Ivo Šebestík se ve čtvrtém díle své eseje věnuje situaci v protektorátu i myšlenkovému „arzenálu“ zastupujícího říšského protektora R. Heydricha.

První, druhý a třetí díl eseje Ivo Šebestíka se můžete dočíst v odkazech.

„Příkaz, který jsem obdržel pro tento úkol …, zní: musím jednoznačně a s neoblomnou tvrdostí přivést obyvatele této země, pokud jsou Češi, k poznání, že se nemohou vyhnout té skutečnosti, že jsou příslušníky Říše a jako takoví dluží Říši poslušnost.“ Těmito slovy zahájil zastupující říšský protektor obergruppenführer Reinhard Heydrich řeč k vedoucím německým činitelům hned při svém nastoupení do funkce v Praze.

Heydrich, podobně jako mnozí nacisté přistupoval ke svému úkolu naprosto bez vnitřních pochybností o morálních rozměrech. Jako říšský Němec a nacista z přesvědčení sdílel názor o panské nadřazenosti německé rasy vůči negermánským národům, zejména vůči Slovanům. Češi měli navíc vůči Němcům na kontě celou řadu vážných vin. Po čtyři staletí (od roku 1526) spokojeně existovali na místě, které jim historicky náleželo, tedy ve svazku habsburských zemí, kde se jim dostávalo slušného zacházení, a to dokonce v takové míře, že se Čechy a Morava mohly stát průmyslově nejrozvinutějšími zeměmi monarchie.

Čechům byly dokonce odpuštěny i stavovské rebelie 16. a 17. století, ba dokonce i národní probuzení, které způsobilo anomálii, díky které Češi nesplynuli s německým obyvatelstvem tak, jako to zcela v duchu přirozených kvantitativních procesů učinili Lužičtí Srbové a již dříve četné slovanské ostrůvky v germánském moři (zcela nepochopitelně nad jejich osudem lkal Jan Kollár). Čechům byla laskavě ponechána jejich národnost, směli mluvit svým jazykem a směli si pěstovat svoji kulturu a folklór. A za to se Češi Němcům (rakouským i říšským) odvděčili hanebně 28. říjnem 1918 a tím, že svým krajanům německé národnosti v Masarykově a Benešově republice určili postavení občanů druhé kategorie. Z právem utlačených se stali neprávem utlačovatelé.

Asi takto nějak smýšlel Reinhard Heydrich, kovaný nacista, podle některých snad dokonce Hitlerův korunní princ, pokud se tedy vůbec snížil k tomu, aby o Češích přemýšlel jinak než ryze hospodářsky či „chovatelsky“. Podle dochovaných svědectví osobně českým sloužícím na svém panství v Panenských Břežanech neubližoval. Nevnímal je. Nestáli mu za pohled.

Heydrichův inaugurační projev k soukmenovcům v Praze

Heydrichův projev k soukmenovcům obsahoval ujištění, že Říše většinu obsazených prostor hodlá držet i po skončení války, což předpokládá vytvořit si různé stupně vztahů k obyvatelstvu, které na obsazených územích žije. Prostory obývané Germány, jako například Holandsko, Flandry, Dánsko a podobně, představují nejmenší problém. Heydrich: „Je nabíledni, že k těmto lidem se musíme chovat zcela jinak než vůči jinorasovým, slovanským a podobným národům… Druhou skupinu tvoří východní prostory, které jsou zčásti osídleny Slovany. V těchto územích dobrota se pokládá za slabost. Slovan vlastně ani nechce, aby se s ním nakládalo jako s rovnoprávným, a je zvyklý na to, že vrchnost s ním příliš neobcuje.“

Poté se Heydrich posunul in medias res a rozhovořil se o „české otázce“. „Nyní, když vidíte celkový obraz, vám bude zcela jasné, že nesmíme nadlouho ponechat tento česko-moravský prostor ve stavu, který by Čechy opravňoval nazývat jej prostorem českým.“ A na to dodal ústřední tezi německého vztahu k českým zemím: „Musí nám totiž být úplně jasné, že v německých dějinách Čechy a Morava byly srdcem Říše. Tyto země v dobách dobrých byly výspou němectví a v dobách kolonizace stráží na naší východní hranici… Když se trochu zamyslíte, bude vám nade vše jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a jeho dějiny.“

