Ekonomka Ilona Švihlíková ve svém článku hodnotí zahraničně-ekonomickou politiku amerického prezidenta Donalda Trumpa za poslední čtyři roky.

Před prezidentskými volbami v USA se nabízí hodnocení Trumpovy politiky, která v řadě ohledů představovala zlom od jeho předchůdců. Tento článek se zaměřuje na Trumpovu politiku v oblasti zahraničně-ekonomických vztahů, které tvořily značnou část Trumpovy zahraniční agendy.

Emoce a vyhrožování

Trumpův přístup je vysoce emocionální, zahrnující silné výrazy a neustálé drama spojené s vyhrožováním. Z hlediska přístupu k obchodním otázkám vykazuje Trump příklon k neomerkantilistické politice. Obchod považuje za hru 0-1, země, která má zápornou obchodní bilanci tak podle Trumpa „prohrává“, země s kladnou obchodní bilance „vyhrává“. Trump jen málokdy viděl problémy na straně americké ekonomiky (dlouhodobý deficit výkonové bilance, který ani on nezměnil, je možno makroekonomicky interpretovat jako domácí nerovnováhu mezi úsporami a investicemi), ale spíše obviňoval ostatní z toho, že „okrádají Ameriku“. Případně zmiňoval předcházející prezidenty, především Baracka Obamu, z toho, že si počínali slabě a hloupě a postavení USA tak dlouhodobě oslabili. Proto i koneckonců heslo „America First“. „Proslul“ také výroky, že obchodní války se snadno vyhrávají, a že Němci jsou „velmi špatní“ kvůli množství aut, která prodávají do USA. Při aplikaci protekcionistických nástrojů nebere v úvahu to, že některé země mají spojenecký statut (EU, Kanada).

Odpor k mnohostranným dohodám

Trumpův styl jednání vyjadřuje jeho zkušenosti v byznysu. Nátlak, vydírání, vyhrožování, snaha o unilaterální přístup (bude to po mém a basta!), odpor k multilaterálním konstrukcím (jako je Světová obchodní organizace). Vyjednávání jeden na jednoho mělo z jeho pohledu dotlačit druhou stranu do kouta tak, aby souhlasila s podmínkami, které pro ni nebudou vůbec výhodné (což bude ten pravý projev America First). Trump dal do pohybu tzv. decoupling, neboli odpojování, když definoval Čínu jako hlavní hrozbu pro americkou hegemonii i jako viníka stále patrnějšího amerického zaostávání.

Z hlediska nástrojů, které v zahraničně-ekonomické politice Trump využíval se jedná o cla (uvalená například na ocel a hliník), dále pak znovuprojednání smluv (například NAFTA, úprava dohod s Japonskem, Jižní Koreou, tlak na jiné dohody s EU), odmítnutí smluv, vyjednaných jeho předchůdcem, které měly multilaterální charakter (TPP), bojkot WTO, v neposlední řadě je to pak uvalování sankcí (Írán, plynovod Nord Stream).

Hledání viníků a jejich potrestání

Trumpova politika je tedy zaměřena dominantně na to, hledat viníky „externě“ a ty exemplárně (Čínu) trestat. Jen málo pozornosti bylo věnováno tomu, proč pozice USA ve světové ekonomice oslabuje. Náznaky ve volební kampani tímto směrem – chátrající infrastruktura – se nepřetavily v konkrétní ekonomické programy, pokud tedy nepočítáme onu slavnou „zeď“ s Mexikem. Trump se držel republikánských receptů, když jako nástroj ekonomické politiky použil snižování daní. Z ekonomických výsledků je patrné, že snižování daní (pro nejbohatší zejména) nemůže zemi dodat dlouhodobý významný růstový impuls, ale především nepovede ke strukturální změně. Místo toho, aby USA spustily program svého technologického upgradu (neboť technologickou převahu kvapem ztrácejí a jeden z jejich posledních trumfů, polovodiče, mají kořeny své světové dominance v 80. letech), tak se snaží za Trumpa zabrzdit vývoj jiných zemí, zejména Číny.

Obchodní bilance

Na grafu 1 vidíme podrobnější pohled na bilanci zboží, služeb a jejich součet (který tvoří tzv. výkonovou bilanci). Vidíme, že Trumpova politika nepřivodila žádný zlom směru. Bilance zboží je silně záporná (více než za Baracka Obamy), bilance služeb zůstává kladná. Není však dost silná na to, aby se výkonová bilance dostala do plusu.

Sama obchodní bilance (bilance zboží) není ideálním ukazatelem pro měření „úspěšnosti“ ekonomiky vůči zahraničí. Za tím účelem by byla potřeba mnohem podrobnější analýza, zahrnující také finanční toky, rozšíření amerických firem v zahraničí (a zisky v zahraničí dosahované), vzít v úvahu by bylo třeba samozřejmě i počty patentů a nových technologických firem atd. Nicméně, ukazatel obchodní bilance si pro hodnocení zahraničně-ekonomické politiky vybral sám Trump. Z tohoto pohledu tedy můžeme říci, že jeho politika zcela selhala.

