Historička umění Věra Beranová píše o tom, že umění se nedá už jen kvůli jeho nejednoznačnosti zcela “zdigitalizovat”.
Umění se v naší současnosti mnohem víc než v předcházejících obdobích dostává k diváku i posluchači jinak než tradičními cestami. Bude tomu i v situaci, když se uvolní návštěvy divadel, koncertních sálů, galerií? Jak se budeme chovat? Budeme mít strach? Nebo naopak využijeme všechny tyto nabídky, zaplavíme galerie, divadla, koncertní sály? Jaká bude skladba návštěvníků? Bude to jako dosud, aspoň u těch nejvýznamnějších uměleckých nabídek, většina zahraničního publika a na zlevněné vstupné také početná skupina seniorů? Asi to všechno bude jinak…
Naše současná abstinence nás nutí k jinému vnímání světa. Galerie, muzea, koncertní sály jsou zavřeny a když se otevřou, bude počet jejich návštěvníků omezen. Tak si představme například Rudolfinum se stovkou posluchačů. Jistě je to dočasné, ale právě současná situace, kdy můžeme navázat kontakt jen prostřednictvím virtuálního spojení, jistě změní i náš vztah k umění i v budoucnosti, kdy už snad toho nebude zapotřebí.
Projekty, které zprostředkovávají virtuální vnímání umění a které dnes vznikají, jistě nezaniknou a předpokládejme, že se budou i v relativně normální situaci stále zdokonalovat. Těch důvodů, mimo ten současný, by jistě bylo víc. Jako například výchovně vzdělávací, malá dostupnost, větší atraktivita, v podstatě neomezený počet prezentovaných uměleckých děl a také možnost využít netradiční situace, prostředí atp.
Měli bychom si uvědomit, že se tady nabízí jedinečná možnost představit díla, která mnohdy divák neměl šanci vidět celá desetiletí. Depozitáře světových i těch regionálních galerií jsou většinou naplněny k prasknutí. Bohužel však kurátoři výstav vaří většinou ze stejné vody a vystavují uzavřený okruh autorů a vybraných děl. My se jen můžeme ptát: je to z neznalosti, či z lenosti? Možná že jsem poněkud naivní, ale mělo by být ambicí každého historika umění, každého kurátora hledat. Hledat nejen v depozitářích, ale také v ateliérech, v aukčních síních, v soukromých sbírkách a možná, že i na půdách. Tak by se nestalo, že na zajímavé výstavě pořádané NG v Paláci Kinských, která tematicky vycházela z krajiny Bretagne, bylo několik desítek kreseb Jana Zrzavého na úkor dalších autorů. Samozřejmě, nic proti půvabným kresbám Jana Zrzavého.
Stačí si jen uvědomit, zda bychom znali Cézanna, kdyby nebylo jeho objevitele, Ambroise Vollarda? Měli bychom úžasnou sbírku kubistů, kdyby nebylo usilovné zvědavosti Vincenta Kramáře?
Vraťme se však k našemu problému, a to k virtuální prezentaci uměleckých děl. Pod anoncí Muzea a galerie virtuálně najdeme pestrou nabídku nejen různých světových galerií a jejich sbírek, ale také různé způsoby jejich prezentace. Jednou z cest, která si klade za cíl zprostředkovat virtuálnímu návštěvníkovi spíš atmosféru než vlastní umělecká díla, nabízí Museum Orsay v Paříži. Prezentuje výtvarná díla z různých pohledů, videa jsou živá, své místo zde sehrávají i návštěvníci. Divák je v podstatě vtažen do děje, pohledy se opakují. Návštěvník má možnost vidět především díla francouzských impresionistů, ale také půvabný interiér bývalého secesního nádraží. Podobně představuje své sbírky Van Gogh Museum v Amsterodamu, kde sice interiéry nejsou tak zajímavé jako v Paříži, ale přesto má návštěvník pocit jisté autentičnosti. Jiným směrem se vydalo drážďanské Albertinum, které prezentuje své sbírky v podstatě ve statické podobě. Pařížský Louvre předkládá své sbírky přímo jako zážitek návštěvníka, který je vtažen do prostoru pod vstupní pyramidou, a to včetně zvukových efektů.
Ke cti pražské Národní galerie musíme konstatovat, že se ve virtuální podobě můžeme zúčastnit výstavy nazvané Umění dlouhého století, která obsahuje domácí i částečně francouzskou a vídeňskou výtvarnou tvorbu devatenáctého století. Ambice této virtuální prezentace je představit nejen výstavní interiér, ale také umožňuje zastavit se u jednotlivých děl. Národní galerie také nabízí zatím 14 celků obrazových souborů, tematicky uspořádaných, jako například: Václav Hollar ve službách anglické šlechty nebo Grafika z daru Vojtěcha Lany. Jsou to také okruhy představující jednotlivé výstavní prostory, jako například Veletržní palác, Klášter sv. Anežky a další. Národní galerie také nabízí virtuální prohlídku letošní účasti Stanislava Kolíbala na Benátském bienále.
Samozřejmě s virtuálními prohlídkami se můžeme setkat i v nabídce dalších našich muzeí a galerií. Moravská galerie v Brně připravuje například videa z jistě atraktivní výstavy nazvané Brno předměstí Vídně. Galerie výtvarného umění Ostrava připravuje virtuální prohlídku výstavy Otto Gutfreunda. Galerie DOX nabízí autorskou prohlídku výstavy Jiřího Davida a také jedinečného skleněného schodiště Evy Jiřičné.
Je samozřejmé, že ty nejrůznější formy navázání virtuálního vztahu mezi uměleckým dílem a divákem jsou jistou novou formou. Nechci napsat náhražkou, i když se tato charakteristika přímo nabízí. Právě tyto nové formy, které mají možnost nekonečné nabídky těch nejrůznějších uměleckých projevů, umožňují v podstatě nekonečnou prezentaci umění v těch nejširších souvislostech. Umění se tak záměrně, mnohdy nezáměrně, bezděčně, stává „majetkem“ v podstatě bezbřehého publika. Mimo jiné pak umění svým způsobem může upozornit na nebezpečí dnešního digitálního vidění světa, chápaného jen přes 0 a 1. Z jednoho prostého důvodu. Umění nikdy nemůžeme vnímat a přijímat jednoznačně. Jeho svět je mnohem složitější, než ten do kterého nás nutí digitální řešení.