Nejtragičtější na této německé představě o českých zemích byl fakt, že přesně tuto optiku přijaly evropské demokracie signující Mnichovskou dohodu v roce 1938. Posloužila jim totiž jako alibi. Nabídla únikovou cestu z vlastního morálního selhání. Pro britské a francouzské státníky, kteří sami toho o Československu mnoho nevěděli, bylo v té chvíli přijatelné vnímat české země úplně stejně, jako je chápali Němci a jak to následně vyložil i nacistický zločinec Heydrich. Díky přijetí této optiky bylo rozbití československé republiky a násilné obsazení jejího zbytkového území v březnu 1939 vlastně obnovením staré příslušnosti českých zemí k německé říši. Bylo potvrzením nesamozřejmosti české státnosti a absurdity českého požadavku na plnou suverenitu. Tohle je mimořádně vážné memento, na které není radno zapomínat ani v naší současné době, neboť ztráta suverenity může nastat i úplně jinými cestami než primitivním násilným vojenským obsazením nebo skrze zbavování národa jeho jazyka. Ale vždy probíhá formou kolaborace části elit nebo pseudoelit, které doufají ve vlastní vyzdvižení někam blíže k novému pánu. Skoro vždy jsou to ale nakonec jenom nějakých třicet stříbrných nebo mísa šošovice.

Na českých dějinách vadilo Heydrichovi přesně totéž, co na nich vadí i současným českým „korektorům“

Dále Heydrich zmínil takzvané „dýky“, které Říši zasahovaly z českého prostoru. Není vůbec náhoda, že Heydrichovi vadily především ty české historické události, které se také současní domácí korektoři dějin snaží zpochybnit, ne-li zcela vymazat. Dokonce i jejich argumentace je v podstatně shodná s pohledem Heydrichovým. Ten například cyrilo-metodějskou misi z Byzance na Moravu označil takto: že se „ve shodě s východní církví snažila odtrhnout toto území“ od Říše. Rozumí se území Čech a Moravy. Tuze Heydrichovi vadila i pražská defenestrace na prahu třicetileté války, při níž byli v roce 1618 z oken Pražského hradu vyhozeni věrní císařští úředníci. A propos, jeden z nich, Vilém Slavata, na dobové rytině až neskutečně připomíná jednoho známého současného českého politika, co třicet let pořád jenom mluví a mluví a mluví a je přitom chytrý jako rozhlas po drátě.

Český národní zvyk vyhazovat z oken kolaboranty sice ustal, nicméně Heydrich se v tomto okamžiku svého projevu hbitě přenesl k současným „dýkám“, jaké tento prostor vráží do zad Říše odbojovým hnutím. Zmínil sabotáže, ke kterým v protektorátu dochází. Nicméně poté přešel k praktickému zacházení s Čechy. „Očekávám, že pochopíte,“ pravil, „že při jednání s Čechy jsou nutné některé taktické předpoklady. Například když předám tisku nějaké nařízení, musí se otisknout, aniž by cekli. Přesto se budu s těmito Čechy společensky stýkat, přičemž si ovšem musím dávat pozor, abych nepřekročil určité meze, a musím si vždy říkat, dej si pozor, vždyť jsou to Češi! Rozumíte? Při taktické nutnosti stýkat se s Čechy, kteří jsou nám užiteční, musíme si vždy uvědomit: jsou to ale Češi!“

Asi sotva někdo jiný vyslovil s takovým chladem a věcností nejhlubší možné pohrdání jiným národem, jako to učinil obergruppenführer a zločinec Heydrich. Přesto je užitečné si tato jeho slova pamatovat, neboť ve světě, ve kterém platí síla, si žádný národ nezíská respekt tím, že jeho jediným státním a národním programem bude vždy a jenom vazalství a nic jiného než oddaná služba jiným mocnostem. Je skoro jedno, zda Berlínu, Moskvě nebo Washingtonu a znovu Berlínu či Paříži, nebo jednoduše velkému západnímu kapitálu. Úplná rezignace na vlastní národní a státní zájmy je cestou zkázy. Malé národy mají, bohužel, prostor úplné suverenity vždy omezený. Nemusí jej ale vyklízet dobrovolně a úplně celý. Ba dokonce s nadšením a posměchem vůči vlastencům.

