Michael Kroh píše na okraj nedávných soudních rozhodnutí, která ruší už neplatná epidemiologická omezení.

V poslední době se roztrhl pytel se soudními rozhodnutími, která zneplatňují (dodatečně, protože opatření byla většinou už zrušena) epidemiologická omezení z doby vrcholící třetí vlny koronavirové pandemie. Problematickým postupem naší justice jsem se zabýval na stránkách !Argumentu 8. února zde a později i Jan Keller v Právu 27. února pod názvem Metastázy práv. Oba jsme kritizovali individualistické a příliš široké pojetí svobody a lidských práv v rozsudcích správního soudnictví, které vyhověly i absurdním podáním advokátů, kteří si stěžovali na nošení roušek v soudních síních či na nemožnost trávit volný čas na sjezdovkách nebo restauračních zařízeních.

S Janem Kellerem jsme se shodli, že právo nelze vykládat jako nárok bez odpovědnosti. V tomto směru bylo a je naše stanovisko jasné, proto se chci dnes zabývat jinou stránkou soudních rozhodnutí, a tou je neustále se opakující odkaz na nedostatečné zdůvodnění omezujících či zákazových opatření. Ministerští úředníci nejsou obvykle bůhvíjací koumáci, ale že by byli natolik nesvéprávní a nevěděli, co dělají, se mi nechce věřit. Bohužel rozhodnutí správních soudců jsou úředními akty, kterým nepředchází řádné veřejné projednání s možností dodatečně doložit důkazy, a navíc opravný prostředek je zdlouhavá procedura. Připomínám ale, že první dočasně úspěšné podání právníka Dostála bylo po několika měsících zvráceno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu na základě kasační stížnosti. To se může stát i nyní, třeba i na základě vyhovění ústavní stížnosti. Jásot advokátů i podnikatelů může být předčasný.

Procedura výše výsledku?

Pomiňme fakt, že poukazem na nedostatečné zdůvodnění může být napadeno vlastně cokoli, a záleží jen na ideologickém postoji soudců, který formuje výklad právních ustanovení. Formalistický výklad, který nezohledňuje objektivní podmínky vzniku epidemiologických vyhlášek, klade proceduru výše než výsledek a činí právo něčím, co je mimo skutečnost (jde v podstatě o tzv. přirozenoprávní koncepci). Vůbec se nebere v úvahu, že pandemie je natolik nová a silná, že je nutno jednat rychle a nečekat na nějaké studie, které by určily pravděpodobnost nákazy na sjezdovkách, v restauracích či wellness centrech. Taková data lze získat až dodatečně (pokud je vůbec možné je získat a pokud budou dostatečně relevantní), po určité době, a v průběhu epidemie nelze dělat experimenty se srovnáním vzorku bez omezení se vzorkem při lockdownu. Lze také předpokládat, že i kdyby se o to vláda pokusila, okamžitě by to bylo napadeno právně i politicky jako nesmyslný hazard. Suma sumárum, správní soudci chtějí po vládě něco, co nemůže splnit, zvláště když se nechtějí smířit s tím, že ve chvíli, kdy není jiná možnost bránit se proti nákaze, musí ministerstvo zdravotnictví, potažmo vláda přijímat opatření k omezení pohybu a setkávání osob a fakticky tím zamezit činnost nejedné podnikatelské či kulturní aktivity.

Bez nouzového stavu a silné vlády to nejde

Ukazuje se, že i přísný pandemický zákon nestačí (stačí jen na opakující se běžné epidemie chřipek, jejíž průběh a dopady jsou známé a předvídatelné), a že je potřeba v době nástupu a vyvrcholení vlny epidemie nového a neznámého viru přijmout opatření v podmínkách nouzového stavu. K tomu ovšem potřebujeme silnou vládu, která jej protlačí i proti protestům části opozice, případně veřejnosti. Boj s epidemií nelze zneužívat k politikaření. To je ovšem v našich podmínkách až příliš častým jevem a svědčí to o nevyzrálosti politické reprezentace. Neustálé spory o prodlužování nouzového stavu umožňují vládu vydírat, změkčovat a oslabovat účinnost opatření a zavdávat podněty podnikavým advokátům vytvořit si klientelu pro budoucí žaloby na stát a tučná palmáre z těchto sporů bez ohledu na výsledek.

Třetí vlna covidu postupně opadává, ale pandemie ještě nekončí, i když vysoká promořenost populace a miliony naočkovaných dávají naději, že se její nedávná síla už nevrátí. Lze proto očekávat další podání k soudu, například týkající se tzv. covid pasů, které někteří chápou jako diskriminující vůči neočkovaným. Zde to bude složitější, protože dokument bude vydán na základě evropské legislativy a napadnout jej u soudu nebude tak jednoduché. Ale určitě se najde někdo, kdo bude považovat šťourání v nose za porušení jeho lidských práv. Jiný rozdíl totiž v cestování do zahraničí mezi očkovanými, těmi, kdo prodělali covid, a ostatními nebude.

Vláda musí využít vůči problematickým verdiktům správních soudců opravných prostředků. Je to její povinnost už s ohledem na veřejné peníze, z nichž by se na úkor celé společnosti odškodňovali úspěšní žalobci. Lze jen věřit, že na Ústavním soudu i jinde sedí rozumní lidé, kteří nepovažují vysedávání u piva či používání lyžařských vleků za lidské právo, a chápou, že časově omezené uzavření těchto zařízení splnilo svůj skutečný cíl – omezit kumulaci osob na jednom místě jako tehdy jediný tehdy možný způsob zpomalení šíření nákazy.