Spojené státy v případě Ukrajiny koketují s překročením červené čáry

Washington musí opustit svůj dlouholetý mýtus, že Ukrajina je kvetoucí demokracií amerického typu. Ve skutečnosti se mnohem více podobá pseudodemokratickým systémům Ruska, Maďarska a Turecka.

Představitelé USA dlouho rádi líčili Ukrajinu jako statečnou demokracii, která se brání hrozbě agrese ze strany autoritářského Ruska. Idealizovaný obraz Washingtonu nikdy neodpovídal skutečnosti. Některé kroky, které vláda prezidenta Volodymyra Zelenského v posledních měsících podnikla, jsou znepokojivě autoritářské, napsal Ted Galen Carpenter.

Zacházení s Ukrajinou jako s užitečným (natož zásadním) bezpečnostním partnerem USA nelze ospravedlnit na základě realistických kalkulací a je zbytečně provokativní vůči Rusku. Snaha vykreslit Ukrajinu jako vzorovou demokracii, která si zaslouží ochranu USA (na základě morálních důvodů) je ještě přitaženější za vlasy. Pokusy o to svědčí buď o záměrné slepotě, nebo o nejhorším druhu cynismu, míní Carpenter.

Od doby, kdy administrativa Baracka Obamy v roce 2014 podpořila ukrajinskou revoluci na Majdanu, se v politice Washingtonu objevuje podvodný prvek. Představitelé administrativy, zejména náměstkyně ministra zahraničí Victoria Nulandová a velvyslanec USA na Ukrajině Geoffrey Pyatt, povzbuzovali a podporovali demonstranty, kteří se snažili svrhnout řádně zvolenou, ale proruskou vládu. Vedoucí představitelé USA trvali na tom, že revoluce byla spontánním prodemokratickým povstáním Ukrajinců, kteří se postavili proti zkorumpované vládě prezidenta Viktora Janukovyče, přestože na celé kampani byly vidět otisky prstů Washingtonu.

Nebezpečný klientismus

Zdá se, že příliš mnoho oficiálních představitelů upřednostňuje ukrajinské zájmy před zájmy vlastní země, i když tím riskují velkou provokaci s Ruskem. Zvláště nebezpečnou nemocí pro vůdce jakéhokoli velkého státu je „klientismus“ – ochota stavět zájmy zahraničního spojence nebo klienta na roveň zájmům vlastní země nebo nad ně.

Spojené státy nemají žádnou smluvní povinnost bránit Ukrajinu před protivníkem. Přestože George W. Bush a Barack Obama tlačili na spojence v NATO, aby se Kyjev stal členem Aliance, Německo, Francie a další klíčové mocnosti NATO se tomu bránily.

Odkdy je Ukrajina pro USA důležitá?

Až do rozpadu Sovětského svazu na konci roku 1991 nebyla Ukrajina ničím jiným než součástí tohoto totalitního státu. Nikdo tehdy netvrdil, že Ukrajina je životně důležitým (nebo dokonce relevantním) bezpečnostním zájmem Spojených států. Američtí představitelé však nyní trvají na tom, že podpora Ukrajiny proti oslabenému (nekomunistickému) Rusku takový zájem představuje. William Taylor, který v roce 2019 působil jako dočasný velvyslanec USA na Ukrajině, v článku pro New York Times vyzdvihl do nebes důležitost této země. „Ukrajina brání sebe i Západ před ruským útokem. Pokud Ukrajina uspěje, uspějeme i my. Vztahy mezi Spojenými státy a Ukrajinou jsou klíčové pro naši národní bezpečnost….“. Trval na tom, že v „souboji mezi demokraciemi a autokraciemi, v souboji mezi svobodou a nesvobodou, je Ukrajina skutečně v první linii“.

Washington učinil Kyjev vojenským spojencem USA, aniž by o tom proběhla debata, natož hlasování o formální dohodě. Američtí představitelé v podstatě obešli přijímací proces NATO a nyní se ke Kyjevu chovají, jako by Ukrajina byla členem Aliance, který má nárok na plnohodnotný bezpečnostní závazek USA. Díky intenzivnímu tlaku Washingtonu se nyní ukrajinské jednotky mohou účastnit vojenských cvičení NATO i bilaterálních cvičení s americkými jednotkami.

Vyzbrojování ukrajinských sil a provádění společných vojenských cvičení je vůči Rusku neuvěřitelně provokativní. Každý ruský vůdce bude pravděpodobně považovat Ukrajinu za zemi, která se právem nachází nejen v ekonomické a politické sféře vlivu Moskvy, ale i v hlavní bezpečnostní zóně Ruska. Spojené státy koketují s překročením jasné červené čáry, která představuje riziko konfrontace s jaderně vyzbrojenou mocností.

O autorovi:

Ted Galen Carpenter, je vedoucí pracovník v oblasti bezpečnostních studií v Institutu CATO a redaktor časopisu National Interest; autor 12 knih a více než 900 článků o mezinárodních záležitostech.

***

Knižní tipy k tématu od Carpentera:

Gullible Superpower: U.S. Support for Bogus Foreign Democratic Movements (Naivní supervelmoc: Podpora USA falešným zahraničním demokratickým hnutím)

Anotace: V posledních čtyřiceti letech se zahraničním povstaleckým skupinám dařilo znepokojivě manipulovat s tvůrci americké politiky a názorovými vůdci, aby podpořili jejich zájmy. Tato podpora často přesahuje rámec rétorické podpory a zahrnuje i finanční a dokonce vojenskou pomoc velmi pochybným jednotlivcům, organizacím a hnutím. Někdy tyto snahy dokonce zapletly americkou armádu do krvavých, zbytečných a morálně pochybných válek, jako například v Kosovu, Iráku, Libyi a Sýrii. Tyto křížové výpravy způsobily poskvrnu na americké cti a často vedly k tragédiím v zemích, kde Washington zasahoval. Kniha Důvěřivá supervelmoc zkoumá nejvýznamnější případy, kdy Američané s dobrými úmysly podpořili takovou chybnou politiku. Tato kniha zdůrazňuje potřebu, aby budoucí američtí představitelé přijali politiku zdrženlivosti vůči zahraničním hnutím, která se údajně hlásí k demokracii.

NATO: Dangerous Dinosaur (NATO: Nebezpečný dinosaurus)

Anotace: Prezidentství Donalda Trumpa vyvolalo na obou stranách Atlantiku rostoucí debatu o budoucnosti Severoatlantické aliance (NATO) a o politice USA vůči této alianci. Carpenter nastiňuje, že NATO ve své současné podobě přežilo svůj účel a sdílení zátěže je jen částí problému. Další rozšiřování NATO směrem na východ, které zasahuje do Ruska, Alianci pouze ohrozí.

Psali jsme:

 

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.