Heydrich Čechům doporučuje kult svatého Václava

Po těchto slovech se Heydrich zastavil u kultu svatého Václava. Velmi doporučoval podporovat Čechy v uctívání knížete Václava, neboť v něm je možno spatřovat „muže, který došel k poznání, že český národ může existovat jen v německém prostoru… Když Češi oslavují svatého Václava, tedy vlastně dokazují, že on měl pravdu.“ Vůči Čechům pak z toho plyne i další poučení: „Hlavní věcí je, aby se chovali klidně, neboť k definitivnímu záboru tohoto prostoru potřebujeme klid a pokoj.“

Podobně jako mistr lži Goebbels i Heydrich s historickými fakty zachází účelově a osobnost knížete Václava vytrhuje ze souvislostí. Zcela ignoruje realitu velice kolísavých pragmatických a národnostně indiferentních vztahů mezi knížaty jednotlivých území a středověkým „římským“ císařstvím formujícím se na základech Franské říše Karla Velikého a s ideou obnovení původní autentické antické říše římské. Oscilování knížat mezi vazalstvím a nepřátelstvím, ryze účelová spojenectví, vazalství z donucení nebo s výhledem na výhody, královskou hodnost a podobně. A na druhé straně kupování si vazalů římským králem či císařem. To vše většinou úplně bez ohledu na etnické příbuzenství či naopak cizost. Navíc i s lavírováním ve vtazích k dalšímu mocnému hráči té doby, tedy vůči římskému papeži. Realita 10. století je do 20. století prostě nepřeveditelná. Proto německá teorie o věčné přináležitosti českých zemí k německému prostoru je naprosto irelevantní.

Staré a nové metody k poněmčení „české sebranky“

Zlatý hřeb Heydrichova projevu k německým pohlavárům v protektorátu nastal ke konci jeho vystoupení. Tehdy zastupující říšský protektor shrnul úkoly německé říše s ohledem na konečné řešení „české otázky“. „K definitivnímu poněmčení nehodlám říci ,použijeme starých metod k poněmčení této české sebranky´; nýbrž docela věcně začneme tím, co se dá dělat zakukleně již dnes. K rozhodnutí, kdo se hodí k poněmčení, potřebuji rasovou inventuru.“

Poté se Heydrich věnoval různým kvalitám českého národa asi tak, jako se hospodář věnuje kvalitě svého dobytka. Je to nechutné čtení, stejně jako odpudivě působí celé Heydrichovo vystoupení. Naprosto věcně se zde mluví o likvidaci určitých vrstev obyvatelstva a o vysídlení zase jiných skupin. Heydrich si ale hodlá pěstovat prezidenta Háchu a protektorátní vládu, neboť „nesmíme dopustit, aby tvrdým zacházením státní prezident nebo vláda si řekli, že už toho mají a dost a odstoupili. To by v zahraničí nedělalo dobrý dojem a nebylo by to ani nijak účelné.“

Ohledy na mínění zahraničí míří k možnosti německé dohody s Brity

Ohledy na mínění zahraničí úzce souvisely s německými plány na pozdější dohodu s Velkou Británií a Spojenými státy. I když po německém útoku na Polsko se Velká Británie formálně ocitla s Německem ve válečném stavu, pojímala tuto svoji válku po jistý čas velmi platonicky. Naštěstí pro osud světa se veřejné mínění v zemích západní demokracie stavělo vůči případným dohodám s Hitlerem odmítavě a odpor vůči nacistickému Německu sílil, což mocenským kruhům jejich situaci neusnadňovalo.

V době, kdy promlouval Heydrich při nástupu do funkce v Praze, měli Francouzi i Britové za sebou už zkušenost z května 1940, kdy jejich armády projevily neuvěřitelnou operační neschopnost a nechaly se odříznout od týlu i ostatních armádních svazků na úzkém proužku pevniny u francouzského přístavu Dunkerque. Na 400 tisíc vojáků včetně britských expedičních sborů čekalo v naprosto bezvýchodném postavení na evakuaci organizovanou z britských ostrovů. Padlo Calais a němečtí generálové Rundstedt a Kleist mohli s dvojnásobnou přesilou 800 tisíc vojáků wehrmachtu zahnat Francouze, Brity a jejich spojence z Belgie do moře.