Cla a protekcionismus

Trump dále tvrdil, že cla (uvalená nejen na hliník a ocel, ale také za čínské zboží například) zaplatí zahraniční dovozci. V reálu je ovšem platili dominantně američtí spotřebitelé. Cla se přenesly do domácích cen, takže je zaplatili američtí spotřebitelé a dovozci (odkaz zde).

AP se odvolává na analýzy, které uvádějí, že domácnost nese kvůli clům ročně vyšší náklady o 831 dolarů.

Protekcionistická politika ale není špatná sama o sobě. Koneckonců bez nějaké varianty „ochrany nezletilého odvětví“, která má své kořeny právě v USA a v politice Alexandra Hamiltona při samém vzniku USA, by řada zemí nezažila ani modernizaci své ekonomiky, ani vzestup v mezinárodní dělbě práce. Nemusíme se vracet do konce 18. století do USA, příkladů úspěšné aplikace protekcionistických politik najdeme hojně – od Singapuru po Japonsko a samozřejmě také Čínu.

Platí, že pokud země plédují za volný obchod, nečiní tak obvykle kvůli tomu, že by o tom byly ideologicky přesvědčeny, ale protože mají náskok a volný obchod jim vyhovuje k upevnění své pozice. Naopak země, které mají pocit, že nemají důstojnou pozici v mezinárodní dělbě práce, nebo se do systému dostaly takříkajíc se zpožděním (Německo, 19. století) budou nutně vyžadovat důraznější roli státu, včetně využití protekcionistických nástrojů.

Trumpova America First je přiznáním toho, že pozice USA ve světové ekonomice v mnoha ohledech oslabuje.

Neúspěch a rizika

Problém neúspěchu a rizik Trumpovy politiky spočívá v tom, že uvedené země, včetně USA na počátku své existence, nepoužívaly cla (a další nástroje) jako nástroje samy o sobě, ale jako doplněk k domácím modernizačním opatřením. Dočasná ochrana před „vnějškem“ byla doprovázena domácími politikami směřujícími na změnu ekonomické struktury, jednoduše řečeno na „dohánění“. Jak nám ekonomická historie ukazuje, k tomu je role státu nezbytná (žádná země na světě se při své modernizaci neobešla bez nějaké verze „ochrany nezletilého odvětví“, jen se liší doba, kdy tuto politiku aplikovaly a jaké konkrétní nástroje používaly).

Trump se ale nezaměřil na „upgrade“ domácí ekonomiky (ani technologicky, ani sociálně – to by se od něj asi nedalo čekat, přesto je míra selhání USA tváří v tvář pandemii koronaviru neuvěřitelná), místo toho jen „trestá“, vyhrožuje a destabilizuje zahraniční země.

Přetrvají ale některé rysy jeho politiky i jeho první volební období?

• Trump prohloubil dlouhodobou krizi Světové obchodní organizace (WTO). Tato krize se ovšem táhne od roku 2005/2006, po neúspěšných pokusech dovršit kolo jednání z Dohá. Krizi ještě dokresluje předčasný odchod Azevêda, takže WTO je v současné době „bez šéfa“. Očekávám, že krize multilaterálního přístupu bude pokračovat, a země budou mít tendenci vyjednávat dohody spíše bilaterálně.
• Rozpojování/decoupling a snaha zastavit Čínu. Démonizace Číny se Trumpovi opravdu povedla – jak americká veřejnost, tak politická scéna je mírně řečeno vůči Číně velice nenaladěna. Dá se očekávat, že politika „odpojování se“ a boje proti Číně (snahu zastavit její vzestup k největší světové ekonomice) budou pokračovat.
• Trumpův tlak na Čínu a na spojence USA, aby si takříkajíc „vybraly“ (bez ohledu na své zájmy a na případné ekonomické ztráty, viz kauza Huawei), spolu s excesivním využíváním sankcí (včetně těch extrateritoriálních, tedy zaměřených na subjekty nespadající pod americkou jurisdikci, viz Nord Stream) posílí tendenci hledání alternativ k dolaru. Paradoxně se tím může posílit mezinárodní pozice čínského jüanu.

Destabilizace světové ekonomiky

Trumpova zahraničně-ekonomická politika, součást „America First“, přivodila ztráty nejen americkým spotřebitelům, ale přispěla také k vážné destabilizaci celé světové ekonomiky. Z dlouhodobého hlediska přispívá k vytvoření konfliktního blokového uspořádání a paradoxně podlamuje pozici amerického dolaru (přes zneužívání sankcí, často spočívajících na současné dominanci amerického dolaru a s tím spjatého finančního systému). Neřeší ale vnitřní problémy americké ekonomiky, které jsou skutečným „jádrem pudla“ oslabování pozice USA ve světové ekonomice. Podíváme se na ně v dalším dílu věnovaném „dědictví“ Trumpovy politiky.