Května, bylo ale součástí mnohem rozsáhlejšího procesu dokončení porážky hitlerovského Německa. Schörnerova armáda skupiny Střed, na kterou se Hitler v poslední fázi války tak spoléhal, čítala stále ještě 900 tisíc mužů ve zbrani a spoustu vojenské techniky.

Němci na území Čech pokračovali v bojích i po podpisu bezpodmínečné kapitulace 8. května, neboť jejich cílem bylo probít se k Američanům. K Praze se postupně stahovaly silné německé formace. Z Milovic vyjely k Praze tanky divize SS Wiking, od Benešova postupovaly k hlavnímu městu jednotky další divize SS Wallenstein. Generál Pückler požadoval letecké bombardování Prahy, stejně jako za pařížského povstání přikazoval osobně Hitler spálit celou Paříž. Také Praha měla shořet.

Sedmého května docházely povstalcům zbraně, jednotky generála Vlasova nabídli povstalcům pomoc ve snaze také se probít do zajetí k Američanům. Česká národní rada ale pomoc Vlasovců odmítla. Velitel německé posádky v Praze, generál Toussaint, vyjednával s Českou národní radou možnost průchodu německých vojsk územím do amerického zajetí.

Česká národní rada souhlasila s tím, že Němci mají při průchodu zanechat těžkou techniku na okraji Prahy. Velitel jednotek SS generál Pückler, ale tuto dohodu nevzal v potaz a jeho vojáci vraždili i nadále na okrajích Prahy, na Pankráci, v Michli a na Smíchově.

V naší současné době probíhá velice usilovná snaha některých kruhů v České republice upřít Rudé armádě zásluhy za osvobození Prahy. Tyto zdroje zcela pomíjejí skutečnost, že Praha byla obklíčena vojsky německé skupiny Střed, která kromě téměř miliónu vojáků měla k dispozici 2200 tanků, 9000 děl a tisícovku bojových letadel. Pražská operace ze strany Rudé armády spočívala v součinnosti tří frontů. Hlavní údernou silou byl 1. ukrajinský front maršála Koněva (toho, jehož sochu nechtějí na Praze 6), 2. ukrajinskému frontu velel maršál Malinovský, který postupoval k Praze od jihovýchodu. A konečně 4. ukrajinský front se k Praze přesouval po skončení Ostravské operace. Celkem bylo pro Pražskou operaci vyčleněno 18 vševojskových armád, tři tankové a tři letecké armády. Praha mohla být osvobozeno pouze za předpokladu zničení uskupení německých armád v jejím širším okolí. Osvobození Prahy tedy probíhalo v rámci vyčištění rozsáhlého prostoru téměř celých Čech.

Válka pokračuje na území Čech i po podpisu německé kapitulace

Válka skončila a české země byly osvobozeny. Demarkační čára mezi postupem americké armády a sovětské armády vedla od Saské Kamenice, přes Karlovy Vary, Plzeň a České Budějovice. Při osvobozovacích bojích na území Čech a Moravy přišlo o život přibližně 139 000 vojáků Rudé armády. Oficiálně válka sice skončila, ale ve skutečnosti ještě 10. května vznikla nová frontová linie, která probíhala od Říčan přes Úvaly, k Brandýsu nad Labem a odtud do Mělníka. Tam se zbytky německých armád snažily urputně probít se na západní břehy Vltavy a Labe. Teprve když byli Němci v tomto prostoru obklopeni sovětskými vojsky, začali kapitulovat. Boje se tak přesunuly ještě na území jižních Čech a ojedinělé německé oddíly kladly odpor ještě i dlouho po kapitulaci.

Ale ani potom ještě nebylo po válce. Od léta 1945 se jednotky československé armády a policie střetaly v bojích se zbytky Ukrajinské povstalecké armády Stepana Bandery, která se na straně německých nacistů dopouštěla nejohavnějších zločinů, a to především na území Polska. Banderovci, kteří se ale dnes těší na Ukrajině plné rehabilitaci, zejména ze strany těch kruhů, jimž někteří čeští oficiální reprezentanti vyjadřují pochopení, se snažili probít přes území Moravy a Slovenska. Boje s banderovci byly dlouhé a krvavé. Stejně tak docházelo k incidentům, jaké zmiňuje například Körnerova novela Adelheid, kdy se v lesích skrývali osamělí němečtí vojáci ochotní vnikat do domů a zabíjet.

Slovo na závěr

Text celého článku, byť rozsáhlého, mohl zaznamenat jen několik málo událostí a okolností týkajících se života Čechů v německém Protektorátu Čechy a Morava a jen něco málo z širších souvislostí. Jsem si vědom toho, že mnohé chybí zcela a jiné bylo načrtnuto jen ve zkratce. Přesto snad zde bylo alespoň naznačeno, že německá okupace českých zemí v letech 1939 až 1945 představuje nesporně nejtragičtější epizodu v celých českých dějinách, jaká nemá obdoby a s jakou žádná jiná nesnese srovnání. Byl to pokus o úplnou likvidaci české státnosti i českého národa a byla to i extrémní forma okradení českých zemí a zneuctění jejich obyvatel. A toto nesmí být nikdy zapomenuto!

Třebaže osvobození Československa armádami převážně Sovětského svazu bylo motivováno – mimo jiné – i snahou o prosazení ruského a bolševického vlivu ve střední a východní Evropě, nicméně je toto třeba posuzovat v souvislostech s úplně stejnými ambicemi na poválečnou hegemonii také ze strany západních spojenců. Tedy z pohledu obrovské vzájemné nedůvěry a úplně rozdílných poválečných zájmů všech vítězů. Z jedné strany, tedy na straně Moskvy, snaha o vytvoření bezpečnostního pásma vazalů, v očekávání budoucího nepřátelství bývalých spojenců, ze strany druhé snaha velkého západního kapitálu hospodařit na území celé planety, tedy dominovat a určovat podmínky. Obě snahy stály ostře proti sobě a velice rychle stvořily železnou oponu. V jistém smyslu toto nepřátelství existuje i dnes. Má nové formy a probíhá mnohem rozmanitějšími cestami.

Každé zjednodušování je vždy motivováno aktuální politickou situací a konkrétními zájmy různých skupin lidí, jaké se v různých dobách mění. Jakkoliv zlehčovat nebo popírat obrovské oběti prostých vojáků Rudé armády, ale i jejich velitelů, při osvobození Československa a při vítězství nad německým nacismem, je hrubý nevděk za záchranu života a uchování existence českého státu a slovenského státu. Takového jednání se žádný soudný člověk nedopouští. Pokud „soudruzi z NDR“ opravdu udělali tu chybu, že za války stříleli do vzduchu, jak to stojí ve scénáři oblíbeného filmu Pelíšky, pak je dobře, že tak učinili. Byť je to asi, eufemisticky řečeno, hodně zvláštní myšlenka.