Přesto na Hitlerův příkaz Němci této možnosti nevyužili a ponechali Velké Británii prostor k záchraně velké části vojáků, kteří se takto snadno ocitli v německé pasti. Německé pozemní vojsko zůstalo v podstatě nečinné, pouze Göringova luftwafe potápěla britské lodě (často i jen rybářské čluny, které se pomocné akce účastnily také). Takto Hitler v podstatě pouze ukazoval Britům sílu německého letectva. Měla to být svého druhu výstraha. O zničení Velké Británie Hitler nestál. Rád by ji dostal k jednacímu stolu a rozdělil si s ní a se Spojenými státy celou planetu. Hitler chtěl celou střední Evropu a významnou část Evropy východní a jihovýchodní. Oceány a moře i se zámořskými državami si měli ponechat Britové. No a Spojené státy mohly být uspokojeny Pacifickou oblastí, pokud by se domluvily s Japonci. No a samozřejmě s dominancí na celém americkém kontinentu.

Po celou dobu druhé světové války zúčastněné velmoci kalkulovaly s různými vzorci spojenectví, koalic, zrad a nepřátelství. Naprosto pragmaticky a bez skrupulí. Někdy tomu bránilo veřejné mínění, jindy fanatismus Hitlerův a extrémní míra nedůvěry na straně Stalinově. Poté, kdy se obrátila fronta u Stalingradu a u Kurska, začínali mnozí Hitlerovi generálové tušit, že se Německo řítí do propasti a postupně se někteří z nich začali zabývat myšlenkou na uzavření separátního míru s Velkou Británií a se Spojenými státy a s uvolněním všech vojenských kapacit pro boj na území Sovětského svazu. Pokud možno v jedné linii s těmito, jak očekávali či doufali, budoucími přirozenými spojenci v boji s bolševismem. Je dost pravděpodobné, že tomuto vývoji zabránila Hitlerova fanatická posedlost. Účastníci soukromých rozhovorů s německým vůdcem si všimli toho, že Hitler téměř nikdy nekritizoval Stalina, zato měl jen slova pohrdání pro Churchilla a Roosevelta. Sovětský svaz sice považoval za nepřítele číslo jedna, nicméně vůči západním demokraciím hleděl s nedůvěrou a zcela bez respektu.

Líčit druhou světovou válku černo-bíle, jako střetnutí dobra na straně jedné a zla na straně druhé, je poněkud nepřesné. Jednoznačné zlo reprezentoval německý nacismus spojený s rasovou teorií a se snahou o vyhlazení nebo zotročení některých etnik a národů. Síly „dobra“ v protihitlerovské koalici se navzájem hledaly velice dlouho, velice si navzájem nedůvěřovaly, řídily se už během válečných operací plány na poválečné uspořádání. A pokud šlo o Velkou Británii a Spojené státy po smrti prezidenta Roosevelta (zemřel 12. dubna 1945), některé kruhy v těchto zemích plánovaly okamžitě zaútočit na Sovětský svaz a využít k tomu účelu zbytky německých ozbrojených sil, které v dubnu 1945 houfně prchaly před Rudou armádou do amerického a britského zajetí. Právě s tímto vyústěním druhé světové války část nacistických generálů počítala. Němečtí velitelé, kteří na východní frontě ustupovali před všemi běloruskými a ukrajinskými fronty maršálů Žukova, Koněva a dalších, věděli, že ruské zajetí se rovná tvrdé odplatě za nepředstavitelné zločiny, které Německo napáchalo na území SSSR.

O život tam Němci a jejich spojenci připravili více než 20 miliónů lidí (podle některých odhadů až 25 milionů), zničili na 1700 měst, vypálili 70 tisíc vesnic, rozbořili šest milionů obytných budov a zdemolovali 32 tisíc průmyslových podniků. Počty lidí, vězněných, zraněných, mučených a znásilněných nepočítaje. Vsadit na velkorysost vojáků a velitelů Rudé armády si netroufal ani jediný Němec. Ti, kteří došli až do Berlína, putovali dva a půl roku peklem fronty, blátem, špínou a krví svých kamarádů. Všechny akademické studie o válce nedají dohromady jedinou osobní zkušenost s dlouhým umíráním v zákopech, zápachem spálených těl, společností krys, hladem nedostatečného zásobování a pohledem na mrtvé kamarády všude kolem. Válka je nejvyšší představitelné zlo a nelze než rozumět slovům amerického spisovatele Ernsta Hemingwaye, který po své vlastní válečné zkušenosti prohlásil, že osoby, které vyhlásí někomu válku, by měli jejich vlastní občané okamžitě zastřelit.

Vlny zatýkání v německém protektorátu na území Čech a Moravy

Ještě v průběhu října roku 1941 psal Heydrich říšskému ministru Lammersovi zprávu o chování obyvatelstva v protektorátu. „České obyvatelstvo přijímá různá opatření různě, záleží, jakého jsou povolání. Dělníci se chovají nejklidněji… Střední vrstvy jsou zastrašené. Inteligence a šovinisté se chovají sice zdrženlivě, ale z občasných neopatrných poznámek se dá soudit, že jejich nenávist ke všemu německému se nedá s ničím srovnat. Obávají se však další decimace a na příkaz anglického rozhlasu se většinou chovají umírněně. Je zajímavé, že obyvatelstvo jako takové se vůči německé autoritě a vůbec všem Němcům chová s pokorou, kdykoliv se s ním jedná pevně. Jakmile však vycítí soucit nebo shovívavost, zvednou hlavu.“

Pak Heydrich citoval několik výsledků své „práce“: 67 rozsudků smrti, 218 předání tajné policii a rozpuštění Sokola. Pak se zmínil o odbojové činnosti. Němci zajistili vysílačky dvou odbojových skupin. Jedna byla ve spojení s Londýnem a druhá s Moskvou. Ta druhá se skládala z devíti ruských parašutistů české národnosti, kteří seskočili poblíž Varšavy a na české území pronikli skrze Polsko. Sovětský svaz podporoval český domácí partyzánský odboj nejčastěji výzbrojí a instruktory.

Nacisté měli v té době už dobře zmapováno židovské obyvatelstvo. Nejvíce židů bylo v Praze (48 tisíc). Po desetitisících měly Brno a Moravská Ostrava. Němci na území protektorátu počítali s vytvořením ghett, ale hlavně s jejich přemístěním do koncentračních táborů v jiných částech říše. Jako dočasné ghetto mělo posloužit město Terezín.

Ještě během října melduje hlavní velitelství SS o výsledcích své „práce“ v protektorátu. V Praze bylo vykonáno 99 poprav zastřelením a 21 poprav oběšením. V Brně bylo zastřeleno 54 osob a oběšeno 17. Celkem tak Němci zavraždili 191 osob, z toho počtu 16 židů. V listopadu téhož roku stanný soud v Brně odsoudil k smrti 6 Čechů za podporu sovětských partyzánských oddílů a čtyři osoby za komunistický odboj. Další rozsudky stanných soudů a následné vraždy českých lidí formou takzvaných „poprav“ následovaly a vinou se dějinami Čech a Moravy v období německého protektorátu jako ne červená, ale černá niť.

Němci ale na obsazeném území nezaháleli ani v jiných ohledech. Tak například ještě v roce 1941 stihli vyhnat hluchoněmé pacienty z jejich Českého ústavu a ten předat německým studentům. Byla zahájena stavba bytů, ovšem výhradně pro Němce. Českou obchodní akademii v Plzni předali nacisté rovněž německé škole. Další české školy tohoto osudu následovaly.

V lednu roku 1942 si Hitler u oběda zavzpomínal na Čechy v 19. století. Říkal: „Ve čtyřicátých letech minulého století se každý Čech styděl mluvit česky. Byl pyšný na to, že mluvil německy, a velmi hrdý na to, že ho lidé pokládali za Vídeňáka.“ Nato kritizoval šlechtu, které „spíše vyhovují malé okrajové národy“ než Němci, a která tudíž podporovala české národní obrození. Nakonec Hitler Čechy zhodnotil takto: „Byli to pracovití maloměšťané, kteří si byli vědomi svých mezí.“

A zatímco Hitler takto „vzpomínal na staré dobré časy devatenáctého století, státní policie zatýkala ve velkém v Brně. 187 příslušníků protektorátu bylo obviněno z velezrady. Někteří z nich psali a rozmnožovali komunistické letáky. Nedaleko obce Ostrova byly nalezeny dva padáky, které pocházely z anglického letadla.

Heydrich v téže době už plánoval dobytí území Sovětského svazu, kde hodlal vybudovat koncentrační tábory pro 15 až 20 miliónů deportovaných osob, do kterých by bylo možno přemístit 11 milionů evropských židů. Češi, kteří se nehodí k poněmčení, by tam ale mohli fungovat jako dozorci. Jejich slovanský jazyk by zde mohl být výhodou.

Nacisté ovšem neřádili jenom mezi Čechy v protektorátu a v takzvaných Sudetech, ale dokonce se zaměřili i na Čechy žijící ve Vídni. Na sklonku monarchie jich tam žilo na 300 tisíc. Tak bylo v únoru 1942 ve Vídni zastřeleno 20 vídeňských Čechů. Německý zpravodaj si všímá toho, že v protektorátu Češi považují státního prezidenta Háchu pouze za zrádce české věci, což nebylo úplně podle německých plánů. Hácha měl být pastýřem, jenž sehnal české stádo po českých luzích a hájích a zavedl je bezpečně do německé ohrady.

V únoru Němci provedli razii na katastrálním úřadě v Praze, kde pracovalo několik bývalých důstojníků československé armády, dokonce z generálního štábu. Mezi nimi byl i podplukovník Houdek. Jejich vinou mělo být to, že bývalí důstojníci generálního štábu se znalostí věci zkoumali situaci na bojištích podle vojenských map a poslouchali anglický rozhlas. Němci sice tehdy ještě stále vítězně postupovali vpřed, ale nebylo v jejich zájmu, aby někdo cizí tento jejich postup zkoumal po odborné stránce.

V Lounech v oněch dnech upadl na ulici zraněný voják wehrmachtu a volal o pomoc. Neví se, kde a jak ke zranění tento voják přišel, zato se přišlo na to, že mu údajně žádný místní obyvatel pomoc neposkytl. Až později se k němu sklonil jakýsi stařec a snažil se jej zvednout ze země. Za tuhle necitlivost vůči příslušníku panské rasy a bojovníku za velkoněmeckou říši, jež bere Čechy v ochranu, pražská státní policie zatkla třicet obyvatel Loun a městu vyměřila pokutu ve výši 10 tisíc říšských marek.

A dál se zatýkalo v Praze, v Brně, v Moravské Ostravě a na mnoha dalších místech obou zemí. V polovině dubna vysílal moskevský rozhlas výzvy k 1. máji, konkrétně k všemožnému poškozování německé válečné výroby. Toto byla pro Němce další pobídka k zatýkání. Počty zatčených a následně i zavražděných osob stále stoupaly. Heydrich si své úkoly k říši a k budoucnosti německého národa plnil opravdu svědomitě. Ale zatímco Heydrich pracoval, pracovaly i boží mlýny. A tentokrát výjimečně i docela svižně.

Poprava válečného zločince Reinharda Heydricha

„Dne 27. května 1942 byl v Praze spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora SS oberguppenführera Heydricha. Za zatčení pachatelů je vyhlášena odměna 10 milionů korun. Kdo pachatelům poskytuje přístřeší, pomoc, ví o jejich pobytu, aniž by to oznámil, bude s celou svou rodinou zastřelen“ Takto znělo oficiální německé oznámení o atentátu spáchaném anglickými parašutisty na Heydricha. Nebyl to atentát na státníka, tedy vražda, ale poprava mnohonásobného zločince vykonaná vojáky, parašutisty. Pravda, bez obvyklé soudní předehry v soudní síni a s taláry soudců. Ale přesto padl rozsudek platný a navýsost spravedlivý.

Tato poprava ovšem poskytla především K. H. Frankovi, jenž měl zato, že má s Čechy nevyřízené účty, obrovský prostor k rozpoutání teroru po celém území Čech a k rozsáhlým represím proti nenáviděnému českému obyvatelstvu.

+++

V příštím a závěrečném pokračování tohoto článku provedeme čtenáře údobím protektorátu právě od května roku 1942, tedy od popravy Heydricha a následné heydrichiády, až do osvobození českých zemí převážně Rudou armádou a lokálně Spojenci v květnu 1945. Hlavním pramenem k této části textu byla kniha Borise Čelovského So oder so, vydaná nakladatelstvím Sfinga, Ostrava 1995.

Pokračování příště.